Zápisník z Bosny a Hercegoviny - 13.den: Jak jsem se nedostala k vodopádu aneb procházka k pramenům řeky Bosny

Na dnešek jsem si naplánovala výlet k vodopádu Skakavac, který leží v horách asi 12 km severně od Sarajeva. Dopředu mám zjištěný jízdní řád autobusu č.69 do obce Nahorevo, odkud pak již budu pokračovat pěšky k vodopádu. Odjezd v devět mi přijde ideální. Předpověď na dnešek ale neslibovala zrovna ideální počasí. Je pod mrakem, hrozí přeháňky a "teplo" je asi jako v listopadu. Chvíli jsem včera uvažovala, jestli raději nevyrazím na trasu podél bývalé úzkokolejky, která je v nižších nadmořských výškách, aby mě náhodou nepřekvapil sníh. Jenže další den mě pak čekal výstup k vodopádu s plnou polní, protože se budu přesouvat na ubytování u letiště. Takže nakonec zůstávám u původního plánu (tak jsem si to alespoň myslela). 

Po osmé vyrážím směrem na zastávku Sutjeska. Odtud autobusy č.69 vyjíždějí. Po cestě se ještě stavuji na snídani do "burkárny", kde si dávám burek plněný cuketou. Na zastávce jsem pro jistotu už o půl deváté. Čekám a čekám. Kolem projíždějí jiné linky. V devět žádná 69 ale nedorazí. Čekám dál. Je docela zima. Ani po dalších 15 minutách autobus nikde. Jedna cestující se rozčiluje, že asi bude čekat na další v 10:40. V té zimě se mi ale nechce čekat další hodinu. Ale ani se mi to nechce vzdávat. Takže si zajdu do teplého interiéru obchodního centra na veřejné WC. Projdu se po okolí a před půl jedenáctou jsem zpět na zastávce. V daný čas přijíždí linka 68, která jede do jiné vesnice. Ptám se řidiče na Nahorevo v naději, že třeba jede přes něj. Řidič ale naznačuje, že do Nahoreva dnes nic nejede, že je autobus pokažený. Hm. Takže mě čeká plán B. Protože jediný ranní autobus z autrobusového nádraží Sarajevo Ištočno do Pale již dávno odjel, rozhoduji se vydat do městské části Ilidža k pramenům řeky Bosny.

Sedám tedy na tramvaj č.2 a jedu směrem na západ města. Když vylezu z autobusu, který nahrazuje dopravu na úseku, kde se opravují tramvajové koleje, poprchává. Sedám do cukrárny na dortík a čaj a čekám, jestli ten déšť ustane. Mezitím stihnu načuchnout cigaretovým kouřem. U okolních stolů se neustále kouří. V Bosně kouří snad každý a kouří se všude. V restauracích, kavárnách…žádný ohled na nekuřáky. Toto je jedna z věcí, která mi rozhodně chybět nebude.

Čekání asi po půl hodině vzdávám a jdu s deštníkem v ruce k hotelu Bosna, ve kterém se v roce 1914 ubytoval Ferdinand d’Este s Žofií Chotkovou. Ilidža byla v době Rakouska-Uherska oblíbenou lázeňskou oblastí. Od hotelů vede asi 3 km dlouhá promenáda lemovaná alejí kaštanů a dalších stromů. Alej končí v parku u pramenů Bosny na úpatí pohoří Igman.

Po cestě mrholení naštěstí přestává. Na promenádě je minimum lidí. Pro zájemce je tu možnost nechat se svézt v kočáře taženém koňmi. Jako v době císaře pána.

Za půl hodinky jsem u jednoho ze vstupů do areálu udržovaného parku okolo pramenů řeky Bosny. Je tu ale pokladna, kde je třeba zaplatit za vstup 2 marky. Procházím po stezce kolem několika jezírek s průzračnou smaragdově zbarvenou vodou. Na jednom plave labutí rodinka. Chvíli ji sleduji a počítám, kolik má labutí máma kolem sebe labuťátek. Ze dvou na hladině se nakonec vyklubou další 3, které byly ukryté pod křídly labutě a postupně vypadávají na hladinu, jak se labuť předklání a loví zobákem pod hladinou řasy.
Prameny řeky Bosny jsou silné a vytékají ze svahu. Řeka se pak stáčí v meandrech krajinou. Za teplých dní by tu bylo nádherně. Procházím se parkem a pak mířím podél silnice k hlavní výpadovce a kolem ní ke starému Římskému mostu. Ten byl postaven v 16.století údajně na místě, kde v římských dobách stával most.

Protože je počasí pořád nic moc, jdu zpět na zastávku v Ilidži a odtud se vracím do centra Sarajeva. Vysedám na zastávce Muzeji. Zde z jedné strany stojí muzejní komplex, z druhé hotel Europa, ve kterém za války sídlili novináři. Naproti je pak budova parlamentu, která byla během války zasažena minomentnými střelami. Na náměstí u parlamentu je umístěna kopie pěkně zdobeného kamenného stéčku.

Projdu se dalším nákupákem (opět kvůli WC), který stojí u náměstí Bosna a Hercegovina naproti parlamentu. A pak již mířím směrem k městské tržnici, kde je v horním patře restaurace Srebrena Školjka s lokálním jídlem. Je sice před pátou, ale mám hlad. A taky chuť na ”sarmu” - plněné zelné listy mletým masem. Mňam. A pak se již vydávám na hostel. Pro dnešek mi to stačilo. Zítra mě čeká přesun na ubytování u letiště, protože v sobotu odlétám v brzkých ranních hodinách. Obávám se, že mě zítra čeká druhý pokus o výlet k vodopádu, ale tentokrát s plnou polní.