Vstávám sama před sedmou, ale než se vyhrabu z postele, je po osmé. Snídani ošidím ovocem, co jsem koupila včera. Jedna papája a mango. Po cestě snad narazím na nějakou lákavou jídelnu. V horách by se snad také mělo něco dát sníst.
Venku svítí slunce a nad horami je vymeteno. Řítím se po hlavní pryč z města. Na jedné z benzínek pro jistotu dotankuji. Bránu do národního parku nelze minout. V místě, kde silnice začíná stoupat do hor, je kontrola. Vstup je zdarma. Nevím, co tu tedy kontrolují. Na mě mávnou ať jedu dál. Cesta začíná pozvolna stoupat. Serpentinovitě se vine nahoru. Žádný strmý svah. V jednom místě místní u silnice hází banány makakům. Nic bych jim neházela. Jsou to potvory.
Čím výše jsem, tím je příjemněji. Jízdu si užívám. První zastávkou je velká socha Buddhy. Pod ní je ruina rezidence krále Sihanouka postavená v roce 1936. Vyrabovaná zřejmě Rudými Khmery. Tehdy musel mít z terasy nádherný výhled na pobřeží dole. U sochy Buddhy je živo. Hraje tu tradiční muzika a lidé nosí obětiny pod sochu. Odtud je zajímavý výhled na pobřeží i vzdálené budovy v horách. Dole na pobřeží vzniká přístav, který staví Číňani (stejně roztahovační jako Američané). Čínský investor si pronajal pozemky v horách na 99 let a na několika místech začala výstavba. Již tu stojí škaredý hotel. Hlavně, že je to národní park…Na rozcestí volím jako první cestu doprava k vodopádu Popokvill. Zde se platí vstupné 2000 rielů. Dostávám ale poukázku na láhev vody. Je sucho, proto z vodopádu padá jen minimum vody. Kaňon pod vodopádem je ale působivý. V období dešťů tu musí být pěkný hukot od té padající vody. Vyzvedávám si malou láhev vody a jedu zpět na rozcestí a pak směrem k horské stanici, kterou tu vybudovali Francouzi během svého období koloniální správy. Míjím příšerný žlutý hotel. Dojedu ke katolickému kostelíku z roku 1920.
V interiéru je skromný oltář. Nad kostelík vede stezka na pěknou vyhlídku. Začíná kapat. Nad horami se objevily mraky. Když sejdu zpět ke kostelíku, rozprší se. Schovávám se do vchodu kostela. Stejně tak i další výletníci, kteří zrovna došli. Déšť naštěstí netrval dlouho. Sedám na motorku a dojedu k budově Pakace Bokor. Protože ještě kape, schovám se pod altánek na terase. Poobědvám croissant, který jako jeden t mála na terase v občerstvení nabízejí. Čerstvý byl asi včera.
Když přestane kapat, projdu se ještě k ruinám bývalé horské stanice. Přes hory se začínají převalovat mraky tak, že mlha vždy na chvíli zakryje okolní krajinu. Jakoby Bokor Palace neexistoval. Počkám, až se mrak převalí a vydám se na cestu zpět z hor do Kampotu. Ještě jsem chtěla navštívit jeden vodopád, ale z Kampotu to vypadá, že se přižene bouřka. Vodopád je z druhé strany hor a navíc mě napadlo, že v tom období sucha v něm stejně nebude voda. Místo vodopádu mířím podél nábřeží na sever města do oblasti mokřad. Má tu být pláž a v noci i světlušky. Dojedu k resortu. Dřevěné domky na kůlech nad mokřadami a všude samé palmy. Po chodníčku dojdu k pěkné pláži. A pak na vyhlídku. Nikdo tu není. Asi teprve rekonstruují. Zde by ale bylo pěkné ubytování.
Pak se vydám na vlakové nádraží koupit si na zítřek lístek. Přijde mě na 25 000 rielů (cca 6 USD). A po hlavní opět k tržnici, kam si jdu nafotit nějaké momentky ze života trhovců. Ak tomu ochutnám vafli a pak jakousi omeletu s nudlemi. To je pikantní. Brzká večeře celkem na 1,5 dolaru. Ještě nakoupím vodní meloun a jedu vrátit skútr (vyměnit jej za pas) a zaplatit za ty dva dny půjčovné 12 USD. Půjčovna je ve francouzské čtvrti s koloniálními domy. Teď za večer to tu začíná žít. Restaurace, obchůdky. I nábřeží ožívá. Jdu směrem k přístavu, kde budou závody tradičních bárek. Míjím skejtaře, skupinu starších žen provozujících jakýsi asijský aerobik. Z kazeťáku hraje jakési divné asijské techno a paní se do toho hýbou. Nevidím ale žádnou cvičitelku, tak nevím, podle čeho se vždy koordinovaně hýbou. O kus dál na venkovních posilovacích strojích je také živo. Je zábavné sledovat dění kolem sebe. Stánkaři vytáhli svoje zboží kolem silnice. Ta se zaplnila dopravními prostředky. Pozoruji projíždějící 4členné rodinky na jednom skútru. Taková asijská klasika. A my si v Evropě hrajeme na bezpečnostní pravidla a autosedačky pro děti…
Po cestě zpět na ubytování ještě kupuji pytlík jackfruitu a pečivo na snídani.
Zpět na pokoji zapínám TV, kde zrovna začíná zahajovací ceremoniál 32. Olympijských her jihovýchodní Asie.
Žádné komentáře:
Okomentovat