Vstávala jsem ve 4 ráno. Nakonec mě na letiště vzala kamarádka. Přede mnou byly tři lety. Nejprve jsem se s Vuelingem potřebovala dostat do Barcelony. Odlet v 7 ráno.
První let šel jako po másle a v osm jsem již byla na letišti v Barceloně. Obavy, které mě trápily ohledně počasí a zpožděného letu byly naštěstí plané. Když jsem kupovala letenku zvlášť do Barcelony a zvlášť pak na Azory (kvůli residentské slevě), uvažovala jsem nejprve raději letět do Barcelony o den dřív, ale nakonec jsem to riskla s tím, že necelé dvě hodiny na přestup snad budou stačit. O pár týdnů mi společnost TAP air posunula let o půl hodiny a změnila místo přestupu z Porta na Lisabon, takže mám ještě větší časovou reservu. A když jsem tak ještě minulý týden sledovala, co se děje v ulicích Barcelony, kde se stávkuje za nezávislost a autobusy mnohdy nejezdí (teď už asi město zase normálně funguje), tak jsem ráda, že jsem se nerozhodla zde trávit noc.
Odlet do Lisabonu se nakonec opozdil asi o půl hodiny. Nevadilo mi to. V Lisabonu jsem měla na přestup více jak pět hodin a protože na dnešek hlásili nad Lisabonem přeháňky, procházku po městě jsem stejně zavrhla. Původně jsem chtěla sednout na metro a zajet do centra na trh Mercado de Ribeira a tam se chutně najíst (dva roky zpátky jsem si tam dala tu nejlepší chobotnici s bramborovou kaší), ale procházka v tom sychravém počasí mě vážně nelákala.
Na lisabonské letiště letadlo dosedlo o půl dvanácté místního času. Již v letadle jsem si hodinky přeštelovala o hodinu nazpět. Další štelování mě pak čeká během letu na Azory. Tam je časový rozdíl oproti středoevropskému času dvě hodiny nazpět.
Poobědvala jsem v restauraci Paul, kde jsem si dala “Quiche menu” obsahující jednak quiche a také polévku. Na portugalské polévky se opravdu těším. Bramborový krém se zelenými lístky byl vynikající, stejně jako špenátovo-lososový quiche. Přes okno jsem od stolu pozorovala pekařky vytahující z pece čerstvé bagety, které pak plnily. Docela mě překvapily ceny na lisabonském letišti. Čekala jsem, že to tu bude levnější než ve Španělsku, ale chyba lávky. Stejná vysokohorská přirážka jako všude.
Jako desert jsem si v kavárně poručila “cafe bombom” - kávu s kondenzovaným mlékem a šlehačkou. A pak jsem objevila poklad! Některé sedačky v letištní hale mají opěrku pro nohy. Trochu to připomíná kadeřnické křeslo, ve kterém se sedí během mytí hlavy. Moje kadeřnice mi vždy zcedne opěrku pro nohy, takže skoro ležím. Její křeslo má i program na masírování zad kolem páteře. To jediné tomuto letištnímu křeslu chybělo, ale i tak jsem si na něm užila pohodové čtení knížky.
Před čtvrtou začal boarding. Během něj mi stewardka řekla, že mi kvůli omezenému prostoru možná uloží batoh do podpalubí. Nalepila mi na něj odbavovací visačku a já doufala, že to nakonec nebude nutné. Vlezla jsem do letadla, které bylo větší než to, se kterým jsem doletěla do Lisabonu, batoh na jednom rameni, aby nebyla vidět ona vysačka. Prošla jsem, hodila batoh do úložného prostoru, kde bylo místa až až. Mladí italští baťůžkáři takové štěstí neměli.
Let trval téměř 2,5 hodiny a občas to trochu házelo, když jsme se dostali do turbulencí. Jako snack jsme dostali malý pytlík brambůrků. Ble, zrovna ta olejnatá varianta. V předchozím letu byl snack ohodně lepší - mrkvový koláček.
V šest jsme dosedli na letišti v Ponta Delgada na ostrově São Miguel, které je zároveň bránou Azorských ostrovů. Slunce zrovna zapadlo a krajina se nořila do tmy.
Letiště je malé a od centra města je podle google map vzdálené tak 3 km. V kiosku kyvadlových autobusů ANC v příletové hale jsem se šla zeptat na odvoz. Autobus od letiště odjíždí každou celou hodinu a dělá okružní jízdu městem, kde lidi vysazuje a ti, co míří na letiště přistupují. Celá okružní jízda trvá 35 minut. Protože mi jeden autobus před chvílí ujel a podle paní v kiosku by to pěšky do centra trvalo tak hodinu, nabídli mi možnost shuttle odvozu s tím, že počkáme čtvrt hodinky, jestli se někdo z právě přiletivších pasažérů nepřidá. Koupila jsem si zpáteční jízdenku, která je platná neomezeně dlouho (využít zpáteční jízdu naletiště je možné i za týden). Vyšla mě na 6,50€. Nikdo další již nepotřeboval odvézt do města, tak jsem měla minivan jen pro sebe a řidič mě odvezl až před hostal.
Z nabídky ubytování jsem si zvolila jednu z nejlevnějších variant v Azores Dream hostelu za 15€ /noc se snídaní. Pár hodin předem mi přišly instrukce co se vstupu do hostelu týká. Měla jsem zadat nějaký kód, vzít klíč, odemknout, vrátit klíč do schránky, stejným kódem zamknout. Podle popisu to vypadalo, že budu mít hostel pro sebe. Nakonec tu ale nejsem jediná, jen recepce tu přímo nefunguje 24 hodin (ale na telefonu jsou) a předpokládá se jistý důvtip hostů. Po asi minutě jsem princip schránky na zamačkávací kód pochopila, odemkla si hostel, vrátila a zamčela klíč do schránky a šla najít přidělený pokoj, který sdílím s asi třemi dalšími cestovateli. A zdá se, že jsem zde jedinou ženskou.
Nechala jsem batoh na pokoji ve skříňce a vydala se na obhlídku okolí a večeři. Nejprve jsem šla najít zastávku airport experessu, se kterým se zítra ráno budu vracet na letiště. Stojí asi dvě minuty od hostelu před obrannou pevností.
Pak jsem zamířila na večeři. Předem jsem si v mapách vyhledala nedaleko stojící hospodu zaměřenou na lokální pivo, která měla dobré recenze. Jenže za potemnělou výlohou byla umístěná cedule oznamující, že od srpna je každé pondělí zavřeno. Takže smůla. Obešla jsem okolní restaurace, ale při pohledu na turistické ceny jsem se rozhola najít nějaký obchod a večeři vyřešit nějakým instantním jídlem. Dnešní rozpočet stejně již padl na letištích. Spar nebyl daleko. Vypadalo to, že budou brzy zavírat, tak jsem našla instantní nudle, jeden jogurt a dva pohledy.
Nazpět na ubytování jsem to vzal oklikou. Ještě jsem si zašla ke zdejším dominantám - městské bráně a vedle stojícímu kostelu Sv. Sebastiána. Na druhou stranu stojí městská radnice a Azorská banka.
Žádné komentáře:
Okomentovat