Azory - ostrov Faial: Procházka přístavním městem Horta

Po skvělých 4 dnech na ostrově Flores nastal čas na přesun na další ostrov. Přede mnou byl den a půl na ostrově Faial. Ten jsem si vybrala kvůli sopce Capelinhos, která se zde z ničeho nic zrodila v roce 1958. Chtěla jsem celou oblast vidět. A protože se na trase mezi Floresem a Sao Miguelem stejně staví na některém ostrově, zvolila jsem si právě tento ostrov.

Posnídala jsem zbytek jogurtu, plátek sýra a jablko a v devět nasedla na motorku. Včerejší paranoia zřejmě byla jen paranoiou a zadní kolo vydrželo nevyfouknuté až do Santa Cruz. Cesta mi zabrala půl hodinky. Na benzince u letiště jsem dotankovala a šla motorku vrátit. Zaměstnankyně skútr zkontrolovala. Pochybuji, že kdyby tam přibyl nějaký škrábanec, tak by si toho všimla. Ta Yamaha už zažila své. Dostala jsem zpět podepsanou smlouvu s číslem kreditky jako zástavu a ze zápisu zjistila, že jsem během tohoto pobytu najezdila 226 km.

Letiště na Floresu je opravdu malé. Bezpečnostní kontrola se otvírá asi hodinu před odletem. Vedle je malá kavárna, kde jsem si dala ještě kafe. V obchůdku se suvenýry nakoupila pár pohledů (ve městě byly o 20 centů levnější).
Co se týká bezpečnostní kontroly, jsou na Azorech mnohem důkladnější. Možná, aby si těch pár lidí denně užili. Tentokrát po mě chtěli vytáhnout i foťák z obalu. A klasicky hliníkový příbor musel být kvůli příborovému noži, také zkontrolován. V Palmě tohle nikdo neřešil. 

Před tři čtvrtě na dvanáct se letadlo vzneslo a za půl hodiny jsem přistála na letišti ostrova Faial. Městská doprava mezi letištěm a 10 km vzdáleným hlavním městem Horta moc nefunguje a o víkendu vůbec, takže jedinou možností, kromě půjčení auta, je taxi. Před letištěm jich pár stálo. Nasedla jsem do prvního, které bylo na řadě a nechala se odvézt k ubytování. Doprava mě přišla na 12,50 €. Cena byla daná. Domluvila jsem se s taxikářem na pondělním ranním odvozu na letiště. 
Přes Airbnb jsem si na dvě noci zamluvila jednu z nejlevnějších možností ubytování - pokoj ve starém měšťanském domě z 18.století Banana Manor v severní části města. Přijala mě sympatická hostitelka a ukázala mi dům a jeho vybavení. Když jsem to viděla, litovala jsem, že se tu moc nezdržím. Za 20 € /noc to bylo luxusní. Pěkný pokojík v moderně vybaveném druhém podlaží. Velký obývací pokoj a kuchyně. Pěkná zahrada s banánovníky a ovocnými stromy. Kromě mě zde byl ubytován ještě německý páreček.

Nechala jsem nepotřebné věci na pokoji a vydala se na prohlídku města. Nejprve jsem zamířila do přístaviště trajektů, kde podle Susan měla být půjčovna skútrů. Kancelář půjčovny byla zavřená, ale z nálepky na venku zaparkových skútrech jsem si opsala telefon a e-mail a napsala jim.

 A protože byla doba oběda, nejprve jsem si našla restauraci, kde bych chutně pojedla. Tou restaurací byl Medalhas. Za oknem měli vyvěšené denní menu na každý den. Na sobotu dávali kuřecí stroganoff. Bylo to vydatné. Na pití jsem si dala Kima maracuya. Celková cena 6,90 €. 

Když už mi tedy nekručelo v žaludku, mohla jsem si jít užít město. Jako první jsem po nábřežní promenádě, ze které jsem mohla obdivovat majestátní sopku Ponta do Pico na sousedním ostrově Pico, došla do přístavu, kde běžně kotví jachty, které podnikají

transatlanickou plavbu. Horta je již po staletí přístavem, kde během své plavby mezi kontinenty stavěli námořníci, aby nabrali zásoby. Každý, kdo zde v posledních desetiletích zakotvil, nechal na zdech mola nějakou malbu, která měla přinést štěstí a dobrý vítr během následující cesty. Molo je tak plné stovek, ne-li tisíců barevných maleb. Prošla jsem se po mole sem a tam a prohlížela si jednotlivé malby. Převažovaly skandinávské expedice. Našla jsem i polské malby.

Nepočítala jsem, že bych našla i českou malbu. Mezi tím množstvím to ani nebylo reálné. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem u pevnosti Forte de Santa Cruz objevila česká slova ŠťastNá Země s malůvkou smějícího se slunce. Malba je zřejmě již staršího data, protože nápis dole nebyl dobře čitelný, a tak jsem se nemohla dočíst, odkud posádka byla a kdy sem připlula. 

Pevnost stojící nad přístavem byla postavena již někdy v 16.století, aby bránila přístav útokům pirátů, které to sem také táhlo. 

Nad přístavem stojí měšťanské domy a několik z nich v první linii v současnosti vlastní třetí generace zakladatele baru známého jako Peter’s Café Sport. Bar byl založen v roce 1918 a od té doby se stal místem setkání všech námořníků, kteří sem do Horty připlují. Nechávají si tu vzkazy, kapitáni zde hledají posádku a zde se dozvídají meteorologické předpovědi. Bar se stal ikonou a turistickou atrakcí. Čekala jsem, že bude narváno, ale když jsem sem o půl čtvrté odpoledne přišla, bylo poloprázdno.

Důvodem je zřejmě mimosezóna. Jednak nyní na ostrov míří méně lidí a jednak podmínky na moři v zimních měsících nejsou vhodné na přeplavby. Možná až večer se to tu zaplní. Bar kromě vyhlášeného ginu s tonikem nabízí i jídlo a podle recenzí se tu jí dobře, i když na azorské poměry dráž. 

V patře nad barem rodina vytvořila malé muzeum tzv."scrimshaw" - tradičního rytectví do velrybích zubů. V dobách, kdy se u Azorských ostrovů ještě lovily velryby, krátili si rybáři čas na moři vyrýváním obrázků do vorvaních zubů. Dnes toto umění ovládá několik zdejších umělců.

Měla jsem štěstí. Muzeum bylo otevřeno do čtyř a následující den v neděli zavřeno. Za kasou u vchodu do muzea seděl ne zrovna přívětivě vzhlížející stařík a kontroloval dění v baru. Možná to byl samotný "Peter" José Azevedo, po kterém nese legendární bar jméno. Původně na místě Peterova baru byla "Casa Acoreana", místo, které založil Peterův dědeček Ernesto v roce 1901. Lidé si zde mohli koupit pití a umělecké předměty. V té době byla Horta centrem transatlantické podmořské kabelové kominukace a také velrybářství. V roce 1918 Ernestův syn Henrique přesunul obchod vedle a původní Casa Acoriana přejmenoval na Café Sport. Atmosféra baru se zachovala až dodnes. O pojmenování "Peter" se zasloužil anglický kapitán, který na Faial připlul běhěm 2.světové války. Henriqův syn José byl v té době ještě malý kluk a kapitánovi připomínal jeho syna Petera. A tak začal Josému říkat Peter.

José Azevedo pracoval v baru od svého mládí. A dnes to byl zřejmě on, kdo mi prodal vstupenku do muzea (2,50 €), které zde také vytvořil. Na vstupence je stručně popsána historie jeho rodiny a baru.
Jelikož jsem byla jedinou zájemkyní, nejprve někam zavolal a pak mi přišla otevřít a rozsvítit muzeum jeho zaměstnankyně (nebo dcera?). Ve vitrínách horního patra byly vystaveny desítky vorvaních zubů s vyrytými obrázky. Ti, kteří ovládají toto řemeslo, jsou opravdoví umělci. Ne nadarmo se cena takového suvenýru může vyšplhat na několik tisíc. Na třech zubech byli vyryti i oni tři majitelé baru. Mimo to zde svou rytinu měl třeba i oceánograf Jaques Coustea. Na zubech byly vyryty výjevy denního života, velrybýři i erupce sopky Capelinhos.  

Když jsem si prohlédla sbírku, vrátila jsem se dolů do baru, abych ochutnala jejich vyhlášený gin s tonikem. Překvapila mě jeho cena. Jen 2,90 € (na Mallorce zaplatíte minimálně 6 €). Protože do západu slunce zbývalo něco přes hodinu, vydala jsem se k nedalekému sopečnému kopci Monte da Guia, který na jižní straně města vytváří takový poloostrov. Z něj se prý nabízejí pěkné výhledy na město a také na zapadající slunce. Silnice se stáčela kolem kopce Monte Queimado, který je spojnicí ostrova s bývalou sopkou, jejíž zhroucený kráter vytváří na straně zátoku Caldeira do Inferno. Během procházky mi přišel mail z moto rentu, že se mnou zítra počítají. 

Došla jsem k budově bývalé továrny na zpracování velryb, která je dnes (stejně jako ta, co jsem navštívila na Floresu) naučným muzeem. Bohužel nyní v "zimních" měsících je muzeum o víkendech zavřené. Přes prosklené dvěře jsem ale mohla vidět jeden ze sálů, kde mají vystavenou kostru velryby. 
Hned vedle stojí dům, který býval letní residencí bostonské rodiny Debney, která na ostrově Faial v 19.století po dobu 90 let sídlila, obchdodovala a zastrávala americkou konzulární funkci. Toto jsem se ale dozvěděla až později. Prošla jsem kolem domu k turistické směrovce na vyhlídku Miradouro da Lira, kterou ve svahu postavila právě rodina Debney.

Výhled na město byl sice pěkný, ale nevyrovnal se tomu od kaple na vrcholu Monte da Guia. Abych se tam dostala, musela jsem vystoupat po strmém schodišti vyrytém v hlíně, ke kterému mě z vyhlídky dovedla stezka. Pěkně jsem se zapotila, ale stálo to ta to. Ke kapli by se dalo dostat i po silnici, která vede až k meteorologické stanici, ale to bych nestihla západ slunce. Oranžové světlo dopadalo na záliv pode mnou a město. Na druhé straně se vlny valily do zálivu, který vytvořila sopečná kaldera. Vydala jsem se po značkách po stezce vedoucí kolem kaple dál po vrcholu k zřejmě telekomunikační stanici. Prošla jsem kolem ní na kopec, že kterého jsem měla nejen pěkný pohled na zapadající slunce, ale když jsem se otočila, uviděla jsem špičku sopky Pico vyčnívající kousek od zřejmě astronomického teleskopu a nad ní svítící měsíc, který byl téměř v úplňku. Opravdu zajímavý pohled. 

Jakmile se slunce začalo schovávat za obzorem, vydala jsem se nazpět do města. Tentokrát jsem to k velrybářskému muzeu vzala po silnici. Předtím, než se okolí zahalilo do tmy, došla jsem zpět na přístavní promenádu, kde jsem vlezla do Sparu, abych si nakoupila něco na večeři a zítřejší snídani. Výběr byl ale velmi malý. Nakonec jsem koupila balení řeckých jogurtů a sušenky. Žádné instantní nudle neměli. Něco k večeři jsem nakonec sehnala v pekárně, kde jsem si koupila tuňákový qiuche a dvě bulky. Quieche jsem si poté rozpekla v troubě. 
Zrovna, když jsem jej dojedla, přišel mě pozdravit hostitel James se svým třináctiletým synem a informoval mě o svatomartinské slavnosti, která dnes večer probíhá v nedaleké tržnici. Prý je tam kulturní program a jídlo a pití. 
Řekla jsem si proč ne a jen s foťákem a peněženkou se vydala zjistit, jak se ve městě slaví. U tržnice na náměstí stálo několik stánků s občerstvením a na cestě se táhl gril s rozžhavenými uhlíky, mezi něž byly položené keramické džbány s děrovaným dnem. Byly v nich pečené kaštany. Džbány občas někdo zahýbal, aby se kaštany opekly ze všech stran. Zajímavý způsob. Ti, co si kaštany opekli, je pak pojídali z papírových kornoutů a slupky házeli pod sebe. 
U jednoho stánku se opékalo sele. Vepřové maso pak vkládali do sendvičů "bifana". Nechala jsem se zlákat a poručila si jak vepřový sendvič (1,50€), tak smaženou koblihu obalenou ve skořicovém cukru (1€). Dala bych si i kaštany, ale nepřišla jsem na systém, jak to funguje s nákupem kaštanů a pronájmem opékacích džbánů. 
Vešla jsem do tržnice, kde na pódiu hrála kapela a na prostranství před ním předváděli místní tance do tradičných krojů odění tanečníci. Jako bych se octla v 19.století. Obešla jsem obchůdky a u jednoho narazila na Jamese se ženou popíjet pivo.
Chvíli jsem pozorovala program a pak se odebrala zpět na pokoj.