Azory - 2.den: Cesta na ostrov Flores

Dvouhodinový časový posun se trochu odrazil na mém bioritmu. Už po páté zdejšího času jsem byla vzhůru. Na chvíli jsem pak ještě usnula, ale o půl osmé jsem vylezla z postele, sbalila si věci a sešla do kuchyně si udělat snídani. Tu jsem měla v ceně. Snídně byla samoobslužná - v ledničce byla másla, marmelády, sýr, salám, nějaké to ovoce. A vše bylo o důvěře. O důvěře, že se tousťáky nebudeme cpát již k večeři.

Udělala jsem si dva sendviče, k tomu cornflejky s mlékem. S plným žaludkem jsem se o půl deváté vydala k pevnosti Forte de San Brás, kde je zastávka aerobusu ANC. A protože jsem měla čas, prošla jsem se kolem pevnosti. U západní stěny jsou vystaveny kotvy. Na stěně přístavního mola, u nějž pevnost stojí, byla malba obří olihně a o kus dál další malba. Vystoupala jsem na zeď mola. Výhled na město nebyl nejlepší. Vrátila jsem se zpět na zastávku a když jsem deset minut po deváté uviděla přijíždět aerobus, mávla jsem na něj. Jinak by nezastavil. Lístek jsem již měla koupený z letiště, tak jsem nasedla a užíval si okružní jízdu městem. Kromě mě na letiště nikdo nejel. 

O půl hodiny později jsem vysedla na letišti. Bezpečnostní kontrola co se tekutin týká byla přísnější. Z nějakého důvodu chtěli mít vše v jednom sáčku. Ale přimhouřili oko. Prošla jsem si obchůdek se suvenýry, zjistila ceny a otvírací dobu. Poslední den totiž odlítám v sedm ráno, tak pokud bych si chtěla něco koupit.

První zastávkou během letu na nejzápadnější ostrov Flores byl ostrov Terceira. Po cestě jsem z okýnka viděla vrchol nejvyšší azorské sopky - Ponta do Pico, který vystupoval nad pokrývku mraků. Ponta do Pico je zároveň nejvyšší portugalskou horou. Dosahuje výšky 2348 metrů. 

Po čtyřiceti minutách letu jsme přistáli na letišti ostrova Terceira. Z nějakého nelogického důvodu museli všichni vystoupit. I ti, co pokračovali na Flores. Za dvacet minut jsem nasedla do stejného letadla a pokračovalo se v cestě. V letadle nebyly přiřazené sedačky. Každý si sedl, kam chtěl. 

Na Flores jsem přiletěla v jednu po poledni a hned jsem zamířila do příletové haly, kde sídlí kancelář autopůjčovny Autatlantis, abych si vyzvedla rezervovanou motorku.

Dopředu jsem si online reservovala skútr na čtyři dny. Cena 26€/den. Kauce 600€, které by se mi případně blokly na kartě. Vyfasovala jsem Yamahu NMAX 125, která měla najeto přes 17 tisíc km a při kontrole vzhledu to vypadalo, jako by se na ní každý vysekal. Odřená byla ze všech stran. V papírech byly všechny škrábance vyznačeny, přesto jsem si jednotlivé části skútru vyfotila.

Bylo mi doporučeno průběžně tankovat. Na každé benzínce totiž můžu denně natankovat jen 15 litrů. Toto omezení bylo zavedeno poté, co před měsícem ostrov zasáhl hurikán Lorenzo, poničil obchodní přístav a zásobování ostrova se tak značně zkomplikovalo. Přesto si nedovedu představit, že bych vypotřebovala patnáct litrů za den, natož za ty čtyři dny.

V turistických informacích jsem vyfasovala mapu ostrova a vydala se z letiště o pár ulic dál na návštěvu bývalé továrny na zpracování velryb Fábrica da Baleia do Boqueiao, ve které dnes sídlí muzeum velrybářství. Bylo půl druhé a v muzeu měli zrovna do dvou polední pauzu. Využila jsem jí a zašla si za roh do malé restaurace O Moleiro na oběd. Zvolila jsem denní menu, které obsahovalo hrachovou polévku a poté fazolovou směs s rýží "feijoada", která mě tak zasytila, že jsem pozdější večeři řešila jen bulkou a jablkem. Oběd mě vyšel na 6,50 €. Na zdech restaurace visely malby znázorňující lov velryb. 

Vstupné do muzea velrybářství přišlo na 2,50 €. Nejprve jsem měla vystoupat do horního patra, kde na mě čekal krátký film o velrybářství. Přestím, jsem v malé místnosti zjistila, co to byly "vigilie". Těch je na ostrově několik a i v Santa Cruz je jedna. Vigilia je místo, odkud se dalekohledem pozorovalo moře a hledaly se velryby. Jakmile byla velryba nedaleko ostrova spatřena, zavolalo se rádiem do přístavu "Baleia a vista!" a začaly přípravy na vyplutí. 
Velrybářství se na Azorech provozovalo až do roku 1986, kdy byla u ostrova Pico ulovena poslední velryba. Největšího rozmachu se této činnosti dotalo v první polovině 20.století a během druhé světové války, kdy byla sháňka po velrybím oleji. Právě kvůli němu se velryby lovily. Azořani ale zužitokovali velrybu celou. Kosti namleli jako hnojivo a maso a tuk vařili tak dlouho, až z něj vytěžili co nejvíce oleje. Velmi výnosné bylo, pokud se ve vorvaním žaludku našel ambar - velmi drahá a ceněná hmota, která se přidávala do parfémů a kosmetických produktů. Do vorvaních zubů pak vyřezávali různé obrázky. Vyškrabávání obrázků do vorvaní zubní skloviny je součástí zdejší kultury dodnes a nabízí se k zakoupení jako suvenýr. Ovšem za draho. 

V muzeu byly vystaveny fotografie velrybářů, kteří v minulém století na ostrově působili. Součástí byly i ukázky z filmu Moby Dick z roku 1954, který byl natočený na motivy knihy z roku 1851. Spisovateli Hermau Melvillemu bylo předlohou v psaní právě azorští velrybáři, kteří byli považováni za velmi zručné.

Restaurace O Forno Transmontano

V hale muzea je vystaven člun, na kterém se sedmičlenná posádka na moře vydávala. Z expozice věnované historii a způsobu lovu velryb jsem přešla do sálů, kde jsou vystaveny stroje a pece, kde se velryby zpracovávaly. Před továrnou je umístěná docela moridní maketa rozříznuté velryby vejpůl. Po cestě klesající strmě od muzea k moři se v minulosti velryby vytahovaly k továrně. 

Fazenda das Lajes

Muzeum je velmi pěkně vyvedené.
Protože jsem na zamluveném ubytování nahlásila check-in mezi třetí a čtvrtou a již bylo téměř půl čtrté, nechala jsem si prohlídku zbytku městečka na jindy a vydala se na cestu. Přede mnou byla asi půlhodinová cesta do cca 20 km vzdálené vesnice Fazenda das Lajes. Vzhledem k tomu, že byla silnice plná zatáček a ze začátku foukal vítr, jela jsem docela pomalu. Musela jsem si na motorku zvyknout. Strašákem mi byly všechna ta odřená místa na skútru. 
Do Fazendy jsem dojela po čtvrté. Zaparkovala jsem na parkovišti pod restaurací O Forno Transmontano, jejíž majitelka nabízí přes Airbnb levné ubytování a šla hledat někoho, kdo by mě přijal. Restaurace byla zavřená a nikde nikdo. Nezbývalo, než jí zavolat. Hned se ozvala a po mém krátkém úvodu lámanou portugalštinou mi řekla, že už jde.

Přijala mě sympatická paní přes padesát, která mě dovedla do oddělené budovy, kde mi ukázala jeden z pokojů, sdílenou koupelnu a kuchyni, kde jsem si mohla vařit. Komunikace byla v portuglaštině. Mluvila pomalu a docela srozumitelně, takže jsem jí téměř vše rozumněla. Těch pět lekcí, které jsem se před pár lety naučila mi stačilo a zbytek jsem komolila ze španělštiny. 
Domluvily jsem se, že další den jí řeknu, co chci na večeři. Dnes již jednak bylo pozdě na to, abych si objednávala jídlo a jednak jsem ani neměla hlad. Ty fazole mi ležely v žaludku. 
Nechala jsem věci na pokoji, kde byly dvě postele a vydala se do nedalekého obchodu zjistit sortiment a otvíračku.

Otevřeno bylo od devíti do sedmi a sortiment byl značně omezen, ale základní věci se zde sehnat daly. Koupila jsem si k snídani velký jogurt, pan de leche, tuňákovou konzervu, rajče a sklenici lakaa. To mi mělo na veřeři a snídani stačit. 

Lajes das Flores

Nechala jsem nákup na pokoji a vydala se na procházku směrem k přístavní vesnici Lajes da Flores, která je vzdálená asi jen 2 km a na pobřeží zde stojí onen hurikánem poničený obchodní přístav. 
Až do přístavu jsem nedošla. Slunce se pomalu blížilo k obzoru. Došla jsem na vyhlídku Miradouro das Pedras Brancas, kde je umístěno několik piknikových stolů, záchody a kohoutek s tekoucí pitnou vodou. Je odtud pěkný panoramatický pohled na městečko s majákem a také na poničené molo přístavu, které je hned dole pod skálou. Nevypadalo to, že by v přístavu probíhaly nějaké opravné práce. Ani žádná loď tam nekotvila. 
Z vyhlídky jsem se opět po silnici vrátila na ubytování. Bylo před šestou. Slunce již zapadlo. Dala jsem si sprchu, vlezla do postele a povečeřela ty dvě bůlky a jablko. Budíka jsem si radši natočila na tři čtvrtě na osm, abych další den nevyjela pozdě a využila denního světla. Slunce totiž zapadá okolo tři čtvrtě na šest. Předpověď počasí na zítřek hlásí polojasno, 18 stupňů a téměř žádný vítr. Ideální na první celý průzkumný den ostrova.

Poničený obchodní přístav v Lajes

Azory - 1.den: Dlouhá a bezproblémová cesta na "Ostrovy věčného jara"

Vstávala jsem ve 4 ráno. Nakonec mě na letiště vzala kamarádka. Přede mnou byly tři lety. Nejprve jsem se s Vuelingem potřebovala dostat do Barcelony. Odlet v 7 ráno. 

První let šel jako po másle a v osm jsem již byla na letišti v Barceloně. Obavy, které mě trápily ohledně počasí a zpožděného letu byly naštěstí plané. Když jsem kupovala letenku zvlášť do Barcelony a zvlášť pak na Azory (kvůli residentské slevě), uvažovala jsem nejprve raději letět do Barcelony o den dřív, ale nakonec jsem to riskla s tím, že necelé dvě hodiny na přestup snad budou stačit. O pár týdnů mi společnost TAP air posunula let o půl hodiny a změnila místo přestupu z Porta na Lisabon, takže mám ještě větší časovou reservu. A když jsem tak ještě minulý týden sledovala, co se děje v ulicích Barcelony, kde se stávkuje za nezávislost a autobusy mnohdy nejezdí (teď už asi město zase normálně funguje), tak jsem ráda, že jsem se nerozhodla zde trávit noc. 

Čas do odletu do Lisabonu jsem zabila snídaní v La Place - podniku orientovaném na zdravou stravu. Tuňáková focaccia byla skvělá a černý čaj s příchutí manga také. 

Odlet do Lisabonu se nakonec opozdil asi o půl hodiny. Nevadilo mi to. V Lisabonu jsem měla na přestup více jak pět hodin a protože na dnešek hlásili nad Lisabonem přeháňky, procházku po městě jsem stejně zavrhla. Původně jsem chtěla sednout na metro a zajet do centra na trh Mercado de Ribeira a tam se chutně najíst (dva roky zpátky jsem si tam dala tu nejlepší chobotnici s bramborovou kaší), ale procházka v tom sychravém počasí mě vážně nelákala.

Na lisabonské letiště letadlo dosedlo o půl dvanácté místního času. Již v letadle jsem si hodinky přeštelovala o hodinu nazpět. Další štelování mě pak čeká během letu na Azory. Tam je časový rozdíl oproti středoevropskému času dvě hodiny nazpět. 

Poobědvala jsem v restauraci Paul, kde jsem si dala “Quiche menu” obsahující jednak quiche a také polévku. Na portugalské polévky se opravdu těším. Bramborový krém se zelenými lístky byl vynikající, stejně jako špenátovo-lososový quiche. Přes okno jsem od stolu pozorovala pekařky vytahující z pece čerstvé bagety, které pak plnily. Docela mě překvapily ceny na lisabonském letišti. Čekala jsem, že to tu bude levnější než ve Španělsku, ale chyba lávky. Stejná vysokohorská přirážka jako všude. 

Jako desert jsem si v kavárně poručila “cafe bombom” - kávu s kondenzovaným mlékem a šlehačkou. A pak jsem objevila poklad! Některé sedačky v letištní hale mají opěrku pro nohy. Trochu to připomíná kadeřnické křeslo, ve kterém se sedí během mytí hlavy. Moje kadeřnice mi vždy zcedne opěrku pro nohy, takže skoro ležím. Její křeslo má i program na masírování zad kolem páteře. To jediné tomuto letištnímu křeslu chybělo, ale i tak jsem si na něm užila pohodové čtení knížky.

Před čtvrtou začal boarding. Během něj mi stewardka řekla, že mi kvůli omezenému prostoru možná uloží batoh do podpalubí. Nalepila mi na něj odbavovací visačku a já doufala, že to nakonec nebude nutné. Vlezla jsem do letadla, které bylo větší než to, se kterým jsem doletěla do Lisabonu, batoh na jednom rameni, aby nebyla vidět ona vysačka. Prošla jsem, hodila batoh do úložného prostoru, kde bylo místa až až. Mladí italští baťůžkáři takové štěstí neměli. 

Let trval téměř 2,5 hodiny a občas to trochu házelo, když jsme se dostali do turbulencí. Jako snack jsme dostali malý pytlík brambůrků. Ble, zrovna ta olejnatá varianta. V předchozím letu byl snack ohodně lepší - mrkvový koláček. 

V šest jsme dosedli na letišti v Ponta Delgada na ostrově São Miguel, které je zároveň bránou Azorských ostrovů. Slunce zrovna zapadlo a krajina se nořila do tmy. 

Letiště je malé a od centra města je podle google map vzdálené tak 3 km. V kiosku kyvadlových autobusů ANC v příletové hale jsem se šla zeptat na odvoz. Autobus od letiště odjíždí každou celou hodinu a dělá okružní jízdu městem, kde lidi vysazuje a ti, co míří na letiště přistupují. Celá okružní jízda trvá 35 minut. Protože mi jeden autobus před chvílí ujel a podle paní v kiosku by to pěšky do centra trvalo tak hodinu, nabídli mi možnost shuttle odvozu s tím, že počkáme čtvrt hodinky, jestli se někdo z právě přiletivších pasažérů nepřidá. Koupila jsem si zpáteční jízdenku, která je platná neomezeně dlouho (využít zpáteční jízdu naletiště je možné i za týden). Vyšla mě na 6,50€. Nikdo další již nepotřeboval odvézt do města, tak jsem měla minivan jen pro sebe a řidič mě odvezl až před hostal.

Z nabídky ubytování jsem si zvolila jednu z nejlevnějších variant v Azores Dream hostelu za 15€ /noc se snídaní. Pár hodin předem mi přišly instrukce co se vstupu do hostelu týká. Měla jsem zadat nějaký kód, vzít klíč, odemknout, vrátit klíč do schránky, stejným kódem zamknout. Podle popisu to vypadalo, že budu mít hostel pro sebe. Nakonec tu ale nejsem jediná, jen recepce tu přímo nefunguje 24 hodin (ale na telefonu jsou) a předpokládá se jistý důvtip hostů. Po asi minutě jsem princip schránky na zamačkávací kód pochopila, odemkla si hostel, vrátila a zamčela klíč do schránky a šla najít přidělený pokoj, který sdílím s asi třemi dalšími cestovateli. A zdá se, že jsem zde jedinou ženskou. 

Nechala jsem batoh na pokoji ve skříňce a vydala se na obhlídku okolí a večeři. Nejprve jsem šla najít zastávku airport experessu, se kterým se zítra ráno budu vracet na letiště. Stojí asi dvě minuty od hostelu před obrannou pevností. 

Pak jsem zamířila na večeři. Předem jsem si v mapách vyhledala nedaleko stojící hospodu zaměřenou na lokální pivo, která měla dobré recenze. Jenže za potemnělou výlohou byla umístěná cedule oznamující, že od srpna je každé pondělí zavřeno. Takže smůla. Obešla jsem okolní restaurace, ale při pohledu na turistické ceny jsem se rozhola najít nějaký obchod a večeři vyřešit nějakým instantním jídlem. Dnešní rozpočet stejně již padl na letištích. Spar nebyl daleko. Vypadalo to, že budou brzy zavírat, tak jsem našla instantní nudle, jeden jogurt a dva pohledy.

Nazpět na ubytování jsem to vzal oklikou. Ještě jsem si zašla ke zdejším dominantám - městské bráně a vedle stojícímu kostelu Sv. Sebastiána. Na druhou stranu stojí městská radnice a Azorská banka. 

Dobaleno a hurá na road trip po Azorech!

Již zítra oficiálně začíná můj azorský road trip. Batoh mám sbalen. Kupodivu moc neváží. Odhaduji, že do těch 7 kg by to mohlo být. Vzhledem k tomu, že budou dny, kdy s sebou potáhnu plnou polní, jsem se snažila ty věci omezit.

Pro ty co by to zajímalo, beru si 40 litrový batoh z decathlonu (jejich konstrukce mi vyhovuje). Do něj jsem nacpala:
- botasky a žabky (klasické trekáče budu mát na nohou a botasky jsou pro případ, že mi během dne trekáče promoknou. A žabky do sprchy a na pokoj),
-  oblečení poskládané do speciálního obalu (s sebou 3x tričko, trocha spodního prádla, které budu přepírat, 5x ponožky, 1x kalhoty, 2x legíny, 1x termotričko, 1x mikina, 1x pyžamo, 1x nepromokavá větrovka, 1x rukavice - pro případ, že by mi během řízení skútru mrzly prsty, pláštěnka, cestovní ručník)
- sluneční brýle (zatím to vypadá, že první část pobytu mi bude svítit slunce)
-potřebnou hygienu v obalech do 100 ml (letím jen s příručním zavazadlem)
- základní léky
- nabíječky (foťák, mobil, čtečka), externí nabíječka
- foťák se zásobou sd karet
- cestovní stativ
- hliníková láhev na vodu (na Azorech je kohoutková voda pitná)
- čelovku (pro případ, že v kempu ve Furnasu budu v noci muset jít na záchod)
- pas, řidičák, letenky, cestovní deník...
- mp3, čtečka
- jídlo na cestu (přede mnou je noc na letišti a pak docela dlouhý přesun)

Listopadový road trip "evropskou Havají" je za dveřmi!

Začalo to tím, že jsem si ve facebookové cestovatelské skupině přečetla příspěvek týkající se  Azorských ostrovů. Zrovna jsem ležela v klimatizovaném pokoji penzionu na maledivském ostrově Huraa. Končila mi moje dvouměsíční cesta po Srí Lance a Maledivách a přede mnou byl začátek další turistické sezony na domovské Mallorce. To, kam se následující zimu vypravím za dobrodružstvím, jsem zatím netušila (a stále ještě o té "velké exotické" cestě není rozhodnuto), ale tento příspěvek s fotkou z Azorských ostrovů ve mě vyvolal zvědavost. A po chvíli googlování i nadšení a konečné rozhodnutí, že po skončení pracovní sezony zamířím právě na tyto, pod Portugalsko spadající, ostrovy, kterým se navíc přezdívá "evropská Havaj". 


Jakmile jsem tedy zpracovala všechny fotky, videa a dojmy ze Srí Lanky, začala jsem s plánováním cesty na Azory.
Azorské souostroví se skládá z 9 ostrovů - Sao Miguel, Santa Maria, Terceira, Graciosa, Sao Jorge, Pico, Faial, Flores a Corvo.

Azorské ostrovy leží v Atlantickém oceánu mezi Evropou a Amerikou a jsou sopečného původu. Vznikly působením tektonických litosférických desek - severoamerické, euroasijské a africké. Ty se právě zde od sebe oddělují a na zlomu tvoří vysoké podmořské pohoří, které sahá až nad hladinu moře a vytváří tyto ostrovy. Čas od času se některá ze sopek probudí. Země se zde prý třese velmi často, i když naprostou většinu zemětřesení ani nepostřehnete. Azorům se také říká ostrovy věčného jara. Podnebí je zde příjemné po celý rok, i když v zimních měsících častěji prší. Nad souostrovím se tvoří počasí pro Evropu.
Vzhledem k tomu, že ceny na Azorách nejsou zrvna na asijské low cost úrovni (i když je zde levněji než ve Španělsku), rozhodla jsem se strávit maximálně dva týdny a během nich navštívit 2-3 ostrovy.
Zpáteční letenky z Mallorky na hlavní ostrov Sao Miguel jsem našla za velmi slušnou celkovou cenu 235 € (zvlášť let z Palmy do Barcelony kvůli rezidentské slevě a pak s TAP přes Lisabon na Azory). Již od začátku jsem chtěla kromě hlavního a největšího ostrova Sao Miguel navštívit i nejzápadnější ostrov Flores, na kterém je spousta vodopádů a krajina tam opravdu vypadá jako na Havaji (tedy alespoň na fotkách to tak vypadá). Když jsem pak hledala letecké spojení mezi oběma ostrovy, nabídly se mi lety s mezipřistáním na některém dalším ostrově. Tak jsem do plánu zahrnula i ostov Faial, kde mě zaujalo nejen hlavní městečko Horta, ale hlavně vulkán, který se v roce 1958 zničeho nic vynořil z moře a rozšířil ostrov.
V konečné podobě tedy vznikl tento cestovní itinerář:
1.den - odlet z Palmy přes Barcelonu a Lisabon do Ponta Delgada (ostrov Sao Miguel), nocleh
2.den - ranní přelet na ostrov Flores, návštěva bývalé fabriky na zpracování velrybího masa (dnes muzeum)
3. - 5.den - Flores: výlety po okolí
6.den - přelet na ostrov Faial: prohlídka města Horta
7.den - Faial: výlet k vulkánu Capelinhos
8.den - přelet na Sao Miguel: přesun do městečka Furnas
9.den - Sao Migue: Furnas - termální prameny, procházka kolem jezera...
10.den - Sao Miguel: přesun do Ribeira Grande, po cestě návštěva čajových plantáží
11.den - Sao Miguel: Sete Cidades, nocleh v Ponta Delgada
12.den - odlet nazpět na Mallorku

No a vzhledem k tomu, že místní doprava na jednotlivých ostrovech je značně omezená, rozhodla jsem se, že si půjčím skútr a jedntlivé ostrovy si projedu. Takže to bude takový desetidenní road trip, který může překazit již jen proměnlivé počasí.
Ostatně na začátku října ve mě dosti hrklo, když jsem se dozvěděla, že se na ostrovy řítí velmi silný hurikán Lorenzo. Ten nakonec "lízl" ostrov Flores, kde to odnesl zničný obchodní přístav, ale podle hostitelky Valentiny, u které budu 4 dny ubytovaná, ostrov neutrpěl žádné větší ztráty. Přesto stále sleduji předpověď počasí pro jednotlivé ostrovy a doufám, že se tam vyprší předtím, než tam poletím a po dobu, co budu ostrovy poznávat ze sedla motorky, mi bude svítit slunce. Nebo alespoň nebude pršet. A zatím to vypadá, že na ostrově Flores zmoknu jen jeden den.

Mallorca: Výlet z Alcúdie ke kapli Ermita de la Victoria

Včerejší volný den jsem opět využila k poznávání Mallorky. Je půlka října a počasí až do teď přeje výletování. Příští týden ale již přijdou deště a léto definitivně skončí. Takže jsem se rozhodla, že využiju slunečného počasí a zajedu si na Alcúdijský poloostrov podniknout nějaký výlet. Možností, kam se na poloostrově vydat, bylo více. Lákal mě výstup ke strážní věži Talaya de Alcúdia, zajímavá by byla i cesta k vyhlídce Penya del Migdia, která je v mém průvodci 70 nejlepšími treky po Mallorce zaznačená jako obtížná kvůli poslednímu úseku, kdy se jde uzoučkou stezkou nas srázem a není to nic pro lidi se závratí a strachem z výšek. Každopádně jsem chtěla nejprve dojít podél pobřeží ke kapličce Ermita de la Victoria.

Autobus, který z Cala Ratjady jezdí do Port de Pollenca a staví v Alcúdii, mi jel až o půl jedenácté. V Alcúdii jsem vysedla o půl dvanácté. Na výlet jsem měla něco přes šest hodin. Poslední a zpáteční autobus mi z Alcúdie jel po šesté. Teoreticky je to dost času na výlet. Jenže nakonec se ukázalo, že bych potřebovala ještě alespoň dvě hodiny k dobru, abych stihla dojít i na některou z těch vyhlídek. Obloha byla totiž tak vymetená a bez oparu, že se nádherně vyjímal protější poloostrov Formentor a celkově ty výhledy na okolí mě nutily, co chvíli zastavovat na focení.

Hned po příjezdu do Alcúdie jsem si zašla do turistických informací. Ochotná paní mi pověděla, kolik času potřebuji na vystoupání k Talaya de Alcudia a k Penya del Migdia. Prý tři hodiny bez nějakého zastavování. Ke kapli Ermita de la Victoria je to z Alcúdie 6 km a zhruba hodina a čtvrt bez zastavování. Teoreticky bych mohla stihnout vystoupat až ke strážní věži a na Penya del Migdia, to bych se ale nesměla po cestě moc zdržovat focením. A to mi jaksi nešlo. Takže jsem nakonec po cestě musela upustit od plánu vyostoupat až na vrchol z některého kopce a za cíl jsem si stanovila alespoň tu kapli. Chtěla jsem si užít krásy pobřeží a slunečný den a nikam se nehnat.
Z centra Alcúdie jsem nejprve zamířila podél silnice směr sportovní přístav Bon Aire. Těsně před ním jsem odbočila k plážím ve čtvrti El Mal Pas. Úzkou cestou mezi rezidenčními vilkami jsem sestoupala na pobřeží. Moře bylo průzračně čisté a koupalo se v něm několik turistů. Přešla jsem po malé pláži Platja de Sant Pere a zamířila si z dálky prohlédnout sousední pláž Platja de Sant Joan. Pak jsem se vrátila a po skalách po pobřeží pokračovala k přístavu v Bon Aire. Před ním stojí autobusová zastávka, kde třikrát denně staví místní linky spojující Bon Aire s Alcúdií. O půl šesté jedna jede a pokud bych nestíhala a nebo toho pochodování měla plné kecky, můžu se svézt.

Pokračovala jsem podél silnice lemující pobřeží dál.Nejprve stoupala, paka zase klesala. Došla jsem do oblasti nazývané Victoria. Stojí tu tábor, o kus dál pak rekreační oblast S'Illos s malou oblázkovou pláží a ostrůvkem, kolem kterého několik lidí šnorchlovalo a plavalo. Ve stínu borovic je umístěno několik stolů určených k pikniku. Od rekreační oblasti silnice začala stoupat. Přede mnou byl ještě asi kilometr a půl. Výhledy čím dál zajímavější. Prošla jsem kolem oblasti určené k lovu. Minula jsem zastřešený pramen vytékající ze skály. Jen o pár metrů dál vedly do svahu schody. Došla jsem po nich ke kapli.

Ermita de la Victoria je malou kapličkou s rozlehlým prostranstvím před ní. Nahlédla jsem do pěkně zdobeného interiéru a šla omrknout restautraci na vyhlídce Mirador de la Victoria. Ceny v restauraci vysokohorské. Výhled přes stromy nebyl nijak dechberoucí. Lepší je to ze silnice. A protože se blížila třetí hodina odpolední a tušila jsem, že by mě posezení na terase restaurace nejen stálo dost peněz, ale i času, sestoupila jsem ke kapli a v malém samoobslužném občerstvení si dala shandy. Trochu osvěžení před návratem do Alcúdie. U kaple jsou i veřejné záchody a rozlehlé parkoviště. Od něj vede do kopců stezka. Na ni jsem se ale již nevydávala. Měla jsem čas tak akorát na klidný návrat do města.

Po půl čtvrté jsem sbalila foťák a vydala se nazpět. Do Alcúdie jsem došla v pět. A protože jsem měla ještě hodinu čas, vydala jsem se na krátkou procházku ulicemi historického města a sedla do cukrárny na zřejmě poslední zmrzlinu letošního léta.
Byl to příjemný den.

Mallorca: Trek po nejhezčí hřebenové cestě pohoří Serra de Tramuntana aneb po stopách habsburského arcivévody

Mallorské pohoří Serra de Tramuntana je protkané stezkami a turistickými trasami. Některé cesty jsou dobře značené a jiné znají jen zdejší zkušení horalé. Mezi těmi všemi cestami vyniká (kromě známé trasy GR221, která vede přes celé pohoří) stezka, kterou na konci 19.století nechal vybudovat a spravit habsburský arcivévoda a toskánský princ Ludvík Salvátor Toskánský, na Mallorce známý jako "Arxiduque Lluís Salvador". Stezka totiž vede po hřebeni hor tyčících se nad oblíbenou Valldemossou a nabízí jedny z nejhezčích panoramatických výhledů na okolí. Spousta těch, kteří tuto trasu zdolali, říkají, že je to nejhezčí trasa v Tramuntaně. Možná i díky tomu se Camí de S'Arxiduque, jak se trasa nazývá, stala jednou z nejpopulárnějších. Z vlastní nově nabyté zkušenosti můžu říct, že po ránu to na přístupové cestě do hor vypadá jak na Václaváku, což docela štve, ale postupně se turisté rozejdou po stezkách a na hřebeni na Arcivévodově cestě už tak plno není. Pro mě tento trek patří k těm nejhezčím (neli úplně nejhezčím), které jsem zatím na Mallorce podnikla.

Zelené a fialové trasy jsou volně přístupné

K Arcivévodově cestě vede několik stezek. Ne zrovna nejlépe značených. I když existuje mapa, v terénu je pak třeba mít trochu orientační smysl a sledovat cesty. Snadno se totiž může stát, že minete odbočku a dostanete se na jinou trasu, než jste zamýšleli. A to se stalo i mě.

Původně jsem měla v plánu ujít celý asi 12 kilometrový okruh a projít celou Arcivévodovu cestu, jenže jsem si na jedné vyhlídce nevšimla odbočky a už jsem šla cestou, kterou jsem původně ani jít neměla a nakonec jsem celou trasu musela změnit. Z původních 12 km jsem nakonec prošla asi 9 km. Celý trek mi trval 6 hodin (to z důvodu častého zastavování na focení a natáčení té nádherné krajiny, jinak by se dal projít za poloviční dobu).

Kontrolní budka u vstupu na soukromý pozemek

První úsek stoupáná nad Valldemossu

Projít Arcivévodovu cestu jsem měla v plánu již od loňska, jenže mi do toho vždy něco přišlo. Navíc jsem čekala na ideální počasí. V létě je sice krásné počasí, ale příliš vedro a na podzim už přicházejí oblačné dny. Nyní v pátek ale hlásili příjemné slunečné počasí, tak jsem se klasicky vydala brzy po ránu autobusem do Palmy a z Palmy do Valldemossy. I když jsem měla staženou mapu stezek vedoucích horami nad Valldemossou, zašla jsem se ještě zeptat do turistických informací. Jenže tam mi bylo řečeno, že cesta vede soukromými pozemky a tak  nejsou autorizovaní podávat informace. A že to není značená trasa. To už jsem ale věděla. A taky jsem věděla, kde stezka začíná, takže jsem se vydala směr fotbalové hřiště a pak zabočila doprava najít ulici Carrer de los Oliveres. Na jejím konci stojí brána statku Son Gual a vedle ní vede cesta zahrazená řetězem. Po cestě jsem narazila na dvě cedule upozorňující, že se blížím ke vstupu na soukromý pozemek, na který je možný vstup jen s předchozím povolením. O tom, že jedna část krajiny, kterou vede stezka třeba k chatě, kterou Ludvík Salvádor postavil, je v soukromých rukou, jsem se dozvěděla den předem úplnou náhodou během surfování po internetu. V mém průvodci 70 nejlepšími trasami nic o nějakém omezení není. Jak jsem se ale později dozvěděla, vstup na soukromý pozemek, který spravuje asociace snažící se o zachování přírodního dědictví Muntanya de Voltor, je možný jen s předchozí rezervací. A tento postup se provádí již šest let. Bez předchozí rezervace a povolení se na část trasy nedostanete. Naštěstí ale ty hlavní trasy jsou volně přístupné.

Vyhlídka Mirador de Son Gual

Došla jsem po cestě ke kontrolnímu bodu, kde vstup na soukromý pozemek začíná. Spousta těch, kteří se na cestě byli, měli povolení a vstoupili dovnitř. Já jsem se vydala doprava přes branku na cestu stoupající lesem. Na začátku byla směrovka s šipkami na Deiá, Camí de S'Arxiduque a cestu Camí de Ses Bases. Cesta serpentinovitě stoupala a mě se začaly nabízet zajímavé výhledy na Valldemossu a okolí.
Došla jsem k dalším vratům a za nimi byla směrovka s nápisem Camí Catalina Homar. Cesta je pojmenována po přítelkyni arcivévody, o jehož soukromém životě panují dohady a tvrdí se, že byl bisexuálem. Mallorquinka Catalina Homar ale byla jednou z jeho lásek.

Asi po dvaceti metrech od brány z hlavní cesty odbočuje stezka pomalu stoupající do lesa. Označená je jen malou kamennou mohylou. Možná kdyby tam zrovna nikdo neodbočil, tak bych šla dál po hlavní cestě nesoucí Camí de ses Basses.
Stoupala jsem po úzké cestě lesem, minula ruiny statku Ranxo d'en Sutro, kde stále stojí studna určená pro napájení dobytka a základové zdi domu. V lesích pohoří Serra de Tramuntana od středověku až do poloviny 20.století působili jak uhlíři, tak vápeníci, kteří využívali převládající vápencové horniny na výrobu páleného vápna. Proto lze v pohoří narazit na staré kamenné stavby, které sloužily jako pece, ruiny kamenných domů a jiné stavby.
Stoupala jsem lesem stále výš, až jsem došla na rozcestí. Červěná směrovka ukazovala vpravo směr Deiá a vlevo se nabízela vyhlídka na krajinu. Bylo poledne, tak jsem šla na vyhlídku Mirador de Son Gual se občerstvit jablkem a chvíli si odpočinout. Ve vzduchu poletoval nějaký dravec.
Pokračovala jsem dál podle šipky. Za chvíli se stezka stočila a u cesty se objevila cedule upozorňující na další vyhlídku - Mirador de Ses Basses. Slunce svítilo doprotivky a v porovnání s první vyhlídkou nic moc. Po cestě jsem pokračovala dál. Stoupání už nebylo tak prudké.

Stezka vedla dubovým lesem. Stromy byly porostlé lišejníky. Jakmile se cesta začala stáčet stále více doprava, začlo mi to být divné a přišlo tušení, že jdu jinudy, než jsem měla v plánu. Při zběžném pohledu do mapy jsem zjistila, že jsem minula tu správnou odbočku někde u první vyhlídky. Nyní jsem šla po cestě Camí de Ses Fontanelles, která mě měla dovést doprostřed Arcivévodovy stezky. Nechtěla jsem strácet čas zpáteční cestou a hledáním správné odbočky. Prostě jsem se rozhodla změnit plán. Pokračovala jsem po uměle upravené kamenné cestě, která mě postupně vyvedla z lesa na náhorní planinu plnou travin a kamenů. Kolem mě se rozprostřela nádherná krajina a vůbec jsem nelitovala, že jsem nešla podle původdného plánu. Krásná panoramata mě nutila zastavovat co chvíli na focení. V dálce jsem viděla na vrcholku skalnatého kopečku lidi. To byl vrchol Puig Caragolí zdvýhající se do nadmořské výšky 945 metrů. Tam jsem měla také namířeno. Cesta mě dovedla na rozcestí. Přede mnou se otevřelo panorama severních útesů pohoří. Odbočila jsem doleva a mířila na hřeben. Na něm nechal právě arcivévoda opravit cestu.

Jakmile jsem vystoupala na kopec, otevřel se přede mnou nádherný výhled na severní pobřeží ostrova. Pode mnou ležela horská vesnička Deiá, do které z hřebene vede stezka GR221. Na jižní straně zase byl vidět záliv kolem Palmy a dokonce i přístav, ve kterém zrovna kotvily dvě velké výletní lodě.
Vystoupala jsem na nejvyšší bod celé trasy - Puig Caragolí, neboli šnečí kopec. Kopec dostal svůj název po svém tvaru. Opravdu z jednoho úhlu připomíná šnečí ulitu. Shodou okolností jsem jednu šnečí ulitu uviděla na nedalekém keři. Na vrcholu "šnečího kopce" jsou na skále dvě pamětní desky. Jedna je věnovaná nějakému horalovi a druhá právě arcivévodovi. Jen málokterý turista ale tuší, proč tam tam deska je a proč se stezka jmenuje po něm.

Ludvík Salvátor Toskánký, na Mallorce známý jako Lluís Salvador de Habsburgo se narodil  v roce 1847 ve Florencii a zemřel v roce 1915 na svém panství v Brandýse nad Labem. Byl to velmi sečtělý a uznávaný člověk. Kromě toho, že byl cestovatelem, etnografem, geografem a spisovatelem, hovořil prý 14 jazyky včetně katalánštiny a češtiny. Když se poprvé dostal v roce 1867 na Mallorku, zamiloval se do ní natolik, že si nedaleko Valldemossy a Deiá postupně koupil několik pozemků se statky a vybudoval si svou panskou vilu Miramar, která je obdivována pro svou krásu a ve které dvakrát pobývala i jeho sestřenice Sisi. Prvním sídlem ale byla vila La Estaca, kterou nyní stále ještě vlastní herec Michael Douglas (v současnosti se ji snaží mermomocí prodat).

Puig Caragolí

Ludvík Salvátor sbíral mallorské povídky a pohádky a Baleárským ostrovům věnoval několik svých knih. Na svou dobu patřil k nejscestovalejším lidem. Na výpravy se vydával vlastním parníkem Nixe I. a když parník ztroskotal u alžírských břehů, vybudoval si parník Nixe II. Za svého života napsal na padesát knih, které byly mnohdy oceněny. Byl čestným členem geografických společností a jiných vědeckých spolků. Na Baleárech byl velmi ctěnou a populární osobou. Palma de Mallorca jej dokonce jmenovala čestným občanem.

Hřebenová Arcivévodova stezka

Hřebenovou stezku, která teď po něm nese jméno, nechal vybudovat v roce 1883 a měla sloužit k procházkám a ne k obchodní činnosti. Arcivévoda se zasloužil o obnovu spousty dalších cest a na svých pozemcích zakazoval lov. Po jeho smrti připadl veškerý majetek jeho komorníkovi Antoniu Vives y Colom, který arcivévodu doprovázel od roku 1872. Muzeum věnované arcivévodovi, kde jsou vystaveny i jeho díla a osobní předměty, se nachází v prostorách kartusiánského kláštera ve Valldemosse, kde pobývala i spisovatelka George Sandová se skladatelem Frederikem Chopinem.
Musím říct, že procházet se po arcivévodově stezce byl opravdový zážitek. Je to snad nejhezčí trasa, kterou jsem v pohoří zatím šla. Z hřebene se mi naskytl i pohled na vilu Miramar a sousední poloostrov Foradada, který je jedním ze symbolů Mallorky. 

Foradada

Na protějším kopci jsem uviděla zrekonstruovanou boudu, kterou tam arcivévoda nechal vybudovat jako útočiště. Ta nyní stojí na oněch soukromých pozemcích a dostat se k ní lze jen po předchozí rezervaci.
Když jsem došla na západní okraj hřebene, začala cesta serpentinovitě klesat lesem dolů. Dalším mým cílem bylo najít jeskyni Cova de S'Ermita Guillem, která sloužila a stále ještě slouží jako poutní místo. V 17.století v jeskyni několik let žil a také zemřel poutník Guillem, který se zde uchýlil k modlitbám a rozjímání.
Sestoupila jsem k plotu ohraničujícímu soukromý pozemek. U něj stojí kamenná zídka a uvnitř jsem objevila jeskyni. Jeskyně je malá, ale vlezlo by se do ní v klidu několik lidí, kteří by v ní mohli spát. Na první pohled zaujme jakýsi oltář s obrázky Ježíše, nějaké knihy a krucifixy. Vedle oltáře je malý potvor s dvířky a za ním tmavá místnost s jezírkem a jakýmsi bazénkem. Je zde zdroj vody, takže v jeskyni bylo možné žít.
Cesta pokračovala od jeskyně dolů. Jenže hned u svahu byly na kmeni stromu umístěné cedule oznamující, že kvůli snahám o obnovu krajiny se na stezku nesmí vstupovat.

Za sebou jsem měla čtyři hodiny chůze a vracet se stejnou cestou bylo nemyslitelné. V šest mi jel z Valldemossy autobus. Takže zákaz nezákaz. Vydala jsem se rychle do údolí. Nevím, jestli jsem ale zvolila správnou cestu, protože to byla taková uzoučká cestička víceméně připomínající cesty mountainbikerů. Sestup byl docela krkolomný, hliněné podloží klouzalo a jeden úsek jsem trochu šplhala, ale nakonec jsem spocená sestoupila do soutěsky a napojila jsem se na hlavní širší cestu, která mě dovedla k bráně u které byly z druhé strany umístěné stejné cedule. Opustila jsem "zakázané území" a pokračovala jsem dál. Když jsem došla k odbočce s šipkou odkazující na Valldemossu, spadl mi kámen ze srdce. Přede mnou bylo zase stoupání. Vystoupala jsem až k bráně a za ní pak se dostala na mně již známou vyhlídku. Podle šipky to do Valldemossy byla již jen půlhodinka.

Dechberoucí panoramata

V jeskyni

Nakonec to bylo 40 minut do centra města. Tento poslední úsek jsem již šla bez zastavování na focení.
Ve Valldemosse jsem si sedla na terasu baru a zbývající čas do odjezdu autobusu zabila popíjením shandy a svačinkou v podobě chleba s aioli.
Den se opravdu vyvedl a já se snad brzy do Valldemossy vrátím, abych si tentokrát prošla celou Arcivévodovu stezku.

Video najdeš zde: https://youtu.be/_bF_COuoryA