Nechávám zbytečnosti na pokoji a vydávám se na prohlídku města. Nejprve mířím na Španski Trg omrknout na autobusové zastávce jízdí řád linek do Blagaje. Do Blagaje odtud jede linka č.10, 11 a 12. Dominantou Španski Trg (Španělského náměstí) je oranžová budova Gymnázia, kterou v roce 1897 navrhl český architekt František Blažek. Budova je ve stylu vídeňského historicizmu s orientálnímu prvky. Během občanské války byla vybombardovaná a v roce 2010 nově zrekonstruovaná. Nyní v budově sídlí United World College. Na náměstí je ale dosud ponecháno několik vybombardovaných budov, včetně tzv. Sniper tower (Věže ostřelovače) - budovy, která byla před válkou bankou a během války z ní bylo ostřelováno město. Sniper tower je nyní jedním z nejznámějších válečných mement Mostaru. Budova je pokrytá grafiti.
Ze Španělského náměstí jdu zpět směrem k řece. Po cestě se nechávám zlákat čevapčičárnou Korzo k obědu. Dávám si sedm kousků čevapčiči. Se spokojeným žaludkem pak už směřuji na východní břeh Neretvy do uliček starého města a hlavně k Starému mostu, který se stal symbolem Mostaru. A to nejen kvůli tomu, že byl 9.listopadu 1993 zničen chorvatským dělostřelectvem a po válce opět zrekonstruován. Most dal městu i jméno. "Mostaři" byli strážci mostu, který byl v ottomanské době důležitou spojnicí na obchodní cestě a spojoval oba břehy Neretvy. Na západní straně mostu se rozkládá chorvatská část města, na východní pak bosňácká (muslimská) část. Je to ostatně patrné hlavně na sakrálních stavbách. Projdu kolem Karadoz-begovy mešity, který byla postavena v pol.16.století. Za ní prakticky začíná staré město. Zde narážím na první turistické skupiny. Průvodce s vlaječkou a za ním vlající němečtí nebo francouzští důchodci. Brr. Začínám dostávat kopřivku a rychle je míjím. Ten kontrast oproti včerejšku, kdy jsem nepotkala jediného turistu, je markantní. Vydávám se podle šipky k dochovalému Biščevičovu domu z 18.století, který je jakýmsi skanzenem ukazujícím, jak zdejší ottomanská rodina žila. Bohužel je dvůr plný německých turistů s rouškami, tak jen nahlédnu a prohlídku odkládám na někdy později, až tu nebude tak narváno.
Po cestě ke Starému mostu nahlédnu do areálu Koski Mehmed Pašinovy mešity z roku 1619. Na nádvoří před mešitou je dochovaná fontána šadruan, která je jednou ze dvou posledních ve městě. Také se tu nachází náhrobní kámen derviše Šejha Ischa. Mešita je známá svou pěknou výzdobou a také možností vystoupat na 29 m vysoký minaret. Cena vstupného do mešity i s výstupem na minaret je 12 BAM. Dnes se ale na prohlídku neodvážím. Snad jindy. Procházím starou čtvrtí řemeslníků Kujundžiluk. Je to čtvrť, kde již od ottomanské doby sídlili kováři a řemeslníci. Dnes jsou v domcích lemujících starou uličku krámky se suvenýry (některé čínského původu), kovanými předměty, keramikou, obrazy...a také restaurace.
Konečně se přede mnou objeví známé panorama Starého mostu s věžemi Tara a Helebija. Starý most byl postaven 1566 na příkaz sultána Sulejmána I. Je dlouhý 29 metrů, 4 metry široký a 24 metrů vysoký. Kromě toho, že spojoval etnicky odlišné části města, byl využíván i ke zkouškám dospělosti - skokům do Neretvy. Mladí muži z mostu skáčou již od roku 1664. Každoročně se konají závody ve skocích z mostu. Dříve ze Starého mostu skákal snad každý mladý muž, dnes to umí již jen několik místních. Přesto je možné vidět skok z mostu. Pokud ovšem "naháněč" vybere dost peněz (así 25 €) od turistů procházejících se po mostě. Pak nastupuje skokan v neoprenu. Doufala jsem, že se mi poštěstí vidět nějaký skok. Bohužel, v okamžiku, kdy procházím po mostě, to nevypadá, že by chtěl někdo skákat. Kamenná dlažba na mostě je ohlazená a docela to klouže. Ještě, že jsou na zemi vyvýšené kamenny, které slouží jako schůdky. Kameny jsou původní. Byly vyloveny z řeky a následně poskládány podle starých fotek do původního stavu. Rekonstrukci mostu financovali a řídili Turci (na ulici vedoucí k mostu je turecký konzulát a je tu znát jistá až historická vděčnost Turecku) Zrekonsturovaný most byl znovu otevřen 23.7.2004. Od roku 2005 je Starý most kulturní památkou UNESCO.
Půlkruhová věž Tara na východní straně řeky bývala v 18.století skladem munice a střelného prachu. Dnes je v ní Muzeum Starého mostu. Věž Helebija na západní straně bývala v 17.století vězením. V 1.patře bydleli strážci mostu (Mostari). Od roku 1994 je zde spolek skokanů z mostu. U brány mostu na západní straně je jako memento kámen, na kterém jsou umístěny kusy válečné munice. Dostávám se do staré obchodní čtvrti s budovami z 15. -19.století. V domcích jsou obchůdky se suvenýry a restaurace. Nachází se tu starý Hamam z přelomu 16.a 17.století. Vedle je mešita Tabačica a komplex Tabhana koželužných domů. Od 17.století se tu zpracovávala a prodávala kůže. Dnes jsou v domech restaurace.
Scházím ke Křivému mostu, který byl postaven v roce 1558 údajně jako předobraz Starého mostu. Tvar má stejný. Klene se přes potok Radobolja, který se po pár desítkách metrů vlévá do Neretvy. Scházím k Neretvě. Zde je vybudovaný plácek, odkud je možné sledovat skoky z mostu do řeky. Dnes bohužel nemám štěstí na žádného skokana. Místní firma tu nabízí projížďku na motorovém člunu proti proudu řeky.
Je po druhé hodině, když mám chuť sednout si do nějaké příjemné kavárny a ochutnat pravou bosenskou kávu podávanou v tradiční džezvě. Vracím se tedy na bosenskou stranu a nakonec sedám do restaurace Kuluk, kde si kromě kávy dávám i typický dezert - tafuhija (dýnstované jablko plněné ořechy se šlehačkou a v sirupu. Mňaaam. V Bosně se jí neskutečně. Připojuji se zde na wi-fi. Bohužel mě zastihne smutná zpráva o úmrtí babičky.
Rozhoduji se vydat k ruinám pravoslavného chrámu Nejsvětější Trojice, za kterým by měla být menší kaple, kde bych mohla na babi zavzpomínat a rozloučit se. Procházím kolem staré hodinové věže z přelomu 16.a 17.století. Hodinová věž fungovala do roku 1924 a opravena byla v roce 1994. Dům u věže je ale ruina. Další oběť války.
Pravoslavný chrám oproti očekávání nacházím nově zrekonsturovaný. Před občanskou válkou byl chrám nejsvětější Trojice druhám největším pravoslavným chrámem v Jugoslávii. V roce 1992 byl ale cíleně vybombardován a vypálen. Obnova začala v roce 2010. Nyní již z venčí září novotou. Přesto je to stále ještě stavba. Vystoupám nad chrám ke kapličce. Je jednoduchá. Skromný interiér je zdobený obrazy v pravoslavném stylu. Chvíli tu posedím a v myšlenkách se loučím s babičkou.
Pak ještě sejdu k chrámu a nehlédnu do interiéru. Všude lešení a nově omítnuté zdi bez jakékoliv výzdoby.
Pokračuji k dalšímu dochovalému domu z doby ottomanské. Dům Muslbegovičů pochází z 18.století a je považován za nejzajímavější příklad městské architektury. Kromě toho, že je dnes muzeem, je možné se tu i ubytovat. Bohužel, dům je zatím turistům uzavřený. Turistická sezóna začíná až od 15. dubna do 15.října. Takže za 3 dny. Nevadí. Scházím opět k domu Biščevičů s nadějí, že teď už tam žádné skupiny turistů nebudou. Nejsou. Brána domu je totiž už zavřená.
Zdá se, že tu památky zavírají docela brzy odpoledne. Stejně tak je již zavřená Koski Mehmed-pašova mešita, kde se dalo vystoupat i na Minaret. Tak snad se mi to podaří jiný den. Vracím se opět ke Starému mostu a přecházím na západní stranu. Rozhodla jsem se tu někde povečeřet. Nejlépe někde s výhledem. Nakonec sedám do restaurace, která je v bývalém koželužném komplexu Tabhana. Z terasy mám pěkný výchled na most, řeku a východní část města. Chtěla jsem si dát dolmu, ale nemají ji. Takže volím kuřecí ražniči a mostarské pivo. Majitele restaurace se pak vyptávám, jak je to tu běžně s turisty. Zdá se, že se turisté opět vracejí. Před koronou tu ale bývalo narváno. Jsem ráda, že i když tu turisté jsou, nemusím se nikde tlačit a mačkat.
Zpět na hostelu se seznamuji s dalšími baťůžkáři. Pokoj sdílím s Holanďanem. Dnes jdu ale lehnout brzy. Další den mě čeká brzké vstávání a výprava do Blagaje, na kterou se těším.
Žádné komentáře:
Okomentovat