Cesta na sever ostrova Flores

Chvíli jsem uvažovala, že bych se dnes podívala do vnitrozemí ostrova ke kráterovým jezerům, ale vzhledem k tomu, že jsem si na dnešek nedomlouvala večeři a teplé jídlo jsem chtěla alespoň k obědu, rozhodla jsem se nakonec vydat se na severní pobřeží ostrova do vesničky Ponta Delgada a k majáku, kde nějaké ty restaurace jsou (na rozdíl od vnitrozemí).
Takže jsem po snídani (jogurt, plátkový sýr a bulka) v devět nasedla na skútr a vydala se po východním pobřeží směrem na sever. Svítilo slunce a bylo teplo. Tak teplo, že když jsem po cestě někde zastavila na vyhlídce, sundávala jsem bundu a mikinu. 
Kousek za Fazendou jsem zastavila u starého kamenného vodního mlýna. Vede k němu cestička, jenže se po ní nedalo jít, protože byla zahrazená spadeným stromem. Zřejmě následek hurikánu, který se kolem ostrova přehnal před 5 týdny.

Vyfotila jsem se u cedule vítající v nejzápadnějším okrese Evropy a po necelých dvaceti kilometrech jsem odbočila na vyhlídku na hlavní městečko Santa Cruz s letištěm. Tedy tu nižší vyhlídku, ze které v minulosti rybáři pozorovali obzor a čekali, až se poblíž ostrova objeví velryba. Stojí tu betonová bouda tzv.vigia, odkud velrybáři s dalekohledem v ruce čekali až budou moct zvolat "Baleia a vista!" (Velryba na dohled!). Na boudě je připevněná plaketa s černobílými fotkami a vysvětlivkami. Na vyhlídce stojí opuštěná budova, která by klidně mohla být penzionem. Na trávě se válely rozbité střešní tašky, které ze střechy zřejmě smetl hurikán.

V dálce byl pěkně vidět ostrov Corvo, na který by běžně třikrát týdně vyplouval trajekt, ale spojení mezi oběma ostrovy je vzhledem k špatnému stavu přístavu ve městě a mimosezóně, omezen. 
Mnohem zajímavější pohled na Santa Cruz se mi nabídl z vyhlídky Miradouro do Monte das Cruzes na sousedním kuželovitém kopci Monte das Cruzes, na jehož strmých stráních jsem viděla další velrybářskou pozorovatelnu vigia. Trochu připomínala vojenský bunkr. 
Sjela jsem z kopce a po vedlejší silnici zvrchu objela letiště a pokračovala po hlavní silnici dál na sever. Obloha se trochu zatahovala a občas zafoukal vítr. Silnice lemovala pobřeží. Zastavila jsem se na několika dalších vyhlídkách. 

Vegetace se s přibývající nadmořskou výškou měnila. Najednou jsem se octla ve vlhkém a chladnějším vnitrozemí. Svah kolem silnice byl pokrytý mechem a jehličnatými stromy. Zelená zde jen zářila. 
Když jsem se dostala na sever, objevilo se pode mnou pobřeží s vesnicí Ponta Delgada. A opět ostrov Corvo. Silnice se klikatila kolem kopců a pomalu klesala dolů na pobřeží. 
Byla jedna hodina po poledni a já již měla docela hlad, tak jsem vynechala odbočku na další vyhlídku a rovnou dojela dolů. Zaparkovala jsem nedaleko restaurace Pescador, kterou jsem si vyhlédla v google mapách a která zřejmě byla jedinou v obci a šla poobědvat. Pescador v překladu znamená rybář a tak je logické, že zde mají vynikající ryby.

Z nabídky jsem si vybrala "filete do peixe do porco", což je v češtině čtverzubec. Taková ta ryba se "rty připomínajícími" zuby, jejíž jeden druh jsem viděla během šnorchlování třeba na Filipínách nebo Srí Lance. Filety byly obalené ve strouhance a bylo to velmi jemné a dobré. Na pití jsem si dala čaj, protože jsem do vesnice přijela z hor trochu "promrzlá". 
Po obědě jsem se prošla ulicí ke kostelu a nazpět a poté opět na motorce vyrazila k majáku Farol de Albarnaz, který stojí na mysu asi 2 km západně od vesnice. Kdybych se sem vydala včera (středa), mohla bych zřejmě vystoupat na věž majáku a prohlédnout si interiér. Ve středu odpoledne je totiž otevřen veřejnosti. Mě ale stačilo se projít kolem.

Od zídky vedoucí kolem útesů jsem pozorovala několik dešťových stěn nad oceánem, které se pohybovaly směrem k ostrovu Corvo. Vypadalo to zajímavě. U břehu z moře čněla skála, která možná kdysy byla součástí pevniny. O něco dál vyrůstal z moře malý ostrůvek Ilha do Monchique, který je tím opravdovým nejzápadnějším bodem Evropy (i když geologicky Flores spadá k americkému kontinentu). 
Na pastvách kolem majáku se pásly krávy. Zřejmě správce majáku a nebo majitel těch krav (a nebo obojí) se mě zeptal, odkud jsem a zda mluvím portugalsky. A popřál mi pěkný den.

Když jsem viděla mlhu převalující se nad okolními vrcholky a kabonící se oblohu, rozhodla jsem se vydat nazpět směr Fazenda. Přede mnou bylo cca 40 km a já doufala, že během cesty nezmoknu.

Jakmile jsem vyjela nad Ponta Delgadu do hor, opět se ochladilo. Z vyhlídky jsem pozorovala dešťovou clonu, která již zakryla sousední ostrov Corvo a odrážející se slunce v cloně vytvořilo duhu. Pak na mě spadlo pár prvních dešťových kapek. Vytáhla jsem poncho pláštěnku, kterou jsem s sebou měla pro podobný případ, aby mi nezmokl batoh a věci v něm (až po příjezdu na Azory jsem při zkušebním vytažení pláštěnky určené pro batoh, která je zabudovaná ve spodní straně batohu, zjistila, že se soudruzi z Quechua, kteří batoh zkompletovali, někde sekli a 40 litrový batoh nebylo možné pláštěnkou plně potáhnout a ochránit. Její velikost je určená spíše na 30 litrů). Pomalu jsem se vydala dál. Déšť nebyl silný a trval chvíli.

Každopádně jsem zavrhla možnost zkrátit si cestu přes vnitrozemí právě kvůli vlhkým mlhám a předpokladu, že v těch vyšších nadmořských výškách pršet bude. Takže jsem sjela po pobřežní silnici do Santa Cruz das Flores, kde jsem zamířila na benzinku u letiště dotankovat a pak zajela do centra na krátkou procházku. Déšť za chvíli dorazil i sem. Prohlédla jsem si kostelík, objevila obchůdek s pěknými pohledy a vyrazila dál na jih do Fazendy. 

Na ubytování jsem dorazila kolem páté. Zde nepršelo. Nechala jsem věci na pokoji a vydala se na vyhlídku, která stojí za hřbitovem. Chvíli jsem tam poseděla na betonové sedačce a užívala si klidu.

Posbírala jsem prádlo, které mi dva dny schlo na sušáku a vyprala jsem dnešní ponožky a doufala, že do soboty uschnout. Je tu dost vlhko a schne to opravdu špatně. K večeři jsem si udělala dvě bulky "bolo levado" s tuňákem a rajčetem. Bylo to dobré. Celý den byl fajn.