Budíček ve čtvrt na sedm. Slunce vychází za půl hodiny. Chci se před výletem ještě stavit na pláži omrknout ranní světlo nad zátokou a horou Rampart. A taky případné vlny. Opět je ale obloha spíš v mracích. A když vykoukne sluneční paprsek, tak je přímo za horou, což je divné, protože ta je na neverovýchodě. Později mi to dojde. Jsem na jižní polokouli, kousek od obratníka Kozoroha. Astronomicky je slunce nyní někde pod obratníkem Raka na severní polokouli. Takže se tu drží na obloze severněji. Moře je klidné a půjčovna prken stále zavřená. Takže mě čeká dnešní plán - NP Black River Gorges, kde mě zajímá vodopád Chamarel a Sedmibarevná země. A další místa.
Kvůli uzavřené silnici z Grande Case Noyale do Chamarelu mě ale čeká mnohem delší objížďka (nebo spíš 20 km zajížďka) na jižní pobřeží. Vydávám se po hlavním tahu přes Tamarin na jih k poloostrovu Le Morne Brabant. Po cestě chci ještě dotankovat doplna (nějak zmizely dvě čárky na ukazateli stavu nádrže), abych náhodou nezačala viset bez štávy v oblasti bez benzínek. Sice nepředpokládám, že bych měla ujet 130 km, ale jistota je jistota. Dojedu k benzínce za Grand Riviére Noire, zaparkuju u stojanu a čekám, že se mě někdo ujme. Korpulentní žena mi řekne, že až od osmi. Hodinky ukazují 7:54. O.K. Zajedu tedy pod strěchu benzínky, abych se vyhla dalšímu meholení a klidně si počkám. V 8:01 opět stojím u stojanu. Přijíždí auto z půjčovny a pumpařka jim něco francouzsky povídá. Z výrazů a z číslovky “onze” mi dojde, že v osm nenatankuju, možná tak v 11. A nebo vůbec. O.K.takže to musím zvládnout bez plné.
Čím víc se blížím Le Morne, tím je zataženěji. Občas prší. Pak zase ne. Odbočím na poloostrov. Jeho nádherné pláže jsou lemované hotelovými komplexy. Zastavím na jedné pláži. Pak o kus dál na druhé. Vždy když nepší. Pak se ale zase rozprší. Něco mi říká, že národní park ve vnitrozemí asi dnes nebude dobrá volba. Kolem jižního pobřeží bude pršet. Rozhoduji se změnit plán a vydat se raději obhlédnout Flic en Flac a maják Albiol severně od Tamarinu. Že to byla asi dobrá volba mi ukazuje za chvíli obloha. Najednou přestane pršet a vyleze slunce. Zastavuji ve vesnici La Gaulette, kde mě zaujme nádherná zátoka s rybárskými loďkami, které se zrcadlí na hladině. Světlo se ale rychle mění a za chvíli je zase zataženo. Další zastávka u břehů Case Noyale.
Je zde stará pošta a ještě starší stromy mohutného fíkovníku banyánu, který je hinduisty považován za posvátný. Půl jedenácté a pumpařka na benzínce stále sedí na židli a nic nedělá. Odbočím na Salines, oblast salinišť, kde se získává sůl vypařováním mořské vody. Dojedu k staré strážní věži postavené z lávového kamene. Na západním pobřeží bývalo 5 věží. Postavili je ve 30.letech 19.stol. Britové, aby bránili ostrov před případným útokem Francouzů, kteří ostrov vlastnili před nimi. Z 5 věží Martello se dochovala v původním stavu jen jedna. Tato to nebyla. Vnitřek je zničený a nelze se dostat na vrchol věže. Sice sem někdo dal prkna, ale dost vratká. Vedle stojí ruina nějaké vily. Projdu ji a objevím staré dělo, které patřilo ke věži. Další přeháňka. Nezmoknu díky ruině. Pokračuji do La Preneuse. Objevuji funkční benzinku. Zde je na pobřeží funkční Martello tower. Ve věži je muzeum. Dnes bohužel zavřeno. Kousek od věže pěkná pláž.
Projedu Tamarin a směřuji na Flic en Flac. Po cestě míjím pole cukrové třtiny. Nechávám motorku u krajnice a jdu se projít do pole. Na obzoru krásně Rempart Mountain. Slunce teď dost praží. Do Flic en Flac dojedu před jednou. Už mám dost hlad. K snídani jsem měla jen kousek bagety s máslem. Proto mířím rovnou k pláži, kde je dost stánků s místním “fast foodem” včetně kokosových ořechů. Kalamáry s hranolkami sním usazená v písku pod cypřišem. Pak ještě kokosová voda. Flic en Flac je více turistické naž Tamarin s restauracemi, penziony, hotelovými komplexy. Projedu směrem na jih k pláži Wolmar. Ta je obestavěná resorty. Zpět na hlavním tahu na Port Louis mířím k Albionu. Cca 20 km k majáku. To značení by tu mohli zlepšit. Nějak nevidím směrovky, tak se musím vracet. Ještě, že ty mapy.cz fungují offline. O půl čtvrté jsem u 30 metrového majáku.
Prý je možné jej navštívit. Brána je ale zamčená. Podél vede stezka na pobřeží. Nádherné pobřeží se skalní bránou a černými sopečnými horninami. Rostou tu aloe vera. Přeskáču po balvanech až ke skalní bráně. Ve čtyři sedám na motorku. Musím už vyrazit nazpět, abych stihla být před západem slunce v Tamarinu. Ještě ale udělalm jednu zastávku - v Albionu na pláži. Prokličkuji labyrintem ulic rezidenční čtvrti a dojedu k parku u pláže. Je to skoro cypřišový les. V altáncích tu popíjejí místní muži. Na jednom plácku se hraje petanque. Pláž je pěkná. Opět je to taková klidná laguna. Když sedám na skútr, přižene se déšť. Jak jinak. Opět během chvíle zmoknu. Než ale dojedu na hlavní tah, je po dešti. Takže zase stihnu uschnout, než dojedu do Tamarinu. U nákupáku Super tankuji do plna na další den. Nakoupím pár věcí na snídani a jedu na pláž. Slunce už skoro zapadá. Ne, že by přes ta mračna bylo nějak vidět. Využívalm toho, že je otevřená půjčovna surfů a jdu se poptat. Nějaké vlny by prý měly bylt zítra, pak to zae bude špatné. Otevřeno budou mít od 9. Takže plán na další den je jasný - využít zřejmě jediné šance si po dvou letech snad sjet nějakou vlnu.
Sotva se setmí, začne zase pršet. To už jsem ale v apartmánu. Za sebou mám odhadem 120 km. Bohužel jsem si ráno nevšimla počtu kilometrů na tachometru, se kterými jsem vyjížděla, ale jen ten okruh z Tamarinu přes Foic en Flac do Albionu a zpět bylo cca 60 km.
Žádné komentáře:
Okomentovat