Pobouzím se do slunečného rána. Dnes má být okolo 15 stupňů. Snídám pečivo jablečný a sýrový závin koupený včera v Sarajevu. V kuchyňce si vařím do termosky čaj a vydávám se poznat co nejvíc zajímavostí, které Stolac nabízí. Jako první mířím směrem na západ za město k cca 3 km vzdálené nekropoli Radimlja (UNESCO). V městské části Podgrad (Podhradí) míjím pěknou mešitu, kolem které se táhne vodní kanál. Na ulici stojí několikapatrový vypálený dům. U chodníku pak několik náhrobků padlých mužů. Jdu k autobusovému nádraží zkontorlovat jízdní řády. O tom, že je (nebo byla) ta vymlácená budova autobusovým nádražím svědčí jen nově vypadající cedule na fasádě. Žádná okna, uvnitř smetiště. Nevím, jestli je to pozůstatek války pře 30ti lety nebo je to novějšího data. Tři autobusy stojí mimo nástupiště. Nikde žádný rozpis odjezdů. Tak se budu muset spolehnout na údaj z internetu nebo se zeptat majitelky guesthusu.
Jdu podél silnice. Míjím hřbitov a za městem pak náhrobek uznávaného sarajevského rabína Moshe Danona, který tu zemřel při své cestě do Palestiny v roce 1830. Náhrobek stojí na místě, kde zemřel. Rabín byl významnou osobností židovské komunity Bosny a Hercegoviny a z tohoto místa se stalo poutní místo Židů a od roku 2003 je to národní památka.
Pár set metrů za cedulí ozamující hranice obce Stolac přicházím k cipřišovému hájku, vedle kterého stojí asi 135 "stéček". Kamenné náhrobky ze 14. a 15.století jsou rozeseté po celém území Bosny a Hercegoviny. Nekropole Radimlja u Stolacu ale je tak významná, že ji UNESCO přijalo v roce 2016 do svého seznamu kulturního dědictví. Jedním z důvodů je jistě asi 63 náhrobků s vytesanými motivy. Hlavně tedy motivem muže se zvednutou pravou rukou s roztaženou dlaní na pozdrav. Tento motiv "bosenského pozdravu" se stal jedním ze symbolů země. Najít jej lze na 5 náhrobcích. Další náhrobky jsou dekorováno motivy lovu, rytířských soubojů, tradičních tanců, slunce a dalších ornamentů. Nekropole je oplocená a pokud si chcete náhrobky prohlédnout z blízka, je třeba zaplatit 4 marky. V udržovaném areálu je i WC a posezení.
Platím vstupné a jdu najít náhrobky s "bosenským pozdravem". Náhrobky bohužel stojí tak, že teď po ránu je ornament ve stínu. Slunce svítí doprotivky a tak ornament nevynikne tak, jak by zřejmě vynikl, kdybych sem přišla později odpoledne, třeba před západem slunce. V areálu jsem teď v deset hodin sama. Žádní jiní turisté.
Zaměstnankyně areálu se ptám na "stary koňsky put" (starou koňskou cestu), který má údajně vést od obchůdku Gorica směrem do kopce k osadě Ošanjiči a k ruinám ilyrského města Daorson. Údaj a krátkou recenzi jsem našla na google mapách a chci si ověřit, jestli je to pravda. Zaměstnankyně ale o cestě neví a tvrdí, že jedinou cestou je asfaltka vedoucí ze Stolacu. Později mi ještě řekne, že jedna cesta tu je, ale není bezpečná. Ukáže na svah, kde je viditelně sesuté kamení. Tamtudy opravdu nepůjdu. Nechce se mi ale vracet až do města a zkusím se tedy vyptat přímo v obchůdku na cestě zpět směrem na Stolac. Předtím ale ještě mířím do pekárny Stečak, kde se chci posilnit před další cestou. Žádné restaurace mě pak totiž nahoře u Daorsonu nečekají. Ochutnávám krompirušu (burek plněný bramborou).
Zpět u obchůdku Gorica u silnice na Stolac jdu dovnitř. Přivítá mě prodavačka a jedna klientka s dítětem v náručí. Svým slovanským esperantem se ptám na stary koňsky put do Daorsonu. Prodavačka, které je přes dvacet, ale o žádné cestě neví. Klientka ale anglicky odpoví, že je to hned tu přes silnici. Na google mapách jsem to zhruba tak odhadla. Na druhé straně silnice stojí další staré kamenné náhrobky. Asfaltka stoupá do kopce kolem rodinných domků. Z předposledního vychází asi 80 letá stařenka. Vedle domu vede v levo do přírody rozježděná cesta od traktoru. Ptám se staré paní zase esperantem. Začne mi něco vykládat a ukazovat. Bohužel rozumím jen slovo "traktor" a to ještě nevím, jestli znamená to co v češtině. Rozhodnu se tedy zahnout za jejím domem na tu rozježděnou cestu. Stoupá do kopce a postupně to rozježděné mizí a objevuje se ona stará koňská cesta, po které v minulosti zřejmě místní jezdili s koňským povozem do vesnice na kopci.
Je krásně a také příjemně teplo. Začíná mě přepadat nadšení z této objevné cesty. Míjím ruinu domu a přede mnou se objeví panorama vesničky Ošanjiči s bílou mešitou a na levo viditelná stavba starého pravoslavného kostelíku z počátku 16.století. O jeho existenci jsem se dozvěděla právě prohlížením google map, když jsem objevila zmínku o staré koňské cestě. Kostelík mám v plánu navštívit. Přicházím na úzkou asfaltku, která tudy vede a směřuji na levo do kopce. Za domem těsně pod kopcem odbočuji doprava na cestu kolem domu. Po pár desítkách metrů přicházím k brance parčíku, kde stojí zídka, za kterou se ukrývá kostelík. U zídky je kovová informační tabule s popisem historie kostelíku. Pravoslavný kostel sv.Petra a Pavla byl postaven v roce 1505 knížetem Radosavem. Na terase kostelíku před vstupem jsou na zemi dva náhrbní kameny. Na jednom je vytesán malý motiv lučištníka a na druhém je epitaf. Pod tímto náhrobkem leží zakladatel kostela. Za kostelíkem je pak náhrobní kámen, pod kterým byla v roce 1562 pohřbena jeptiška Marta. Kolem kostelíka je malý hřbitov.V kostele bývaly významné předměty ze 17.století. Kostelík byl ale velmi poškozen během občanské války.
Projdu nízkými dřevěnými dveřmi, které zřejmě mají také již nějaké to staletí za sebou a octnu se před kostelíkem. Věřím, že za ponurých dní s mlhami toto místo může působit strašidelně. Interiér kostela je velmi prostý. Několik obrázků svatých a jinak nic. Tedy kromě dvou netopýrů, kteří visí na starém hřebu v opsidě. Lučištník u vstupu do kostela působí zvláštně. Kdo a proč jej na náhrobek vytesal? A kdo pod ním leží pohřbený? Projdu se za kostelík, kde u stěny stojí opření kamenné kříže s bohatými motivy.
Od kostela se vrátím na cestu a teď již opět po staré nezpevněné cestě vystoupám na hřeben kopce. Zde je na křižovatce na zemi spadená směrovka právě ke kostelíku. Na obzoru se zvedá hora, na pravo stojí Ošanjiči a na levo vede cesta směrem k Daorsonu. Užívám si zde den.
Nadšení se zvýší, když se přede mnou objeví panorama vzdáleného pohoří Velež, které je stále ještě pokryté sněhem. Krásný kontrast. Přicházím na vyhlídkové místo se třemi piknikovými stoly a lavicemi. Je tu i informační cedule týkající se Daorsonu. Ten je odtud vzdálený už jen asi 300 metrů. Z vyhlídky vidím dole pod sebou nekropoli a v dálce zajímavé tvary hor. Nikde nikdo. Není tu žádný turista. Naprostý klid. Usmívám se nadšením. Už teď vím, že to bude skvělý den a skvělá volba nakonec zahrnout Stolac do programu, kam se původně bohužel neměl vejít, ale protože jsem změnila týden před cestou kvůli sněhu v NP Sutjeska plány, mohla jsem jej do plánu zahrnout. Je tu opravdu krásně.Panorama dochovalé zdi starého ilyrského města Daorson, která je postavená z velkých kamenných kvádrů a na pozadí čnící hory, některé zasněžené, je neskutečné. Vedle cesty před ruinami jsou umístěné jako brána dvě informační tabule týkající se archeologického naleziště a také Ilyrů. V areálu Daorsonu byla nalezena bronzová přilba a také nějaká keramika.
Jdu zpět po cestě směrem k vesničce Ošanjiči, od které bych pak sestoupala po asfaktce do Stolacu. Jsem v takovém tom svém meditačním módu, kdy přítomnost moc nevnímám, když mě z mého myšlenkového toulání vytrhne pohyb na cestě. Asi 3 metry přede mnou se hýbe hnědá větev. Během sekundy mému mozku dojde, že to není větev, ale had, který se na cestě vyhříval na sluníčku a nyní přede mnou utíká do bezpečí travin. Než stihnu vzít foťák a zachytit jej alepoň na video, je had schovaný v keři a následně asi ve své noře. Odhaduju, že to byla nějaká užovka. Ale že to byla pořádná užovka. Na délku tak metr a tlustá byla alespoň 3 cm. V Bosně žije asi 12 druhů hadů. Z toho 3 druhy jsou jedovaté (zmije) a zbývající jsou relativně neškodní. Později se snažím z internetu zjistit, jaký druh to mohl být. Byla celá hnědá. Nejspíše to byla užovka stromová. Zbytek cesty do vesničky mám oči na stopkách a foťák připravený k útoku, kdyby se mi na cestě objevil třeba nějaký další had. V Ošanjiči jen zajdu k mešitě a pak už po asfatce směřuji do Stolacu. Je to odtud podle cedule 3 km. Ty zvládnu rychle.
Po cestě dolů do Stolacu se mi nabídnou pěkné pohledy na město, nad kterým trůní středověká zřícenina pevnosti Vidoški. Předtím, než na pevnost vystoupám na západ slunce, jdu ještě objevit staré mlýny a vodopád na řece Bregava. Voda v Bregavě má nádhernou smaragdovou barvu.
U středověkého mostu Inat Čuprija se u břehu zachovaly dvě valchovny s káděmi, ve kterých se barvilo sukno. Stojí tu i pěkná mešita. Minu dva staré mlýny, pod kterými protéká řeka. Vodopád Provalije dál proti proudu nelze přehlédnout a přeslechnout. Hlavně v tomto jarním období, kdy řeka z hor stahuje vodu. Vodopád je je mohutný. Na druhém břehu stojí starý mlýn přetvořený na restauraci. Dojdu k areálu obytného komplexu Begovina rodiny Rizvanbegovičů z 18.století, který je považován za nejhodnotnější stavbu města. Je to jedna z mála staveb, která přečkala válečná běsnění. Dovnitř ale nejdu. Přejdu most a po silnici se vracím k restauraci v bývalém mlýně u vodopádu. Kdybych odbočila napravo a šla ještě chvíli proti proudu řeky, došla bych k menšímu vodopádu Pjene.
Na terase zrekonstruované mlýnice, dnes restaurace s příznačným jménem Old Mill, jsou obsazené jen dva stoly. Jdu si zabrat jeden stůl na slunci s výhledem na padající vodu. Prvotní rozhodnutí dát si jen nějaký nápoj a užít si trochu relaxu upgraduji i na jídlo. Přece jen můj žaludek už žádá brzkou večeři. Poslední jídlo bylo někdy v jedenáct. Je půl páté. V šest bych chtěla být na pevnosti Vidiški, kde celý den chci zakončit výhledy na město.
Z jídelního lístku si tedy volím pstruha. Když už jsem u té řeky. A k tomu radler. Jídlo je dobré. Protože okolní kopce, za které se postupně slunce schovává během svého putování oblohou, začínají vrhat na vodopád a okolí mlýna stín a tím se i ochlazuje, zvedám se a mířím do centra. Po cestě ještě míjím malý Sářin most postavený v roce 1896. K mostu se váže legenda o zakázané lásce. Sára Kasikovič se podle legendy zamilovala do svého souseda Salka, který žil na levém břehu řeky. Když se její otec dozvěděl, že se zamilovala do muže s jiným vyznáním, donutil ji vzít si jiného. Jako památku na dávnou lásku nechala Sára postavit na místě, kde se se Salkem setkávala, hotel Europe. K tomu nechala postavit tento most. Dodnes se tu potkávají mladí milenci. Hotel Europe byl bohužel během války zničen.
Předtím, než se vydám nahoru na pevnost, ještě jdu nakoupit do malého supermarketu, který je kousek od mého ubytování. Na snídani na další den volím jogurt a banán. S proviantem zajdu na ubytování. Také tu chci nechat většinu věcí. Potkávám majitelku ubytování, se kterou vyrovnám účty a dozvídám se jízdní řád do Mostaru. Ještě zajdu k památnému domu známého bosensko-hercegovského básníka Maka Didzara (1917 - 1971), který se zajímal o místní tradice, středověkou kulturu a stéčky. Symbolem stéčků byla jeho básnická sbírka "Kamenný spáč". Jeho nejznámější verše jsou:
"Tady se nežije, jen aby se žilo. Tady se nežije, jen abychom zemřeli. Tady se i umírá, abychom žili." Toto přesně vystihuje atmosféru města, kde jsou na mnoha domech patrné stopy po válce.
Památný dům je zavřený, takže jdu nahoru na pevnost. Opět tu není žádný turista. Projdu si všechny části pevnosti, vystoupám na jednu z věží. Nakonec na úplný západ slunce nečekám. Únava na mě padá. Sejdu dolů a jdu si nachystat batoh na další den. Usínám tentokrát už po deváté. Tak mě ten dnešní skvělý den na slunci a čerstvém vzduchu zmohl.
Informace o pamětihodnostech Stolacu a okolí najdete zde: www.stolacx.ba
Žádné komentáře:
Okomentovat