Zápisník z Bosny a Hercegoviny - 11.den: Královské město Jajce

Dva a půl dne v údolí Bosenských pyramid je za mnou. A přede mnou předposlední přesun. Tentokrát na severozápad do královského města Jajce, jehož hlavním lákadlem je existence v celku mohutného vodopádu přímo v centru města. A také staré dřevěné ottomanské mlýny na nedalekém Maloplivském jezeře. A kvůli tomu jsem Jajce zahrnula do programu. Ale jen na jednu noc. Z Visoka do Jajce jezdí autobus a to dvakrát po ránu. Protože ale cesta trvá 3,5 hodiny, volím autoubus v 8:10, abych po příjezdu stihla navštívit všechna zajímavá místa města.

Snídani dostávám v sedm ráno a pak vyrážím na autobusové nádraží. Takto brzy po ránu je docela zima. Jízdenka je za 33 marek. Opět nemusím strkat batoh do úložného prostoru.

Do Jajce přijíždím o půl dvanácté. Autobusové nádraží leží kousek od centra a 27 metrů vysokého vodopádu na řece Plivě, který se stal symbolem města. Protože mám zamluvené ubytování pokojíku rodinného domku Mima, který stojí v centru pod hradem, po cestě si můžu prohlédnout část historického města. Jako první samozřejmě mířím na vyhlídku na vodopád. Řeka Pliva se pod vodopádem vlévá do řeky Vrbas. V létě tu probíhá soutěž ve skocích z vodopádu. Nebo lépe řečeno vedle vodopádu. Pode mnou je u terasa, ze které lze pozorovat vodopád z blízka. Protože jsem ale na youtube viděla, že se za vstup na terasu na výhled na vodopád platí a navíc tam od vodní tříště je každý hned mokrý, dolů jsem nešla. Zbytečně vyhozené peníze. Pohled z hora stojí za to. Když zvednu oči od vodopádu, vidím opevněné historické centrum města, které stojí na kopečku. Úplně nahoře je pak středověká tvrz.

První písemné zmínky o městě pocházejí z roku 1396. Opěvněné město vzniklo na křižovatce důležitých obchodních cest. Již koncem 14.století stávala na vrcholu města citadela. Také tu stával románský kostelík sv.Marie, který byl v 1.pol. 15.stol přestavěn do gotického stylu. Jeho součástí je i zvonice sv. Lukáše. Opevnění kolem kopce nechal vybudovat místní kníže Hrvoje Vukčič Hrvatinič, který byl nejvlivnějším člověkem Bosny na přelomu 14. a 15.století. Jajce bylo po jistý čas hlavním městem středověké Bosny. Ve městě se narodil i poslední bosenský panovník Štěpán Tomaševič, kterého papežští zmocněnci korunovali králem v kostele sv.Marie.

Zřejmě díky tvaru vrcholu, na kterém Jajce stojí, dostalo město jméno. V bosenštině znamená "vejce". O strategické město měli samozřejmě zájem různí nájezdníci. Opevnění však dokázalo dlouho odolávat těmto snahám. Až do roku 1463, kdy jej během své expanze na Balkán dobyli Turci. Ovšem jen na rok. Poté jej získal uherský král Matyáš Korvín a dokázal Turky odrážet dlouhá desetiletí. Turkům však Jajce neuniklo. Pod nadládu jej dostali v roce 1527. Kostel sv.Marie přestavěli na mešitu a pojmenován podle sultána Sulejmána II. Město pak ztratilo svůj původní význam. V 16. a 17.století město několikrát vyhořelo a v 18.století jej postihly epidemie moru. Modernizace v Jajce začala po roce 1878, kdy Bosna a Hercegovina připadla Rakousku-Uhersku. Během 2.světové války se o město vedly boje mezi jugoslávskými partyzány a chorvatskými fašisty. V roce 1943 se tu uskutečnilo druhé zasedání AVNOJe (Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie, kterého se účastnil i budoucí prezident Josip Tito. Ten byl ubytován v domě Buriča kuča, který byl ovšem vybombardován během občanské války v 90.letech.

Ve městě se nachází na 20 národních památek a několik domů s typickými strmýmidřevěnými střechami. Nepřehlédnutelná je zvonice sv.Lukáše u kostela sv. Marie. Právě nad ním mám ubytování.

Přecházím most přes smaragdově zbarvenou Plivu. Na jejím břehu je pěkný udržovaný Gradski park.Zde jsou umístěné dva římské sarkofágy, ke kterým není umístěno žádné vysvětlení. Procházím městskou Travnickou bránou do opevněného centra. Ulice jsou poklidné a udržované. Hned vedle brány nalevo stojí jeden z typických měšťanských domů, ve kterém je dnes vyhlášená restaurace Kod Asima. Sem se chystám dnes na večeři. Fasáda domu je obehnaná lešením a je vidět, že se vylepšuje fasáda. Vedle domu stoupá schodiště nahoru směrem k hradu. Vyfuním na ulici, která mě dovede k ruině kostel sv. Marie a zvonici. Kostel, vlastně později mešita, několikrát vyhořela. Poslední požár proběhl v roce 1832 a od té doby stavba chátrá. Jsou tu již jen obvodové zdi. Hned o kus dál je vidět mohutná Medvědí věž (Medvjed kula), zbytky Buriča kuča a na plácku pak vchod do podzemních katakomb. Katakomby nechal jako kryptu s podzemní kaplí vybudovat zakladatel Jajce Hrvoje Vukčič Hrvatinič. Vládce a jeho rodina zde byli pohřbeni. Katakomby jsou přístupné od 8 - 16 hodin za poplatek 2 marky. Nechci se ale do podzemí drápat s plnou polní, tak jdu nejdříve najít ubytování, abych si odložila nepotřebné věci a mohla již nalehko pokračovat v objevování města a jeho okolí. Vystoupám po schodech pod hrad. Domek Mima stojí naproti ženské mešitě. Není nijak označen. Ale podle fotek na bookingu a umístění v mapy. cz to musí být on. Zaklepu na dveře. Otvírá mi usměvavá padesátnice a hned mě zve dovnitř. Už na mě čekali. Zprávu přes booking jsem si přečetla v autobuse.

Jsem ubytovaná v malém pokojíku se 2 postelemi, skříní, stolkem. Majitelé domku vyhradili zřejmě dříve dětský pokoj k ubytovávání turistů. Jak se později dozvídám, paní je velmi pohostinná a i když neumí anglicky, ráda návštěvníky zasvěcuje třeba do pečení místních dobrot. Vybavení domu je starší. Koupelna je společná s majiteli domu.

S díky odmítám pozvání na čaj. Přece jen mám k poznávání města jen půl den. Slíbím, že večer si sedneme. Paní mi poradí, ať si k Maloplivskému jezeru k mlýmům vezmu taxíka. Že je to pět kilometrů a cena by měla být 7 marek. V plánu mám ale pěší chůzi.

Vydávám se zpět ke katakombám. Interiér podzemních prostor ve dvou patrech je mírně nasvícený. Ve skále jsou vytesané prostory, kde zřejmě byly uloženy rakve rodiny jajeckého zakladatele. V dolním patře je ve středu malé místnosti vytesán do kamene kříž.

Protože je po poledni a před tím, než vyrazím k mlýnům, potřebuji naplnit žaludek a posilnit se, scházím dolů do centra najít nějakou restauraci s místními pokrmy. Na hlavní ulici pojmenované po zakladateli Jajce nacházím kousek od mešity restauraci Kristal, kde z nabídky volím Duveč - zeleninový “guláš” s paprikami, mrkví, bramborami, hovězím masem a rýží. K tomu kyselka. Cena 8,50 je velmi fajn.

Pak už se vydávám směrem na západ k dřevěným mlýnům. Dole pod hradbami ještě odbočuji směrem k jedné památce - římskému Chrámu Boha Slunce Mitry, který je zřejmě z počátku 4.století. Z chrámu se dochoval jen kousek reliéfu. Bohužel je památka obehnaná proskleným domem a dveře jsou zavřené. Tak se musím spokoji s fotkou přes mříže. Vracím se zpět na silnici, která vede podél řeky Plivy. Přicházím k prvním slapům, kde stojí restaurace Kanoba Slapovi. Kousek dál přicházím k dřevěným lávkám nad dalšími slapy. Zde začíná Maloplivské jezero. Myslela jsem, že zde již budou mlýny, ale ty jsou na druhé straně jezera v místě, kde se Maloplivské jezero setkává v Velkoplivským jezerem. Projdu se po lávce nad malými vodopádky. Na některých místech plavou ve vodě plasty.

Jestě necelý kilometr a již vidim malé dřevěné mlýnky "Mlinčiči", které stojí na kůlech nad stékající vodou. Mlýny pocházejí z doby ottomanské a jsou vedené jako národní památka. V minulosti se v těchto nízkých dřevěných "chajdách" na kůlech mlela pšenice. Dodnes se jich dochovalo 24. Ani jeden mlýn dnes není otevřený. Ovšem je to velmi fotogenické místo. Kolem mlýnů je vybudovaná rekreační oblast s dětským hřištěm. Projdu se po všech lávkách a když mám nafoceno, vydávám se po stejné trase zpět do města.

Je půl páté, když vystoupám nahoru k bráně středověké tvrzi. V průvodci stojí, že pokud by byla brána zavřená, stačí zaklepat na dveře kastelána, který bydlí v domě pod hradem a že za poplatek otevře. No, nevím, na jaké dveře bych klepala. Nejbližší dům pod hradem je totiž vypálený a opuštěný. Naštěstí v pokladně ještě sedí paní, která těsně přede mnou vpustila do hradu nějakého turistu. Na pokladně stojí, že je hrad otevřený do 16 hodin. Takže asi přesluhují jako v tunelech Ravne ve Visoku. Za 2 marky si kupuji vstupenku a jdu se projít tvrzí. Dochovaly se mohutné hradby a uvnitř věž, která zřejmě sloužila i jako sklad munice. Procházím se po cimbuří hradeb, odkud je nádherný výhled na město pode mnou a kopcovité okolí.

Když pak opustím areál, správce tvrze za mnou zamyká bránu. Takže pozorovat smívání z hradeb tu asi není možné. Vydávám se pře bránu ve věži Sahat kula objevovat další uličky města. Po cestě si prohlížím staré měšťanské domy, které zřejmě pocházejí z 18.století. Jeden je na prodej. Ve střeše je díra, ale vypadá efektně. Zřejmě se jedná o Didzareva Kuča. Je možné k němu dojít. Dovnitř se ale neodvážím, i když by to šlo. U těchto tradičních domů jsou často informační tabule s jejich krátkou historií. O kus dál a níž stojí zrekonstruovaná Kršlakova kuča.

Sejdu k Banjalucké městské bráně a opustím opevněné město, abych sestoupila ke kostelu Nanebevzetí. Kostel je zřejmě novějšího data, nebo je notně zrekonstuovaný. Vedle františkánský klášter z 2.poloviny 19.století. Ve 30.letech 20.století byl klášter zrenovován českým architektem Karlem Paříkem. Uvnitř je muzeum, kde jsou ve vitríně vystaveny ostatky, o kterých se věří, že patří poslednímu bosenskému králi Štěpánu Tomaševičovi.

I když mělo být muzeum ještě otevřené, dveře jsou už zamčené.

Vracím se do města na další vyhlídku na vodopád. Po cestě zjišťuji, že restaurace v tradičním měšťanském domě je zatím zamčená. Přejdu most a ze zvědavosti jdu dolů na vyhlídkové terasy pod vodopádem. Odhaduji, že už by tu nemuseli vybírat v tuto hodinu vstupné. Odhad je správný. Projdu kolem řetězu nataženého přes cestu u pokladny. Terasy jsou z části mokré od poletující vodní tříště, která se zvedá z dopadajícího vodopádu. Udělám pár fotek a než stihnu být mokrá, vydávám se na pokoj odložit před večeří batoh.

O půl sedmé zkouším znovu štěstí, jestli bude Kod Asima otevřená. Není. Tak si vybírám restauraci Kastel u městského parku pod hradbami, která je zasazená do skály. Recenze mají dobré. Jsem ale jediným hostem a mladý číšník je z toho asi nervózní. Nebo ze mě. Stojí nade mnou, než si vyberu z jídelného lístku. Volím pljeskavicu. Tu jsem ještě neměla. A k tomu čaj, abych se rozehřála. Odpoledne se ochladilo. Pljeskavica s hranolkami je skvělá. Jako dezert si vybírám domácí moučník. Moc dobrý ořechový moučník se šlehačkovým krémem.

Po návratu na ubytování přijímám pozvání na čaj od paní domácí. Snažíme se najít společnou řeč. Není to tak těžké. Případně si paní pomáhá překladačem v mobilu. Její syn pracuje v Praze. Její dcera studuje práva v Sarajevu. Paní je hrdou Jajčankou. Povídá mi o tom, že dům museli postavit znovu, protože ten původní byl vybombardovaný za války. Povídá mi o svých hostech a vyptává se i na to, jak žiju já. U toho stihne vykouřit dvě cigarety. Klasika v Bosně. Tady snad kouří každý. Dozvídám se, že ještě před 3 dny tu byl sníh. To asi v době, kdy bylo ve Visoku tak zima.

Před spaním si sbalím všechny věci. Zítra ráno mě čeká přesun do Sarajeva. A protože jsem stihla v Jajce vidět vše, co jsem chtěla, můžu vyrazit už autobusem po deváté, abych pak měla ještě odpoledne prostor prozkoumávat okolí Sarajeva. Tak snad tam zase nedojedu do sněhu...