Zápisník z Bosny a Hercegoviny - den osmý: Návštěva památníku bitvy na řece Neretva a příjezd do údolí bosenských pyramid

Po čtyřech dnech v Mostaru nastal čas posunout se zase dál. Tentokrát zpět na ”sever”. Čekaly mě bosenské pyramidy. Ty byly od začátku jedním z důvodů, proč jsem do Bosny jela. Bohužel, při pohledu na předpověď počasí, mě opět čekal návrat do zimy a zřejmě i možnost přeháněk. Abych se dostala do města Visoko, kde se pyramidy nacházejí, musela jsem nejprve dojet do Sarajeva a zde přesednout na autobus. Do programu dne jsem se rozhodla zařadit i zastávku u památníku Bitvy na Neretvě v Jablanici, která byla zlomovým okamžikem 2.světové války v Bosně. A protože jsem si chtěla vychutnat pohodovou jízdu kaňonem řeky Neretva a vidět jej z jiné perspektivy, rozhodla jsem se pro cestu vlakem. Ten ráno vyjíždí z Mostaru v 6:36.

Kvůli večerní příjemné debatě s osazenstvem hostalu jsem toho moc nenaspala. Budíček je před půl šestou. Majitel hostalu trochu zaspal a tak mi připravuje snídani s sebou. Ve čtvrt na sedm vyrážím na nádraží, kde si projdu nekonečně dlouhým procesem kupování jízdenky. Dnes nemůžu počítat s tím, že bude mít vlak zpoždění, protože vyjíždí z nedaleké Čapljiny a nestihne zpoždění nabrat. Cesta do Jablanice trvá jen půl hodiny, takže si nemůžu dovolit ve vlaku spát. Lepší výhledy na kaňon Neretvy ale z vlaku nejsou. V tomto je lepší ten autobus.

Po sedmé vysedám jako jediná na zastávce nad městečkem. Stačí sejít po asfaltce a ocitám se u bíle natřeného bunkru na břehu Neretvy u místa, kde byl v roce 1943 postaven pontonový most. Ten je nyní "zlomený" u svahu a část je nad hladinou řeky. Nejsem si jistá, jestli je to původní most, nebo je to ta filmová maketa, kterou během natáčení "vyhazovali do povětří" dvakrát, aby potom potřebné záběry natočili ve studiu, protože jim záběr v reálu zahalilo mnoho kouře a prachu. Každopádně most vypadá velmi nově na to, že měl být v roce 1943 vyhozen do povětří. Jelikož je to významná historická památka, je udržovaný a natřený proti korozi. Zdá se, že je dole u části mostu nad hladinou připravovaná lávka, po které v oskarovém filmu Bitva na Neretvě přecházeli partyzáni.

Bitva o raněné na Neretvě (jak je slavná bitva mezi jugoslávskými partyzány vedenými Josipem Titem a německou armádou podporovanou oddíly fašistické Itálie, Chorvatska a okupovaného Srbka známa) je také známa pod kódovým označením Fall Weiss. Cílem mohutné ofenzivy, která probíhala od ledna do dubna 1943, bylo zničení Titova partyzánského vojska a nemocnice. I když byli partyzáni dosti oslabení a mnohem menším počtu, nakonec vyhráli. A to díky tomu, že 4.března vyhodili 4 mosty vedoucí přes Neretvu a postavili na místě jednoho z nich pontonový most, aby mohli přejít. Na základě tohoto vítězství, které se stalo pro jugoslávský komunistický režim symbolem odporu proti fašismu, vznikl v roce 1969 koprodukční velkofilm, ve kterém se hvězdy stříbrného plátna jako Orson Wales, Yul Brynner, Franco Nero. Film byl nominovaný na Oscara v kategorii cizojazyčný film. Já jsem si před cestou v rámci přípravy film stáhla a podívala se na něj.

Na druhém břehu Neretvy, kde původně stál most, je nyní u břehu vystavená stará mašinka. Nedaleko pak bílá budova muzea věnovaného nejen samotné bitvě během 2.světové války, ale i slavnému filmu, který je dodnes zřejmě nejdražším jugoslávským filmem.

Přecházím po silničním mostě, abych se prošla po plácku, kde je ponechané staré dělo. Je tu plaketa s citátem Tita "Ranjenike ne smijemo ostaviti". Nikdo kromě mě tu není. Vládne tu ranní klid. Muzeum bohužel zatím otvírá až od desáté, takže jen nahlédnu přes okno do jednoho ze sálů, kde jsou informační panely s fotografiemi z filmu. Sejdu k řece, abych si most prohlédla více z blízka a pak po osmé zamířím k nedalekému autobusovému nádraží, kde zastavují autobusy na trase z jihu do Sarajeva. Autobus přijíždí před tři čtvrtě na devět. Sedám si do pohodlného sedadla a nechávám se během jízdy ukolébat k spánku. Na autobusovém nádraží v Sarajevu, kam dojedu o po půl jedenácté, si jdu hned koupit lístek do Visoka. Autobus společnosti CentroTrans má jet o půl dvanácté. Část času čekám v kavárně na nástupišti, kde si dávám horkou čokoládu. V Sarajevu je zima a pod mrakem. Autobus mířící do cílové destinace Kakanj přijíždí se zpožděním. Přede mnou je asi hodinová cesta směrem na severozápad. 

Na nádraží ve Visoku vysedám o půl jedné. Hned mířím najít rezervovaný Pharaos Guest House. I zde je pod mrakem a docela chladno. Kopec Visočica, alias pyramida Slunce, je nepřehlédnutelná a zvedá se nad krajinu. Jako pyramida Slunce je Visočica označována od roku 2006, kdy tu na základě hypotézy bosenského doktora antropologie, vědce a obchodníka Semira Osmanagiče začaly archeologické výzkumy nejen tohoto kopce, ale i okolí. Podle něj se tu vyskytuje i pyramida Měsíce, pyramida bosenského draka, pyramida lásky, chrám matky Země. A také podzemní labyrint tunelů, které mají léčivé účinky. Podzemní síť tunelů Ravne je postupně čištěna dobrovolníky a jsou snahy najít tunel vedoucí až pod pyramidu Slunce, která je energetickým centrem údolí pyramid ve Visoku. Tunely jsou cílem všech, kteří chtějí načerpat léčivou energii s ozdravnými frekvencemi. Nachází se tu několik zajímavých artefaktů, které nejsou přírodního původu a zanechala je tu nějaká dávná civilizace. A to chci dnes prozkoumat. Na pyramidy se chci vydat až další dny. Ve Visoku zůstanu totiž dva další dny, abych to tu prozkoumala.

Po krátkém bloudění a hledání správné ulice mě místní chlapec dovede ke dveřím guesthousu. Asi 12 letý chlapec umí perfektně anglicky. Dostávám čistý, i když trochu kýčovitý pokojík v horním patře rodinného domu. Jsou tu ještě další dva pokoje pro hosty. Domlouvám se s majitelkou na čase snídaně, nechávám věci na pokoji a vydávám se směr tunely Ravne. Po cestě mě zaujme stará fotka pověšená na domě antikvariátu. Majitelka mě zve na čaj, abych se vyhla "kiše" (dešti). Opravdu se kaboní, ale snad by nemělo být tak zle. Antikvariát je nacpaný starými věcmi. Jistě jsou tu i válečné věci. Dostávám sladký ovocný čaj, který upíjím, zatímco asi 50letá žena balí cigarety. To je tu taky běžná věc, že si lidí koupí tabák a pak jej pomocí speciálního strojku pěchují do již připravených cigaretových papírků. Bohužel paní neumí anglicky ani německy (jak mi řekl později majitel, že každý druhý tu umí německy, protože byl za války jako emigrant v Německu). Já jsem si zatím bohužel nezvykla na bosenštinu. Rozloučím se a vydávám se dál směrem za město. Tunely se nacházejí asi 3 km severo-západně od centra. Na okraji města stojí nákupní centrum Suša a v něm je i restaurace. 

Vzhledem k tomu, že se můj žaludek již hlásí o slovo, jdu omrknout jídelní lístek s nadějí, že bych si tu mohla dát pozdní oběd. Pohled do jídelního lístku je pro mě příjemným překvapením. Nejen, že mají tradiční bosensky lonac (na ten jsem měla zálusk už v Mostaru, ale restaurace, kde jej nabízeli, byla poslední dva dny zavřená), ale ceny jsou více než příznivé. Za porci hovězích kousků dušených s bramborem, mrkví a paprikou chtějí jen 6 marek. Automaticky dostávám sklenku s kohoutkovou vodou. Oběd je vynikající. Sem bych mohla chodit po odpolední meditaci v tunelech na večeři.

Ještě asi půl kilometru podél silnice a vystoupám do areálu Ravne parku. Kromě tunelů je tu i udržovaný park s různými "atrakcemi" určenými k meditaci. Nejprve se projdu kolem stánků s polodrahokamy a energetickými kameny, pyramidkami, elixíry a dalšími "ezo" suvenýry. Odmítám vnucování jednoho prodejce a pyramidku se spirálou si nakonec kupuji u jiného stánku.

V prodejně vstupenek a oficiálních suvenýrů z tunelů si kupuji vstupenku do tunelů. Když jde člověk poprvé, musí jít s průvodcem za 20 marek, který jej obeznámí s historií objevování, technickými parametry a informací o frekvencích, negatovních iontech a keramických blocích, které byly v tunelech objeveny. Při dalších návštěvách, kdy jde člověk již jen meditovat (nebo na vlastní pěst bloudit labyrintem dosud odkrytých tunelů) je vstupné 5 marek.

Je mi přidělen mladý průvodce, který nedávno složil průvodcovské zkoušky zaměřené právě na bosenské pyramidy. Na začátku jsem jediná, ale pak se připojí ještě pár lidí. Během hodinové procházky tunely se zastavíme u jednotlivých keramických bloků, uvnitř kterých jsou krystaly. Bloky leží na místě, kde pod podlahou teče voda a přetvářejí negativní energii na pozitivní. V tunelech je vyšší koncentrace kyslíku než venku, je tu stálá teplota 12 stupňů Celsia, i když je venku pod nulou a také se tu nachází tzv.Schumannova rezonance o frekvenci 7,83 Hz, která je tzv."pulsem Země".

Voda z tunelů je absolutně čistá a nabitá negativními ionty a pozitivní energií. V obchodě se suvenýry ji prodávají v malých lahvičkách. Stačí pár kapek vody z tunelů do láhve s kohoutkovou vodou a po pár hodinách bude mít i ta kohoutková voda stejné vlastnosti jako ta z tunelů. Tunely jsou staré prý až 30 tisíc let a zatím se neví, proč je stará civilizace zhruba před 5 tisíci lety zasypala. Možným vodítkem je runový nápis, který byl nalezen na jednom kameni a následně přeložen. Zpráva jako z jiného světa zní: “ Brána byla uzavřena. Vyčkáváme. Budeme se muset bránit a vítězit dokud se kosmická brána zase neotevře.”

Po prohlídce tunelů se jdu projít parkem, kde jsou různá zastavení určená k meditaci a relaxaci. Park věnoval lidem právě Sam Osmanagič a v letních měsících se tu konají festivaly. Parkem se dostanu na cestu vedoucí kolem domků směrem do centra města.

Projdu se po návřeží řeky Fojnica a během cesty hledám, kde bych povečeřela. Objevuji čevabčičárnu a z nabídky si vybírám telecí játra v chlebu s sebou. Klasicky mi k tomu dají i cibuli. Večeři si ale beru s sebou a pojím v klidu v kuchyňce u pokoje v guesthousu, kde jsem jediným hostem.