Zápisník z Bosny a Hercegoviny - poslední 14. den: Dobrodružný trek z Pale po bývalé úzkokolejce do Sarajeva a zemětřesný závěr dovolené

Dnes mě čeká přesun z hostelu z centra Sarajeva do guesthousu u letiště. Ale protože je check-in až od jedné a v hostelu nemám možnost nechat si většinu věcí zamčenou ve skříňce, znamená to, že dnes budu chodit s plnou polní.

Rozhodně ale nechci promarnit poslední den poflakováním se po městě. Včera jsem váhala mezi dvěma programy.

1) Zkusit štěstí podruhé a vydat se autobem do Nahoreva a odtamtud k jednomu z nejvyšších vodopádů Bosny - Skakavacu. Nebo 2) Sednout na autobusovém nádraží Istočno na bus do Pale a odtamtud se vydat pěšky po bývalé železniční trati do Sarajeva.

První variantu nakonec zavrhuji ze dvou důvodů. Není jisté, že pokažený autobus už nebude pokažený a pojede. A navíc terén slibuje nějaké to převýšení a s (odhadem) deseti kily na zádech se mi nechce šplhat do kopců.

Terén na bývalé železnici slibuje spíše rovinku a tím, že bych v Sarajevu končila i klesání. Problémem u této trasy ale je, že nevím, v jakém stavu aktuálně je. Železniční trať vedoucí kaňonem řeky Paljanska Miljačka ze Sarajeva na východ do Uvace na tehdy ottomanských hranicích byla postavená rakousko-uherskou armádou v roce 1906 a sloužila hlavně k vojenským účelům. Nejvytíženější byla během 1.světové války, kdy se po ní přepravovala munice. Úzkokolejná “Ostbahn” sloužila až do roku 1978. Nyní již na trati koleje nenajdeme. Zato množství tunelů a také nějaké ty mosty. A právě o stavu těch mostů nemám aktuální informace. Přes FB skupinu jsem se dozvěděla, že ty tři mosty na trase mezi Pale a Sarajevem nelze přejít již několik let. Jeden spadl úplně a dva mají železnou konstrukci s chybějícími pražci a bez zábradlí. Ale podle jednoho cestopisu lze mosty obejít po stezkách.

Na internetu jsem pak našla informaci z léta loňského roku, že se palské úřady rozhodly starou želeniční trať přetvořit na cyklostezku. Což by znamenalo, že by se ty tři mosty opravily. Otázkou ale je, zda už začali cyklostezku budovat, nebo se o tom zatím jen mluví a záměr bude do X let. Každopádně to vypadá, že by trasa měla být průchozí.

Vstávám v sedm, balím batoh a snídám včera koupenou makovou buchtu. Po osmé sedám na linku 31e, která zastavuje před budovou soudu kousek od hostelu. U řidiče kupuji lístek a nechávám se dovézt do městské části Dobrinja, kde kousek od konečné MHD stojí autobusové nádraží Istočno. Z toho odjíždějí autobusy mířící na východ do Republiky Srbské. Oblast Republiky Srbské začíná již pár kilometrů východně od Sarajeva a Pale již leží na tomto území. Poté, co jsem tedy pobývala jak v Hercegovině (Mostar, Stolac), tak Bosně (Sarajevo, Visoko, Jajce), tak jsem teď mohla na den nahlédnout i do další součásti konfederace, do Republiky Srbské.

Autobus do Pale jede ráno jen po šesté nebo v 9:15. Za lístek dávám 4,50 BAM a nechávám se malým mikrobusem dovézt do cca 17 km vzdáleného města, které samo sebou není nijak zajímavé. Leží v podhůří Jahoriny, kde v roce 1984 probíhala olympiáda. Do Jahoriny jsem původně taky plánovala vyrazit na jeden den, ale pak kvůli sněhu, který se v těch nadmořských výškách stále drží, jsem celý program překopala.

Na to, že překračuji hranice do Republiky Srbské, mě upozorňuje cedule u silnice. V 10 hodin vysedám na nádraží v Pale a podle mapy se vydávám západně za město najít začátek trasy kaňonem řeky Paljanska Miljačka. Je pod mrakem, občas ale si ale sluneční paprsky najdou cestu. Předpověď zase trochu hrozí přeháňkami, ale nemělo by to být nic hrozného.

Poté, co minu poslední dům, ocitám se v zelené kopcovité krajině. A hned mě vítá první tunel, kterým ve 20.století jezdil vlak. Na tunelu visí nově vypadající cedule. Bohužel jsou informace na ceduli napsané jen v cyrilici.

Jakmile jsem vstoupila do Republiky Srbské, nahradila latinku na prvním místě cyrilice. A zde se ani nenamáhali s anglickou verzí v latince. Na tunelu je namalovaná nově vypadající turistická značka. "Dobré znamení", napadá mě. Jak ale poznám později, je to bláhová myšlenka. Předtím, než vlezu do provního tunelu, začíná mrholit. Vytahuji čelovku a projdu prvním asi 100 metrovým tunelem. Za ním zatím neprší. Co mě ale šokuje je množství odpadu nachytaného na břehu řeky, která protéká na pravé straně podél cesty. Je Den Země a zdá se, že tu nikoho netrápí všechny ty odpadky v přírodě. Další věc (po kouření v kavárnách), která mi na Bosně vadí.

Vstupuji do druhého tunelu, který je nedaleko. Další kilometr po cestě a přicházím k prvnímu mostu. Nová značka sice je namalovaná i na mostě, ale most je stále v dezolátním stavu. Přecházet po kovové kontrukci (která je navíc vlhká od neustálého mrholení) by mohl jen sebevrah. Takže k budování cyklostezky ještě nedošlo.

Naštěstí si všimám po levé straně dobře viditelné pěšiny vedoucí dolů k potoku. Po cestě po pěšince málem šlápnu na krásného mloka skvrnitého. Kvůli dešťům a tání vody v horách je potok na můj vkus docela divoký a nikde není žádná lávka. Tam, kde je na druhém břehu pěšinka stoupající po svahu nahoru, je i místo, kde by se dalo přebrodit. Ale ne suchou nohou. Chtě nechtě zouvám boty, schovávám foťák do batohu, beru do ruky klacek, kterým bych udržovala balanc a opatrně lezu do potoka.

Katastrofický scénář, kde mi podklouzne noha a celá padám i s batohem do studené vody, rychle z mysli zaháním. Noha mi naštěstí nepodklouzne. Vystoupám po pěšince nahoru na druhou stranu mostu a pokračuji v cestě. První adrenalin za mnou. Nebylo to ale tak hrozné. To ale netuším, co mě čeká o kus dál u dalšího mostu. Ten je v tom samém stavu. Železná kontrukce se ztrouchnivělými mokrými pražci. Zde ale není tak úplně jasné, kudy vede pěšinka k brodu přes potok. Zleva je strmý svah nahoru a žádná viditelná cesta na druhý břeh. Zprava docela strmý svah dolů s několika možnými pěšinkami po mokré hlíně a listí. K tomu zase mrholí. 

Beru do ruky klacek na podpírání se a začímám sestupovat dolů stylem, který rozhodně není hoden dámy - po zadku. Raději si na strmém svahu sedám před každým krokem směrem dolů a držím se čeho se dá. Hlavně se nepředklánět, aby mě batoh nepřevážil.S mírně mokrým zadkem sejdu k potoku. Brod je naznačený dvěma trámy coby lávka. Ta už tu ale je delší dobu a chybí zábradlí. Lávka mi ale slouží k přidržení se během přecházení potoka po kamenech. Zde to suchou nohou jde. Přede mnou je výstup po pěsince nahoru na trať. Ze začátku to tak nevypadá, ale pěšinka je pěkně o hubu. Uzoučká a svah takový, že se raději nedívám napravo a soustředím se na jediný cíl - být už konečně nahoře. Ten mokrý terén není ideální. Naštěstí to neklouže. Nevýhodou je ta plná polní na zádech. Rozklepaně vylezu nahoru na ”pevnou” zem železniční trati. Musím se vydýchat a uklidnit. Nechtěla bych jít tohle nazpět. Adrenalin mi naplno koluje v žilách. A to mě čeká ještě jeden most!

Z oblohy neustále padá jemný déšť. V tunelech se mu vyhýbám. Vždy se zdá, že mě déšť dohání. Před tunelem prší, za tunelem ne, ale o pár chvil už zase prší. Občas vysvitne slunce.

Po pravé straně hučí na dně kaňonu řeka. Pohled na okolí stojí za to. Nevím, kolik tunelů mě ještě čeká. Všechny tunely jsou průchozí, jen jeden je z části zasypaný, ale projít se dá.

Přijdu k třetímu mostu. Už dopředu vím, že když ty první dva byly neopravené, tak i ten třetí bude ve stavu, v jakém je již několik let. A to je, že jeho konstrukce chybí. Most je zřícený. Po levé straně ale je dobře viditelná pěšina. Ta je krkolomná jen asi na dvou místech. Jinak to jde. Tentokrát nemusím brodit.

Jakmile se octnu na druhé straně neexistujícího mostu, je mi jasné, že adrenalinové úseky mám za sebou a žádný další most a brodění mě nečeká. Zde již není úzká pěšinka, jako tomu bylo od 1.mostu, ale vyježděná cesta pro auta. Občas sem někdo dojede a pak zjistí, že dál to nejde, tak to zase otočí nazpět.

Cesta mě zavede k bývalé železniční zastávce Dovliči. Z budovy zůstalo už jen torzo. Úmysl, dát si zde k obědu konzervu Rio Mare, bere při pohledu na tmavou bouřkovou oblohu v dálce nad Sarajevem za své. Déšť byl na dnešek hlášený a po cestě jsem si občasné mrholení užila, ale tahle barva nevěstí nic dobrého. Takže raději pokračuji dál. Za chvíli slyším zahřmění. Takže přece jen bouřka. Dojdu na asfaltku na předměstí Sarajeva. Začíná kapat. Na obzoru již děšťová clona. Někde pode mnou je starý "Kozí most". Nemám ale čas najít místo, odkud by bylo na most vidět. Asfaltka začne klesat k hlavnímu tahu. Já to ale vezmu do posledního tunelu, jehož vchod je z části zarostlý. Za tunelem se mi pěšinka vedoucí po rovince za chvíli ztrácí. Prší čím dál víc.

Beru to po pěšince vedoucí do kopce mezi domy. Vystoupám na chodníček a konečně se ocitám na ulici. Scházím opět dolů. Dojdu na hlavní tah, podél kterého musím chvíli jít. Není to nic příjemného, protože tu není prakticky krajnice a jdu podél svahu do zatáčky. Když už konečně narazím na odbočku, dostávám se na známý hřbitov Alifakovac a přes něj projdu do centra Sarajeva. To už pršet přestává. Procházím kolem řeky Miljačky, zastavuji se u zrekonstruovaného Hudebního pavilonu z roku 1913, projdu kolem synagogy a pak zamířím k městské tržnici. Rozhodla jsem se za odměnu si nadělit pořádné tradiční jídlo v té samé restauraci, co včera. V hotovosti mám na útratu poslední 2 marky, ale berou karty. Dávám si polévku a potom Sarajevski sahan (mix plněných paprik, plněných cibulí a plněných vinných listů). A pak už nasedám na linku 31e a mířím do Dobrinje, kde dojdu do rezidenční oblasti do Guest housu Relax and Fly. V rodinném domku asi 600 metrů od letiště dostávám pěkný pokojík v horním patře s balkonem. Protože mě čeká další den let v šest ráno a budu muset vstávat po třetí ráno, jdu si dát sprchu, nabalím batoh do finální podoby na let, nachystám oblečení a jdu relaxovat do postele.

Sotva dopíšu příspěvek z dneška na FB a nachystám se zavřít oči a jít spát, začne se se mnou postel mírně chvět. Je 23:07. První sekundy si říkám, jestli kolem po ulici nejede nějaký těžký náklad. I když mě hned napadne, že je to pocitově a zvukově podobné zemětřesení, které jsem zažila před lety na Bali. Otevřu dveře na balkon a dívám se na ulici. Elektrický stožár s dráty se ale pohupují. Na ulici je klid. Žádná auta. Jsem ve zvláštní ztrnulosti a uvažuji, jestli má cenu někam běžet. Třes ustane. Jdu na chodbu, kam také vyjde sousedka. Chvíli se podivujeme a pak jde každá zase na pokoj. Lehám si do postele a googluju. Netrvá dlouho a je potvrzené zemětřesení, které je cítit nejen v Bosně a Hercegovině, ale i v Chorvatsku, Černé Hoře a i Albánii. Epicentrum je v Ljubinje jen pár kilometrů od Stolace. Síla 5,7 Richtera. (Další den se dozvídám, že ve Stolaci zahynula jedna žena, když se uvolněná skála sesunula na dům, ve kterém spala).

Chvíli čekám, jestli budou nějaké následné otřesy a pak jdu spát. Budík je natočený na 3:15.