Hutovo blato je rozsáhlý substředozemní močál s několika jezery, která jsou navzájem spojená. Močály napájí řeka Krupa, která je hlavním přítokem Neretvy. Zajímavostí je, že tok řeky je závislý na přílivu a odlivu nedalekého Jaderského moře. Za přílivu se tok Neretvy a Krupy obrací a do Hutova Blata proudí slaná voda. Od roku 1995 je přírodním parkem. Z přístavu Karaotok je možné se vydat na loďce na krátkou projížďku močály. Zde je také krátká naučná stezka s informačními tabulemi zaměřenými na zdejší faunu a flóru. A sem jsem se rozhodla dnes vydat.
Oblast se nachází asi 8 km jihovýchodně od města Čapljina, do kterého jezdí ze Sarajeva přes Mostar vlak. Vlak ale jezdí jen dvakrát denně. Z toho ráno jen v 9:12.
Vstávám tedy po osmé, posnídám a před devátou jdu na nedaleké vlakové nádraží. Budova nádraží je velká. Prostor kolem vchodu do haly je celý podělaný od ptačího trusu a velká okna jsou neumytá. Atmosféra nádraží odráží socialistickou dobu. Koupení jízdenky na přepážce je zajímavý proces. Ne, že dostanete jeden lístek, ale hned 3 scvaknuté k sobě. Jeden je jízdenka, druhý místenka a třetí daňový doklad s cenou. Na přepážce jen jedna paní a celý proces trvá docela dlouho, pokud přijdete na poslední chvíli a čekáte ve frontě. Pokladní mi sděluje číslo perónu a jdu si stoupnout na nástupiště č.2 v těžce socialistickém omšelém stylu. Žádné informačni tabule s informací, kdy je odjezd a jaké je zpoždění. Ono by to bylo při té “vytíženosti” 4 vlaky přes Mostar za den asi zbytečné.
Vlak ze Sarajeva, který pokračuje až do konečné Čapljina, přijíždí s 22 minutovým zpožděním. Oproti očekávání to není socialistický vlak, který zažil i Tita (jako u sarajevských tramvají), ale moderní vlak s pohodlnými sedačkami s dostatkem prostoru na nohy, s elektrickými zástrčkami. Je tu i barový vagon.
Za půl hodiny vysedám v Čapljině. Městečko asi 10 km od chorvatských hranic není nijak extra zajímavé. Kousek odtud se nacházejí ruiny římské vesnice Mohorjelo (tam dnes nestihnu zajít). U nádraží si ověřují, jak mi odpoledne nazpět jedou autobusy. Vlak do Mostaru odjíždí v 16:42. Ten bych měla stihnout, ale kdyby ne, tak by mi pak jel autobus v 18 hodin.
Hned se vydávám podél silnice ven z města. Přejdu Neretvu po mostě Franja Tudjmana a mířím podél výpadovky směrem k přírodnímu parku Hutovo blato. Za mostem přes Bregavu je odbočka. Silnička mě vede kolem políček, na kterých místní zasévají zeleninu.
Vystoupám k pravoslavnému kostelíku. Vypadá nově. Interiér je nádherně zdobený barevnými freskami, které znázorňují i místní obyvatele, kteří si za 2.světové války i té v 90.letech prošli utrpením. Podle čtyř fotografií se tu asi udála nějaká vražda žen. Když vycházím ven, zdraví mě místní prodejce suvenýrů, který má v kostele stánek. Trochu zvláštní, vzhledem k tomu, že tu nikdo není a nevypadá to, že by byl kostel nějak frekventovaný. Stojí doslova v krajině. Přátelský prodejce mi ukáže, že je možné vystoupat na terasu kostela, odkud je výhled na Čapljinu a také na Hutovo blato. Rozloučím se a scházím kolem hřbitova k jezeru Škrka. Podél něj pak dojdu až ke správě parku v Karaotoku. Dnes jsem si místo trekových bot vyšla v teniskách, abych nechala odpočinout nohám. Z té chůze po asfaltu mě ale už pěkně bolí chodidla. A to mám před sebou ještě návrat do Čapljiny. Za sebou mám 8 km.
Po cestě k přístavišti, kde kotví pár výletních loděk, mi místní stánkařka nabízí k ochutnání sušenou pomerančovou kůru v cukru. Ve stánku nabízí i marmelády a tkané výrobky. Kupuji si malý sáček pomerančové kůry, abych paní podpořila a protože je to dobrota.
Na břehu mokřad nikdo další není, kdo by měl zájem o projížďku na lodi. Ani se nesháním po tom, aby mě někdo povezl po močálech. Cena by byla totiž vyšší. Raději se projdu kolem po hrázi.
Žáby kvákají a kolem létají volavky a jiní ptáci. Na cestě leží malá užovka. Projdu se krátkou naučnou stezkou s informačními tabulemi a protože je po druhé hodině, vyrazím pomalu na cestu zpět. Ještě vystoupám na vyhlídku na mokřady. Zde je u cesty křesťanské poutní místo Mara grob - hrob křesťanské dívky, která byla v ottomanské době zrejmě zabita pro svou víru. Vyhlídka na mokřady není nijak extra úchvatná. Poobědvám jablko a pak už scházím na silničku a po ní mezi vesničkami k hlavnímu tahu na Čapljinu. Je teplo a chodidla mě z toho asfaltu už bolí. Do Čapljiny přicházím ve čtyři. Kupuji lístek na vlak a pak ještě sedám do nedaleké cukrárny, kde se osvěžím minerální vodou a ochutnávám baklavu. Mňam. Vlak vyjíždí přesně. Po návratu do Mostaru nechávám věci na hostalu a jdu na večeři. Tentokrát zkouším Food House, kde mě zaujal plněný lilek masem a zeleninou. Je to sice dražší (zaplatím i s pivem 23 BAM), ale je to vydatné a obsluha je sympatická. Den je pak zakončený večerním pokecem s osazenstvem hotelu, kdy se řeší vše možné.
stránky přírodního parku: www.hutovo-blato.ba
Žádné komentáře:
Okomentovat