Předpověď počasí je zase deštivá. Rozhodně to nebude na relax na pláži. V plánu je zajet do nedaleké vesnice Old Grand Port a na místo, kde v roce 1598 poprvé přistáli Holanďané a začali kolonizaci ostrova. A protože je tu blízko i údolí Valleé de Fernery, které je rezervací pro ohrožené endemické druhy, rozhodla jsem se včera si rezervovat vstup na 5km trasu “Open tracku”, abych se prošla přírodou a třeba zahlédla endemickou poštolku mauricijskou.
Ráno se vzbouzím s východem slunce. První pohled z okna je slunečný. O 10 minut později mi na okno bubnuje déšť. V osm hodin posnídám (tentokrát mám k snídani kromě jogurtu i pečivo, máslo, marmeládu a sýr). Hned se pak vydávám na nádraží chytit linku č.18 směřující na sever do Flacq. Autobus projíždí “starým velkým přístavem” (jak se v překladu jmenuje Old Grand Port - francouzsky Le Vieux Grand Port). Vysedám u budovy muzea Frederika Henrika, která stojí v areálu pozůstatků staré holandské pevnosti Frederika Henrika, která tu byla postavena v roce 1638. I když ty ruiny zdí jsou již francouzská pevnost, která byla postavena v roce 1722 na pozůstatcích holandské pevnosti. V neděli je muzeum otevřené jen do 12 hodin, takže jsem se vydala hned dovnitř si prohlédnout skromné exponáty nalezené v oblasti. Muzeum se věnuje jen holandské přítomnosti na ostrově. Jsou tu mimo jiné náčrty ptalka doda z počátku 17.století. Pak se projdu areálem pevnosti. Archeologické průzkumy v roce 1997 objevily asi 50 cm pod pevností původní holandské zbytky pevnosti. Tu na konci 17.století zapálili neposlušní otroci.
Než vstoupím na cestu značenou modrou barvou, začne opět pršet. Lion Mountain není pod mraky vidět. To nebude jen tak. Schovávám se pod “kabinu” jeřábu, který dříve sloužil k přenášení cukrové třtiny. Nacházím se v areálu bývalé továrny na zpracování cukrové třtiny. Ta tu fungovala do roku 1970. Kabina jeřábu trochu připomíná chaloupku z mrazíka. Leje a leje. Čekám, až se zase Lion Mountain objeví. Čekám asi půl hodiny a furt leje. Obědvám nakoupené smažené pečivo. Na poledne, když déšť zmírní, to čekání vzdávám a vydávám se na cestu. Na sobě větrovku a poncho. Ujdu asi kilometr okolo lánů cukrové třtiny, když se začne vyčasovat. Okolní kopce se vyloupnou z dešťového oparu a já nestačím žasnout nad tou malebností. Čvachtám sice kalužemi a podmáčenou trávou, ale to nevadí. Údolí je krásné a já si užívám focení.
Občas sice zahrozí mrholení, ale vždy zase ustane. Dojdu k chatě, kde se modrá stezka (5km track) otáčí směrem zpět k recepci. Žlutá (13 km) a červená (20 km) stezka pokračují do kopců. Zde je ohrada s obřími želvami. Napočítám jich pět. Tři se pasou na trávě. U stromu je informační tabule o poštolce mauricijské, která se tu také zdržuje. Něco se mi mihne nad hlavou. Ve větvích je umístěná jakási budka a ejhle, kdopak z ní vykukuje - endemická a ohrožená poštolka! Pak si všimnu jelínků v dálce na svahu. Ty na ostrov dovezli Holanďané. Údolí Valleé de Ferney je i lovecká oblast a jelínci se tu loví. V době lovu je údolí pro návštěvníky zavřené. Proto je třeba si dopředu udělat rezervaci.
Stezka mě vede přes potok. Není tu
lávka, ani most. Jen kamenné kvádry, přes které je možné přejít. Pokud se tedy
nezvedne hladina vlivem deště natolik, že se voda přes některé kameny přelívá.
Uvažuji, jestli riskovat, nebo se vydat zpět stejnou cestou. Zkouším, jestli
kameny kloužou. Nekloužou. Takže přeskáču na druhý břeh. To, že se mi přes
špičku boty přelije voda, nevadí. Stejně jsem už mokrá od deště. Cesta mě vede
opět mezi pole s cukrovou třtinou. Zde je cesta více blátivá a moje lýtka
dostávají hnědé žíhání. Ve tři hodiny jsem zpět u recepce. Trochu se mi těch 5
km kvůli dešti, pomalé chůzi kalužemi, focení a kocháni se, natáhlo. Vydávám se
podél silnice na místo, kde Holanďané v roce 1598 poprvé zakotvili a
pojmenovali ostrov Mauricius. Dnes tu stojí pámátník s rytinou holandského
prince Mořice Nassavského, na jehož počest tehdy admirál van Warwick ostrov
pojmenoval.
Hned vedle je autobusová zastávka. Počkám si na linku 18 zpět do Mahebourgu. Ve městě se ještě vydávám na procházku směrem na Point d’Esny. Počasí ale zase hrozí a ulice jsou v neděli odpoledne vymetené, takže to otáčím. Dojdu ke kostelu Notre Dame des Anges z roku 1772. Brána je ale zavřená. Vrátím se tedy na ubytování, abych ze sebe smyla bláto a pomalu sbalila věci na zítřejší přesun nejprve na letiště a poté do Flic en Flac.
Žádné komentáře:
Okomentovat