Vzbouzím
se o půl sedmé. Pohled z okna mi dává jistotu, že dnes to nebude zrovna
na pohodu. Venku je tak 5 cm mokrého sněhu. Je 1 stupeň nad nulou a z
nebe stále něco padá. Už to není chumelenice, ani hustý déšť, ale jemné
sněho-mrholení.Srážky jsou hlášené na velkou část dne. Ze stromů, které jsou již v rozkvětu, opadává těžký sníh.V tomto počasí není
kam spěchat. Pomalu posnídám makový závin, co jsem si dovezla s sebou a
přemýšlím, jestli má cenu a chce se mi zkoušet dojít k válečnému
tunelu Spasa, který byl během obléhání Sarajeva v roce 1993 vybudovaný pod
letištěm a zasloužil se o zásobování města. Je totiž z druhé strany přistávací dráhy, od ubytování cca 3
km. Nějaký autobus tam sice jede, ale vyjíždí z nádraží Ilidža, na které musím nejdřív dojít (odhadem 20 minut chůze). Nebo jestli rovnou dojdu do Ilidže na tramvaj a zamířím do centra Sarajeva. Autobus na jih do Stolacu mi jede až v pět, ale alespoň bych po cestě do centra omrkla nádraží,
zkusila koupit lístek a pak se šla zašít třeba do Museum of Sarajevo 1878 - 1918.
Po
půl deváté už vím, že nemá cenu čekat, že to sněžení ustane. Platím 30 BAM za
nocleh a vydávám se na cestu do Ilidže. Paní majitelová bohužel neví,
který autobus z Ilidže jede k tunelu Spasa, mám se zeptat na zastávce.
Zima mi naštěstí není, ale sněžení je intenzivní. Padá mokrý sníh a ten, který leží na chodníku pomalu taje.
Kdyz
po cca 20 minutách dojdu na tranvajovou konečnou do Ilidže, odkud by měly jezdit do centra
tramvaje č.3, vidím, že koleje jsou v opravě a sarajevská šalina tudy asi nějakou dobu nepojede.
Vedle se nachází autobusové nádraží. V kiosku kupuji do zásoby 4 jízdenky tramvaj, protože je budu do budoucna a dnes potřebovat. Stánkařka mi ukáže kukaň dopravního podniku, kde by mi mohli říct, který autobus jede k válečnému tunelu. Ne zrovna ochotný pán, který koukal do nějakých lejster a zřejmě jej jeho práce velmi baví (myšleno ironicky), něco vyhledá v lejstru a napíše mi
na papírek hodinu a číslo nástupiště. V 9:45 ze čtyřky. S úsměvem poděkuji a doufám, že takto příjemní nebudou všichni v Bosně. Slyšela jsem tototiž, že jsou to milí lidé. Ale třeba jej štve to počasí.
Je 9:17. Jdu
tedy podruhé posnídat do jedné z kavárniček u nádraží, kde dělají burky.
Objednávám zeljanicu (burek se špenátem a sýrem za 1,50 BAM) a čaj (1,50 BAM). Zdá se, že pro číšnici jsem taky překvapením.
Autobus přijede na čas. Můj úmysl použít jednu z jízdenek koupených v trafice řidič omluvně odmítne s tím, že tohle jsou lístky do centra. Autobus je příměstský. Takže si u něj kupuji za 1,60 BAM správný lístek. Snahu dorozumnět se a vysvětlit mi, že autobus nejede až k tunelu a budu si muset kousek dojít, řidič vyřeší po svém.
"Sprichst du deutsch?", zeptá se. Díky nedávnému blond melíru teď zase připomínám Němku. "Ja", odpovídám a hned je komunikace snazší. Nějak mám problém najet na slovanské esperanto a nejde mi přes pusu zkoušet mluvit česko-slovensky. Automaticky mi najíždí španělština a angličtina.
Ochotný řidič, který zřejmě během války (stejně jako velká část obyvatel Bosny a Hercegoviny) pobýval v Německu, mi ukáže, kudy mám po vystoupení jít k tunelům. V mobilu mám stažené mapy.cz, takže je můžu používat i v offlinu a vidím, kde jsem.
Jdu rezidenční čtvrtí s rodinnými domky. Na některých jsou na fasádě stále díry po kulkách.
Podál letiště dojdu k domu rodiny Kolarů, na jehož pozemku začíná válečný tunel Spasa (Tunel naděje). Tunel byl vybudovám během asi tří měsíců v roce 1993 a spojoval čtvrť Butmir na západní straně letiště se čtvrtí Dobrinja na východní straně letiště. Tunel byl dlouhý 800 metrů. Byl široký metr a vysoký 1,6 metrů.
Během obléhání Sarajeva sloužil jako jediný únik ze města a také jím bylo zásobováno město. Propašovalo se jím na 20 milionů tun jídla i munice a tisíce lidí. Sarajevo bylo obléháno srbskými jednotkami od 5.4.1992 - 29.2.1996 po neuvěřitelných 1425 dní, což bylo nejdelší obléhání města v moderních dějinách. Tunel začal být kopán ze dvou stran, aby se urychlila stavba. Otevřen byl v červenci 1993. Dům nyní slouží jako muzeum a památník občanské války. Fasáda je posetá dírami po střelách a na betonu na zemi je tzv. Sarajevská růže - rudě vymalované místo, kam dopadla minometná střela a vyhloubila malý kráter a často i někohoho zranila. Těchto Sarajevských růží je po Sarajevu ponecháno jako memento více jak tisíc.
Vstupné do tunelu a muzea je 10 BAM. Na FB jsem se dočetla, že místní mají nyní ještě pár dní vstup zdarma. Tunel byl totiž zrekonstruován a je možné nyní projít 100 metrů tunelu místo původních dochovaných 80 metrů. Bylo před desátou v tunelu bylo minimum návštěvníků. Prošla jsem se tunelem. U vchodu do tunelu jsou fotky těch, kteří se podíleli na stavbě. Na zahradě pak stojí dodávka, kterou se odvážela vytěžená zemina. Na plotě jsou pak umístěné fotografie z období války. Ve stodole je místnost, kde pouští asi 17minutový dokument. Spíše jsou to záběry, které v průběhu stavby tunelu někdo natáčel. Lepší a zajímavější materiál o tunelu je k nalezení na youtube i s rozhovory stavitelů. V části domu je pak ještě malé muzeum s nějakými exponáty. Včetně komůrky paní, která bosenským vojákům po průchodu tunelem nabízela vodu. Expozice je velmi zajímavá.
Informace si lze přečíst přes QR kód. Byla mi zima a nechtělo se mi ještě přes mobil studovat všechny podrobnosti o historii místa. Po jedenácté, kdy se do areálu nahrnula skupina místních návštěvníků, jsem se odebrala na autobus. Prodejkyně suvenýrů mi zjistila, kdy mi jeden jede. Ovšem, opět mě čekala chůze na vzdálenější zastávku. Přijel ten samý řidič, co mě sem vezl. Na nádraží v Ilidži jsem sedla na autobus, který sloužil jako náhradní doprava za tramvaj a nechala se dovézt na stanici Čengič vila, kde již čekalya tramvaj č.2, která mě pak dovezla do centra k Latinskému mostu. Zde jsem již mohla použít jízdenku. Tu jsem v tramvaji prostrčila zelenou mašinkou, která ji označila. Tramvaje v Sarajevu pocházejí ještě ze socialistických dob. Dokonce bych řekla, že možná jimi jezdil již Tito.
Vysedla jsem u Latinského mostu a šla se podívat na místo, kde byl 28.6.1914 spáchán atentát na arcivévodu a následníka rakouskou-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii Chotkovou. Čin plánovalo šest atentátníků pod vedením Danilo Iliče. Dílem náhody pak oba zastřelil Gavrilo Princip. Sarajevský atentát pak byl de fakto jednou z hlavních příčin vypuknutí 1.světové války.
Na fasádě budovy, ve které je nyní muzeum, je u místa, kde k atentátu došlo, pamětní deska. Za okny muzea jsou pak dobové fotografie dění poté, procesu s atentátníky. Je zde i stará fotka sloupu, u kterého byly položené věnce. Sloup nyní již u Latinského mostu nestojí. Na jeho místě je na skleněné tabuli sloup jen vyobrazen.
Pohled na okolní zasněžené hory nad městem je sice fascinující, ale je mi zima. Muzeum je bohužel v neděli zavřené. Tak se musím zahřát jinde. Nejprve tedy chůzí uličkami nejstarší sarajevskou čtvrtí Baščaršija. Uličky lemují dřevěné krámky se suvenýry, kavárničky, cukrárničky. Stojí tu impozamtní Gazi Husrev-begova mešita. Ta je jednou z nejstarších a největších mešit Sarajeva. Zároveň je to jedna z nejdůležitějších pamětihodností. Byla postavena v roce 1530 a dodnes slouží jako duchovní centrum země. Během obléhání Sarajeva byla poškozena. Obnovena byla v roce 1996. Turistům je přístupná dvě hodiny ráno a pak od 17:30 - 19:00.
Bohužel je jedna hodina a dovnitř se nemůžu podívat. Další pěknou mešitou je Baščaršijská mešita na hlavním náměstí staréno města. Ta pochází také ze 16.století a v roce 2006 byla prohlášena národní památkou. Na severní straně náměstí pak stojí jeden ze symbolů města - Sebilj. Sebilj je dřevěná fontána v orientálním stylu. Originál z 18.století bohužel shořel v roce 1852. Současná fontána pochází z roku 1891 a navrhl ji rakouský architekt Alexander Wittek, který se podílel na stavbě sarajevské radnice. Okolí fontány si oblíbily desítky (nebo i stovky) holubů. Fotky se vzlétajícími holuby u Sebilje se staly jedním z typických obrázků ze Sarajeva. Toho samozřejmě využívají místní obchodníci, kteří turistům (a nejen těm mezinárodním, ale spíše těm domácím) prodávají misky s kukuřicí. Holubi jsou již tak naučení, že si klidně lidem sedají na paže a za kukuřici se fotí. Stačí, aby je něco vyrušilo a hromadně se vznesou, aby o chvíli později zase seděli na zemi. Zde si trochu připadám jako v Hitchkokově hororu, když se kolem mě pochodující holubi naráz vznesou. O selfie s holubem ale nestojím a tak kukuřici nekupuji.
Z baščaršijského náměstí vybíhá úzká ulička Kazandžiluk. Ta existovala již v 16.století a je sídlem kovotepců a měditepců, kteří již po generace vytvářejí nádherné ormamenty na džezvách, tácech, miskách... Tradiční řemeslo se dědí často z otce na syna a pokud chcete originální rukodělný suvenýr (i když trochu dražší, než to co nabízejí jiné obchůdky), tak zamiřte právě sem. Ve starém městě je spousta obchůdků s kávovými sety. Ty ale často vznikají sériovou výrobou třeba v Turecku (ne-li v Číně). V uličce Kazandžiluk ale lze pozorovat kovotepce i při práci.
Protože mám hlad, zamířím z náměstí do "čevabdžinice" (čevapčičárny) Hodžič 2. Moje první zkušenost s pravými čevapi. Kam se na ně hrabe čevapčiči bramborem ze školní jídelny. Poroučím si 5 kousků a k tomu jogurt. Tak se to tradičně jí. Ukusujete pitu s čevapi a cibulí a zapíjíte to jogurtem. Mňamka. A jen za 5 BAM.
Zde se také poprvé setkávám s tím, co už v zemích EU není možné - kouření u stolu. Sousedi si po příchodu zapálí a po jídle znovu. Jak mám později možnost zjistit, obyvatelé Bosny a Hercegoviny jsou mistry světa v kouření.
Projdu se k žluto-oranžové budově staré radnice z roku 1896, která stojí na břehu řeky Miljačky na kraji Baščaršije. Budovu navrhl český architekt Karel Pařík, který se zasloužil třeba i o židovskou synagogu. Stará radnice byla po 2.světové válce předělána na knihovnu. Na 2 milionu knih bohužel shořelo v noci z 25.na 26. srpna 1992, když radnici zasáhly srbské střely. Zrekonstruovaná budova byla znovu otevřená v roce 2014 a slouží jako muzeum a pro státní události.
I když je teprve půl třetí, rozhoduji se zajet na autobusové nádraží koupit si lístek na autobus do Stolacu a zbytek času strávit v nějaké teplé kavárně. V pekárně si kupiji nějaké pečivo na cestu a sedám na tramvaj č.1, která jede z Baščaršije k vlakovému nádraží.
Na přepážce nádraží je mi nabídnuta jízdenka do Mostaru s odjezdem v 15:30. Do Stolacu odtud autobus nejede, ale v Mostaru si prý pak můžu koupit lístek. Přijde mi to zvláštní. Podle internetu totiž měl jet autobus v 17:00 a dovézt mě přes Mostar až do Stolacu. Lístek si kupuji. Alespoň budu v teple autobusu. Řidič mě nutí nechat batoh v úložném prostoru. ABy ne, když z toho má 1 marku za každé zavazadlo.
Vyjíždíme na 3hodinovou cestu. Kopcovitá krajina okolo Sarajeva je pod sněhem. Až, když se dostaneme do soutěsky kolem řeky Neretvy, sníh z nižších poloh mizí a nahrazuje jej zeleň. Soutěska je nádherná. Na trase z Jablanice směrem na Mostar sleduji trasu a zvažuji, jestli bude reálný plán, jeden z příštích dní požádat řidiče, aby mě nechal u hydroelektrárny projít se soutěskou do Jablanice pěšky podél silnice. Ty scenérie jsou tu totiž neskutečné.
Do Mostaru přijíždím po šesté hodině. Hned se jdu zeptat na autobus do Stolacu. Ten by měl odtud vyjíždět v sedm. Paní na přepážce mi ale oznamuje, že do Stolacu dnes už nic nejede. Poslední jel v pět hodin. Argumentuji, že na intenetu stojí něco jiného. Kroutí hlavou a říká, že je neděle a dnes už nic nejede. Uvažuji,co dál. Ubytování mám totiž rezervované. Přehazovat program se mi nechce. Nakonec tedy volím variantu nechat se odvézt do cca 35 km vzdáleného městečka taxíkem. Ty tu jsou prý relativně levné. Dopředu tedy smlouvám cenu. Vyjde z toho částka 45 BAM, což by mohlo odpovídat vzdálenosti.
Taxikář, když se dozví, že jsem Češka, přechází z angličtiny do bosenštiny s tím, že si přece rozumíme. Během cesty se mi svěří, že jeho žena je ze Stolacu. Pyšně ukazuje fotku dospělých dětí. No a pak glosuje kovidovou situaci v Česku:" V Česku najednou není covid. Začla válka na Ukrajině a skončil kovid". Podobný pohled na situaci má zřejmě velká část místních obyvatel. Roušky jsem totiž naposledy viděla v letadle.
Po sedmé vysedám na malém náměstíčku ve Stolaci. Panuje tu poklidná podvečerní atmosféra. Zrekonstruované kamenné domky, hodinová věž a nad městem stará obranná pevnost Vidoški. Spíše tedy její ruina.
Původně jsem se měla do Stolacu dostat až za tmy. Západ slunce ale teprve bude a tak mám možnost si ještě městečko prohlédnout. První ale jdu najít Guesthouse Check In, kde mám rezervované dvě noci v soukromém pokojíku.
Majitelka vyběhne ze sousedního kadeřnictví. Jsem jediná turistka ve městě, tak si dala asi snadno dohromady, že já jsem ta, co bude v jejím domě bydlet. Sympatická blondýna bohužel anglicky neumí, takže se domlouváme slovanským esperantem (tedy já). Ukáže mi pokoj, kuchyň, kde mám k dispozici čaje a varnou konvici a rozloučí se se mnou s tím, že kdybych něco potřebovala, mám zajít do "fryzersky salon". Nechávám věci na pokoji a vydávám se užít si západ slunce na pevnost. Ta je volně přístupná a na vlastní nebezpečí. Lampy tu nejsou, takže musím dolů do města předtím, než se zahalí do tmy. Slunce sice již zalezlo za okolní kopce, ale krajina se nádherně zbarvila oranžových barev. Vystopám až úplně do horních pater rozlehlého areálu. Z mešity dole ve městě se ozve svolávání k modlitbě. Nádherně se to line údolím a dotváří klidnou atmosféru. Zde se mi bude líbit. Už teď jsem nadšená a těším se na další den. Velkým plusem je, že tu není sníh a předpověď počasí slibuje slunečno.
Sejdu dolů na hlavní náměstíčko, které kromě hodinové věže a mešity lemují i restaurace. Pečivo, které jsem si koupila v Sarajevu, nechávám na snídani a sedám do restaurace Han. Nejdříve si dávám polévku Begova čorba. Té ale není moc, tak se ještě dojím telecími klobáskami. Mňamka.
A pak už odpočinek v malém, ale útulném pokojíku.
Žádné komentáře:
Okomentovat