Výlet na kole po ostrově Cat Ba

Žaludek se umoudřil, tak jsem mohla uskutečnit celodenní výlet na kole po ostrově. V nabídce zdejších půjčoven jsou především motorky, ale najde se i několik míst, kde nabízejí kola. I když, jak jsem zjistila, ne všude, kde mají ceduli, že půjčují kola, tomu tak je. A nebo půjčují dvoukola. 

Naštěstí jsem našla místo, kde mají k dispozici několik horských kol. Vietnamce, co je půjčuje, zajímalo, na jak dlouho jej chci půjčit. Řekla jsem mu, že tak do šesti. Cenu vyhodnotil na 10 dolarů (tedy 220 tisíc dongů). Zámek prý nepotřebuji, tady se prý nekrade. Tak mi nezbývalo než věřit, že jsou místní tak vystrašení z možnosti jít za krádež do vězení. 

Bylo osm a předtím, než jsem se vydala na výlet, jsem se potřebovala posilnit snídaní. Zvolila jsem bagetu s tuňákem a čaj. Po snídani jsem si ještě odskočila do kanceláře Cat Ba Ventures koupit na další den celodenní plavbu po zátoce Halong a pak se již vydala na kole ven z města.

I když to horské kolo mělo několik převodů, některé počáteční kopce jsem nedala. Jen jsem doufala, že to tak nebude celý den. Naštěstí, jakmile jsem sjela do vnitrozemí k vesnici Hai Son, už se jelo po rovince. Na konci vesnice, asi 10 km od města, je jeskyně Hang Quan Y, neboli nemocniční jeskyně. Uvnitř jeskyně byla v letech 1963-65 postavena nemocnice, která zároveň sloužila i vůdcům Vietcongu jako obydlí. Využívána byla až do roku 1975.

Kolo jsem nechala na parkovišti u silnice před vstupem na stezku k jeskyni. Výběrčí zde rovnou prodávala vstupenky do jeskyně. Cena 40 tisíc. Pak mě čekalo vystoupat několik schodů k jeskyni, kde čekal mladík, který zkontroloval vstupenku a jelikož jsem nechtěla průvodce, řekl mi lámanou angličtinou pár slov o tom, kudy půjdu. 

Osvětlená bývalá nemocnice nebyla vybavená. Vedla celou délkou jeskyně. 

Vyšla jsem na druhém konci jeskyně a opět sestoupila k parkovišti. 

Cesta směr národní park byla bez námahy. Kolem silnice poletovali krásní různobarevní motýli. 

Zastavila jsem se u billboardu upozorňujícího na ubytování a restauraci u jeskyně Trung Trang. Místo s několika chatkami ale zelo prázdnotou. Nechala jsem kolo za stěnou informační tabule a vydala se po stezce najít jeskyni. Po pár metrech jsem k ní vystoupala. Nasadila si čelovku, že půjdu omrknout její útroby, ale vstup do chodby byl zahrazen zamčenou bránou. Bylo mi to divné, když se tato jeskyně objevuje v nabídkách cestovních agentur. 

Tak jsem to otočila nazpět, sedla na kolo a po několika desítkách metrů dojela k ceduli s šipkou k dané jeskyni. Opět billboard, tentokrát se věnující jen jeskyni, a chatka. A jedna motorka zaparkovaná pod stromy. Brána zde byla, ale celá jedna strana možného oplocení chyběla, tak jsem šla na obhlídku. Pod skalní stěnou stoupaly ještě nedokončené schody kamsi nahoru. Vzala jsem to ale po starém schodišti, co bylo nalepené na skálu a došla k želené bráně, která byla uzamčená řetězem. Z druhé strany ale vykoukli dva zahraniční turisti a že ji prostě přelezli. Omrkla jsem to a rozhodla se tam taky dostat. Přelézt bránu byla brnkačka. Opět jsem vytáhla čelovku a vydala se ve stopách těch dvou. Po uměle vybudovaném chodníčku jsme došli k velkému vstupu, ke kterému bylo přišpendlené to nové a nedokončené schodiště. Ve stěně byla chodba, ale ta nikam nevedla. Otočila jsem to a zamířila zpět prozkoumat, kam vede druhá cesta, které jsem si všimla na začátku. Zde jsem narazila na drát elektrického vedení s žárovkami. Strop chodby byl v několika místech tak nízký, že jsem musela jít v dřepu. V jednom místě byla malá svatyně. Bylo mi jasné, že jsem na cestě k uzamčené bráně, kterou ale nelze přelézt, tak jsem to prozkoumávání po několika minutách vzdala, otočila to a zamířila zpět, abych pokračovala v cestě po ostrově.

Za chvíli jsem se octla u brány národního parku. Z dálky jsem si všimla sochy žirafy. U silnice před parkem bylo několik soch zvířat. Přišlo mi to ujeté. Bylo před polednem a byla jsem na místě, kde jsem měla odbočit na silnici vedoucí k pobřeží a pak zpět do města. Návštěvu parku jsem původně v plánu neměla, ale když mi slečna na pokladně řekla, že ta procházka parkem zabere dvě hodiny, že ta stezka vede na vrchol hory, odkud je výhled na okolí, tak jsem zaplatila vstupné 40 tisíc a šla na procházku parkem.

Národním parkem vedou i jiné stezky, ale na ty se doporučuje jít s průvodcem. Přístupovou cestu k lesu lemovaly nízké venkovské domy. Mnohé z nich poničené požárem. U jednoho domku měla stánek s občerstvením zřejmě jedna z obyvatelek parku. Na každého procházejícího volala, zda nechce něco na pití. Když jsem viděla, že má v nabídce i kokosový ořech, sedla jsem na lavičku a doplnila minerály a tekutiny kokosovou vodou. Byl to zralejší ořech, takže jsem si mohla vyškrabat i dužinu.

Během odchodu jsem se nechala zlákat a koupila si od ní tradiční vietnamský "slamák". A pak zjistila, že nosit jej není moc pohodlné. 

Cesta lesem na vrchol hory Ngu Lam byla plná schůdků. Kořeny stromů a lijány na některých místech tvořily zajímavé spletence. K vrcholu to byl kilometr. Na posledních metrech se člověk již zapotí. Výhledy ale stály za to. Nejprve jsem vystoupala k vyhlídkové věži a od ní pokračovala na vrchol hory, odkud se nabízí dechberoucí panorama kopcovité krajiny ostrova. Při cestě jsem spatřila malého hada, který se ale skryl v houštině dřív, než jsem stačila vytáhnout foťák. Park je také domovem zlatohlavých langurů. Na tyto opice jsem ale neměla štěstí. Jen na ptáky. 

Na vrcholu bylo pár lidí a i během cesty jsem potkávala ty, co k parku dojeli na motorce. Když jsem ale před druhou hodinou sestoupila k občerstvení na začátku stezky, byla jsem ráda, že odtud mizím. Nahoru se totiž chystala skupinka snad dvaceti vietnamských svátečních výletníků. Jedno se mi na Vietnamcích nelíbí - dokážou být velmi hluční. 

Vyzvedla jsem si kolo a vydala se po silnici odbočkou směrem do leva k jižnímu pobřeží. První dva kilometry byly opět kopcovité. K pobřeží se ale již jelo z kopce. 

U pobřeží jsem odbočila na novou silnici směr Cat Ba. Nazpět mi zbývalo 18 km. Bylo před třetí. Šlapalo se ale relativně dobře až na pár úseků, kdy jsem kolo tlačila. Projela jsem údolím a vesnicí a když jsem se vyhoupla za kopec, objevila se z jedné strany pláž. Byl zrovna odliv. Na pláži bylo pár turistů. Měla jsem chuť lehnout do jednoho z lehátek, ale nevědela jsem, zda bych se pak dostala do města před setměním. Ještě mě mohly čekat náročné úseky. 

Tak jsem se prošla částí pláže, vzala si na památku pár mušlí ve tvaru vývrtky a pokračovala po cestě, která měla být v budoucnu silnicí. Nakonec jsem na pláži mohla chvíli relaxovat, protože do Cat Ba zbývalo už jen 5 km. Do města jsem dojela v pět. Vrátila kolo a sedla na večeři do restaurace. Dnes jsem měla chuť na kuře s hranolkami. Číšník mi ale asi špatně rozumněl a místo hranolek jsem dostala rýži. Nakonec se to k té houbové omáčce hodilo. 

A po večeři již na hotel. Z toho ne příliš pohodlného sedla si teď pár dní nesednu.

Celá trasa byla dlouhá okoli 37 km.