Výlet do Demilitarizované zóny

Odjezd na celodenní poznávací tour do Demilitarizované zóny (DMZ) mě být v sedm. Kvůli nějaké poruše si pro mě přijeli až po půl osmé a vyrazili jsme směr Dong Ha. Ani nevím, co je to za společnost, ale zde je to jedno. Těch několik agentur dělá ten samý okruh.
(To jsem si jen myslela. Velkým zklamáním pro mě bylo, když jsme přejeli řeku dělící severní a jižní Vietnam, aniž bychom se zastavili na vyfocení se. Průvodce mi na to řekl, že to je rozhodnutí touroperátora. Pro mě nepochopitelné rozhodnutí. Toto místo je jedním z hlavních cílů těch, co míříme do DMZ.)

Rockpile

Takže jsme zamířili směr Dong Ha, kde přisedl ještě jeden cestující. Jak se později ukázalo, byl to jeden z amerických veteránů, kteří v oblasti bojovali koncem 60.let. O pár minut dál přistoupil náš průvodce. Vietnamec Tom, který se v oblasti narodil v roce 1954 a válku zažil jako dospívající. Vyprávěl nám o Tet ofenzivě, o tom, jak musela celá jeho rodina utéct z vesnice, kterou následující den vybombardovali, o bojištích...během jízdy po silnici č.9 nás zásoboval spoustou informací.

Khe Sanh

Zastavili jsme u silnice, odkud byl výhled na vápencovou skálu Rockpile. Ta sloužila jako pozorovatelna amerických jednotek a uvnitř v jedné jeskyni byla polní nemocnice. Okolní kopcovitá krajina ukrývala další významná bojiště a základny. Zastavili jsme se u mostu přes řeku Dakrong, kde vedla Ho Chi Minova stezka. A pak jsme pokračovali k americké bojové základně Khe Sanh. Tohle místo zažilo jednu z nejkrvavějších bitev vietnamské války.
Dnes by to o něm nikdo neřekl, ale byla to nejvýznamnější základna v okolí. V malé budově kousek od vchodu je muzeum s fotografiemi z války a na prostranství okolo několik tanků, bombardér, vrtulník...a bunkry. Kromě toho tu obchází dva týpci a snaží se turistům prodat odznáčky a jiné věci, které někde našli.
Po čtyřiceti minutách jsme se vydali po silnici č.9 zpět směrem na Dong Ha, kde nás čekal oběd. Po cestě jsme se ještě na pět minut stavili ve vesnici jakési etnické menšiny. Tom nám ukazoval, jak suší rýži.
Přišla jsem si při procházení kolem domků trochu jako ve skanzenu.
Oběd nebyl v ceně. Cena 60 tisíc za smažené nudle ale ušla.
Po obědě jsme zamířili na sever k tunelům Vinh Moc. Během cesty jsme přejeli řeku Ben Hai, která dělila severní Vietnam od jižního. Vedle mostu, po kterém dnes jezdí auta, je původní most natřený z poloviny na žluto (jižní část) a z poloviny na modro. Na jižní straně řeky stojí monument sjednocení, na severní je vlajková věž. Čekala jsem, že se tu zastavíme na zpáteční cestě. Ale nestalo se tak. Řidič jen zpomalil a průvodce nám řekl pár vět. Tohle mi zkazilo radost z výletu a štve mě, že jsem si neobešla agentury a nevyptala se na program.
Tunely Vinh Moc se nacházejí na pobřeží asi 15 km severně od řeky Ben Hai. Unikátní je, že byly vyhloubeny ve třech patrech a během války se zde před bombardováním schovávalo na 90 rodin.
Tom nás nejdříve zavedl do muzea, kde nám na modelu ukázal systém podzemních tunelů a seznámil nás s trasou, kterou se projdeme.
Poté jsme vstoupili vchodem č.3 do podzemí a postupně sestoupili až do spodního patra, kde jsme vyšli vchodem 10 na pobřeží jihočínského moře. O kus dál jsme opět vstoupili vchodem č.6 a vystoupili na povrch vchodem č.5. Po cestě jsme viděli záchod, studnu, místnost, kde se lidé sdružovali.
Kromě tunelů zde bylo několik kráterů po bombách.
Zajímavý zážitek. V okolí se pěstuje pepř. Druh půdy je pro to prý ideální.
Pak jsme zamířili zpět směr Dong Ha. Po cestě jsme se ještě zastavili na hřbitově. Tuhle zastávku bych klidně vyměnila za most. Naproti hřbitovu v houští rezaví tank.
Většinu dne jsem strávila v mikrobuse. Kromě tunelů mi tento výlet nedal to, co jsem očekávala. Vyprávění Toma bylo zajímavé a něco dodal i veterán Paul. Ale tím, že jsem nemohla na pět minut stanout na bývalé hranici, šel pozitivní zážitek do háje.
Po návratu do Hue a sprše jsem šla pověčeřet do baru s příznačným názvem DMZ. Dala jsem si doporučované melounové mojito a pizzu. Měla jsem chuť na něco nevietnamského.