Kouzelný zimní den na Pustevnách

Byl to jednoznačně nejkrásnější zimní den, který jsem během letošního výletování po Česku zažila. Už několikátý den mrzlo až praštilo, ale díky sluníčku odrážejícímu se od bílého sněhu a prakticky bezvětří bylo pocitově tepleji, než co ukazoval teploměr. A k tomu ta vymetená obloha a neuvěřitelná viditelnost! Díky tomu se mi z hřebene Radhoště ukázaly nejen Jeseníky, ale dokonce i slovenské Tatry. 

Na Pustevnách jsem byla relativně nedávno. V září jsem si na víkend vyrazila do Prostřední Bečvy na festival Cestokemp (skvělá cestovatelská akce). Po jeho skončení jsem se ještě rozhodla udělat si výlet na Pustevny. Tehdy bylo pod mrakem, občas pršelo a nahoře foukal silný vítr. S sebou jsem neměla foťák a taky jsem nenatáčela. Když jsem v pátek na FB narazila na zmínku o tom, že o víkendu se budou na Pustevnách instalovat ledové sochy a viděla předpověď, která slibovala v pondělí slunce, bylo o dalším výletě rozhodnuto. Jen jsem trochu doufala, že v týdnu na horách nebude tolik lidí jako o víkendu. Předpoklad byl ale bohužel mylný. V několika okresech začaly zimní prázdniny a na Pustevnách a Radhošti to nakonec vypadalo jako na Václaváku. Dokonce dorazil i fotbalista Milan Baroš s rodinou, aby si užil zimní atmosféru.

Ale abych nepředbíhala ve vyprávění. 

Budíček v 5 ráno, abych stihla autobus v 6:15 do Kojetína. Z Kojetína jsem dojela vlakem do Rožnova pod Radhoštěm. Vlak po cestě nasbíral asi 10 minutové zpoždění a ve Valašském Meziřící jsem musela se všemi cestujícími přesednout na jinou soupravu, protože v tom vlaku, ve kterém jsem seděla, přestalo fungovat topení. I přesto vlak nakonec na nádraží v Rožnově dorazil prakticky na čas. Měla jsem dvě možnosti, zkusit chytit autobus mířící na Pustevny, který odjížděl za 2 minuty, nebo si počkat na další, co jede za hodinu a ten čas strávit procházkou částí Valašského muzea v přírodě v centru města. Vyběhla jsem z vlaku rovnou na autobusovou zastávku před nádražím. Autobus do Pusteven tam stále stál a před ním ještě několik lidí ve frontě. Bylo rozhodnuto. Varianta 1. 

Nasedla jsem do narvaného autobusu plného výletníků a běžkařů, kteří se stejně jako já rozhodli užít si krásný slunečný den na Pustevnách. Ani řidič autobusu nečekal, že v pondělí bude mít tolik lidí na palubě. Svůj podíl na tom kromě prázdnin měla i víkendová reportáž v televizi o ledových sochách. Po půl desáté se autobus rozjel směrem do hor. Po cestě řidič muslel odmítnout další skupinky lyžařů, kteří si auto zaparkovali u silnice a chtěli se nechat vyvézt nahoru.

Na Pustevnách to o půl jedenácté začínalo žít. Výletníci si prohlíželi malované budovy útulen, které jsou symbolem Pusteven a jedním z hlavních turistických taháků. První útulna byla na Pustevnách vybudovaná v roce 1891. Protože se zájem turistů o ubytování poblíž Radhoště zvyšoval, byla brzy postavena útulna Šumná a v roce 1899 pak budovy Libušín a Maměnka. Na jejich vzhledu se podílel slovenský architekt Dušan Jurkovič. Jeho styl venkovské secese je nezaměnitelný. Kromě Libušína a Maměnky navrhl Jurkovič na Pustevnách i dřevěnou zvonici. V Rožnově pod Radhoštěm pak stojí Jurkovičova rozhledna. Další jeho díla jsem měla možnost vidět v Luhačovicích a na Hostýně. 

Původní stavby Jurkovičových útulen musely být zrekonstruovány. Bohužel se nedochovaly původní malby na Libušíně, které zde namaloval Mikoláš Aleš. 

U budovy lanovky jsem narazila na první ledové a sněhové sochy. Dva velbloudi, fotokoutek a hlava lva. Při pohledu od lanovky (která byla v provozu) na sever se mi zatajil dech. Díky vymetené obloze a žádnému oparu byla skvělá viditelnost. Dokonce jsem v dálce rozeznala i masív Pradědu. Pod lanovkou byla instalovaná další socha - slon. A o kus dál socha tanečnice (nebo dámy v šatech). Abych se dolů ke slonovi dostala, raději jsem si nasadila nové nesmeky, které jsem si nedávno pořídila společně se zimními trekovými botami v Decathlonu (Přece jen jsem zimní výbavu dosud nepotřebovala. Na Mallorce v zimě sněží jen výjimečně a během prosincových návštěv Česka jsem sníh většinou ani neviděla). I když byl sníh přemrzlý a pod nohama křupal, neznamenalo to, že by neklouzal. 

O půl dvanácté jsem naznala, že bych se mohla konečně vydat na cestu na Radhošť. Na Pustevnách už bylo docela plno a hřebenovka stoupající směrem k Radhošti byla také plná výletníků. Většinou pěších turistů s dětmi se sáňkami. Protože jsem ale nevěděla, jestli bude restaurace horského hotelu Radegast na Radhošti vydávat z okýnka tu vynikající kyselicu, kterou jsem si zde dala v září (tehdy pěkně v teple restaurace), a žaludek už začínal protestovat, abych do něj něco dala. Tak jsem si zašla na kyselici k okýnku Občerstvení na Pustevnách, které je v jedné z malých roubenek u cesty. Polívka byla celkem fajn, zasytila a já tedy mohla vyrazit na procházku po hřebenovce.

Kdyby nebyl sníh, šla bych po asfaltce, která vede až na Radhošť. Teď jsem šla po upravené sněhové magistrále, kde se bez problému mohli pohybovat jak pěší, tak i běžkaři. Okolní stromy byly pokryté sněhem, který ale v poledním slunci natával začínal z větví padat. Dostat se k vyhlídkovému altánku byl trochu kumšt. Zde to klouzalo. Výhled byl ale fajn. Dokonce jsem napravo zahlédla vrcholky Malé Fatry. Když jsem si předtím na internetu načítala informace a narazila na to, že je z Pusteven (Radhoště) možné za jasných dní vidět nejen Jeseníky a Hostýnské vrchy, ale i slovenskou Malou a Velkou Fatru, nechtěla jsem tomu věřit. Později při návratu z Radhoště jsem ale nestačila zírat na to nádherné panorama slovenských hor. 

Z Pusteven na Radhošť jsou to po modré turistické trase 4 km. Zhruba v půlce stojí jeden ze symbolů Beskyd a Radhoště - socha Radegasta. Sochu navrhl a vytvořil sochař Albín Polášek. Její vznik financovala komunita českých krajanů žijících v USA. Původní socha byla na hřebenu Radhoště umístěná v roce 1931. Drsné povětrnostní podmínky se na vzhledu sochy během let podepsaly a tak aby se zachránila, byla převezena k opravě a poté umístěna na radnici ve Frenštátě pod Radhoštěm, odkud Albín Polášek pocházel. Současná socha, která je jedním z lákadel oblasti Pusteven, je její věrnou kopií a stojí zde od roku 1998.

Radegast byl slovanský pohanský bůh úrody, slunce a hojnosti. Staří Slované věřili, že Radegast sídlí na hoře Radhošť a uctívali ji jako posvátnou. Údajně na místě, kde nyní stojí kříž a kaple Sv. Cyrila a Metoděje stávala socha Radegasta ze dřeva a zlata. Slované k ní podnikali procesí a slavili zde letní slunovrat. Když ale na Moravu zavítali věrozvěsti Cyril a Metoděj s křesťanskou vírou, nakázali sochu zničit. Podle legendy ji ale místní lidé schovali do útrob Radhoště a socha je tam někde prý dodnes. Pověsti se v útrobách hory kromě Radegastovy svatyně ukrývají i zbojnické poklady a stříbrné rampouchy.

Tajuplnost Radhoště dokresluje fakt, že je hora protkána jeskyněmi a chodbami. Žádná jeskyně ale není přístupná kvůli nestálosti vápencových a pískovcových skal. Díry (ďoury) do podzemí ale v minulosti pastevci využívali jako chladničky. V některých dírách také pastevcům mizely ovce. Povídá se i o tom, že ovce procházely podzemím z jedné strany hory na druhou. Každopádně je hora Radhošť opředená tajemstvími a určitou mystikou. Socha Radegasta prý nad oblastí drží ochrannou ruku. 

U Radegasta to vypadalo jako na Václaváku. V září jsem tu byla sama. Přede mnou byly další 2 km po sněhové magistrále hřebenovky. U vleku se mi nabídly nádherné výhledy na Lysou horu a sever. Sníh se ve slunci třpytil. Na levé straně pak byl vidět Rožnov pod Radhoštěm. 

Došla jsem k budově horského hotelu Radegast. Venkovní sněhem pokrytá terasa s lavičkami byla v obležení turistů. Výdejní okénko bylo v provozu. Došla jsem si ke kapli Cyrila a Metoděje. Ta zde na vrcholu Radhoště byla postavená v letech 1896-98. Albín Polášek kromě sochy Radegasta vytvořil i sousoší Cyrila a Metoděje, které lidi vítá při příchodu ke kapli. Kaple dnes byla zavřená. V září jsem si uvnitř koupila pohled a za poplatek se dá vystoupat na věžičku. Uvnitř kaple je umístěná i bronzová deska připomínající návštěvu T.G.Masaryka. Ten se na Radhošť vydal v červnu 1928.

Bylo půl druhé. Původně jsem měla v plánu pokračovat z Radhoště zpět do Rožnova po červené. Jenže jsem nikde nenašla informaci, v jakém stavu je v zimě tato turistická trasa. Jestli je možné ji projít jen v botách, nebo jsou potřeba sněžnice. Přece jen se jedná o 7 km a 800 metrů převýšení. A protože jsem nechtěla riskovat, že bych nestíhala zpáteční vlak a nechtěla se nikam hnát, tuto variantu jsem již při příjezdu na Pustevny odložila na dobu, až nebude krajina pokrytá sněhem. Místo toho jsem si užívala nádherné výhledy ze hřebenu. 

Vydala jsem se stejnou cestou zpět na Pustevny. Cílem bylo chytit autobus odjíždějící v 15:45. To nebyl problém. Po cestě jsem se mohla kochat pohledy na Malou Fatru. U sochy Radegasta jsem mezi všemi těmi pondělními výletníky, kteří vyrazili do hor za sluncem a imunitou uviděla i známou tvář fotbalisty Milana Baroše. Byl tu s rodinou. 

Na Pustevny jsem dorazila před třetí. Zašla jsem si k vyhlídkové věži Stezka Valašska, která byla na kopci nad Pustevnami postavená v roce 2018. Dřevěná lávka tu vede mezi stromy na věž, ze které jsou asi pěkné výhledy na okolí. Za 230 Kč. Vzhledem k tomu, že jsem dnes zažila opravdu skvělé výhledy i bez výstupu na rozhlednu, tuto atrakci jsem oželila. V okýnku Libušína jsem si objednala bramborák a s mastnou pusou mazala na autobus. 

Byl to moc fajn den. Škoda, že takové počasí během zimy není častější. O pár dní později začala další obleva. 

Video najdete zde: http://bit.ly/Zimní_pohádka_naPustevnách