MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

čtvrtek 14. července 2022

5.den na Mauriciu: Výstup na Le Morne a projížďka kolem jižního pobřeží

 

Poslední den v Tamarinu. Poslední den, kdy mám k dispozici skútr. Protože jsem včera stihla dojet i ke Grand Bassin a do oblasti čajových plantáží, rozhodla jsem se dnes vydat podél jižního pobřeží navštívit některé pláže. Na cestu vyrážím před devátou (večer jsem byla líná sepisovat zážitky, tak jsem to dohnala dnes ráno). Opět jedu po již známé trase na jih. Protože jsem k snídani měla už jen zbytky, zastavuji se po cestě v La Gaulette a ve stánku si kupuji jakési místní sladké pečivo a jeden rybí hřeben. U poloostrova Le Morne Brabant ze zvědavosti odbočím na příjezdovou cestu k místu, odkud začíná trasa na vrchol ikonické skály. Prokličkuji kilometr mezi dírami a zastavím na parkovišti před bránou. Nelze to přehlédnout.

Velká cedule ukazuje směr a údaj 3,5 km k vrcholu. Brána je otevřená od 7-16 hodin a trek je na vlastní nebezpečí. U brány je návštěvnická kniha, kam se každý zapíše s časem příchodu (a když odchází, tak napíše čas). Posvačím koupené pečivo a rozhoduji se, že když už jsem tu, tak si část trasy dám. Zajímají mě ty vyhlídky. Na snadné části trasy. Druhá část výstupu je již náročná, kdy se šplhá a to vzhledem ke své závrati rozhodně nedám. Viděla jsem video a stačilo mi to.

Zapíšu se do návštěvní knihy. Než ale začnu stoupat po cestě, ještě si všímám informační cedule odkazující na skanzen znázorňující původní vesnici Trou Chenille, která tu v 19.století stávala. Žili v ní bývalí otroci. Vesnici však v roce 1944 zničil cyklón a obyvatelé se nově usadili o kus dál v dnešní Le Morne village. Projdu si několik domů ze slámy. Jeden je kuchyně. V dalším je expozice věnovaná tradici séga (v Le Morne village probíhaly sobotní noci séga, kdy se soutěžilo), tradici rybaření, výrobě dřevěného uhlí, léčitelství pomocí bylin. A také se tu věnují historii otrokářství. Hora Le Morne se stala symbolem boje otroků za svobodu. Na konci 18. a v 19.století byla útočištěm skupiny otroků, kteří utekli z plantáží. Panuje legenda, že v roce 1835, poté, co bylo otrokářství zrušeno, byli na horu vysláni vojáci, kteří měli otrokům sdělit, že jsou již volní. Skupina, která se na hoře ukrývala, se ale domnívala, že je jdou zatknout a tak raději skočili ze skály. Hora Le Morne je od roku 2008 zapsána na seznamu UNESCO právě díky otrokářské historii.


Když si projdu všechny slaměné chatky, zamířím už na stezku směrem k vrcholu. Stezku lemuje hustý les. První vyhlídku beru s nadšením. To ale ještě netuším, jaká krása mě čeká později. Panoramata jižního pobřeží, které hraje barvami. Směrem na sever ki bohužel svítí slunce doprotivky, takže to na oslňující fotky není. Fouká silný vítr. Když vidím nad sebou na svahu šplhat směrem k vrcholu ty, co se odvážili na tu obtížnou část, je mi jasné, že tam ani omylem. Navíc v tom větru. To by pro mě pak musel přiletět vrtulník, aby mě sundal dolů. Před polednem se vydávám dolů, abych stihla dojet až do Souillacu k pláži Gris Gris a k muzeu cukrovarnictví St.Aubin.


Po cestě zastavuji na pláži Bel Ombre a později na vyhlídce na ostrůvek Ilot aux Sancho. Jen pár metrů odděluje pevninu od ostrůvku. Za odlivu se na něj dá dostat suchou nohou. Teď už ale voda sahá až ke břehu. Na ostrůvku je prý pirátská kotva. Pobřeží je tu ze sopečných oblázků a kamenů. Mezi nimi naplavené ulámané korály.


Přes Surinam dojedu dou Souillacu, minu autobusové nádraží, kde jsem v neděli přesedala a zamířím na parkoviště u pláže Gris Gris. Je před půl třetí. Čekala jsem, že tu budou nějaké stánky s občerstvením, ale je tu jen zmrzlinář. Naštěstí tu stojí restaurace Chez Rosy hlásající mauricijskou kuchyni. Sedám si sem nejprve na pozdní oběd. Z nabídky vybírám rybu na styl Vindaye s tím, že se nechám překvapit. Dostávám rybí kousky v curry omáčce s cibulí a paprikou a k tomu rýži. K tomu si dávám ananasový džus. Posilněná jdu na vyhlídku na pláž. Moře je divoké a vlny se tříští o pobřeží. Tato pláž není na koupání kvůli silným proudům. Vydávám se po stezce podél pláže ke skalnímu útvaru La Roche qui pleure (plačící skála). Další pěkné místo. Skála dostala název údajně podle tváře básníka Roberta Edwarda Harta (optická iluze), přes kterou, když se roztříští vlny, tak to vypadá, že pláče. Je třeba trochu hledat a také jistá představivost. Napoprvé jsem tu tvář nenašla.


Vracím se na parkoviště a ještě zamířím k St.Aubin - muzeu cukrové třtiny, které by mělo být v koloniální budově. Bohužel, když tam dojedu, není jasné, kde muzeum je. Okolo to vypadá jako areál továrny. Navíc to tu působí opuštěně. Nechce se mi to hledat. Je čtvrt na pět a už bych měla zamířit na cestu zpět, abych to stihla před setměním. Přede mnou je 50 km po stejné trase, jako jsem přijela. Nevýhodou je, že teď jedu proti slunci, které se blíží k obzoru. Občas je to dost nepříjemné a musím se hodně soustředit na cestu. S mou průměrnou rychlostí 50 km/h dojedu do La Preneuse za hodinu. Zastavím v supermarketu na nákup nudlí k večeři a nějakého pečiva a jogurtu k snídani. Pak ještě dotankovat do plna, abych motorku odevzdala s plnou nádrží tak, jak jsem ji dostala a po šesté jsem doma. Předání motorky proběhne v pohodě. Večer dokoukám na Netflixu španělský seriál a mírně pobalím věci. Zítra mě čeká přesun do Mahébourgu.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...