Katka na cestách: Na cestě z Lipníka nad Bečvou přes hrad HELFŠTÝN k nejhlubší PROPASTI světa

Sváteční datum 17. listopadu, předpověď počasí slibující polojasno a touha vypadnout někam do přírody. Po rešerši možných spojů jsem se rozhodla zamířit do oblasti Moravské brány ke hradu Helfštýn. Sice měl být zavřený, ale brala jsem to jako jednu ze zastávek na trase vedoucí z Lipníka nad Bečvou po červené do Teplic nad Bečvou. Trasa měla lehce přesahovat 15 km a cílem byly Zbrašovské aragonitové jeskyně (z venčí) a pokud bych měla čas, tak jsem chtěla nakouknout i do hlubin Hranické propasti.

Na cestu jsem vyrazila vlakem v 7 ráno, abych naplno využila stále se zkracující dobu denního světla. Slunce totiž zapadalo již kolem 16 hodiny. Tedy to slunce, které jsem čekala, že se ukáže. Zatím bylo zataženo. Do Lipníka nad Bečvou jsem se dostala po čtvrt na devět. Stačil jeden přestup v Olomouci.

Lipník nad Bečvou je pěkné město s centrem, které je městskou památkovou rezervací. Spadá do ní barokní zámek ze 17.století se svými zahradami. Do nich jsem z nádraží zamířila jako první. Střešní zahrada umístěná na budově bývalých koníren ale bohužel nebyla přístupná. Přístupová branka byla zamčená. Prohlédla jsem si vystavené kovářské exponáty a zamířila do centra města. To je ohraničené dochovanými hradbami s baštami. Na náměstí TGM bylo jen pár lidí. Došla jsem ke zvonici a poté již po červené značce zamířila směrem na jih přes Bečvu do Týna nad Bečvou, nad kterým stojí hrad Helfštýn. Na hlavní návsi jsem si prohlédla dům, ve kterém v letech 1852-54 pobýval skladatel Bedřich Smetana. V Týně také zemřela jeho dcera Gabrielka a na nedalekém hřbitově má pomník.

Nad krajinou se stále držela mlha. Cesta stoupala do kopce ke hradu. Obrysy Helfštýna jsem uviděla až na prostranství před samotným hradem.

Helfštýn pochází z počátku 14.století a je jedním z nejrozsáhlejších hradů Česka. Jeho široká zeď s 1.vstupní bránou je dokonce nejmohutnější obrannou hradní zdí vůbec. Je dlouhá 73 metrů a široká 13,5 metrů. V době třicetileté války se ji snažili vyhodit do povětří několika sudy střelného prachu, ale zeď údajně jen nadskočila a zůstala celá. Na hradě se každoročně koná kovářský festival Hefaiston a také poutě. Dnes byl ale hrad zavřený. Nakoukla jsem do hradního příkopu a pokračovala dolů po červené. Ta mě dovedla do lesa. Do Teplic nad Bečvou to bylo ještě přes 10 km. Po cestě žádná kulturní památka. Občas jsem šla po asfaltce, občas po lesní cestě. Tím, že mě po cestě nemělo co zdržovat, mi cesta rychle utíkala. Po hodině jsem došla k altánku, kde jsem poobědvala a pokračovala dál.

Kolem jedné hodiny jsem konečně uviděla i slunce. V nížině seděla inverze a tím, že jsem šla po kopcích, jsem se jí vyhnula. Do Zbrašova jsem sestoupila o půl druhé. Pak již další 2 km ke Zbrašovským aragonitovým jeskyním. Minula jsem lázeňský dům Moravan, který byl nyní zavřený. Cesta vedla po svahu, pod kterým protékala Bečva a ve kterém se ukrývá 7 hydrotermálních jeskyní. Z nich je veřejnosti přístupná právě ta aragonitová. Jeskyně vznikly působením minerální vody. V okolí je i několik pramenů.

Sestoupila jsem na nábřežní lázeňskou promenádu. Zde bylo docela živo. U stánku před lázeňskou budovou stála fronta na lázeňské oplatky. V nabídce byl třeba i smažený sýr a hot dog. Zachtělo se mi ale oříškových oplatků, které jsem si dopřála za odměnu s sebou (a skoro všechny je snědla večer v posteli). Protože bylo čtvrt na tři, za 40 minut mi teoreticky jel vlak domů a já ještě chtěla stihnout zajít k nedaleké Hranické propasti, vynechala jsem zastávku a ochutnávku léčivého pramene (popravdě jsem na něj zapomněla a vzpomněla si, až když jsem byla u vlakového nádraží). Přešla jsem přes most a vydala se přes vlakové nádraží k propasti. Již jen asi půl kilometru stoupání a byla jsem u okraje propasti, která je nyní vedena jako nejhlubší zatopená na světě. Bylo tu docela živo. Nejen, že se tu procházeli běžní návštěvníci, ale z propasti vynášeli své vybavení jeskyňáři, kteří tu přes den prováděli ponory a zřejmě průzkumy jeskyní pod hladinou. Suchá část Hranické propasti je hluboká 69,5 m a ta zatopená údajně až kilometr. Ve hloubce asi 50 metrů pod hladinou jsou vstupy do jeskynního systému.

Sestoupala jsem na vyhlídkový můstek, přes který se jeskyňáři dostávají níž ke kladce, po které nahoru vytahovali vybavení. Moc místa na můstku nebylo. Dole u jezera je malá plošina, na které si další jeskyňáři balili svá fidlátka.

I když bych teoreticky stihla sejít zpět na nádraží a chytit vlak, rozhodla jsem se nespěchat a místo si více prohlédnout. Byla jsem tu poprvé a nevěděla jsem, kdy příště bych se k propasti mohla dostat. Tak jsem si ji obešla a až poté, co se krajinou rozléhal zvuk odjíždějícího vlaku jsem se vydala nazpět k nádraží. Byly tři hodiny a pomalu se smrákalo. Autobus, kterým bych se dostala do nedalekých Hranic na vlak mi měl jet za více jak hodinu. Vyhodnotila jsem, že tu tu hodinu nebudu mrznout a že do Hranic dojdu pěšky dřív, než bych se tam dostala autobusem, a vyrazila podél silnice do cca 2 km vzdáleného města. Za sebou jsem měla už více jak 15 km a přede mnou nakonec ještě asi 4 km. A ne po příjemném povrchu. Z toho asfaltu a dlaždic mě brzy bolely nohy. Jak jsem byla ráda, že jsem se ve čtyři dostala přes pěkné centrum Hranic na vlakové nádraží. Pak již jen 45 minut čekání na experes a hurá domů.