Azory - ostrov Faial: Výlet k nejmladší sopce Azorských ostrovů

Včera se mi podařilo u Azores moto rental přes mail rezervovat skútr, který jsem si měla vyzvednout v devět ráno. Když jsem v létě psala na FB stránky jinému pronajímateli, bylo mi řečeno, že v listopadu je již po sezóně a skútry nepůjčují, tak jsem ani moc nedoufala, že někde ve městě skútr seženu. Naštěstí na radu hostitelky jsem se včera na terminálu trajektů objevila sice zavřenou kancelář společnosti Azores moto rental, ale venku měli vystavené dva skútry a na nich e-mail. Takže jsem tam napsala a odpoledne mi přišla odpověď. Jaksi mě ale nenapadlo, že by ta společnost byla i na jiném ostrově, než na Faialu. To, že se mnou asi počítají zřejmě v hlavním městě Ponta Delgada na ostrově Sao Miguel, mi došlo, když jsem po deváté dorazila do přístavu ke kanceláři společnosti a byla zavřená. Radši jsem zavolala na číslo uvedené na vývěsní tabuli, vysvětlila situaci a mužský hlas mi řekl, že přijede do 10 minut.

Horta z vyhlídky

Když se zaměstnanec půjčovny objevil, řekl, že nemá žádnou rezervaci, ale zavolal asi na centrálu a tam si to vyjasnili. Automaticky čekali, že budu skútr vyzvedávat v Ponta Delgadě. Nebyl ale problém. Sepsali jsme smlouvu, zaplatila jsem 30 € půjčovné a jako kauci mi na kartě blokl 400€. Řekla jsem mu, že motorku vrátím v pět. Později se stejně začínalo stmývat a na déle jsem tu projížďku po ostrově neviděla.

Dostala jsem stejný typ skútru jako na Floresu, což bylo fajn. Yamaha NMAX 125 mi vyhovovala. Tahle měla jen minimum škrábanců a najeto měla jen něco přes 2800 km (skútr na Floresu měl najeto více jak 17 tisíc km).
Vyrazila jsem po hlavní silnici na vyhlídku nad městem. Stačilo jen vyjet kopec nad přístavem. Po cestě jsem si všimla cedulky s nápisem "scrimshaw" u jednoho domku.

Z vyhlídky Miradouro de Nossa Senhora de Conceicao jsem měla město Horta jako na dlani. Ve vnitrozemí se zdvyhala hlavní sopka Caldeira (1031 m v nejvyšším bodě kráteru), jejíž vrchol ale byl v mracích. Původně na dnešek hlásili slunečno, ale trochu pod mrakem bylo a i sopka Pico na sousedním ostrově byla zahalená v mracích. S sebou jsem si stejně pro jistotu vzala jak ručník na utírání mokrého sedla, tak i pláštěnku. A obojí jsem nakonec i využila.

Z vyhlídky jsem pokračovala hlavní silnici druhé třídy směrem ke kráteru sopky. Po cestě mě vedly směrovky. Minula jsem několik dřevěných větrných mlýnů, které vypadaly, že již nejsou funkční.
Zastavila jsem se na jedné vyhlídce, odkud byl pěkný výhled na okolní zelenou krajinu a v dálce i Horta. Jen při pohledu na levo, do vnitrozemí k sopce, se mi to moc nelíbilo. Od kráteru se blížila mlžná clona, která byla cítit deštěm.
Pokračovala jsem v jízdě dál. Na odbočce, u které stojí bílý kostelík, jsem zastavila, abych v mapě zkontrolovala, jestli mám zahnout doprava a nebo pokračovat rovně. Byly zde dvě směrovky a obě odkazovali k sopce. Zde na mě spadlo prvních pár kapek. Takže jsem vytáhla pláštěnku a pak se vydala od kostela doprava. Silnice jela lesem a pomalu stoupala do vyšší nadmořské výšky. Čím výš jsem byla, tím větší zima byla a také se dalo do mrholení. Nic příjemného. Jela jsem pomalu dál a doufala, že se za chvíli zase vyčasí a bude to slibované slunečno.
Kolem jedenácté jsem konečně zastavila na parkovišti u vyhlídky do kráteru sopky Caldeira. Okolí bylo zahaleno v mlze.
U parkoviště stojí informační tabule s vyznačenými turistickými trasami. Jedna vede i podél kráteru, který v průměru měří 2 km. Trasa kolem dokola je dlouhá 8 km. Během špatného počasí se ale moc nedoporučuje se vydávat po stezce.

Kaplička na okraji kráteru Caldeira

Prošla jsem tunelem vyhloubeným ve stěně kráteru na malou vyhlídku. Do 400 metrů hlubokého kráteru nebylo kvůli mlze vidět. V prvním momentě mě napadlo, jaká to byla blbost sem nahoru v tom počasí jezdit, když kráter stejně neuvidím. Chvilku jsem zírala do bílého prázdna hledajíc, jestli přece jen nezahlédnu dno. Za chvíli se mlha začala rozestupovat a objevilo se malé jezírko a zelené dno. Ze strany parkoviště se objevila i modrá obloha.
Vítr pomalu odnášel mlhu z kráteru a přede mnou se postupně objevovaly jeho zelené svahy. Krása! Tak nakonec to nebyla zbytečná cesta sem do středu ostrova. Na vrcholu kráteru nad vyhlídkou stojí malá kaplička a byl zde umístěný rozcestník se vzdálenostmi světových měst i některých azorským ostrovů.
Na parkovišti zastavily dvě auta. Výletníci se šli podívat do kráteru a zase odjeli. Také sem po silnici došly tři krávy. Asi se sem zatoulaly z okolních pastev. Poté, co jedna z krav nechala svoje tekuté lejno na příjezdové cestě, všechny se otočily a odběhly po silnici nazpět.

Kráter sopky Caldeira

Když jsem si dostatečně užila tu scenerii kolem kráteru, sedla jsem na Yamahu a vydala se dolů na první odbočku. Plánem bylo sopku objet po silnici druhé třídy směrem na sever a dostat se po ní k severnímu pobřeží do obce Ribeira Funda a odtamtud pokračovat po hlavním tahu na severozápad k majáku a sopce Capelinhos. Ta byla hlavním důvodem, proč jsem se na ostrov vydávala, ale protože dnes v neděli bylo naučné centrum umístěné v majáku u sopky otevřené až od dvou odpoledne, využila jsem dopoledne právě k návštěvě sopky Caldeira v centru ostrova.
Dojela jsem na odbočku a zahnula doleva na silnici EN2-A2 (kdybych jela doprava, dostala bych se zpět ke kostelíku u odbočky na hlavní tah do Horty. Čekala jsem, že se po silnici na severní pobřeží dostanu tak za 20 minut i se zastávkami na focení. Odhadem to mělo být 10 km. Jenže to by se technický stav silnice nesměl změnit. Za zatáčkou totiž skončil rovný asfaltový povrch a začala cesta plná výmolů. Zřejmě tento úsek teprve čeká na nový asfalt. Takže mi nezbývalo, než jet velmi pomalu a kličkovat mezi děrami v asfaltu. Průměrně jsem jela rychlostí tak 20 km/hodinu a nemohla uvěřit, že je to oficiální cesta, po které by někdo jezdil. Auta tudy ale skutečně jezdily.
Po cestě jsem jich několik minula, jak se pomalu kodrcají po nerovném povrchu. Projížděla jsem lesy a kolem pastvin. Zastavila jsem se na vyhlídce na severní pobřeží ostrova. Po půl hodině jsem dojela k lesní rekreační oblasti Old Cabouco. Na parkovišti u vstupu do piknikové zóny stálo několik aut. Zřejmě se někteří odtud vydali po značené turistické stezce nahoru ke kráteru. Bylo půl jedné, začínala jsem mít hlad a toužila jsem se konečně dostat na kvalitní hlavní tah a někde se najíst. To mi trvalo další půl hodiny kodrcání se po cestě plné štěrku a občas i bláta. Když jsem se konečně vyhoupla u odbočky na Ribeira Funda, byla jedna hodina po poledni. Přede mnou dalších zhruba 10 km až k sopce Capelinhos.
Sice po dobré silnici, ale nechtěla jsem ztrácet čas, abych si vůbec pořádně prohlédla tu měsíční krajinu kolem sopky. Ve čtyři nejpozději jsem odtamtum chtěla odjíždět.
Takže jsem se rozhodla vypustit teplý oběd v restauraci v obci Praia Norte, kterou jsem měla u cesty a posilnila se vyhlídce Miradouro da Ribeira das Cabras ovocnou tyčinkou s tím, že si dnešní večeři pořádně užiju. Z vyhlídky byl pěkný výhled na útesové pobřeží dole pode mnou a také na okolní vrcholy sopek, které zde v minulosti napáchaly škody. Při pohledu na informační tabuli s mapou jsem si všimla, že jsou v linii s hlavní sopkou Caldeira i sopkou Pico na sousedním ostrově. Poslední do linie přibyla právě sopka Capelinhos, která se zničeho nic vynořila z moře v září 1957 a rostla až do října 1958. V dálce byla z části vidět.

Během jízdy po silnici druhé třídy

Z vyhlídky to již nebylo daleko do obce Capelo, která byla běhěm erupce sopky Capelinhos částečně zasypaná sopečným popelem. Zde jsem odbočila doprava k majáku, který až do onoho osudného roku 1957 pomáhal námořníkům v orientaci. Dnes je maják symbolem místa a mementem na vznik sopky.
Z příjezdové silnice k pobřeží a majáku se mi nabídl fascinující pohled maják a netradiční sopku za ním. Silnice je nová. Najednou stromy kolem silnice zmizely a kolem mě byly hnědošedé pláně sopečného popela, v němž na několika místech pomalu začíná rašit první vegetace. Keře ale byly bez listí. Předtím, než jsem zamířila na parkoviště před naučným centrem u majáku, sjela jsem dolů k pláži Porto do Comprido.

Vyhlídka na sopky

V dobách před výbuchem sopky, kdy se na ostrově provozovalo velrybářství, právě zde byl jeden z přístavů, odkud velrybáři vyplouvali na lov.
Břehy byly pokryty kromě vrstvy popela i ztuhlou černou lávou. Na sopku byl odtud zajímavý pohled. Na boku šedesát let nové hory bylo skalní okno a vypadalo to působivě. Horniny sopky hrály barvami.
Vyjela jsem nahoru k majáku, zaparkovala a vydala se k majáku, který byl během erupce do půlky zasypán popelem, ale dokázal přečkat četná zemětřesení spojená s výbuchy. Střecha se propadla a stěny druhého patra (první patro je pohřbené v popelu) jsou vyztuženy betonem. Kamenná věž ale přečkala. Za majákem je sráz. Zde původně ostrov končil a začínalo moře.

Nyní dole začíná svah sopky. Samotý kráter se barevně trochu odlišuje od odkolních násypů. Je červenější.
Krátce po druhé jsem šla na prohlídku interpretačního centra, které bylo vybudované  v roce 2008 pod zemí pár metrů před majákem. Okrouhlá betonová budova připomíná bunkr a slouží nejen jako muzeum a naučné centrum, ale i jako vědecké pracoviště zkoumající sopku. Muzeum získalo i nějaké ocenění.
Bytelné skleněné dveře vstupu mě dovedly velké okrouhlé haly. Je zde malá kavárna, záchody a tabule se základními informacemi. Prohlédla jsem si vitríny s horninami a fotkami významných vědců, kteří v minulosti zkoumali zdejší sopky. Samotná expozice týkající se sopky ale byla zkryta za zdí a bylo třeba zaplatit vstupné. A to nemalé. Za kompletní prohlídku všech sálů a výstup na maják 10 € ( 1 € jen za výstup na maják).
Expozice jsem chtěla vidět, vždyť jsem si tu cestu sem plánovala podle otevírací doby. Takže jsem si koupila vstupenku a vydala se na prohlídku muzea. Nejprve jsem byla nasměrována do místnosti s horninami, které souvisí se sopečnou činností. Kromě pemzy a lávových vyvřelin zde měli ukázku minerálů, polodrahokamů a dokonce i diamantů, které během sopečné činnosti vznikají. Vystaveny byly knihy týkající se vzniku sopky.

Maják a sopka

Následovalo několikaminutové video o vzniku Země a Azorských ostrovů, jehož klidná hudba mě uspávala. A pak jsem se prošla sálem týkajícím se historii vzniku Capelinhos. Na panelech byly staré černobílé fotky a popis jednotlivých fází růstu sopky, která je odtud jen pár set metrů. Kvůli častým výbuchům, zemětřesením a množství sopečného materiálu emigrovaly z nejvíce postižené oblasti stovky lidí do Ameriky.
V dalším sále byly popsány a uvedeny příklady typů sopek. A pak následoval sál věnovaný sopkám na Azorech. Na každém panelu týkajícím se daného ostrova byly vyznačeny místa a data, kde v minulosti proběhly erupce.

Interpretační centrum

Po prohlídce podzemního muzea jsem prošla přes obchůdek se suvenýry, kde bohužel neměli pohlednici Capelinhos (což bych zrovna tady nejméně čekala, když je to věnované právě této sopce, která je zároveň jedním ze symbolů ostrova Faial), a dostala jsem se napovrch do interiéru majáku. Zde jsem u vstupu na věž ukázala vstupenku. Čekal mě výstup po točitém schodišti nahoru. Točité schodiště ještě šlo, ale poslední dvě patra spojovaly úzké a docela strmé ocelové schody bez zábradlí. Jako lézt na půdu. Když jsem z kupole vyšla na úzkou vyhlídkovou terasu, jen na chvíli se mi ulevilo. Byla to výška a ocelové zábradlí proti závrati nepomáhalo. Ten otevřený prostor mi nebyl moc příjemný. Obešla jsem terasu, udělala pár fotek a vrátila se dolů na zem. Bylo půl čtvrté. Čas se mi krátil Rozhodla jsem se jít po pěšince nahoru k bývalé velrybářské pozorovatelně (vigia), která je dnes ruinou. Sopečný štěrk podkluzoval. Docela jsem se zapotila. Nejen kvůli zdolávání toho svahu, ale i kvůli slunci, které stále pálilo. Jako bych byla na poušti. Nedalo mi to a na zemi jsem pozorovala kamínky a hledala případné polodrahokamy (nebo diamanty, haha). Vystoupala jsem k ruině vigie a pokračovala výš. Doufala jsem, že se mi nabídle pěkný pohled na kráter sopky. Jenže tak vysoko jsem nebyla a odpolední slunce mi svítilo doprotivky. Jakmile jsem objevila stezku dolů, sestoupala jsem po ní na parkoviště.

 Bohužel jsem již neměla čas na to, abych se pokusila dostat ke kráteru. Stezka tam vede zřejmě z blízkosti pobřeží pod majákem. Dvě hodiny na prohlídku okolí a muzea nestačily. Snad někdy příště. Určitě by stálo za to se dostat k tomu obřímu skalnímu oknu a také k blízkosti kráteru. Po čtvrté jsem sedla na motorku a zamířila do Horty. Přede mnou bylo 25 km a ještě jsem ve městě musela někde natankovat.

Deset minut před pátou jsem zajela na benzínku u příjezdovky do centra, dotankovala a pak projela podél nábřežní promenády přístavu až na druhý konec k terminálu trajektů. Bylo pět minut po páté, když jsem odevzdala skútr.
Pak jsem se ještě šla projít centrem.
Na večeři jsem chtěla jít do restaurace A Árvore, která stojí přes ulici. Jídlo se zde podává formou bufetu. Sněz, můžeš za 7 €. Restaurace měla otevírat o půl sedmé. O půl sedmé ale bylo uvnitř zhasnuto. Měla jsem již pořádný hlad. Ještě chvíli jsem čekala, jestli náhodou neotevřou v sedm a pak to vzdala a vyrazila do města. Věděla jsem, že bar Peter Café Sport otevřený bude a protože má dobré recenze, co se jídla týká, tak jsem zamířila tam. Jen jsem doufala, že nebude narváno.
Nebylo. V pohodě jsem našla stůl a z karty si vybrala grilovanou chobotnici. Dlouho jsem na ni měla chuť. Jako předkrm jsem snědla vynikající slepičí denní polévku.
Spokojeně s plným žaludkem jsem si pak šla zabalit věci. Další den mě čekal brzký přesun na ostrov Sao Miguel.