Když se řekne Kambodža, snad každému vytanou na mysli pojmy jako Rudí Khmérové, Pol Pot, genocida. Někdo může mít kvůli tomu pocit, že to není bezpečná země. Naopak. Kambodža je nyní zemí, kam se dá v pohodě cestovat (pokud se vyhýbáte oblastem, které ještě nebyly odminované). Místní lidé jsou velmi milí, usměvaví a přátelští. Proto je až s podivem, jak se mohla v 70.letech v Kambodži udát jedna z největších genocid 20.století. Komunističtí Rudí Khmérové tehdy mezi lety 1975-1979 vyvraždili čtvrtinu národa - téměř 3 miliony lidí. Zaměřovali se na vzdělané, umělce, diplomaty…stačila i záminka, že člověk nosil brýle, a šel do vězení a následně na popravu (pokud to vězení přežil). V roce 1984 byl natočen velmi působivý film na motivy skutečných událostí Killing Fields (Vražedná pole), který jsem v rámci přípravy na tuto cestu zhlédla.
Dnes dopoledne mě čekala právě tato neveselá tématika v rámci návštěvy oněch Vražedných polí Choeung Ek a muzea genocidy Tuol Sleng - S-21.
Včera jsem si na recepci zamluvila tour. Cena za transport tuk-tukem do 12 km vzdálených Killing Fields a následně do muzea, je 18 USD. Domluvila jsem si odvoz na 8:30. Zhruba za hodinu jsem byla vysazena u brány Choueng Ek, což je dnes památník genocidy. Sem byli nepohodlní Kambodžané převáženi z vězení, aby zde byli popraveni a pohřbeni v masových hrobech.
Vstupné je 6 USD a v ceně je audio-guide. Z možných jazyků jsem si zvolila španělštinu, abych dobře rozuměla všemu. A poctivě jsem si poslechla všechny informace. Je to děsivé. Na samotném místě se mi v jednu chvíli dělalo fyzicky zle (dnes moje zažívání po ránu nebylo úplně optimální). Dominantou je památník, ve kterém jsou uložené lebky těch, které ve zdejších masových hrobech zatím našli. Našli tu na 9 tisíc lidí, ale očekává se, že by tu mohlo být až 17 tisíc lidí. Po chodníčku se projdete nad masovými hroby. Déšť ještě dodnes odkrývá pod hlínou ostatky. Nejděsivější místo je strom, na kterém jsou zavěšené náramky. Zde Rudí Khmérové vraždili děti tak, že je zavěsili za nohu hlavou dolů a mlátili jejich těly o kmen stromu. A to před zraky jejich matek, které poté také popravili…Na jiném stromě byly zavěšeny reproduktory, ze kterých šla hlasitá hudba, která měla zakrýt křik vražděných lidí, aby se v okolí nedozvěděli, co se tu dělo. Dodnes zdejší správci sbírají v hlíně obnažené kosti a zuby.
Strávila jsem tu zhruba hodinu a pak se nechala odvézt zpět do Phnom Penhu k muzeu genocidy, ze kterého se jako memento stalo vězení, kde Rudí Khmérové mučili (a často umučili) zajaté lidi. Budova Tuol Sleng byla původně školou. V místnostech jedné z budov pak byly mučírny. Na kovových postelích byli vězni připoutáni a vyslýcháni. Pokud neodpověděli podle představ věznitelů, pustili do nich elektrický proud. Na stěnách místností jsou často fotografie takto umučených lidí. V druhé budově jsou pak fotografie těch, co tu byli vězněni. Rudí Khmérové si vedli pečlivou dokumentaci. Ne všechny fotografie ke konci stihli zničit. Mezi vězněnými a zabitými bylo i několik západních novinářů.
Ve třetí budově jsou pak cely. Ty tam postavili z cihel a mezi místnostmi probourali zdi, aby mohli volně procházet místnostmi. Z venčí je umístěný ostnatý drát. Vstupné do bývalé věznice je 5 dolarů bez audio-guide a 10 dolarů s audio-guidem. Tentokrát jsem šla bez sluchátek. Už tak mi nebylo zrovna nejlépe a něco o tomto místě jsem již slyšela. Na nádvoří mají stánky dva přeživší z osmi, kteří nabízejí svoje memoáry. Upřímně, pro studijní účely určitě dobrý materiál, ale mít knihu popisující tato zvěrstva v knihovně rozhodně nepotřebuji. Nepůsobilo to na mě dobře.
Asi o půl jedné jsem se rozhodla ukončit tohle téma a tour a požádala tuk-tukáře, ať mě místo na hotel odveze na nedalekou Ruskou tržnici. Tak je tato tržnice zde známá. Prý se tu dají koupit nějaké suvenýry. Kromě toho tu prodávajá i jídlo, ovoce a zelenina a syrové ryby a maso. Ty pachy v části s masem jsem nedávala. Již ráno při projíždění ulicemi s ne zrovna vábným odérem, se mi dělalo špatně. Tohle město mi prostě nevoní. Chybí mi vůně moře.
Našla jsem část s oblečením a různými výrobky jako suvenýry. Mezi nimi i s proutěnými výrobky. A zde jsem ukořistila pěknou proplétanou lampu a proutěný tác. Snad to v pořádku dovezu domů.
U stánku s nápoji jsem si dala vitamínovou bombu - jablečno-pomerančový džus. Na žádné jídlo jsem neměla chuť. Džus mi udělal dobře. Pak jsem sedla do tuk-tuku a nechala se odvézt na hotel, kde jsem nechala nakoupené věci a nechala se jiným tuk-tukem odvézt k pagodě Wat Phnom, která stojí na kopečku v severní části centra. Vstupné k pagodě a chrámu jsou 2 tisíce rielů. Interiér chrámu je pěkně zdobený nástěnnými malbami ze života Buddhy. Dominantou místnosti je pěkná socha Buddhy. Chvíli jsem tu poseděla a sledovala modlící se. K tomu jsem si vyslechla krátký výklad průvodce, který sem přišel se dvěma turisty.
Dole jsem si vysmlouvala u tuk-tukáře odvoz k Centrální tržnici. Je to blízko, takže jeho cenu 3 USD jsem stáhla na 1 dolar. Stejně to pak při vracení peněz na mě zkoušel mi vrátit méně.
Centrální tržnice je v budově ve tvaru kříže. Je prostorná. Zastřešenou část zaujímají stánky se šperky. Kolem dokola je pak oblečení a další haraburdí. Zde to moc na nákup suvenýrů není. Jsou tu drazí a malý výběr.
Nechala jsem se odvézt ke královskému paláci. Bylo po čtvrté hodině. Jeden místní naháněč mi řekl, že palác už je zavřený. Otvíračka je do pěti, ale na prohlídku bych stejně neměla čas. Chtěla jsem se jen podívat po okolí. Na průčelí pozlaceného pavilonu je velká fotka krále, který nastoupil na trůn po svém otci asi před deseti lety. Zajímavostí je, že ve svém mládí studoval tanec a hudbu v Praze. Prošla jsem se k červené budově Národního muzea, které také již mělo zavírat. Budova je opravdu nádherná. Musela být ale zrekonstruována. Rudí Khmérové ji totiž dosti zdemolovali a nechali zchátrat.
Došla jsem na nábřeží, kde se setkává řeka Tonlé Sap s Mekongem. Na nábřeží to žilo. Na řeku vyplouvalo několik výletních lodí. Vydala jsem se podél nábřeží pěšky směr hotel. Pro dnešek docela vyčerpaná. Tohle město je vyčerpávající. Taková betonová, špinavá džungle.
Večeři jsem řešila z nabídky hotelové restaurace. Na doplnění elektrolytů vodu z kokosáku a k tomu jsem zkusila grilovanou rybu s mangovým salátem. Tohle bylo dost “spicy” (ostré) a hlavně tam byl koriandr, takže mi to zkazilo dojem z jídla. Večeři jsem si snědla u bazénu.
Ještě jsem si na další den koupila tour do Udongu a šla jsem konečně spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat