Nejprve jsem nebyla moc nadšená z tohoto plánu zajít si z Cala Millor na výběžek Punta de n'Amer. Původně jsem neměla vůbec v plánu v dalším volném dni někam jezdit. Je tu teď dost horko a chtěla jsem si užít šnorchlování na některém mém oblíbeném místě v Cala Ratjadě. Jenže jsem si přes internet objednala plavky, které mi nakonec vůbec nesedí a tak jsem je potřebovala vrátit. A nejbližší obchod dané značky je právě v Cala Millor.
Cala Millor nikdy nepatřila k mým oblíbeným místům. Zdejší dlouhá pláž se mi nelíbí a ani turistické letovisko není nějak extra zajímavé.
Na jižní straně od Cala Millor ale do moře vybíhá mys Punta de n'Amer, na které stojí obranná věž z konce 17.století Castell de Punta de n'Amer a po výběžku vede stezka. Takže jsem se rozhodla, že, když už do Cala Millor musím, tak že toho využiji a zajdu se k věži podívat. Jenže, jak jsem tak hledala na internetu informace, začala jsem se na tento výlet čím dál více těšit. Kromě strážní věže se totiž na mysu ukrývají i dvě jeskyně - Cueva de Ses Crestes a Cueva de Pedreres. V jeskyních byla nalezena keramika pocházející z předtalayotské doby, což dokazuje, že se zde žilo již v době bronzové a železné.
Celý okruh po mysu není nijak dlouhý a nabízí i možnost koupele v bývalém kamenolomu. Celkem jsem měla ujít asi 4 km a skončit v sousedním letovisku Sa Coma a odtamtud se pak vrátit autobusem do Cala Ratjady. Nakonec to tedy nebyl špatný plán na volný den.
Takže jsem po deváté sedla na linku 441 a nechala se dopravit do centra Cala Millor, kde jsem vrátila plavky a pak se po promenádě lemující dlouhou pláž vydala směrem k mysu. Pláž byla po desáté hodině již docela plná turistů. A další na ni mířili.
Předtím, než jsem ale zamířila najít počátek stezky vedoucí mysem, odbočila jsem k pekárně a kavárně Biggi's, kterou si před pár lety otevřela jedna moje bývalá kolegyně - cukrářka Birgit. Před samotným výletem jsem se chtěla ještě posilnit. A také omrknout, jak se jí daří. A musím říct, že kavárna má příjemnou atmosféru, zajímavou nabídku a férové ceny. Pár minut jsme si s Birgit povídaly o životě, posnídala jsem bulku s paštikou a vyrazila na výlet.
Opět byl horký slunečný den. Za posledním hotelem stojícím u mysu začíná stezka vedoucí písešnými dunami. Po stezce se denně vydávají i skupinky jedoucí na koních. Některá skalnatá místa stezky jsou již pěkně vychozená. Po cestě stojí několik naučných tabulí informujících o významu mysu z geologického, strategického a biologického hlediska. Před 8,5 miliony let byl mys podmořským útesem. Když pak moře po třech milionech let ustoupilo, začala eroze hornin, vytvořily se duny. V horninách lze spatřit zkamenělé lastury a korály. V době, kdy na Mallorce působila talayotská kultura (okolo 1300 př.n.l.), byl na mysu a v okolí jedno z center, kde tehdejší lidé žili. V 17.století byla na nejvyšším bodě výběžku postavena obranná věž, ze které se hlídalo pobřeží před piráty, kteří brázdili Středozemní moře.
Dnes je ve věři malé muzeum s expozicí středověkých zbrní, které zde byly nalezeny. Z terasy je pak pěkný výhled na okolí. Dojít k věži mi zabralo asi čtvrt hodiny. Po cestě jsem míjela rodinky na kolech. Pod věží stojí restaurace s trochu vyššími cenami nápojů. V tom horku ale mnozí výletníci na cenu nehledí a rádi posedí a osvěží se. Prošla jsem se muzeem, vystoupala na terasu věžě a pak se vydala směrem k jižnímu pobřeží po jedné ze stezek. Na internetu jsem si předtím nastudovala v mapách, kde zhruba by se obě jeskyně mohly nacházet. Došla jsem k moři a v útesu pode mnou uviděla otvor. Hned napoprvé jsem měla štěstí. Nevěděla jsem, která z těch jeskyní to je, ale to nevadilo. Sestoupala jsem k jeskyni. Moře dnes bylo relativně klidné, ale předpokládám, že když jsou velké vlny, dostříkne voda až do jeskyně. Jeskyně nebyla nijak hluboká a nepotřebovala jsem baterku. Bohužel jsem zde nalezla známky lidské činnost - prázdné pet láhve, plechovky od piva a dokonce kilové balení kuchyňské soli...
Pokračovala jsem po pobřeží a hledala druhou jeskyni. Směrem na sever jsem ale na žádnou nenarazila, tak jsem to otočila a směřovala po pobřeží k letovisku Sa Coma. Marně jsem ale hledala nějaký otvor v zemi nebo svahu. Došla jsem k bývalému kamenolomu. Ten je hned na břehu moře a když jsou nějaké větší vlny, zaplní se kamenolom vodou a vytvoří tak jezírko. Toto místo je také oblíbenou zastávkou ke koupeli. Po asi dvou hodinách, co jsem už byla na cestě (díky focení a natáčení jsem na trase strávila dvakrát tolik času, než je dáno), jsem měla velkou chuť se zchladit. Bylo opravdu horko, i když se to dalo snést díky větříku, který se krajinou proháněl. Sestoupila jsem k lomu.
Ale než jsem se vydala jej prozkoumat, zaujala mě stezka vedoucí pod útesy na levo. Že by tam byla ona jeskyně? Něco jako jeskyni jsem našla, i když to byla jen taková nízká skulina. Podle popisu z internetu jsem ale hledala jeskyni, která by byla průchozí a potřebovala bych na její prozkoumání baterku. A do této skuliny bych se musela plazit po břiše a baterku bych nepotřebovala. Za rohem to ale vypadalo, že by tam mohl být vchod do jeskyně. Jen jsem si musela nazout boty do vody, protože jsem se musela brodit. Jenže za rohem žádný vchod do jeskyně něbyl. Tak nic. Otočila jsem to zpět ke kamenolomu. Nad ním jsem u pískovcové skály objevila pěknou skrýš, kterou vytvořila skalní stěna oklopená hustým porostem fíkovníků. Očividně je to místovyhledávané mezi milenci pro romantická dostaveníčka.
Sestoupila jsem do lomu k jezírku.
Voda mi dosahovala po lýtka a na koupel to nebylo. Jezírko bylo vyhřáté od slunce a dokonce v něm plavaly malinké rybky. Nejraději bych skočila do sousedního moře, které bylo v porovnáním s jezírkem v kamenolomu o hodně chladnější. Byl ale trochu příboj a protože jsem toto místo neznala, raději jsem tam nelezla. Po pobřeží jsem šla dál. Bylo již před třetí hodinou. Ve čtyři mi jel autobus nazpět do Cala Ratjady. Tedy tak jsem to měla v plánu.
Prošla jsem kolem dělostřeleckých pozorovatelen pocházejících z období španělské občanské války a blížila se k Sa Coma. Po jeskyni ani vidu. Tušila jsem, že tak blízko letoviska již není.
Po třetí jsem došla k pláži v Sa Coma. Byla plná opalujících se turistů. Vzhledově ale vypadá zajímavěji než ta v Cala Millor. Tady jsem se již zchladit chtěla. Nejprve jsem ale šla najít autobudovou zastávku, abych zjistila, kolik času budu potřebovat na přesun. Ta je nedaleko pláže. Pak jsem vlzela do supermarketu pro nějaký chlazený nápoj a po cestě zpět na pláž mě pak zaujala malá zrzlinárna s mraženým jogurtovým pohárem. Nakonec jsem se rozhodla, že, když už jsem tady v Sa Coma (poprvé), tak že se hned nepoženu nazpět a užiji si trochu více zdejší moře.
Poslední autobus mi jel o tři čtvrtě na šest, takže jsem si mohla hodinku odpočinout. Místo na pláž jsem se vrátila po stezce lemující pobřeží a našla si jednu skalnatou zátočinku, kde jsem bjevila skalní převys vytvářející "jeskyni". Na tu hodinu to byla moje soukromá jeskyně. Hned u břehů se mísila mořská voda se sladkou, protože, když jsem nasadila šnorchl, viděla jsem vše rozmazaně. O metr dál už byla viditelnost normální. Zřejmě tam vyvěral nějaký pramen.
Z výletu jsem se tedy vrátila až po šesté. Nakonec to byl zajímavý a dobře využitý volný den. Snad někdy příště objevím i tu druhou jeskyni...
Žádné komentáře:
Okomentovat