Projíždíme kopcovitou krajinou, která se oproti včerejšku zahalila do sněhové pokrývky. Hlavně vrcholky vyšších kopců. Je to nádherné. A je mi jasné, že mě Sarajevo přivítá zase sněhem.
Je to skutečně tak, i když dnes sníh neleží v ulicích města, ale na svazích okolních hor. Když před jednou hodinou vystupuji na nádraží, mírně poprchává. Rovnou se vydáván směrem na hostel Balkan Han, který leží nedaleko centra města. Když pak před druhou hodinou vyjdu zase na ulici, už svítí slunce a začíná bát teplo. Mraky, které halily vrchol hory Trebevič, se rozestoupily, a tak můžu vyrazit na lanovku, která vede z centra města po svahu směrem na horu na místo Vidikovač. Zde v roce 1984 probíhala během Olympiády v Sarajevu některé sportovní disciplíny, jako třeba závod na bobech. Bobová dráha u Vidikovače je nyní jedním z lákadel hlavně pro instagramery. Dráha je totiž pokrytá grafitti. I mě to sem táhne kvůli bobové dráze, ale také kvůli výhledům na Sarajevo.
Po cestě přes město objevuji budovu městské tržnice Markale z roku 1895. V přízemí jsou stánky s masem, uzeninami, pršutem, sýrem...hned u vchodu mě oslovil jeden z prodavačů a nabízí mi k ochutnání sušené hovězí. Měla jsem v plánu si nějaké koupit. Kde jinde než právě zde. Nechávám si ukrojit kousek a zavakuovat. Už se těším, až si jej doma vychutnám.V horním patře tržnice je malá restauraces místními pokrmy. Na informační tabuli u vchodu se dozvídám, že 28.8.1995 zabila minometná palba srbských jednotek, které obléhaly město, 43 lidí, kteří čekali na příděl základních potravin. Pamětní cedule je na severní fasádě tržnice.
Kousek od tržnice stojí katedrála Srdce Ježíšova, známá jako Srajevská katedrála. Před ní na chodníku je jedna ze sarajevských růží. I sem za války padla nějaká střela. Místo je vymalováno červenou barvou.
Přes historickou Baščaršiju dojdu ke staré radnici Viječnica. Budova byla navržena v roce 1891 Karlem Paříkem, který ale po kritice ministra nemohla na její stavbě pokračovat. Proto dnes jeho jméno není zmiňováno. Radnici nakonec dokončil v roce 1894 Ciril Ivekovič. Jako radnice budova sloužila do roku 1949, kdy se z ní stala národní a univerzitní knihovna. Knihovna ale byla 25.8.1992 vypálena srbskými extremisty a ztraceno bylo skoro na 2 miliony knih.Budova byla po válce zrekonstruována do původního stavu a znovu otevřena v roce 2014. Nyní je národní památkou a konají se v ní kulturní akce. U vchodu do haly visí pamětní deska upomínající zničení knihovny. Pokud bych si chtěla prohlédnot interiér, musela bych zaplatit 10 marek vstupného. Vzhledem k tomu, že se mi již rozpočet krátí, tak si musím rozmýšlet, za co ještě utratím. Dnes je přednější lanovka a také si chci jako suvenýr odvézt ručně tepanou džezvu. Proto tedy nahlédnu jen přes dveře do hlavního foie s nádhernými arkádami, kolem kterých jsou umístěny fotografie z doby občanské války. Nyní mě to trochu mrzí, že jsem nešla dovnitř. Snad někdy příště.
Sedám do samostatné kabinky, která začne rychle stoupat z cca 500 metrů nad mořem do 1169 metrů ke stanici na Vidikovači. S přibývající nadmořkou výškou se mi nabízejí nejen zajímavější výhledy, Sarajevo se zmenšuje, ale na svazích se začíná objevovat nejprve sněhový poprašek a později asi 10 cm tlustá vrstva sněhu. Za cca 7 minut vysedám na stanici a jdu se projít zimní krajinou. Slunce svítí a oproti očekávání je příjemně teplo. Asi 7 stupňů. Sníh, který tu napadl asi během posledních 4 dnů, rychle taje a voda stéká po cestě. Jdu najít bobovou dráhu. Chůze v trekáčích, které jsou spíše pro jarní výlety, na rozbřehlém sněhu není nic moc. Jednak musím dávat pozor, aby mi to nepodklouzlo a jednat, abych si boty neobalila rozbředlou břečkou a neměla v nich hned mokro. Scházím po bobové dráze, na které jsem sama, asi do její poloviny. Během toho si prohlížím grafitti. Rozpadající se betonová dráha působí zvláštně. Je tu taková divná atmosféra. Jednak kvůli těžší chůzi sněhem a také krátícímu se času nescházím až dolů k budově hvězdárny, ale v půlce se vracím po cestě nahoru. Ještě si zajdu na vyhlídkové místo u silničky. Kousek odtud je ruina rakousko-uherské pevnosti.
Svahy okolo Vidikovače byly v minulosti i důležitým strategickým místem. V době Rakouska-Uherska tu byly vybudovány obranné pevnosti, které hlídaly město. Během obléhání Sarajeva od 5.4.1992 - 29.2.1996 srbskými jednotkami bylo město odtud ostřelováno.
Před pátou sedám na lanovku a opouštím zimní pohádkovou krajinu. Zpět ve městě se vydávám v Baščaršije do uličky Kazandžiluk, kde již od 16.století sídlí kovotepci, kteří zdobí měděné džezvy, kávové šálky apod. Procházím si tři obchůdky. Ve dvou pozoruji kovotepce při práci a vybírám, jestli mě něco nezaujme jako suvenýr. Přece jen si chci odvézt výrobek i s příjemnou vzpomínkou na okolnosti koupě a ne pod tlakem. To se mi nakonec daří. Vstřícný třicátník mě nechá, ať si v kidu vybírám z jeho bohatého sortimentu a zatím do měděného plátu vytepává ornamenty. Když se konečně rozhodnu pro malou džezvu za 25 marek, nabídne mi, že mi na její dno vyryje na památku nějaký nápis. Dohodneme se, že tam vyryje Sarajevo 2022 jako památku, kdy jsem tu byla. Trvá mu to asi 2 minutky a nic za to nechce. Nejradši bych si u něj koupila více věcí. Opravdu má krásné výrobky. Snad někdy příště. Už vím, kam zajít za kvalitním suvenýrem.
Protože se blíží doba večeře, jdu do čevapčičárny na pljeskavicu. Volím si ji se zakysanou smetanou, jak se tradičně podává. Odcházím ale trochu zklamaná. Ta včerenší pljeskavice byla lepší. S plným žaludkem pak jdu na hostel. Ještě si po cestě kupuji láhev kyselky Kyseljak.
Večer pak trávím na pokoji. Na další den mám v plánu vyrazit k vodopádu Skakavač, který je asi 12 km od Sarajeva.
Žádné komentáře:
Okomentovat