Azory - ostrov São Miguel: Road trip z Ponta Delgada do Furnas

Na půl osmou ráno jsem měla domluvený taxík na letiště. Přede mnou byl přesun na hlavní Azorský ostrov - São Miguel, kde můj podzimní road trip po Azorech zakončím. Na ostrově São Miguel mě čekaly 4 celé dny, během nichž jsem chtěla navštívit ty nejnámější přírodní zajímavosti jako je lázeňská oblast vřídel ve Furnas, čajové plantáže, nebo kráter s jezery Sete Cidades. A abych to stihla, opět jsem měla u půjčovny Autatlantis dopředu zamluvený skútr, který na mě čekal v jejich kanceláři v centru Ponta Delgady. Na letišti totiž mají předpis zakazující půjčovat tam motorky. 

Posnídala jsem zbylé dva jogurty a vyrazila na letiště. Taxík mě tam dovezl za 10 minut a cena byla opět 12,50 €. Nevšimla jsem si, že by tu měli taxametry. Spíš mají pevně danou cenu za zóny. 

Chvíli jsem poseděla v hale u check-inu a počkala si, až v osm otevřou obchůdek se suvenýry, který tu má Peter (kromě známého baru vlastní i obchod se suvenýry v centru a na letišti). Chtěla jsem pohlednici se sopkou Capelinhos. Jenže ani zde žádný neměli. To vážně nepochopím. Takový přírodní div! Tak jsem si koupila pohlednici s obrysem ostrova a magnetku. 

Počkala jsem, až se otevře bezpečnostní kontrola a šla si sednout do odletové haly. Zase chtěli mít všechny tekutiny v jednom sáčku. Hliníkový příbor jsem vytáhla rovnou. Prošel. 

Odlet do Ponta Delgady se zpozdil o čtvrt hodiny kvůli zpoždění letadla, které sem letělo z nějakého jiného ostrova. I tentokrát mě po cestě čakalo mezipřistání na ostrově Terceira. Let tam trval půl hodinky a během vzlétání jsem si mohla prohlédnout kuželovitou sopku Pico a její okolí. Z výšky jsou dobře vidět další malé krátery a lávová pole. Přeletěli jsme ostrov São Jorge, který leží severně od ostrova Pico a jehož část byla vidět z Faialu. Ze São Jorge pocházejí nejlepší azorské sýry. 

Na letišti v Terceira jsem tentokrát mohla zůstat na palubě letadla. Vystoupili ti, co mířili na tento ostrov a přistoupili cestující do Ponta Delgady. Následující let trval 40 minut. Na letišti v Ponta Delgada jsem přistála po půl dvanácté. Ve stánku ANC jsem si koupila zpáteční jízdenku na aerobus, v sousedních turistickkých informacích vyfasovala mapu ostrova a šla čekat před budovu, až přijede autobus, který ve dvanáct míří do centra. Jeden stál na parkovišti u cedule s číslem 1. Druhý přijel po deseti minutách a zaparkoval před něj. Zašla jsem k němu se zeptat řidiče, zda mám čekat před halou a nebo zde u cedule ANC terminál. Vpustil mě do autobusu. A když se ve dvanáct rozjel, už před halu letiště nezajížděl. Rovnou jel do města. Ještě, že jsem nečekala před halou. Tam bylo ostatně živo, stejně jako na parkovišti autopůjčoven, kde procházeli turisté a hledali své vozidlo. Bylo krásně slunečno. A i v následujících dnech mělo být celkově příznivé počasí. Dost mi to počasí vycházelo. 

Ananasové plantáže A.Arruda

Vysedla jsem na zastávce č.7 na nábřežní promenádě kousek od náměstí s městskou bránou Portas da Cidade, kterou jsem si prohlédla hned první večer po příletu na Azory. V obchůdku se suvenýry jsem si koupila pár pohledů (výběr v Ponta Delgadě je velký) a zamířila poobědvat. Sedla jsem si do oblíbené kavárny Café Central stojící na rohu náměstí, kterému dominuje krásný městský kostel Igreja de São Sebastião. Bylo tu živo. A hodně. Oproti těm klidným nočním ulicím minulé pondělí to tu vypadalo jako na pouti seniorů. Důvodem, proč tu bylo tolik turistů, byla velká výletní loď kotvící v přístavu. Ta na ostrov dovezla stovky, nebo spíš i tisíce, zřejmě kanadských turistů-seniorů, kteří ted jako mravenci zmateně pobíhali po centru města, fotili si sochy, kostel a okupovali zahrádky kaváren. Nemám tyto výletní lodě a typ turismu ráda. Připlují masově na nějaké místo, nahrnou se do ulic, nic moc nekoupí, nechají se provézt po památkách jako stádo ovcí, výletní loď nechá v přístavu odpad a pak zase zmizí. 

Poobědvala jsem zeleninovou polévku a hamburgra. V kavárně, která je oblíbeným místem městských radních a úředníků neměli denní menu s typičtějšími portugalskými pokrmy. Alespoň, že to maso bylo ze zdejších krav. Byl to kvalitní burgr, ale do žaludku těžký, takže jsem to viděla na lehčí večeři. 

Protože jsem měla na půl druhou zamluvený skútr, zamířila jsem najít kancelář Autatlantis. Předtím jsem v mapě studovala, jak se z centra potom vymotám, protože spousta ulic je zde jednosměrných. 

Zatímco jsem v kanceláři čekala, až mi dovezou z nedaleké garáže skútr (opět Yamaha NMAX 125), bavila jsem se se sympatickou paní, co mi vystavovala smlouvu o dnešním nájezdu turistů z výletní lodi. Včera zde prý kotvily dvě výletní lodě. A v létě jsou prý ulice plné turistů. Je jich mnohem více, než to co jsem viděla dnes. Takže to musí vypadat, jako v létě na Mallorce. Nečekala bych, že bude turistická sezona na Azorech tak podobná té na Mallorce. Ještě, že jsem sem vyrazila po sezóně. Když se dozvěděla, že mířím do Furnas, začala se nostalgicky rozplývat, jak je to pěkné místo a že ještě před deseti lety byl vstup do termálních pramenů zdarma. Nyní, jak zavedli vstupné, tak už tam nejezdí. Jeden z důsledků turismu. 

Skútr měl pár škrábanců, ale byl v dobrém stavu. Najeto měl 11 800 km. Tentokrát jsem k helmě dostala i síťku na vlasy. To mě překvapilo. Nerada jsem si ji nasadila. V následujících dnech jsem ale na ni kašlala. 

Road trip po ostrově mohl začít. Jako první jsem zamířila směr ananasové plantáže A.Arruda. Ty jsou na severovýchodním okraji města. Vymotat se z centra bylo tentokrát snadné, protože jsem se jen potřebovala dostat na hlavní silnici EN4-1A a po ní dojet za město, kde jsem znovu mrkla do mobilu, abych se ujistila o cestě, protože směrovky k plantáži nebyly. Zaparkovala jsem u sídliště sousedícího s plantáží a vydala se na prohlídku. Ta je zdarma. Otevřeno pro veřejnost mají denně od 9-18. V okolí je více ananasových plantáží a také naučné centrum informující o kultuře pěstování ananasů, to je ale v neděli a pondělí zavřeno, jinak bych se tam také ráda zastavila. 

Plantáž A.Arruda je tou nejznámější a nejslavnější. Zakladatel plantáže Alberto Arruda byl nejen produktor ananasů, ale také politik a spoluzakladatek letecké společnosti Sata. Ananasovou plantáž založil na počátku 20.století. Brzy se stal největším vývozcem ananasů na Azorech. Ananasy se na Azorských ostrovech začaly pěstovat v druhé polovině 19.století. Nahradily pomerančové plantáže, které postihla plíseň a s pěstováním pomerančů se muselo přestat. Náhradou byly právě ananasy dovezené z jižní Ameriky. A protože je na Azorech chladnější klima než v Brazílii, pěstují se ananasy ve sklenících. Než ananas vyroste a dozraje, trvá to 18 - 24 měsíců. 

Procházela jsem se kolem jednotlivých skleníků. Na dveřích každého byla cedulka s popsanou fází, ve které se ananasy uvnitř nacházejí. Někde byly rostlinky bez květu, jinde již s květem, který se později změní v plod. V určité fázi růstu je skleník vykuřován. Je to speciální metoda, která rostliny posiluje a způsobuje, že začnou kvést ve stejnou dobu. Byly zde dva otevření skleníky s již vyrostlými ananasy. Jen pár jich ale začínalo žloutnout. 

Zrovna ve chvíli, kdy jsem si areál prošla, se vchodem nahrnula skupina turistů pod vedením průvodce. Začal nájezd důchodců z výletní lodi. Jeden ze zaměstnanců část skleníků zavřel, asi aby ochránil plantáž před nenechavci. 

Zamířila jsem do obchůdku se suvenýry a výrobky z ananasu. Vypadal nablískaně a díky výzdobě z něj sálala vánoční atmosféra. Nabízeli zde šperky, lampy ve tvaru ananasu, oblečení a také ananasový likér, který lze koupit jen zde (tedy tuto značku, na ostrově je spousta dalších, co vyrábějí ananasový likér. Zdarma zde nabízeli ochutnávku. Srkla jsem si. Nebylo to špatné, ale nenadchl mě natolik, že bych uvažovala o tom, že si nějaký odvezu domů. Nakonec jsem si nic nekoupila. 

San Roque

Bylo půl třetí, když jsem sedla na motorku a vydala se dál. Před západem slunce jsem se potřebovala dostat do Furnas, kde jsem měla zarezervované ubytování. Z Ponta Delgada to bylo něco přes 30 km. Jenže já ještě chtěla navštívit Vulkanologickou a geotermální observatoř, která se nachází na pobřeží u městečka Lagoa. Podle toho, co jsem četla na internetu, zde nabízeli odpolední průvodcované prohlídky. Další byla v 15:30.  

Když jsem se vymotala z jednosměrných ulic oblasti ananasových plantáží a dostala se na pobřežní silnici, zamířila jsem na východ ostrova. Projela jsem kolem pláže v São Roque, nad níž se tyčí bílý kostelík a dojela do Lagoa, kde jsem podle směrovky dojela k observatoři. Nevypadalo to ale, že by byla otevřená, vrata byla zatáhnutá. Chvíli jsme to zvažovala a nakonec se rozhodla pokračovat dál v cestě. O sopkách jsem se dozvěděla již v Capelinhos, takže mě to až zas tak nemrzelo. Za mestečkem se silnice napojila na "dálnici" EN1-1A. Široký tah tak vypadal. I když měl jen jeden rychlostní pruh na každé straně. Maximální povolená rychlost zde byla 90 km/h. Doporučená 50. Jela jsem něco přes 40 km/h. Občas se totiž do mě opřel vítr, což nebylo příjemné. Po cestě do Furnas jsem se ještě chtěla dostat k pěkné kapli Ermita de Nossa Senhora da Paz, která stojí na kopci nad městem Vila Franca do Campo a je od ní pěkný výhled na město. 

Ermita de Nossa Senhora da Paz

Takže, když se přede mnou objevila směrovka do centra Vila Franca do Campo, odbočila jsem a pomalu projížděla pěknými ulicemi města, které se po objevení ostrova Portugalci stalo hlavním městem ostrova. Poté, co v roce 1522 město postihlo několik silných zemětřesení, která pohřbila tisíce obyvatel, se administrativa ostrova přesunula do Ponta Delgady. 

Kdybych měla více času, ráda bych se po městě prošla a navštívila i přístav. Jenže mi zbývaly zhruba dvě hodiny denního světla, tak jsem to musela oželit. Když jsem objevila směrovku umístěnou na zdi kostela u cesty vedoucí nahoru na kopec ke kapli, odbočila jsem. Stav silničky se za posledním domem zhoršil. Obšas jsem jela po kočičích hlavách, občas po betonovém povrchu. Serpentiny mě dovedly až na porkoviště po schody ke kapli. Z parkoviště se mi nabídlo pěkné panorama pobřeží s Vila Franca do Campo. Pěkné dvojité schodiště ke kapli je obklopeno množstvím hortenzií, které ale již dávno ztratily svou krásu. Vystoupala jsem nahoru ke kapli. Odtud byl ještě hezčí výhled. Na straně stojí vysoký kříž. Ve zdi pod kaplí je malá jeskyňka se soškou Panny Marie. Na kachlích na zdi je popsána zdejší legenda o zjevení Panny Marie v jeskyni, kterou zde objevili zdejší pastevci. 

Pohled na Vila Franca do Campo

Sjela jsem dolů na začátek města a napojila se opět na "dálnici" a pokračovala do Furnas. O pár kilometrů dál, když se silnice začala stáčet směrem do vnitrozemí se jízdní pruh zúžil a povrch cesty byl v některých místech s nerovnostmi. Silnice stoupala a klikatila se. Bylo po čtvrté a začínala být zima. Vyhoupla jsem se na okraj kráteru a pak sjela dolů. Proti mě projely tři autobusy s turisty z výletní lodě. Doufala jsem, že další den loď odpluje. 

Když jsem míjela jezero Lagoa das Furnas, věděla jsem, že už jsem téměř v cíli. Sjela jsem do centra Furnas a vydala se hledat obytování Quinta de Santana - Queimadas, kde jsem si přes booking rezervovala dvě noci ve vybaveném stanu v zahradě. Byla to snad ta nejlevnější varianta tady ve Furnas (25€/noc). Furnas je totiž turisticky velmi populární místo. Místo s termálními prameny a vřídly. Takže mě čekalo táboření. Jen jsem doufala, že budou mít k půjčení i peřiny, abych nezmrzla. Měli. Za dodatečný poplatek jsem dostala polštář, peřinu a povlečení. Přijal mě sympatický týpek, synovec majitele, který byl zrovna někde na dovolené. Vysvětlil mi zdejší pravidla, ukázal mi stan a přinesl balení čaje, abych se večer mohla zahřát. Skútr jsem zaparkovala hned vedle stanu. Prostorný stan s oddělenou "ložnicí" s matračkou, byl vybavený třemi křesílky, stolkem, varnou konvicí a malým přímotopem, který prý prostor dokáže vytopit. V rohu byla lampa s jednou elektrickou zásuvkou a pojistkami. Podlaha byla pokrytá umělým kobercem připomínajícím trávu. 

Povlékla jsem si peřiny, nachystala postel a vydala jsem se na podvečerní procházku městečkem najít obchod s potravinami. Po tom dnešním hamburgru jsem neměla chuť na další vydatné jídlo. Našla jsem obchod My Super, koupila si instantní nudle v kelímku (když už mám tu rychlovarnou konvici, tak ji využiji), croisant, trs malých banánů a okurku. Po cestě nazpět jsem se ještě zastavila v restauraci Tony's, která je vyhlášená pro své typické cozido das caldeiras a na další večer si zamluvila nejen místo, ale i jednu porci cozida. Cozido das caldeiras je speciálně připravované maso a zelenia, které se vaří několik hodin pod zemí díky geotermílnímu teplu zdejších vřídel. Je to typický pokrm, který se připravuje jen ve Furnas. Rozhodně jsem z Azorů nechtěla odjíždět, aniž bych cozido neochutnala. A protože je vyžadována předchozí rezervace každé porce, udělala jsem to nyní. Cena za porci pro jednoho je 14 €. 

Vrátila jsem se na ubytování, udělala si instantní nudlovou polévku, dala si sprchu v koupelně, která stojí v zahradě jen pár metrů od stanu a zalezla do postele. Protože nafukovací matrace chladila, omotala jsem se tlustou peřinou. A protože mi stále byla trochu zima, zapla jsem přímotop. Ten ale stan stejně moc nevyhřál. Spalo se ale vcelku dobře.