4.den na ostrově Flores: Do vnitrozemí za sopečnými jezery

Protože mi jedna předpověď hlásila možné přeháňky, tak jsem se vybavila pláštěnkou a jednou vrstvou oblečení navíc. Přede mnou byla projížďka hornatým vnitrozemím ostrova k jezerům, která vznikla v kalderách vyhaslých sopek. V noci očividně pršelo. Zápraží bylo ještě mokré. Na obzoru ale prosvítalo slunce. 

Posnídala jsem jogurt s jednou bůlkou a vydala se na cestu. Zamířila jsem přes Lajes das Flores po mně již známé silnici na odbočku k jezerům Lagoa Funda a Lagoa Rasa. Úzká lesní asfaltka nebyla v nejlepším stavu, tak jsem musela jet pomalu. Jezera nebyla daleko. Nejprve jsem zastavila u většího a hlubšího kráteru Lagoa Funda. Lagoa Raza je u jeho horní části hned přes silničku.

Okolní kopce se zelenaly a břeh silničky mezi jezery byl pokrytý stejným vlhkým mechem, jaký jsem viděla včera v severní části ostrova. Je neuvěřitelné, jak se zdejší fauna mění podle nadmořské výšky a povětrnostních podmínek. 

Vydala jsem se po silničce směrem na západ. Chtěla jsem se napojit na hlavní západní tah který by mě dovedl na vyhlídku na údolí s vesničkou Fajãzinha a vodopády. Miradouro Craveiro Lopez sice nabízel výhled na údolí, ale vodopády nebyly až zase tak dobře vidět. Hlavně ten největší Salto Ribeira Grande byl ukrytý za výběžkem. Pokračovala jsem dál po silnici a za chvíli se na levé straně objevila odbočka ke kráterům Caldeira Negra a Caldeira Comprida. Oba vyplněné jezery.

Caldeira Funda

Silnička mě dovedla na nedalekou vyhlídku nejprve na jezero v kráteru Caldeira Negra a po schůdkách jsem potom vystoupala na další vyhlídku na oba krátery. Nad nimi se zdvyhala nejvyšší hora ostrova - Morro Alto (914 m). Na vrcholu hory stojí vysílače a trochu mi to připomínalo Jeseníky. Jednak díky zaoblení okolních kopců a jednak díky typu rostlin (i když v Jeseníkách nejsou subtropické keříky). 

Když jsem se vynadívala na tu nádheru, sedla jsem na motorku a vrátila se na hlavní silnici. Asi o půl kilometru dál byla další odbočka ke kráterů Caldeira Seca a Caldeira Branca. Tato silnice byla v dobrém stavu a vedla vnitrozemím k severnímu pobřeží. Včera, kdyby se nedalo do deště a vrcholky by nebyly zahaleny v mracích, bych se tudy zřejmě vrátila. 

Caldeira Rasa

Zastavila jsem se na vyhlídce na “suchý kráter”, tak se v překladu Caldeira Seca nazývá a důvodem je to, že ude není žádné jezero. Respektive ono jezero vyschlo nebo se někam ztratilo.

Vyhlídka na Caldeira Branca byla v kopci a terén na zastavení nebyl dobrý, takže jsem vyjela kopec a zaparkovala u trafo stanice. Pak jsem si to pěšky sešla. Od “bílého” jezera Lagoa Branca byl pěkný výhled i na ostatní krátery. 

Miradouro Craveiro Lopez

Během výstupu nazpět k motorce jsem se docela zahřála. Původně jsem chtěla vyjet na Morro Alto, ale odbočku, která je hned za mostem přes potok Ribeira Grande, jsem minula a cesta stejně nevypadala v nejlepším stavu, tak jsem se spokojila s horou Pico dos Sete Pés (849 m), která je hned vedle a kolem které jsem zrovna jela. Vyjela jsem až k radiokomunikační stanici, která stojí na vrcholu. Zde byl opravdu vynikající signál. A taky moc pěkný výhled. Jednak na krátery a jednak na severní část. V dálce byl vidět ostrov Corvo. 

Oproti předpovědi bylo stále polojasno, i když oproti minulým dnům více foukalo. Zatím to nevypadalo na to, že by se z moře měla přihnat nějaká přeháňka, tak jsem se vydala dál na další vyhlídku na horu Pico da Sé, která je obklopená lesy přírodní rezervace. Zde jsem to otočila nazpět. Nyní mi vítr foukal doproti a v těchto horských nadmořských výškách začínala být zima. Sjela jsem opět na hlavní silnici a vydala se směr vyhlídka Miradouro Craveiro Lopez, kde jsem před pár hodinami byla. Po cestě jsem zastavila u mostu přes potok Ribeira Grande, kde jsem hledala nějakou cestičku kolem vody na vyhlídku na vodopád. Žádnou jsem ale nenašla. 

Krátery Caldeira Negra (l.) a Caldeira Comprida (p.)

Na vyhlídkce jsem poobědvala bulku s jablkem. Dnes večer mě čeká další vydatná večeře u hostitelů v restauraci, tak jsem si nechávala v žaludku místo. 

Morro Alto

Dalším místem, které jsem chtěla navštívit, byla stará ruina nějaké budovy u vesnice Mosteiro. Po cestě jsem ale nabyla nepříjemného pocitu, že mi uchází zadní kolo (motorka začala vydávat slabý zvuk, který dříve nevydávala a měla jsem pocit, že to na hrbolech jinak drncá), ale možná to byla jen nějaká paranoia (taky že byla). Každopádně jsem ruinu nenašla a vesnicí jen projela a byla ráda, že jsem vyjela na hlavní tah. 

Caldeira Seca

Dojela jsem do Lajes a ještě odbočila na vyhlídku na Fajã de Lopo Vaz. Fajã de Lopo Vaz je zvláštním místem na jižním pobřeží. Panuje zde specifické mikroklima a dolů vede turistická stezka. Celá trasa je dlouhá 3,4 km a zvládnout ji lze za 2 hodiny. Teoreticky jsem měla čas si ji projít, ale náladu mi kazilo to zadní kolo a neměla jsem chuť zdolávat takové převýšení. Tak jsem chvíli poseděla u začátku stezky a pak sedla na motorku a vrátila se do Fazendy. Raději jsem nechtěla to případně ucházejíci zadní kolo pokoušet. Další den mě čekala cesta na letiště a vrácení skútru.

Zbytek odpoledne jsem si užívala atmosféry na vyhlídce za hřbitovem ve Fazendě. 

K večeři jsem dostala na vybranou. Buď pečená kůzlečí žebírka a nebo vepřová. Protože jsem si nebyla jistá, jestli by mi kůzlečí maso chutnalo, vybrala jsem si vepřová žebírka. A byla vynikající. Jak je poznat, že to bylo zdejší azorské prase. Jako předkrm opět chleba s česnekovým máslem, azorský sýr a šunka. A jako zákusek jsem dostala zmrzlinu. Její chuť mě ale moc nenadchla. Raději bych nějaký místní pudink. 

Caldeira Branca

Kromě mě tentokrát v restauraci měli další hosty. Zaplatila jsem danou cenu 12,50 € a s plným žaludkem jsem se odebrala na pokoj připravit si věci na zítřejší přesun na další ostrov.