Na Praděd jsem plánovala vyrazit hned poté, co jsem si užila pohádkově zimní den na Pustevnách. Jenže pak přišlo razantní oteplení a oblačnost, kvůli které by celý výlet na nejvyšší horu Jeseníků nemělo smysl. V momentě, kdy se ale v médiích začalo spekulovat o možnosti zákazu opustit okres, rozhodla jsem se na nic nečekat. Předpověď počasí slibovalo pro oblast Jeseníků slunečno a teploty nad nulou. A i když během týdne ty spoje až na Ovčárnu nejsou zrovna nejpříznivější a lepší by bylo na hory vyrazit o víkendu, i za cenu málo naspaných hodin jsem na hory vyrazila ve čtvrtek. Taky jsem si od toho slibovala možná méně lidí na hřebenu. To by ale nesměly být prázdniny, pěkně a zřejmě i jedna z posledních možností, jak si legálně užít hory a sníh.
Vstávání bylo trochu krušné. V 6:35 mi odjížděl vlak do Olomouce, kde jsem přesedla na vlak do Bruntálu a pak mě čekal autobus na Hvězdu. O tři čtvrtě na deset jsem si stoupla do megafronty na zastávce a doufala, že se do toho kyvadlového autobusu mířícího na Ovčárnu dostanu. Odhadem tam na autobus o desáté čekalo okolo 200 lidí. Do autobusu jsem se dostala.
Zatímco se většina spolucestujících na Ovčárně vydala směrem na Praděd, já jsem si nejprve chtěla vystoupat k Petrovým kamenům. Jednak, protože jsem tam naposledy byla někdy v dětství (a tehdy se zřejmě ještě dalo dojít až ke skalám), a jednak kvůli panoramatickým výhledům. Slunce svítilo a teplota se pohybovala okolo +7 stupňů. Sněhu bylo zatím dost. Preventivně jsem si nasadila nesmeky, do ruky dala jednu hůlku (v druhé ruce jsem měla foťák a druhou hůlku jsem nechala na batohu pro případ nouze). S sebou jsem tentokrát měla i pekáč pro případ, kdybych měla možnost si trochu zařádit sjezdem svahu.
Cesta na Petrovy kameny vedla přes sjezdovku. Na ní prakticky ani noha. Jen ve spodní části bobovalo pár dětí. Krok za krokem jsem vyfuněla po strmé sjezdovce až téměř na hřeben co nejblíže skalám, které údajně dostaly jméno po mladém kováři, který se zde ukryl se svou dívkou před jejím otcem, správcem sovineckého panství. Petrovy kameny stojí v nadmořské výšce 1446 m a jsou třetím nejvyšším vrcholem Hrubého Jeseníku. V 17.století, v dobách čarodějnických procesů, byly Petrovy kameny prý místem, kde se čarodějnice slétaly. Skály a okolí spadá do oblasti národní přírodní rezervace a až ke skalám (natož na ně) se nesmí. Pokuta za porušení zákazu může být mastná. O tom se ten den ráno přesvědčili již rodiče dvou dětí, které na Petrovy kameny vylezli. Tak mi to povídal jeden ze strážců chráněné krajinné oblasti, který mě na vyhlídce na Petrovy kameny míjel.
Nafotila jsem si krajinu, vytáhla pekáč a z druhé strany sjezdovky (kde ten svah byl trochu mírnější) jsem si sjela zpět k Ovčárně. Sníh byl mírně rozměklý, takže ta jízda nebyla tak nebezpečná, jak by mohla být na zledovatělém povrchu.
U Ovčárny mě čekala cesta po "magistrále" na Praděd. Když na horách není sníh, vede tu silnice až k televiznímu vysílači. Cesta je dlouhá zhruba 3,5 km a mírně stoupá kolem hory. Míjela jsem odbočku na chatu Barborka, vyhlídku na Dlouhé stráně a těsně pod vrcholem odbočku na Švýcárnu. Na trase byly stovky lidí. Pár desítek pod vrcholem stojí historický trojmezník z roku 1721. Stojí na místě, kde se setkávaly hranice panství. Na každé ze tří stran je znak jednotlivých panství.
U cesty prakticky na vrcholu také stojí cedule varující před padajícím ledem z vysílače. To dnes nehrozilo. Teploty nad nulou panovaly již několik dní a na věži vysílače žádný sníh již nebyl. Vše roztálo a nyní stékalo dolů. Na stranách budovy tak vznikaly malé vodopády.
Kolem vysílače posedávali lidé a slunili se. Vchod do restaurace byl otevřený a ve výdejním okénku bylo možné si koupit teplé jídlo. V hale jsou na dveřích fotografie dokládající výstavbu televizního vysílače. S jeho stavbou se začalo v roce 1968. V roce 1983 byla v budově otevřená restaurace. Návštěvníkům také byla zpřístupněna vyhlídka v 73 metrech nad zemí. Za jasných dní je možné odtud spatřit jak Lysou horu, Radhošť ale také slovenské Tatry. Vysílač je vysoký 146,5 metru (původně měl 162 m) a kdyby se jeho výška připočítala k nadmořské výšce Pradědu (1491 m), tak by byl Praděd nejvyšší horou ČR. Takto je "jen" nejvyšší horou Moravy a Slezska.
Zajímavý je vývoj názvu Pradědu. Staří Slované říkali hoře Stará varta. Ve 14.století se hoře začalo říkat Keilicher Schneeberg (Keilichtská sněžná hora), poté se jí řákalo Klínová hora, nebo také Niská Sněžka. Až v 19.století dostala hora jméno Altvater (Praděd) po legendárním ochránci Jeseníků.
Na místě, kde nyní stojí televizní vysílač, stávala v 1.pol.20.století kamenná rozhledna. Tu zde v letech 1903-1912 nechal postavit Moravsko-slezský sudetský horský a turistický spolek. Rozhledna byla vysoká 32,5 metru a připomínala středověkou věž hradu. Tehdy se jí říkalo Habsburgwarte. V roce 1938 byla rozhledna přejmenována na Adolf-Hitler Turm. Po 2.světové válce rozhledna začala chátrat, až se v květnu 1959 zřítila. Její napodobeninu lze od roku 2004 najít v Durynském lese v Německu.
Na jižní straně pod vysílačem stojí malá vyhlídka a vedle ní je dřevěná socha Permoníka. Té si lidé moc nevšímají. Mnohem vytíženější na selfíčka je vyřezaný Praděd vítající návštěvíny před vstupem do budovy vysílače.
Protože se blížila druhá hodina a já chtěla stihnout autobus o půl čtvrté, oželela jsem teplé jídlo z restaurace (kde byla dost fronta na výdej), snědla namazaná rohlík a s vírou, že je to ona zkratka, kterou si většina krátila v posledním úseku cestu k vysílači, se kolem malé vyhlídky vydala dolů. Cesta byla vyznačena dlouhými kolíky. Po několika desítkách metrů mi došlo, že se po této cestě dostanu až k chatě Barborka. A protože se cesta dost svažovala, využila jsem zase pekáč a za 5 minut byla skoro u odbočky na Barborku. Tím jsem ušetřila dost času a mohla tak zkusit stihnout autobus už o půl třetí. Stihla bych ho. Ale všechny autobusy už byly k prasknutí narvané a další lidi už nebrali. Takže mi nezbývalo následovat ostatní, co se dovnitř už nedostali a stoupnout si do fronty na autobus jedoucí za hodinu.
Místo čekání jsem si zašla do blízké chaty Sabinka na česnečku z okýnka. Česnečka za 55 Kč v plastovém kelímku nic moc.
Půl hodiny jsem si pak vystála frontu, až dojely autobusy, nasedla jsem dovnitř a dole na Hvězdě pak přesedla do spoje mířícího do Olomouce. Tam už jen přesednout na vlak a hurá domů.
Byl to fajn den na slunci a čerstvém vzduchu.
Video najdete zde: https://bit.ly/cesta_naPraděd
Žádné komentáře:
Okomentovat