Vstávám časně, abych stihla dojet do Blagaje předtím, než se tam nahrnout turisté. V sedm si vyžádám snídani, která je ve formě míchaných vajec, chleba sýra a zeleniny. Po cestě na zastávku na Spanski trg se zastavuji v pekárně, kde si nechávám zabalit dva plněné rohlíky (jeden vanilkovým krémem, druhý čokoládovým) a ještě jedno pečivo. Pro případ, že bych v Blagaji nakonec neměla možnost obědvat. Recenze na místní restaurace bohužel nejsou nejlepší. Po osmé přijíždí linka 10 a za 2,10 BAM se vydávám na půlhodinovou cestu.
Po příjezdu do vesnice, kterou Blagaj dnes je, kontroluji jízdní řád, abych věděla, v kolik mi jede bus zpět. Nemají tu ale vyvěšené odjezdy z Blagaje, ale odjezdy z Mostaru. Protože je to kyvadlovka, stačí si k času připočíst půl hodina a je mi jasné, v kolik tu autobus bude.
Blagaj o půl deváté působí klidně a ospale. Slunce ještě nevystoupalo nad okolní kopce, tak skála, na které stojí hrad, vrhá stín na okolí vývěru Buny, u kterého stojí Tekija. Kromě mě do Blagaje přijeli další 3 turisté. Cesta vedoucí k Tekije je lemovaná zavřenými stánky, kde zřejmě později budou vystavené různé suvenýry. Smaragdová řeka Buna má dnes sílu. Z podzemí vyvěrá díky dešťům a sněhu v horách tolik vody, že zaplavuje spodní zahrádky restaurací na břehu. Kmeny stromů rostoucích u zahrádek jsou také pod vodou. Je to působivé divadlo. Řeka je nádherné průzračná. Je prý tak čistá, že by se dala klidně u vývěru pít. Pod zemí Buna teče 19,5 km a když se dostane na povrch, pokračuje údolím dalších 9 km, než se vleje do Neretvy.
Nacházím stezku vedoucí na vyhlídku na dervišský klášter a otvor ve skále, ze kterého řeka vytéká. V době, kdy proud vody není tak silný a hladina řeky je níže, je odtud možné na loďce vplout dovnitř jeskyně. Na skalní stěně nad otvorem je poničená deska. Tekija na druhém břehu vypadá udržovaně a nově. Několikrát již musel klášter projít rekonstrukcí kvůli padajícím kamenům ze skály, které stavbu poničily.
Vstupné do Tekije je 10 BAM. V areálu kláštera je jen pár návštěvníků. Pro vstup do vnitřních prostor, kde se běžně dervišové modlí a provádějí ceremoniály, je možné jen se zakrytými vlasy šátkem a v dlouhé sukni. Obojí tu půjčují. Zaměstnance, který dohlíží na adekvátní oděv, potěší, že jsem si přinesla vlastní šátek. Kolem legín omotám zavinovací sukni. V kombinaci s větrovkou a batohem to sice není elegantní, ale to nikdo neřeší. Vystoupám do 1.patra, kde se nacházejí jednotlivé místnosti. Podlaha je pokrytá koberci. Z dříve bohatého vybavení tu nechali jen knihovnu, lavice a pár stolků. Jinak je interiér dost skromný. Za to vstupné bych očekávala více.
Sejdu do nižších pater, kde je malé muzeum s exponáty, které byly nalezeny v okolí a na hradě. V televizi tu pouští záběry z dervišských ceremoniálů. Kolem je množství lidí. Ptám se zaměstnankyně, kdy ceremoniály probíhají. Dozvídám se, že hned, jak skončí ramadán, tak se Blagaj zaplní poutníky a začne festival. Podle těch záběrů to vypadá, že běžná situace v Blagaji je hlava na hlavě. Jak jsem ráda, že jsem tu v době ramadánu, kdy sice vše funguje, ale arabští poutníci zatím zůstali doma. Můžu tak načerpat poklidnou atmosféru a bez tlačenic se projít po okolí řeky.
Po prohlídce Tekije se vydávám zpět k parkovišti, kde začíná cesta vedoucí směrem k hradu. Cesta je dlouhá jen 1 km, ale poslední úsek dá v tom skoro poledním vedru docela zabrat. Cesta se line cik cak do kopce. Jsou tu umístěné lavičky pro odpočinek a také informační cedule odkazující na historii hradu a osobnosti bosenské královny Katariny Kotromanič, která se nějak zasloužila o sjednocení Bosny a Hercegoviny. Informační cedule jsou bohužel jen v bosenštině.
Námaha z výstupu stojí za to. Ruina středověkého hradu je majestátní a výhledy na krajinu, kterou protéká řeka Buna, jsou nádherné. Na hradě jsem sama. Žádní turisté. Projdu si jednotlivé části a kochajíc se panoramaty poobědvám plněné rohlíky. Mňamka.
Sejít dolů do Blagaje je již hračka. Ve vesnici počkám na autobus, který za chvíli dorazí z Mostaru. Zpět v Mostaru vysedám u mostu Lučki, ze kterého je krásný pohled na Starý most.
Je půl druhé a vydávám se k věži Tara na prohlídku Muzea Starého mostu, které je dnes ve věži umístěné. Vstupné je 10 BAM. První vystoupám do jednotlivých pater věže. V každém patře je informační panel s fotkami a informacemi o historii Mostaru a stavbě mostu. Z vrcholu věže se mi naskytne zajímavý pohled jako z ptačí perspektivy na most, po kterém se procházejí turisté. V minulosti byl odtud most střežen. Další část muzea je v přízemí, kde je jednak možné vidět základy mostu a i expozici věnovanou obnově zničeného mostu. Rekonstrukci vedli Turci v letech 2002 - 2004. Je tu i zajímavý dokument týkající se rekonstrukce.
Po prohlídce jdu na most. S těmi vědomostmi nakoukanými z videa jej teď vidím v jiné perspektivě. Na mostu se ocitám v okamžiku, kdy skokan - naháněč v plavkách vybírá od turistů peníze na skok. Zaujímám místo a čekám, až bude vybráno dost a skokan v neoprenu provede skok. Německé důchodkyně okolo si neodpustí rýpavé nedočkavé poznámky "tak bude už konečně skákat".
Po skoku se vydávám ke Koski Mehmed Pašově mešitě. Mešita z roku 1618 má nádherný interiér. Možné je vystoupat na minaret. Platím 12 BAM a jdu si prohlédnout interiér a vystoupat těch 78 točitých schodů na velmi úzkém schodišti. Nedovedu si představit, že by se tu měli proti sobě lidé vyhýbat. Z minaretu je další pěkný výhled na město.
Na pozdní oběd sedám do malého bistra Aščinica Balkan vedle tržnice. Nabízejí tu tradišční pokrmy za slušné ceny. Vybírám si "japrak" - vinné listy plněné mletým masem s rýží. Mňam. K tomu osvěžijící minerálku.
I když jsem měla původně v plánu využít odpoledne k výstupu ke kříži na kopci Hum, který se zvedá na západní straně města, kvůli únavě toto zavrhuji. V noci jsem hůře spala a opravdu se mi dnes nahoru nechce a necítím se na to, abych zase stoupala na nějaký kopec. Stačil mi ten výstup k hradu v Blagaji. Raději mířím na hostel si na chvíli odpočinout a odhodit batoh.
Později jdu již na lehko se projít parkem Zrinjevac okolo Gymnázia. Je tu docela živo. Okolo ulice tu stojí rezidenční vilky z počátku 20.století. Dojdu opět je Starému mostu a protože mám chuť vyzkoušet místní zmrzlinu (která bohužel všude vypadá, že ji vyrábí jedna firma), volím si jednu cukrárnu a nechávám si nandat kopeček jablečné. Je to ale trochu zklamání. Chutná trochu chemicky.
Se zmrzlinou v ruce sedám na nábřeží pod most, kde si až teď všímám několika kusů původního Starého mostu, které jako memento na zničení mostu v roce 1993 leží na břehu Neretvy. Po chvíli mě zaujme dění na mostě. Zdá se, že podél zábradlí zase chodí naháněč a vybírá peníze. Že by se mi poštěstilo dnes vidět skokana podruhé? Je to tak. Tentokrát vidím skok z jiné perspektivy. Takto z dola je to zajímavější.
Jakmile se skokan vyškrábe na břeh, přichází i naháněč a snaží se vydyndat peníze od lidí dole. Zvedám se a jdu povečeřet nějakou další místní specialitu. Sedám si do zřejmě vyhlášené a oblíbené restaurace Šadrvan, kde číšníci chodí v ottomanských oděvech a navozují tak původní atmosféru. Ceny tu jsou rozumné. Z nabídky si vybírám "dolma" - plněné papriky mletým masem. Další dobrota. Zážitek mi ale zkazí číšník, když mi při placení vrátí peníze stylem "to si nechte, je mi jasné, že na dýško nemáš". Útratu 11 BAM platím dvackou připravená mu dát dýško z toho, co mi vrátí. Ale asi čekal, že rovnou vyslovím nějakou částku a nelíbilo se mu, že se tak nestalo. Moje neumyté vlasy a sportovní styl oblékání asi taky u něj budí dojem socky. Tak mi vrátil desítku, ochoten mi slevit tu 1 marku. Tímto přístupem mě naštval. Nechávám na stole 1 marku a odcházím. S takovým přístupem personálu sem už nepůjdu.
Po večeři se rovnou vracím na hostel, kde si dávám konečně sprchu a jdu spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat