Předvánoční Praha z pohledu turisty aneb Cizinkou ve vlastní zemi

Na období kolem vánoc se z Mallorky tradičně přesouvám do Česka. Za rodinou, českou vánoční atmosférou (za pohádkami), tradičnímu pečení cukroví i za českou zimou (která v posledních letech už není bílá, ale šedivě deštivá). A abych si předvánoční čas trochu spestřila, zajela jsem si na poslední víkend před vánocemi do Prahy. Nasát atmosféru vánočních trhů, prohlédnout si historická zákoutí staré Prahy a zafotit si. Naposledy jsem v Praze byla před více než patnácti lety v rámci poznávací exkurze se školou spojenou s návštěvou několika divadelních představení. A divadelní představení jsem si do programu také zahrnula. Na páteční večer jsem si přes internet koupila vstupenku na muzikál Iago.

Do Prahy jsem vyrazila vlakem v pátek brzy ráno, abych si před představením stihla ještě prohlédnout část Prahy. Ubytování jsem si zamluvila v hostelu Ananas, který je umístěn v pasáži Koruna na Můstku. Ideální centrální místo a základna pro výlety po městě.
Nebudu se rozepisovat o každém kroku, kam jsem šla a co jsem viděla, jen se podělit o pár postřehů.
1) Praha jako centrum masového turismu. - To, že je Praha nejnavštěvovanějším místem v ČR a mnohdy jediným městem, které si cizinci v souvislosti s Českou republikou vybaví, je všeobecně známo. Proto jsem byla připravená na spoustu lidí na Staroměstkém náměstí, na Pražském hradě a na Karlově mostě. Takhle před vánocemi bylo centrum ale dost přeplněné. Vánoční trhy jsou velkým lákadlem. Prodejci v obchodech se suvenýry oslovují zákazníky rusky nebo anglicky. Čeština je v exponované zóně trochu zvláštností.

2) Trdelník jako typicky český moučník...? U tohoto mě napadá "Wtf?!" - Na každém trhu, a nejen na trhu, ale i mimo trhy, byl nějaký stánek nabízející trdelník. To, že za obyčejný neplněný trdelník všichni svorně chtěli 60 Kč, by se dalo překousnout (v Praze je draze). Co mě ale zarazilo, je to, jak je toto sladké pečivo historicky pocházející někde z Transylvánie, prezentováno jako typicky české. Já osobně jsem ještě před pár lety o jeho existenci v Česku neměla ani páru a na středověkém trhu v Capdepeře (Mallorka), je prezentován jako bulharská pochoutka.
Takže by mě zajímalo, kdy se v Praze svorně rozhodli prezentovat trdelník jako národní sladkost? Tou jsou přece plněné ovocné knedlíky. A kam se poděly štramberské uši? Nebo frgály? Ty přece bývají součástí trhů.

3) Matrioška a sovětská ušanka jako suvenýr? ...dvojitý Wtf!!? - Krteček, barevné plecháčky, výrobky ze skla, nebo dřevěné loutky jsou předměty, které docela právem mohou reprezentovat naši zemi jako suvenýry. Co mě ale zaráží je množství matriošek a sovětských ušanek, které jsou nabízené snad v každém obchodě se suvenýry. A nemám z toho vůbec žádnou radost.

4) Bez rezervace do hospody na večeři nelez (hlavně v sobotu večer) - v sobotu jsem se v Praze setkala s kamarádkou a několika známými ze Španělska. Po šesté hodině jsme se vydali najít restauraci, kde bychom povečeřeli. A než jsme nějakou restauraci našli, obešli jsme půlku města. Všude nás totiž odmítali s tím, že mají všechny stoly rezervovány. Nakonec jsme skončili v zastrčené restauraci U červeného páva, kde naštěstí místo bylo. A jídlo nebylo špatné.

5) Ranní ptáče dál doskáče a nemusí se prodírat preplněnými ulicemi a stát dlouhé fronty. - Většina památek otevírá kolem 9.hodiny a v 10 hodin jsou již ulice plné lidí. Takže pokud se chce člověk v klidu projít po Karlově mostě, Staromáku, nebo se dostat na Pražský hrad bez nutnosti stát dlouhou frontu na bezpečnostní kontrolu (v té zimě nic příjemného), je třeba si přivstat a do centra vyrazit třeba o půl osmé. V osm oficiálně vycházelo slunce a ten pohled z Karlova mostu na nasvětlené Hradčany byl moc pěkný. Hlavně, když nás na mostě bylo jen pár. V devět ráno jsem pak došla k vstupu na Pražský hrad. Na Hradčanském náměstí ještě málo lidí a přes bezpečnostní kontrolu jsem prošla v okamžiku. Mohla jsem si pak prohlédnout ještě liduprázdnou Zlatou uličku. Když jsem pak kolem 11 hodiny chtěla vstoupit do katedrály, už mě čekalo stání ve frontě, která se vinula kolem boku katedrály.

Z těchto postřehů jasně vyplývá hlavní pocit, se kterým jsem se v neděli odpoledne vracela vlakem zpátky do Prostějova (s sebou jeden trdelník). A to, že Praha, ačkoliv město české, může v našinci vzbudit dojem, že je cizincem ve vlastní zemi.
Ale jinak to byl fajn předvánoční výlet. Praha je krásná a plná zajímavých zákoutí. A místní lidé většinou milí, když zjistili, že jsem Češka, i když ten foťák zavěšený na krku mnohé matl (jakoby jen zahraniční turisté měli právo v Praze fotit památky). Tak se mi v neděli brzy ráno na Staroměstském náměstí stalo, že během focení sousoší Mistra Jana Husa, mě chtěl jeden pán anglicky poučovat, kdo že to byl ten pán, kterého fotím. A pak, když jsem jej česky přerušila, že vím, o koho jde, se podivoval, proč si to tedy fotím a vypadám jako zahraniční turistka...Zkrátka jsem byla cizinkou ve vlastní zemi.