První den na Mauriciu

Po 11 hodinovém letu z Paříže (ještě, že jsem měla na přestup 8 hodin, jen na pasovce to zabralo hodinu a půl) v 6 hodin ráno místního času přistávám na ostrově obklopeném Indickým oceánem – na Mauriciu. Poprvé se dostávám na jižní polokouli. Slunce bude za chvíli vycházet. V Česku je o dvě hodiny méně. Vzhledem k tomu, že jsem z pátku na sobotu spala jen hodinu v autobuse z Brna do Prahy na letiště a na CDG v Paříži jsem chvíli podřimovala na lavici na terminálu, prakticky celý let jsem prospala (o kvalitním spánku ale nelze hovořit). Únava ale je znát. V letadle na Mauricius vyžadují roušky a každý jich několik vyfasuje, aby si je mohl pravidelně měnit. Velká část lidí má roušky pod nosem. Spát s maskou přes oči (kvůli světlu) a ještě s rouškou fakt nedávám. Vyhrává maska přes oči. Dusit se nebudu. A nejsem jediná.

Po příletu vyplním celní deklaraci, kde mě vítá obrázek ptáka doda, projdu pasovkou (asi za 10 minut), pak ještě ukážu zdravotní formulář (kdo jej nemá, vyplňuje na místě žlutý formulář) a jdu pro batoh. Ten naštěstí dorazil se mnou. Vybírám nějaké rupie. Na celním přiznávám dovezené jablko (nějak mi uniklo, že se asi ovoce nemůže dovážet), celník mávne rukou, že jedno je O.K. V další hale na mě mávají na přepážkách směnáren. Směňuji nějaká eura. V příletové hale ještě kupuji láhev vody (předražená za 75 Rs.) a jdu hledat autobusovou zastávku. Mapy.cz ji mají špatně umístěnou. Zastávku najdu podle přijíždějícího autobusu. Přes letiště míří většina autobusů na trase Mahebourg-Port Louis a nebo ty, co míří na jih a do středu ostrova. Mám vypsané 3 možnosti, jak se dostat do Tamarinu na západním pobřeží. U všech musím alespoň jednou přesedat. Nakonec jako první dorazí kolem 8 hodiny linka 10, kterou se dostanu na jižní pobřeží do Suillacu, pak přesednu do linky 133 do Baie du Cap a pak do linky 5, která jede podél západního pobřeží přes Tamarin. Zdálo by se to složité, ale je to dost jednoduché a ani nemusím dlouho čekat na další linky. Počasí je proměnlivé.

Chvíli prší, pak svítí slunce. Jízda rozhrkaným autobusem je zážitek. Řidič to často dost krosí. Výběrčí jízdného průběžně kasíruje. Ten první má v ruce mašinku na jízdenky, která spíš připomíná nějakou součástku motoru toho autobusu (něco jako karburátor). Vytištěná jízdenka ani není čitelná. Je to ale dobrá kuriozita, kterou jsem bohužel nezdokumentovala v domnění, že takto je to v každém autobuse. V dalších dvou už ale mají “modernější” tiskárnu. Během dvou hodin projedu část ostrova. Vidím slavnou skálu Le Morne, lány cukrové třtiny, vlny dorážející ke břehu...Vše ale působí poklidně. Nikde žádné davy a silnice taky nejsou přecpané auty.

V 11 vysedám v Tamarinu a jdu najít rezervované ubytování Holiday Surf Lodge, což by měl být apartmán. Čekám, že na domě bude nějaká cedule. Není. Ulici najdu podle map snadno, pak ale nikdo z těch, co jsou na ulici, netuší, že by tu mělo být nějaké ubytování. V pouličním kadeřnictví mě nasměrují na konec ulice. Tam vlezu do květinářství se znovu zeptat. Ochotný květinář Florian zavolá na ubytování, zjistí, že ví, kde to je a dovede mě tam. Je to ten dům, co jsem si myslela. Přivítá mě dcera majitelky. Ukáže, co a jak a konečně se můžu po dlouhé cestě vyklidnit. Nádherný apartmán s kuchyňkou, telkou, klidnou terasou a funkční wi-fi. Dávám sprchu a jdu prozkoumat okolí. Do 15 hodiny je otevřený supermarket na kraji obce. Po cestě se zastavuji na pláži. Sice nepatří k nejhezčím, ale zde mě zajímají spíše vlny na surfování. Tamarin jsem si zvolila jako základnu na 5 nocí právě kvůli ideálním podmínkám pro věčné začátečníky jako jsem já. Dnes nějaké vlny sice jsou, ale je to dost poklidné. Zato v na pláži to pod stromy žije. Je neděle a místní piknikují. Od 1.července to mají zase povolené.

Je tu jeden stánek s jídlem, u kterého je fronta. Je jedna hodina a žaludek se hlásí o slovo. Stoupám do fronty. Nechávám si naložit nudle s kuřecí směsí, rajčatovým salátem a několika knedlíčky. Tuto mňamku pojím na lavičce pláže. S plným žaludkem pokračuju na nákup. Na cestě míjím solná pole, kde se v letních měsících tradičně sbírá sůl vypařená z moře. Teď je tu “zima” a v těch 23 stupních se moc soli nevytvoří. Super je nákupák za vesnicí. Je tu food court (otevřený každý den do 21 hodin), obchody s oblečením a také velký supermarket, kde si hodlám koupit něco na snídani.

Ceny jsou tu jako u nás. Máslo za 50, olej za 40…(v přepočtu). Bageta ale jen za 4,50 Rs (2 Kč). Kupuji pár pěkných pohledů do sbírky, bagetu, máslo, šunku, aloudu a kefír a jdu nazpět na pláž se zeptat do půjčovny surfových prken na nějaké detaily s tím, že bych se tam pak vrátila a zbytek odpoledne se seznamovala s mořem. Půjčovna je ale zavřená a moře je zdá se taky klidnější. Vracím se na apartmán s tím, že si dám alespoň chvíli oddech a na pláž se vrátím na západ slunce. Únava mě ale zmůže tak, že vytuhnu na 2 hodiny a vzbouzím se až před šestou, kdy už je skoro tma. O půl osmé je mi podle dohody doručen skútr až na verandu. Půjčovnu Kolkan rental jsem našla přes internet a komunikace byla rychlá. Majitel dokonce umí pár slov česky. U předání skútru byly stejné procedury jako v Evropě (žádný asijský způsob, zde máš rozhrkaný stroj). Cena na den příjemných 550 Rs + 200 Rs za dovoz a odvoz. Dostala jsem nějaké rady ohledně možností tankování a nepříjemnou zprávu, že silnice z pobřeží na Chamarel je kvůli opravě zavřená. Takže mě čeká delší objížďka. Zbytek večera trávím koukáním na Netflix, který mám na té velké telce k dispozici.