Velikonoce na surfu aneb Sportem k invaliditě

Na tuhle akci jsem se těšila již od listopadu, kdy jsem si zarezervovala a zaplatila zálohu za velikonoční pobyt v surfařském kempu v Galicii. Na nabídku velikonočního pobytu v Art Surf Campu jsem narazila čistě náhodou během "surfování" po internetu (trochu jsem si pohrávala s myšlenkou koupit si nějaké prkno, i když zde moc ideální podmínky na surfování nejsou). Najednou na mě vyskočila stránka této surfařské školy (https://www.artsurfcamp.com) s upoutávkou na speciální velikonoční akci, kterou před sezónou pořádají. Za 5 dní a 4 noci s lekcemi surfu a množstvím aktivit (pilates, jóga, capoeira, skejt....) chtěli "jen 230 €. K tomu možnost připlatit si plnou penzi za 69€. Dost dobrá cena. V ceně byla i doprava z letiště (nádraží) v A Coruña do kempu a pak odvoz zpět.
Art Surf Camp se nachází a severním pobřeží ve vesnici Arnados asi 35 km západně od hlavního galicijského města A Coruña. Kolem se táhne více než 4 kilometrová písečná pláž Playa de Razo (galicijsky Praia do Razo), na kterou prý vlny dorážejí po celý rok a tím je toto místo ideální pro surf a učení se surfovat.

Za sebou mám již několik surfařských pobytů v různých podmínkách. Ne vždy mi ale tyto pobyty daly to, co jsem očekávala a ne vždy byly ideální podmínky pro surfování. První lekci a seznámení se s "longboardem" jsem si vyzkoušela v roce 2012 v Kostarice. Američan, který lekce nabízel v hostelu, kde jsem byla ubytovaná, mě uvedl do teorie přílivů a odlivů a ukázal mi internetovou stránku https://magicseaweed.com , na které jsou meteorologické předpovědi a předpovědi týkající se vln na jednotlivých surfařských spotech na světě. A pak jsem se i několikrát postavila na velmi těžkém a stabilním dlouhém prkně. Samozřejmě, že jsem sjížděla jen pěnu. Zpětně si uvědomuji, že tehdejší podmínky pro první surfařskou zkušenost byly ideální.

Dobré podmínky pro surfování byly i v guatemalském surf campu v El Paredonu, kde jsem strávila tři dny v roce 2014 během mé čtyřměsíční cesty po střední Americe. Bylo to úžasné místo. Zde jsem si lekce nezaplatila, jen jsem si půjčovala prkno a sama se snažila trénovat. Protože o tréninku to je. Kdybych tehdy věděla, co vím nyní, určitě bych sjela několik pěkných vln.

Na podzim 2014 jsem si do cesty po Malajsii zařadila dva dny surfařských lekcí v Cheratingu, ale zrovna v tom týdnu bylo moře prakticky bez vln, takže tento pobyt mi nedal nic co se surfování týká.
Nové informace a zkušenosti jsem pak nasbírala v surf campu v marockém Taghazoutu v roce 2015. Zde jsem si také vyzkoušela, jaké je to učit se surfovat ve studeném moři v neoprenu. Venkovní vzduch ale byl teplý a na slunci bylo příjemně. I zde jsem sjízděla "bílou vodu", neboli pěnu.

První zkušenost s nutností dopádlovat na ideální místo, abych mohla chytit nějakou vlnu (a ne jen pěnu), bylo loni na Bali. Zaplatila jsem si týden v Kamafari surf kempu a čtyřikrát šla surfovat. Poprvé jsem tak surfovala v místě, kde jsou útesy a pořádně si mákla během pádlování. Co se ale nějaké výuky týká, nenaučila jsem se nic nového. Instruktoři tam byli jen od toho, aby nám ukázali vlnu, kterou máme sjet a pak nás i roztlačovali, což mě docela štvalo a později jsem se snažila chytat vlny sama. A musím říct, že zde se mi podařilo několik opravdu dlouhých a pěkných jízd.

Když jsem tedy objevila onu nabídku Art Surf Campu, hned jsem se nadchla hlavně díky vidině toho, že se naučím něco nového. Hlavně nějakou teorii. A taky jsem se těšila, že poznám nové lidi. Kapacita kempu je totiž 86 míst.
Jak jsem zjistila později, je tato surfařská škola velmi oblíbená a má i dobré renomé. Někteří sem jezdí i díky tomu, že školu propagují místní celebrity jako bratr populárního španělského herce (a krasavce) Maria Casase a pak nějací "influenceři".

V době, kdy jsem si tento pobyt bookovala, svítilo všude slunce a měla jsem představu, že i koncem března bude pěkné počasí s jarními teplotami. Jenže týden před odletem předpověď hlásila deště a teplotu kolem 12 stupňů. To mi kazilo ono nadšení. Jedna věc je muset surfovat ve studeném moři v neoprenu a druhá věc je muset se do toho neoprénu venku nasoukat. A k tomu ten déšť...Nakonec to ale naštěstí s tím deštěm nebylo tak žhavé a občas vysvitlo i slunce. Bylo to takové aprílové počasí. Zima ale byla. Do cestovní lékárničky jsem si tedy nabalila paraleny a coldrexy pro případ, že by moje tělo tohle otužování nezvládlo a zareagovalo nachlazením. Z toho jsem měla největší obavy, že se budu vracet s horečkou. Kdybych jen věděla, že na coldrexy a nachlazení nedojde, ale že mě vyřadí "ze hry" jiná nepříjemnost...

Když jsem ve středu odpoledne doletěla do A Coruña, kde mě a další dvě Mallorčanky vyzvedl zaměstnanech kempu, byla pěkná zima. Nástup do kempu byl již od rána a oficiální zahájení proběhlo ve čtyři odpoledne. To jsem bohužel zmeškala, což mě mrzelo. Po zahájení pak byli všichni rozřazeni podle úrovně surfařských zkušeností do skupin a někteří šli i surfovat. Když jsem byla kolem šesté dopravena do kempu, vypadalo to chvíli, že bych také mohla jít surfovat, ale nakonec to nevyšlo. To mi v ten moment ani moc nevadilo, protože mi byla pěkná zima. Přece jen oproti Mallorce zde bylo o něco chladněji. Takže jsem jen vyfasovala neopren a nechala se zapsat na dřívější ranní surfování, které začínalo před desátou.  Hodina měla trvat dvě hodiny a odpoledne ve čtyři pokud by byly dobré podmínky, mohl jít každý opět surfovat. Nebo byly různé aktivity.

Na pokoji jsem byla s oněmi Mallorčankami a ještě s dalšími dvěma holkami zhruba mého věku, které zde byly již loni. Hodně lidí se zde znalo z dřívějších let.
Myslela jsem, že budu jedinou cizinkou mezi účastníky této velikonoční akce. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsou zde ještě další dvě Češky. Takže zde byli Španělé a tři Češky. A jeden francouzský instruktor, do jehož skupiny jsem nakonec byla přiřazena. Jelikož Julien neuměl moc dobře španělsky, probíhala s ním výuka v angličtině.

Největší výzvou prvního ranního surfování byl právě onen přechod z tepla do zimy. Kupodivu mi ale během oblékání neoprenu venku pod přístřeškem nebyla taková zima, jak jsem čekala. Neopren byl tlustý, takže ve vodě zahřál. Jen první minutu po vstupu do dvanáctistupňového moře jsem myslela, že mi umrznou chodidla, na kterých jsem měla jen boty do vody, které ale nezahřejí. Po chvíli to ale přešlo a já se soustředila jen na boj se silnými vlnami (respektive pěnou), která se valila proti mě a já se snažila pomalu postupovat dopředu na lepší místo, kde bych mohla chytat onu bílou vodu. Neopren docela znemožňoval pohyb, ale i přesto se mi podařilo hned ze začátku se postavit na prkno a sjet si vlnu. Juliena to očividně potěšilo, protože jeho skupina byli většinou naprostí začátečníci. I když už za sebou nějaké zkušenosti mám, nepovažuji se za středně pokročilou a raději budu trénovat se začátečníky. Navíc dnes bylo moře dost rozbouřené, vlny, které sjížděli profesionálové měřily okolo 2,5 metrů.

Už samotný pohyb přes pěnu a boj s proudy dal pěkně zabrat. Po dvou hodinách jsme se odebrali do kempu se převléct, dát si sprchu a po jedné hodině čekal ty, kteří měli ráno lekci, oběd. Pozdější lekce začínala hned po nás. Moře se ale zhoršilo a tak druhé skupinky surfovaly jen hodinu. Ve čtyři hodiny pak místo surfování probíhala výuka na suchu. Občas do toho sprchlo. Jednak nám Julien řekl něco o přílivech a odlivech a pravidlech chování na moři, kdo má přednost na vlnách atd., a jednak jsme pak trénovali rovnováhu na prknech podepřených bosu a válci. Hodně zajímavé cvičení.
Na pátek bylo hlášené nejen ochlazení na 9 stupňů, ale i velké vlny, které by teoreticky znemožnily ranní lekci. Nakonec se ale ukázalo, že ty vlny nejsou tak velké a že jsou relativně dobré podmínky (v rámci možností) na surfování. Navléct se do ještě mokrého neoprenu v té zimě nebylo snadné. A když už jsem byla oblečená, čekalo se na opozdilce. Abych se zahřála, skálala jsem na místě. Opravdu byla zima. Po rozcvičení na pláži jsme vlezli do moře. Dnes mi kupodivu chodidla nemrzla. Voda byla teplejší než vzduch.

Opět jsem bojovala s proudy a pěnou. Zdálo se mi, že to ale bylo snažší než předešlý den. Postavit se mi ale podařilo jen málokdy. Vše je ale o tréninku a tak jsem dál bojovala s mořem, pádlovala, stoupala na prkno a padala. Místo dopadu bylo docela mělké. Stokrát jsem již i v minulosti dopadla na nohy a nic se mi nestalo. Ideální by bylo padat do větší hloubky na záda, ale člověk nikdy neví, kam dopadne a jak dopadne. Po asi hodině a půl jsem během jednoho kratičkého sjezdu opět dopadla na nohy na písečné dno a najednou jsem ucítila v pravé noze nadkotníkem jakési cvak a následovala bolest. Dopadla jsem na zadek a nemohla se na nohu postavit. První, co mě napadlo bylo, že jsem si zlomila nohu a že jsem v háji. Oznámila jsem to Julienovi, který mi pomohl na pláž, kde jsem si lehla a čekala než ostatní ukončí lekci.
Ta byla již prakticky u konce. Julien doufal, že jsem si jen nějak natáhla sval a že za chvíli to bude v pohodě, ale noha začínala docela bolet. Proto mi zavolal přes vysílačku na pomoc jednoho ze zaměstanců kempu, který mi pomohl se vybelhat z pláže do kempu. Dostala jsem mastičku, kterou jsem si po osprchování kolem kotníku namazala s tím, že mám pak hlavnímu vedoucímu říct, jestli budu potřebovat odvézt k lékaři. Když si asi dvě hodiny odpočinula v posteli a pak šla na oběd, zdálo se, že už to tolik nebolí. Po siestě, když jsem se ve čtyři hodiny dobelhala do přístřešku a hledala instruktora, abych se zúčastnila teoretické výuky (odpoledne to na surfování nebylo a já bych ani nemohla), mě noha opět bolela. Nakonec jsem tedy kývla na odvoz do nemocnice. Všichni mi ale říkali, že to moje zranění není vážné, jinak bych se na tu nohu nemohla postavit. Dva ze zaměstnanců mě doprovodili na kliniku v A Coruña, která má smlouvu s mojí soukromou zdravotní pojišťovnou a která je i během svátků otevřená, a počkali, až na pohotovosti projdu vyšetřením.

V čekárně bylo docela hodně lidí, přesto jsem byla vyvolaná dříve než ostatní. Lékaři jsem řekla, co se mi stalo a on mě poslal na rentgen. Z rentgenu jsem si opět sedla do čekárny a čekala, až mě lékař opět zavolá. Nic zlomené jsem naštěstí neměla. Prohlédl mi chodidlo a již na první pohled viděl, že mám "jen" natržené vazy kolem kotníku. Na jedné straně to bylo pěkně nateklé. Nohu mi obvázal obinadlem, naordinoval týden klid na lůžku, studené obklady, analgetické protizánětlivé léky a heparinové injekce proti tvorbě trombózy. Jednu mi pak ukázkově píchl do špeku na břiše s tím, že v příštích deseti dnech si je budu píchat sama. Takže, nejen, že mám poprvé vyvrtnutý kotník, ale čeká mě i nová zkušenost píchání si injekcí sama sobě. Zvládli to jiní, tak i já. Ulevilo se mi ale, že to není zlomené, protože se zlomeninou bych asi nemohla letět zpět na Mallorku.

Sice jsem přišla o jistě velmi zajímavou lekci teorie týkající se druhů materiálů používaných na výrobu prken a předpověď vln, ale alespoň jsem věděla, na čem s tou nohou jsem. Štvalo mě, že zbytek pobytu strávím jen jako divák. Ranní lekce jsem sledovala ze břehu a odpoledne se dívala, jak se ostatní učí jezdit na skejtu. V sobotu večer byla velká rozlučková párty, které jsem se také zůčastnila. Stát jsem mohla, jen pít ne. V neděli ráno se moře uklidnilo a byly ideální podmínky pro začátečnické surfování na "zelené vodě" (neboli tvořících se vlnách a ne jen pěně). V ten moment mě ten zvtnutý kotník opravdu štval.
V listopadu, když jsem celou akci plánovala, jsem si koupila letenku nazpět až na pondělí, abych si ještě v neděli mohla zasurfovat a užít si kemp. Na seznamu odjezdů mě zapsali na jednu hodinu, takže jsem nakonec ani neměla oběd, který byl na ten den naplánován až po skončení lekcí na dvě hodiny. V jednu jsem tedy sedla do auta taxikáře, který naši pětičlennou skupinku odvezl do města. Nechala jsem se dovézt až k hotelu Coruña Mar, kde jsem strávila dvě noci již před pár lety, když jsem se chystala na Svatojakubskou cestu. Příjemný hotelík u pláže asi deset minut pěší chůže od centra (pro mě asi 25 minut pajdání). Na pozdní oběd jsem se vydala hlemýždím tempem do okolních ulic. A po obědě se rozhodla na "rehabilitační" procházku kolem pláže. Došla jsem k zastávce na Plaza Oviedo, kde zastavuje autobusová linka mířící na letiště. Cesta tam mi zabrala asi 25 minut. byla to zkouška, zda jsem další den schopná dojít na autobus a nebo budu muset sednout na 10x dražší taxík. Zdálo se, že by to šlo. Pokračovala jsem dál do centra, ale v hlavě mi zněla slova lékaře o klidu na lůžku, tak jsem nakonec do starého centra nedošla a otočila jsem to nazpět. V zálivu kolem pláže probíhala velká patrací akce po těle 22 leté dívky, kterou v pátek nad ránem stáhly vlny do moře. Proudy jsou zde opravdu silné. Do pátrání byl nasazen i vrtulník a potápěči.
V klidu na lůžku jsem pak strávila do osmi. Na večeři jsem se rozhodla jít do nedaleké "pulperie" (chobotnictví), ale restautrace byla večer zavřená. Tak jsem sedla do sousední restaurace Rompeolas a dala si Combo marinero, které oproti mému očekávání bylo přesmažená kombinace různých mořských plodů. Kdybych nepajdala, vydala bych se do některé z restaurací v centru na polévku caldo gallego, takhle jsem se musela spokojit s ne zrovna nejchutnějším pokrmem.
Na letiště jsem nakonec v pondělí dopoledne dojela autobusem.
Dojmy z celé velikonoční akce jaksi kazí ono zranění. Celkově ale nebyly nejideálnější podmínky pro surfování. Velikonoce přišly dost brzy a nad Atlantikem se zformovaly tlakové níže, které přinesly ony deště a zimu. Přesto musím říct, že si odnáším další zajímavé poznatky a rozhodně i v budoucnu budu pokračovat v učení se surfovat. Zranění ke sportu totiž patří (jak se říká "sportem k trvalé invaliditě") a tento můj vyvrtnutý kotník (který je po týdnu v o hodně lepším stavu a s nohou již cvičím) byl nešťastnou náhodou a zřejmě i důsledkem nedostatečně zahřátých svalů a vazů. Takže teď mě čeká pár týdnů opatrnějšího pohybu a pak se opět vrhnu na nějaký sport.
A kdo ví? Třeba budu příští velikonoce opět trénovat rovnováhu a sjíždění vln na Praia do Razo v Galicii...