Z Mikulova do Dolních Věstonic po Svatojakubské stezce aneb Za zajímavostmi podzimní Pálavy

Po nekonečně dlouhých dnech zahalených do šedé agónie bez slunečního svitu konečně ve zprávách ohlásili slunečno. Barevné listí ze stromů rychle opadává a tak nastala snad poslední šance užít si (a nafotit) nádherně zbarvenou podzimní krajinu. Dny jsou také čím dál kratší a tak na delší výlety přestává být vhodná doba. Hrady, zámky, zoologické zahrady,muzea a skanzeny, jeskyně... jsou z nařízení vlády zavřené, takže jsem z množtví velmi lákavých možností, kam si během slunečného pátku vyrazit, nakonec zvolila oblast, kde mi ty vládní zákazy asi vadí nejméně a kde si tu barevnost hodně užiju. 

Rozhodla jsem se vyrazit do Mikulova a odtamtud se vydat po červené turistické trase přes Pavlovské vrchy do Dolních Věstonic. Na trase mě čekalo několik zajímavých zastavení, jako jsou zříceniny Kozí hrádek, Sirotčí hrádek nebo Dívčí hrady, jeskyně Na Turoldu a nebo třeba výhledy z vrcholu Stolové hory, kde stávalo v době bronzové opevněné hradiště. Celá trasa měla být dlouhá okolo 12 km a k jejímu zdolání jsem měla zhruba 7 hodin. Pokud bych šla bez zastavování, tak bych do cíle dorazila za polovinu času. Jenže já šla s foťákem a kromě focení i natáčela, takže jsem nakonec byla ráda, že jsem do cíle došla včas, abych stihla poslední "denní" autobus. Před pátou totiž zapadalo slunce.

 

Budíček před šestou. Vybavená teplým oblečením i s čepicí jsem před sedmou nasedla na autobus směrem do Brna. Tam jsem měla 5 minut na přesednutí na autobus do Mikulova. A po deváté jsem již vysedala v centru Mikulova, který se pomalu probouzel z mlžného rána do krásného dne. Vrchol jedné ze zdejších dominant - Svatého kopečku - byl stále trochu v mlžném oparu. Jako první jsem zamířila právě tam. Abych si užila panorama Mikulovského zámku čnícího nad město a v dáli Pavlovské vrchy. Pavlovské vrchy, známé jako Pálava, vystupují nad úrodnou vinařskou oblast jižní Moravy. Jsou zdejší dominantou a ukrývají množství zajímavých geologických zákoutí a historických staveb. Ze Svatého kopečku byl vidět jak Sirotčí hrádek, tak i obrys Dívčích hradů.

Na jižní straně byly stále do mlhy zahalené blézké vinice a také sousedící Rakousko. Takhle po ránu byla docela zima. I když díky slunci bylo těch 6 stupňů snesitelnějších. Prošla jsem se kolem kaple sv. Šebestiána se zvonicí. Kolem vede naučná stezka k dalším kaplím. Svatý kopeček je přírodní rezervací chránící zdejší jurské vápence. Na plácku za kaplí kvetlo několik druhů kvítků. Na úpatí je pak lom, ve kterém prý žije výr velký. Když jsem scházela dolů do města, vzala jsem to nejprve po křížové cestě, ale u lomu odbočila na zelenou a došla do malého parčíku Panonského háje s Olivetskou horou.

Na červenou turistickou stezku jsem se napojila v Mikulově na náměstí pod zámkem. Červená trasa je zároveň Svatojakubskou cestou. Kdybych chtěla jít z Moravy do španělského Santiaga de Compostela, procházela bych právě po této červené turistické trase, která začíná v brněnských Přízřenicích a jde přes Dolní Věstonice do Mikulova a pak dál na jih. Já jsem se vydala do protisměru. 

Na náměstí, ze kterého stoupá cesta k Mikulovskému zámku, opravovali mariánský sloup. Věděla jsem, že se do barokního zámku nepodívám, ale brána do zámecké zahrady byla otevřená, tak jsem alespoň nakoukla tam. V upravených záhonech kvetly už jen macešky.

Další zastávkou byl Kozí hrádek,což je předsunutá strážní věž čnící nad město kousek od zámku. Byla postavená v 15.století a sloužila k obraně tehdejšího hradu (dnes zámku) a obchodní cesty, která tudy vedla z Vídně do Brna. Kozí hrádek je jednou ze tří dominant Mikulova (po Svatém kopečku a zámeckém vrchu), a kdyby nebylo nouzového stavu, mohla bych za poplatek (asi 30 Kč) vystoupat na vyhlídkovou plošinu věže. Takto jsem se musela spokojit jen s pohledem z "podvěží". Na zamčenou bránu si někdo vylil svou zlost protibabišovským nápisem.

O kousek dál jsem míjela zdi rozsáhlého židovského hřbitova. Vstup dovnitř by byl možný asi po předchozím objednání se. Přesto jsem si mohla část hřbitova prohlédnout přes zídku. Na hřbitově je možné najít náhrobní kameny pocházející až z 15.století, kdy se do Mikulova začali stahovat Židé z Vídně a Dolních Rakous poté, co je roku 1421 vypověděl habsburský vévoda Albrecht V. Dalšípříliv Židů nastal po jejich vyhnání z moravských královských měst Brna a Znojma. Židé se usadili v podhradí a postupně se mikulovská židovská obec stala nejvýznamnější na Moravě. V 18.století židovské ghetto dvakrát vyhořelo, ale bylo obnoveno a Židé v Mikulově žili až do 2.světové války. Na dobu židovského rozkvětu v Mikulově dnes upomíná tento hřbitov, dochovaná synagoga, středověká židovská lázeň a asi 90 domů, které jsou nyní součástí městské památkové rezervace. 

Asi kilometr severně od centra Mikulova jsem měla míjet přírodní rezervaci Turold. Rezervace dostala jméno po kopci, který zahrnuje. V jižní straně kopce je malý lom, ve kterém je vchod do jeskyně Na Turoldu. Jeskyně je běžně otevřená od května do října a společně s jeskyní Liščí díra tvoří zhruba 3 km systém chodeb. V lomu, do kterého jsem se zašla podívat, je vytvořený geopark s několika naučnými tabulemi. Zajímavá je do kruhu umístěná expozice 12 hornin, které lze v Česku vidět. Pro školní výuku "šutrologie" skvělé místo. Kousek každého kusu skály je vyleštěný, aby byl vidět rozdíl a struktura. Kromě nezaměnitelného čediče jsou tu vystavené vápence, žula, slepenec, nebo třeba i mramor. 

Stezka zde začala stoupat podél hranic rezervace dál na sever až jsem došla k silnici. Naštěstí jsem ale nemusela jít po silnici, ale po cestě vedoucí kolem vinice. Zastavila jsem se na Kočičí skále, která je přírodní památkou. Ceněné jsou zde stepní rostliny. Z vrcholu skály je také pěkný pohled na okolí. Přede mnou vyrůstala Stolová hora, která byla dalším cílem na trase. Stolová hora je součástí dalšího chráněného území - Národní přírodní rezervace Tabulová. Na vrcholu Stolové hory byly nalezeny pozůstatky hradiště z doby bronzové. Dnes tu stojí vysílač s chajdou. 

Vyfuněla jsem po cestičce se schůdky nahoru do nadmořské výšky 458 metrů a zamířila na místo, které je v mapě označené jako hradiště. Všude byly traviny a na několika místech se dalo tušit případné opevnění. Místo to ale bylo jistě strategické. Z okraje byl nádherný výhled na západ až k vodní nádrži Nové Mlýny. Dole leží vesnička Klentnice a nad ní se tyčí rozbořený Sirotčí hrádek. V dálce pak byla dobře viditelná zřícenina Dívčích hradů. 

Čas neuprosně běžel. Bylo půl druhé a já si musela pohnout, abych vůbec stihla dojít před setměním do Dolních Věstonic. K Dívčím hradům to totiž odtud bylo ještě 4,5 km a pak ještě dalších 2,5 km do Dolních Věstonic. A já se chtěla zastavit na obou hradech. Sirotčí hrádek je naštěstí od Stolové hory vzdálený jen asi kilometr. Sestoupila jsem dolů k němu pod skály, na kterých stojí. Ukázal se mi filmový obraz hradní věže. A to doslova. V roce 1983 se tu natáčel rodinný film Třetí skoba pro kocoura a hrad se skálami se stal místem činu. Kdo film viděl, místo ocení. I dnes tu bylo pár lezců, kteří se v jeskyňce ve skále učili lozit. Prošla jsem se po louce, kde filmaři tehdy natáčeli a odkud je moc pěkný pohled na celou skalní stěnu s hradem a pak se vydala prozkoumat druhou stranu zříceniny. Pod hradem je informační tabule s několika legendami, které se k Sirotčímu hrádku vážou. Třeba i ta Templářská, která vysvětluje vznik názvu hradu. Z druhé strany je pak umístěná budka, ve které je před deštěm ukryté razítko pro poutníky, kteří tudy míří do Santiaga de Compostela. 

 

Z druhé strany hradu stojí pěkná vyhlídka. Hrad nebyl moc rozlehlý, ale ne sousední skále asi také stávala nějaká stavba. Skály tu působí tajuplně. 

Po půl třetí jsem vyrazila dál. Dalším cílem byly Dívčí hrady a vrchol kopce Děvín (550 m). Prošla jsem vesnicí Klentnice a podél silnice šla k nejvyššímu kopci Pálavy. Cesta mě dovedla na úpatí k rozcestníku Soutěska. Zde měla červená cesta stoupat nahoru na Děvín. K Dívčím hradům to bylo 2,5 km. Další (a kratší) možností, jak se k hradu dostat, bylo vydat se doprava po zelené naučné stezce Děvín, která kopce obcházela po vrstevnici. Kratší a méně náročné. Nakonec jsem si zvolila tuto variantu. Hlavně kvůli času. Stoupání na Děvín by mi zabralo více času a stejně bych pak musela zase dolů k hradu. A slunce se pomalu blížilo k obzoru. 

Ty dva kilometry k Dívčím hradům jsem ušla asi za půl hodiny. Nejprve jsem myslela, že nebudu mít čas se na hrad podívat, ale rozcestník s odbočkou dolů do Dolních Věstonic stál asi 100 metrů od hradu, tak jsem tam rychle vystoupala. Krajina se halila do opoledního oranžového světla. Nad hradem a hlavou mi proletěl motorový paraglidista, který si užíval ty neskutečně nádherné pohledy na krajinu Pálavska. Hned bych to s ním měnila. Z vyhlídky hradu jsem mohla pozorovat širé okolí. Z okem pak pohled na vesnici Pavlov a na západě se v oranžovém odpoledním slunci ztrácely Dolní Věstonice obklopené vinicemi a vodní nádrží. Zde v pravěku žili lovci mamutů, kteří po sobě mimo jiné zanechali slavnou sošku Věstonické venuše. 

Zřícenina Dívčích hradů (nazývaného také Dievičky) pochází z počátku 13.století. Stejně jako Kozí hrádek měl hrad strážit obchodní cestu na Moravu. I k tomuto hradu se váže několik legend. Podle jedné z nich svůj název hrad dostal podle pannen, které byly zazdívány do zdí, aby byl hrad nedobytný. 

Trochu mě mrzí, že jsem neměla více času, abych si zašla i do zadní části zříceniny. Jenže jsem před sebou měla ještě 2,5 km a autobus mi odjížděl za necelých 40 minut. K tomu se začínala být čím dál větší tma. Takže jsem začala s rychlým sestupem lesem, který se postupně nořil do šera. Kolena dostala docela zabrat. Sestoupala jsem kolem vinic, u kterých stojí soška anděla dolů do vesnice. Kousek od kostela stojí archeologické muzeum. A také zastávka autobusu. Kdybych měla víc času, zašla bych si ještě k archeologickým vykopávkám Vysoká zahrada, které leží u břehů Staré Dyje a vodní nádrže. Určitě by zde byla spousta zajímavých zákoutí.

Autobus přijel za 5 minut, co jsem došla na zastávku. Dopravila jsem se na železniční stanici Šakvice, odtamtud vlakem do Brna a nazpět do Prostějova dalším autobusem.

Byl to moc zajímavý výlet. Jen mě trochu štve, jak brzy se v listopadu stmívá. Dvě hodiny světla k dobru by se šikly.

Video najdete zde: https://youtu.be/ec515ZGvAsI