Azory - ostrov São Miguel: Road trip z Ponta Delgada do Furnas

Na půl osmou ráno jsem měla domluvený taxík na letiště. Přede mnou byl přesun na hlavní Azorský ostrov - São Miguel, kde můj podzimní road trip po Azorech zakončím. Na ostrově São Miguel mě čekaly 4 celé dny, během nichž jsem chtěla navštívit ty nejnámější přírodní zajímavosti jako je lázeňská oblast vřídel ve Furnas, čajové plantáže, nebo kráter s jezery Sete Cidades. A abych to stihla, opět jsem měla u půjčovny Autatlantis dopředu zamluvený skútr, který na mě čekal v jejich kanceláři v centru Ponta Delgady. Na letišti totiž mají předpis zakazující půjčovat tam motorky. 

Posnídala jsem zbylé dva jogurty a vyrazila na letiště. Taxík mě tam dovezl za 10 minut a cena byla opět 12,50 €. Nevšimla jsem si, že by tu měli taxametry. Spíš mají pevně danou cenu za zóny. 

Chvíli jsem poseděla v hale u check-inu a počkala si, až v osm otevřou obchůdek se suvenýry, který tu má Peter (kromě známého baru vlastní i obchod se suvenýry v centru a na letišti). Chtěla jsem pohlednici se sopkou Capelinhos. Jenže ani zde žádný neměli. To vážně nepochopím. Takový přírodní div! Tak jsem si koupila pohlednici s obrysem ostrova a magnetku. 

Počkala jsem, až se otevře bezpečnostní kontrola a šla si sednout do odletové haly. Zase chtěli mít všechny tekutiny v jednom sáčku. Hliníkový příbor jsem vytáhla rovnou. Prošel. 

Odlet do Ponta Delgady se zpozdil o čtvrt hodiny kvůli zpoždění letadla, které sem letělo z nějakého jiného ostrova. I tentokrát mě po cestě čakalo mezipřistání na ostrově Terceira. Let tam trval půl hodinky a během vzlétání jsem si mohla prohlédnout kuželovitou sopku Pico a její okolí. Z výšky jsou dobře vidět další malé krátery a lávová pole. Přeletěli jsme ostrov São Jorge, který leží severně od ostrova Pico a jehož část byla vidět z Faialu. Ze São Jorge pocházejí nejlepší azorské sýry. 

Na letišti v Terceira jsem tentokrát mohla zůstat na palubě letadla. Vystoupili ti, co mířili na tento ostrov a přistoupili cestující do Ponta Delgady. Následující let trval 40 minut. Na letišti v Ponta Delgada jsem přistála po půl dvanácté. Ve stánku ANC jsem si koupila zpáteční jízdenku na aerobus, v sousedních turistickkých informacích vyfasovala mapu ostrova a šla čekat před budovu, až přijede autobus, který ve dvanáct míří do centra. Jeden stál na parkovišti u cedule s číslem 1. Druhý přijel po deseti minutách a zaparkoval před něj. Zašla jsem k němu se zeptat řidiče, zda mám čekat před halou a nebo zde u cedule ANC terminál. Vpustil mě do autobusu. A když se ve dvanáct rozjel, už před halu letiště nezajížděl. Rovnou jel do města. Ještě, že jsem nečekala před halou. Tam bylo ostatně živo, stejně jako na parkovišti autopůjčoven, kde procházeli turisté a hledali své vozidlo. Bylo krásně slunečno. A i v následujících dnech mělo být celkově příznivé počasí. Dost mi to počasí vycházelo. 

Ananasové plantáže A.Arruda

Vysedla jsem na zastávce č.7 na nábřežní promenádě kousek od náměstí s městskou bránou Portas da Cidade, kterou jsem si prohlédla hned první večer po příletu na Azory. V obchůdku se suvenýry jsem si koupila pár pohledů (výběr v Ponta Delgadě je velký) a zamířila poobědvat. Sedla jsem si do oblíbené kavárny Café Central stojící na rohu náměstí, kterému dominuje krásný městský kostel Igreja de São Sebastião. Bylo tu živo. A hodně. Oproti těm klidným nočním ulicím minulé pondělí to tu vypadalo jako na pouti seniorů. Důvodem, proč tu bylo tolik turistů, byla velká výletní loď kotvící v přístavu. Ta na ostrov dovezla stovky, nebo spíš i tisíce, zřejmě kanadských turistů-seniorů, kteří ted jako mravenci zmateně pobíhali po centru města, fotili si sochy, kostel a okupovali zahrádky kaváren. Nemám tyto výletní lodě a typ turismu ráda. Připlují masově na nějaké místo, nahrnou se do ulic, nic moc nekoupí, nechají se provézt po památkách jako stádo ovcí, výletní loď nechá v přístavu odpad a pak zase zmizí. 

Poobědvala jsem zeleninovou polévku a hamburgra. V kavárně, která je oblíbeným místem městských radních a úředníků neměli denní menu s typičtějšími portugalskými pokrmy. Alespoň, že to maso bylo ze zdejších krav. Byl to kvalitní burgr, ale do žaludku těžký, takže jsem to viděla na lehčí večeři. 

Protože jsem měla na půl druhou zamluvený skútr, zamířila jsem najít kancelář Autatlantis. Předtím jsem v mapě studovala, jak se z centra potom vymotám, protože spousta ulic je zde jednosměrných. 

Zatímco jsem v kanceláři čekala, až mi dovezou z nedaleké garáže skútr (opět Yamaha NMAX 125), bavila jsem se se sympatickou paní, co mi vystavovala smlouvu o dnešním nájezdu turistů z výletní lodi. Včera zde prý kotvily dvě výletní lodě. A v létě jsou prý ulice plné turistů. Je jich mnohem více, než to co jsem viděla dnes. Takže to musí vypadat, jako v létě na Mallorce. Nečekala bych, že bude turistická sezona na Azorech tak podobná té na Mallorce. Ještě, že jsem sem vyrazila po sezóně. Když se dozvěděla, že mířím do Furnas, začala se nostalgicky rozplývat, jak je to pěkné místo a že ještě před deseti lety byl vstup do termálních pramenů zdarma. Nyní, jak zavedli vstupné, tak už tam nejezdí. Jeden z důsledků turismu. 

Skútr měl pár škrábanců, ale byl v dobrém stavu. Najeto měl 11 800 km. Tentokrát jsem k helmě dostala i síťku na vlasy. To mě překvapilo. Nerada jsem si ji nasadila. V následujících dnech jsem ale na ni kašlala. 

Road trip po ostrově mohl začít. Jako první jsem zamířila směr ananasové plantáže A.Arruda. Ty jsou na severovýchodním okraji města. Vymotat se z centra bylo tentokrát snadné, protože jsem se jen potřebovala dostat na hlavní silnici EN4-1A a po ní dojet za město, kde jsem znovu mrkla do mobilu, abych se ujistila o cestě, protože směrovky k plantáži nebyly. Zaparkovala jsem u sídliště sousedícího s plantáží a vydala se na prohlídku. Ta je zdarma. Otevřeno pro veřejnost mají denně od 9-18. V okolí je více ananasových plantáží a také naučné centrum informující o kultuře pěstování ananasů, to je ale v neděli a pondělí zavřeno, jinak bych se tam také ráda zastavila. 

Plantáž A.Arruda je tou nejznámější a nejslavnější. Zakladatel plantáže Alberto Arruda byl nejen produktor ananasů, ale také politik a spoluzakladatek letecké společnosti Sata. Ananasovou plantáž založil na počátku 20.století. Brzy se stal největším vývozcem ananasů na Azorech. Ananasy se na Azorských ostrovech začaly pěstovat v druhé polovině 19.století. Nahradily pomerančové plantáže, které postihla plíseň a s pěstováním pomerančů se muselo přestat. Náhradou byly právě ananasy dovezené z jižní Ameriky. A protože je na Azorech chladnější klima než v Brazílii, pěstují se ananasy ve sklenících. Než ananas vyroste a dozraje, trvá to 18 - 24 měsíců. 

Procházela jsem se kolem jednotlivých skleníků. Na dveřích každého byla cedulka s popsanou fází, ve které se ananasy uvnitř nacházejí. Někde byly rostlinky bez květu, jinde již s květem, který se později změní v plod. V určité fázi růstu je skleník vykuřován. Je to speciální metoda, která rostliny posiluje a způsobuje, že začnou kvést ve stejnou dobu. Byly zde dva otevření skleníky s již vyrostlými ananasy. Jen pár jich ale začínalo žloutnout. 

Zrovna ve chvíli, kdy jsem si areál prošla, se vchodem nahrnula skupina turistů pod vedením průvodce. Začal nájezd důchodců z výletní lodi. Jeden ze zaměstnanců část skleníků zavřel, asi aby ochránil plantáž před nenechavci. 

Zamířila jsem do obchůdku se suvenýry a výrobky z ananasu. Vypadal nablískaně a díky výzdobě z něj sálala vánoční atmosféra. Nabízeli zde šperky, lampy ve tvaru ananasu, oblečení a také ananasový likér, který lze koupit jen zde (tedy tuto značku, na ostrově je spousta dalších, co vyrábějí ananasový likér. Zdarma zde nabízeli ochutnávku. Srkla jsem si. Nebylo to špatné, ale nenadchl mě natolik, že bych uvažovala o tom, že si nějaký odvezu domů. Nakonec jsem si nic nekoupila. 

San Roque

Bylo půl třetí, když jsem sedla na motorku a vydala se dál. Před západem slunce jsem se potřebovala dostat do Furnas, kde jsem měla zarezervované ubytování. Z Ponta Delgada to bylo něco přes 30 km. Jenže já ještě chtěla navštívit Vulkanologickou a geotermální observatoř, která se nachází na pobřeží u městečka Lagoa. Podle toho, co jsem četla na internetu, zde nabízeli odpolední průvodcované prohlídky. Další byla v 15:30.  

Když jsem se vymotala z jednosměrných ulic oblasti ananasových plantáží a dostala se na pobřežní silnici, zamířila jsem na východ ostrova. Projela jsem kolem pláže v São Roque, nad níž se tyčí bílý kostelík a dojela do Lagoa, kde jsem podle směrovky dojela k observatoři. Nevypadalo to ale, že by byla otevřená, vrata byla zatáhnutá. Chvíli jsme to zvažovala a nakonec se rozhodla pokračovat dál v cestě. O sopkách jsem se dozvěděla již v Capelinhos, takže mě to až zas tak nemrzelo. Za mestečkem se silnice napojila na "dálnici" EN1-1A. Široký tah tak vypadal. I když měl jen jeden rychlostní pruh na každé straně. Maximální povolená rychlost zde byla 90 km/h. Doporučená 50. Jela jsem něco přes 40 km/h. Občas se totiž do mě opřel vítr, což nebylo příjemné. Po cestě do Furnas jsem se ještě chtěla dostat k pěkné kapli Ermita de Nossa Senhora da Paz, která stojí na kopci nad městem Vila Franca do Campo a je od ní pěkný výhled na město. 

Ermita de Nossa Senhora da Paz

Takže, když se přede mnou objevila směrovka do centra Vila Franca do Campo, odbočila jsem a pomalu projížděla pěknými ulicemi města, které se po objevení ostrova Portugalci stalo hlavním městem ostrova. Poté, co v roce 1522 město postihlo několik silných zemětřesení, která pohřbila tisíce obyvatel, se administrativa ostrova přesunula do Ponta Delgady. 

Kdybych měla více času, ráda bych se po městě prošla a navštívila i přístav. Jenže mi zbývaly zhruba dvě hodiny denního světla, tak jsem to musela oželit. Když jsem objevila směrovku umístěnou na zdi kostela u cesty vedoucí nahoru na kopec ke kapli, odbočila jsem. Stav silničky se za posledním domem zhoršil. Obšas jsem jela po kočičích hlavách, občas po betonovém povrchu. Serpentiny mě dovedly až na porkoviště po schody ke kapli. Z parkoviště se mi nabídlo pěkné panorama pobřeží s Vila Franca do Campo. Pěkné dvojité schodiště ke kapli je obklopeno množstvím hortenzií, které ale již dávno ztratily svou krásu. Vystoupala jsem nahoru ke kapli. Odtud byl ještě hezčí výhled. Na straně stojí vysoký kříž. Ve zdi pod kaplí je malá jeskyňka se soškou Panny Marie. Na kachlích na zdi je popsána zdejší legenda o zjevení Panny Marie v jeskyni, kterou zde objevili zdejší pastevci. 

Pohled na Vila Franca do Campo

Sjela jsem dolů na začátek města a napojila se opět na "dálnici" a pokračovala do Furnas. O pár kilometrů dál, když se silnice začala stáčet směrem do vnitrozemí se jízdní pruh zúžil a povrch cesty byl v některých místech s nerovnostmi. Silnice stoupala a klikatila se. Bylo po čtvrté a začínala být zima. Vyhoupla jsem se na okraj kráteru a pak sjela dolů. Proti mě projely tři autobusy s turisty z výletní lodě. Doufala jsem, že další den loď odpluje. 

Když jsem míjela jezero Lagoa das Furnas, věděla jsem, že už jsem téměř v cíli. Sjela jsem do centra Furnas a vydala se hledat obytování Quinta de Santana - Queimadas, kde jsem si přes booking rezervovala dvě noci ve vybaveném stanu v zahradě. Byla to snad ta nejlevnější varianta tady ve Furnas (25€/noc). Furnas je totiž turisticky velmi populární místo. Místo s termálními prameny a vřídly. Takže mě čekalo táboření. Jen jsem doufala, že budou mít k půjčení i peřiny, abych nezmrzla. Měli. Za dodatečný poplatek jsem dostala polštář, peřinu a povlečení. Přijal mě sympatický týpek, synovec majitele, který byl zrovna někde na dovolené. Vysvětlil mi zdejší pravidla, ukázal mi stan a přinesl balení čaje, abych se večer mohla zahřát. Skútr jsem zaparkovala hned vedle stanu. Prostorný stan s oddělenou "ložnicí" s matračkou, byl vybavený třemi křesílky, stolkem, varnou konvicí a malým přímotopem, který prý prostor dokáže vytopit. V rohu byla lampa s jednou elektrickou zásuvkou a pojistkami. Podlaha byla pokrytá umělým kobercem připomínajícím trávu. 

Povlékla jsem si peřiny, nachystala postel a vydala jsem se na podvečerní procházku městečkem najít obchod s potravinami. Po tom dnešním hamburgru jsem neměla chuť na další vydatné jídlo. Našla jsem obchod My Super, koupila si instantní nudle v kelímku (když už mám tu rychlovarnou konvici, tak ji využiji), croisant, trs malých banánů a okurku. Po cestě nazpět jsem se ještě zastavila v restauraci Tony's, která je vyhlášená pro své typické cozido das caldeiras a na další večer si zamluvila nejen místo, ale i jednu porci cozida. Cozido das caldeiras je speciálně připravované maso a zelenia, které se vaří několik hodin pod zemí díky geotermílnímu teplu zdejších vřídel. Je to typický pokrm, který se připravuje jen ve Furnas. Rozhodně jsem z Azorů nechtěla odjíždět, aniž bych cozido neochutnala. A protože je vyžadována předchozí rezervace každé porce, udělala jsem to nyní. Cena za porci pro jednoho je 14 €. 

Vrátila jsem se na ubytování, udělala si instantní nudlovou polévku, dala si sprchu v koupelně, která stojí v zahradě jen pár metrů od stanu a zalezla do postele. Protože nafukovací matrace chladila, omotala jsem se tlustou peřinou. A protože mi stále byla trochu zima, zapla jsem přímotop. Ten ale stan stejně moc nevyhřál. Spalo se ale vcelku dobře.

Azory - ostrov Faial: Výlet k nejmladší sopce Azorských ostrovů

Včera se mi podařilo u Azores moto rental přes mail rezervovat skútr, který jsem si měla vyzvednout v devět ráno. Když jsem v létě psala na FB stránky jinému pronajímateli, bylo mi řečeno, že v listopadu je již po sezóně a skútry nepůjčují, tak jsem ani moc nedoufala, že někde ve městě skútr seženu. Naštěstí na radu hostitelky jsem se včera na terminálu trajektů objevila sice zavřenou kancelář společnosti Azores moto rental, ale venku měli vystavené dva skútry a na nich e-mail. Takže jsem tam napsala a odpoledne mi přišla odpověď. Jaksi mě ale nenapadlo, že by ta společnost byla i na jiném ostrově, než na Faialu. To, že se mnou asi počítají zřejmě v hlavním městě Ponta Delgada na ostrově Sao Miguel, mi došlo, když jsem po deváté dorazila do přístavu ke kanceláři společnosti a byla zavřená. Radši jsem zavolala na číslo uvedené na vývěsní tabuli, vysvětlila situaci a mužský hlas mi řekl, že přijede do 10 minut.

Horta z vyhlídky

Když se zaměstnanec půjčovny objevil, řekl, že nemá žádnou rezervaci, ale zavolal asi na centrálu a tam si to vyjasnili. Automaticky čekali, že budu skútr vyzvedávat v Ponta Delgadě. Nebyl ale problém. Sepsali jsme smlouvu, zaplatila jsem 30 € půjčovné a jako kauci mi na kartě blokl 400€. Řekla jsem mu, že motorku vrátím v pět. Později se stejně začínalo stmývat a na déle jsem tu projížďku po ostrově neviděla.

Dostala jsem stejný typ skútru jako na Floresu, což bylo fajn. Yamaha NMAX 125 mi vyhovovala. Tahle měla jen minimum škrábanců a najeto měla jen něco přes 2800 km (skútr na Floresu měl najeto více jak 17 tisíc km).
Vyrazila jsem po hlavní silnici na vyhlídku nad městem. Stačilo jen vyjet kopec nad přístavem. Po cestě jsem si všimla cedulky s nápisem "scrimshaw" u jednoho domku.

Z vyhlídky Miradouro de Nossa Senhora de Conceicao jsem měla město Horta jako na dlani. Ve vnitrozemí se zdvyhala hlavní sopka Caldeira (1031 m v nejvyšším bodě kráteru), jejíž vrchol ale byl v mracích. Původně na dnešek hlásili slunečno, ale trochu pod mrakem bylo a i sopka Pico na sousedním ostrově byla zahalená v mracích. S sebou jsem si stejně pro jistotu vzala jak ručník na utírání mokrého sedla, tak i pláštěnku. A obojí jsem nakonec i využila.

Z vyhlídky jsem pokračovala hlavní silnici druhé třídy směrem ke kráteru sopky. Po cestě mě vedly směrovky. Minula jsem několik dřevěných větrných mlýnů, které vypadaly, že již nejsou funkční.
Zastavila jsem se na jedné vyhlídce, odkud byl pěkný výhled na okolní zelenou krajinu a v dálce i Horta. Jen při pohledu na levo, do vnitrozemí k sopce, se mi to moc nelíbilo. Od kráteru se blížila mlžná clona, která byla cítit deštěm.
Pokračovala jsem v jízdě dál. Na odbočce, u které stojí bílý kostelík, jsem zastavila, abych v mapě zkontrolovala, jestli mám zahnout doprava a nebo pokračovat rovně. Byly zde dvě směrovky a obě odkazovali k sopce. Zde na mě spadlo prvních pár kapek. Takže jsem vytáhla pláštěnku a pak se vydala od kostela doprava. Silnice jela lesem a pomalu stoupala do vyšší nadmořské výšky. Čím výš jsem byla, tím větší zima byla a také se dalo do mrholení. Nic příjemného. Jela jsem pomalu dál a doufala, že se za chvíli zase vyčasí a bude to slibované slunečno.
Kolem jedenácté jsem konečně zastavila na parkovišti u vyhlídky do kráteru sopky Caldeira. Okolí bylo zahaleno v mlze.
U parkoviště stojí informační tabule s vyznačenými turistickými trasami. Jedna vede i podél kráteru, který v průměru měří 2 km. Trasa kolem dokola je dlouhá 8 km. Během špatného počasí se ale moc nedoporučuje se vydávat po stezce.

Kaplička na okraji kráteru Caldeira

Prošla jsem tunelem vyhloubeným ve stěně kráteru na malou vyhlídku. Do 400 metrů hlubokého kráteru nebylo kvůli mlze vidět. V prvním momentě mě napadlo, jaká to byla blbost sem nahoru v tom počasí jezdit, když kráter stejně neuvidím. Chvilku jsem zírala do bílého prázdna hledajíc, jestli přece jen nezahlédnu dno. Za chvíli se mlha začala rozestupovat a objevilo se malé jezírko a zelené dno. Ze strany parkoviště se objevila i modrá obloha.
Vítr pomalu odnášel mlhu z kráteru a přede mnou se postupně objevovaly jeho zelené svahy. Krása! Tak nakonec to nebyla zbytečná cesta sem do středu ostrova. Na vrcholu kráteru nad vyhlídkou stojí malá kaplička a byl zde umístěný rozcestník se vzdálenostmi světových měst i některých azorským ostrovů.
Na parkovišti zastavily dvě auta. Výletníci se šli podívat do kráteru a zase odjeli. Také sem po silnici došly tři krávy. Asi se sem zatoulaly z okolních pastev. Poté, co jedna z krav nechala svoje tekuté lejno na příjezdové cestě, všechny se otočily a odběhly po silnici nazpět.

Kráter sopky Caldeira

Když jsem si dostatečně užila tu scenerii kolem kráteru, sedla jsem na Yamahu a vydala se dolů na první odbočku. Plánem bylo sopku objet po silnici druhé třídy směrem na sever a dostat se po ní k severnímu pobřeží do obce Ribeira Funda a odtamtud pokračovat po hlavním tahu na severozápad k majáku a sopce Capelinhos. Ta byla hlavním důvodem, proč jsem se na ostrov vydávala, ale protože dnes v neděli bylo naučné centrum umístěné v majáku u sopky otevřené až od dvou odpoledne, využila jsem dopoledne právě k návštěvě sopky Caldeira v centru ostrova.
Dojela jsem na odbočku a zahnula doleva na silnici EN2-A2 (kdybych jela doprava, dostala bych se zpět ke kostelíku u odbočky na hlavní tah do Horty. Čekala jsem, že se po silnici na severní pobřeží dostanu tak za 20 minut i se zastávkami na focení. Odhadem to mělo být 10 km. Jenže to by se technický stav silnice nesměl změnit. Za zatáčkou totiž skončil rovný asfaltový povrch a začala cesta plná výmolů. Zřejmě tento úsek teprve čeká na nový asfalt. Takže mi nezbývalo, než jet velmi pomalu a kličkovat mezi děrami v asfaltu. Průměrně jsem jela rychlostí tak 20 km/hodinu a nemohla uvěřit, že je to oficiální cesta, po které by někdo jezdil. Auta tudy ale skutečně jezdily.
Po cestě jsem jich několik minula, jak se pomalu kodrcají po nerovném povrchu. Projížděla jsem lesy a kolem pastvin. Zastavila jsem se na vyhlídce na severní pobřeží ostrova. Po půl hodině jsem dojela k lesní rekreační oblasti Old Cabouco. Na parkovišti u vstupu do piknikové zóny stálo několik aut. Zřejmě se někteří odtud vydali po značené turistické stezce nahoru ke kráteru. Bylo půl jedné, začínala jsem mít hlad a toužila jsem se konečně dostat na kvalitní hlavní tah a někde se najíst. To mi trvalo další půl hodiny kodrcání se po cestě plné štěrku a občas i bláta. Když jsem se konečně vyhoupla u odbočky na Ribeira Funda, byla jedna hodina po poledni. Přede mnou dalších zhruba 10 km až k sopce Capelinhos.
Sice po dobré silnici, ale nechtěla jsem ztrácet čas, abych si vůbec pořádně prohlédla tu měsíční krajinu kolem sopky. Ve čtyři nejpozději jsem odtamtum chtěla odjíždět.
Takže jsem se rozhodla vypustit teplý oběd v restauraci v obci Praia Norte, kterou jsem měla u cesty a posilnila se vyhlídce Miradouro da Ribeira das Cabras ovocnou tyčinkou s tím, že si dnešní večeři pořádně užiju. Z vyhlídky byl pěkný výhled na útesové pobřeží dole pode mnou a také na okolní vrcholy sopek, které zde v minulosti napáchaly škody. Při pohledu na informační tabuli s mapou jsem si všimla, že jsou v linii s hlavní sopkou Caldeira i sopkou Pico na sousedním ostrově. Poslední do linie přibyla právě sopka Capelinhos, která se zničeho nic vynořila z moře v září 1957 a rostla až do října 1958. V dálce byla z části vidět.

Během jízdy po silnici druhé třídy

Z vyhlídky to již nebylo daleko do obce Capelo, která byla běhěm erupce sopky Capelinhos částečně zasypaná sopečným popelem. Zde jsem odbočila doprava k majáku, který až do onoho osudného roku 1957 pomáhal námořníkům v orientaci. Dnes je maják symbolem místa a mementem na vznik sopky.
Z příjezdové silnice k pobřeží a majáku se mi nabídl fascinující pohled maják a netradiční sopku za ním. Silnice je nová. Najednou stromy kolem silnice zmizely a kolem mě byly hnědošedé pláně sopečného popela, v němž na několika místech pomalu začíná rašit první vegetace. Keře ale byly bez listí. Předtím, než jsem zamířila na parkoviště před naučným centrem u majáku, sjela jsem dolů k pláži Porto do Comprido.

Vyhlídka na sopky

V dobách před výbuchem sopky, kdy se na ostrově provozovalo velrybářství, právě zde byl jeden z přístavů, odkud velrybáři vyplouvali na lov.
Břehy byly pokryty kromě vrstvy popela i ztuhlou černou lávou. Na sopku byl odtud zajímavý pohled. Na boku šedesát let nové hory bylo skalní okno a vypadalo to působivě. Horniny sopky hrály barvami.
Vyjela jsem nahoru k majáku, zaparkovala a vydala se k majáku, který byl během erupce do půlky zasypán popelem, ale dokázal přečkat četná zemětřesení spojená s výbuchy. Střecha se propadla a stěny druhého patra (první patro je pohřbené v popelu) jsou vyztuženy betonem. Kamenná věž ale přečkala. Za majákem je sráz. Zde původně ostrov končil a začínalo moře.

Nyní dole začíná svah sopky. Samotý kráter se barevně trochu odlišuje od odkolních násypů. Je červenější.
Krátce po druhé jsem šla na prohlídku interpretačního centra, které bylo vybudované  v roce 2008 pod zemí pár metrů před majákem. Okrouhlá betonová budova připomíná bunkr a slouží nejen jako muzeum a naučné centrum, ale i jako vědecké pracoviště zkoumající sopku. Muzeum získalo i nějaké ocenění.
Bytelné skleněné dveře vstupu mě dovedly velké okrouhlé haly. Je zde malá kavárna, záchody a tabule se základními informacemi. Prohlédla jsem si vitríny s horninami a fotkami významných vědců, kteří v minulosti zkoumali zdejší sopky. Samotná expozice týkající se sopky ale byla zkryta za zdí a bylo třeba zaplatit vstupné. A to nemalé. Za kompletní prohlídku všech sálů a výstup na maják 10 € ( 1 € jen za výstup na maják).
Expozice jsem chtěla vidět, vždyť jsem si tu cestu sem plánovala podle otevírací doby. Takže jsem si koupila vstupenku a vydala se na prohlídku muzea. Nejprve jsem byla nasměrována do místnosti s horninami, které souvisí se sopečnou činností. Kromě pemzy a lávových vyvřelin zde měli ukázku minerálů, polodrahokamů a dokonce i diamantů, které během sopečné činnosti vznikají. Vystaveny byly knihy týkající se vzniku sopky.

Maják a sopka

Následovalo několikaminutové video o vzniku Země a Azorských ostrovů, jehož klidná hudba mě uspávala. A pak jsem se prošla sálem týkajícím se historii vzniku Capelinhos. Na panelech byly staré černobílé fotky a popis jednotlivých fází růstu sopky, která je odtud jen pár set metrů. Kvůli častým výbuchům, zemětřesením a množství sopečného materiálu emigrovaly z nejvíce postižené oblasti stovky lidí do Ameriky.
V dalším sále byly popsány a uvedeny příklady typů sopek. A pak následoval sál věnovaný sopkám na Azorech. Na každém panelu týkajícím se daného ostrova byly vyznačeny místa a data, kde v minulosti proběhly erupce.

Interpretační centrum

Po prohlídce podzemního muzea jsem prošla přes obchůdek se suvenýry, kde bohužel neměli pohlednici Capelinhos (což bych zrovna tady nejméně čekala, když je to věnované právě této sopce, která je zároveň jedním ze symbolů ostrova Faial), a dostala jsem se napovrch do interiéru majáku. Zde jsem u vstupu na věž ukázala vstupenku. Čekal mě výstup po točitém schodišti nahoru. Točité schodiště ještě šlo, ale poslední dvě patra spojovaly úzké a docela strmé ocelové schody bez zábradlí. Jako lézt na půdu. Když jsem z kupole vyšla na úzkou vyhlídkovou terasu, jen na chvíli se mi ulevilo. Byla to výška a ocelové zábradlí proti závrati nepomáhalo. Ten otevřený prostor mi nebyl moc příjemný. Obešla jsem terasu, udělala pár fotek a vrátila se dolů na zem. Bylo půl čtvrté. Čas se mi krátil Rozhodla jsem se jít po pěšince nahoru k bývalé velrybářské pozorovatelně (vigia), která je dnes ruinou. Sopečný štěrk podkluzoval. Docela jsem se zapotila. Nejen kvůli zdolávání toho svahu, ale i kvůli slunci, které stále pálilo. Jako bych byla na poušti. Nedalo mi to a na zemi jsem pozorovala kamínky a hledala případné polodrahokamy (nebo diamanty, haha). Vystoupala jsem k ruině vigie a pokračovala výš. Doufala jsem, že se mi nabídle pěkný pohled na kráter sopky. Jenže tak vysoko jsem nebyla a odpolední slunce mi svítilo doprotivky. Jakmile jsem objevila stezku dolů, sestoupala jsem po ní na parkoviště.

 Bohužel jsem již neměla čas na to, abych se pokusila dostat ke kráteru. Stezka tam vede zřejmě z blízkosti pobřeží pod majákem. Dvě hodiny na prohlídku okolí a muzea nestačily. Snad někdy příště. Určitě by stálo za to se dostat k tomu obřímu skalnímu oknu a také k blízkosti kráteru. Po čtvrté jsem sedla na motorku a zamířila do Horty. Přede mnou bylo 25 km a ještě jsem ve městě musela někde natankovat.

Deset minut před pátou jsem zajela na benzínku u příjezdovky do centra, dotankovala a pak projela podél nábřežní promenády přístavu až na druhý konec k terminálu trajektů. Bylo pět minut po páté, když jsem odevzdala skútr.
Pak jsem se ještě šla projít centrem.
Na večeři jsem chtěla jít do restaurace A Árvore, která stojí přes ulici. Jídlo se zde podává formou bufetu. Sněz, můžeš za 7 €. Restaurace měla otevírat o půl sedmé. O půl sedmé ale bylo uvnitř zhasnuto. Měla jsem již pořádný hlad. Ještě chvíli jsem čekala, jestli náhodou neotevřou v sedm a pak to vzdala a vyrazila do města. Věděla jsem, že bar Peter Café Sport otevřený bude a protože má dobré recenze, co se jídla týká, tak jsem zamířila tam. Jen jsem doufala, že nebude narváno.
Nebylo. V pohodě jsem našla stůl a z karty si vybrala grilovanou chobotnici. Dlouho jsem na ni měla chuť. Jako předkrm jsem snědla vynikající slepičí denní polévku.
Spokojeně s plným žaludkem jsem si pak šla zabalit věci. Další den mě čekal brzký přesun na ostrov Sao Miguel.

Azory - ostrov Faial: Procházka přístavním městem Horta

Po skvělých 4 dnech na ostrově Flores nastal čas na přesun na další ostrov. Přede mnou byl den a půl na ostrově Faial. Ten jsem si vybrala kvůli sopce Capelinhos, která se zde z ničeho nic zrodila v roce 1958. Chtěla jsem celou oblast vidět. A protože se na trase mezi Floresem a Sao Miguelem stejně staví na některém ostrově, zvolila jsem si právě tento ostrov.

Posnídala jsem zbytek jogurtu, plátek sýra a jablko a v devět nasedla na motorku. Včerejší paranoia zřejmě byla jen paranoiou a zadní kolo vydrželo nevyfouknuté až do Santa Cruz. Cesta mi zabrala půl hodinky. Na benzince u letiště jsem dotankovala a šla motorku vrátit. Zaměstnankyně skútr zkontrolovala. Pochybuji, že kdyby tam přibyl nějaký škrábanec, tak by si toho všimla. Ta Yamaha už zažila své. Dostala jsem zpět podepsanou smlouvu s číslem kreditky jako zástavu a ze zápisu zjistila, že jsem během tohoto pobytu najezdila 226 km.

Letiště na Floresu je opravdu malé. Bezpečnostní kontrola se otvírá asi hodinu před odletem. Vedle je malá kavárna, kde jsem si dala ještě kafe. V obchůdku se suvenýry nakoupila pár pohledů (ve městě byly o 20 centů levnější).
Co se týká bezpečnostní kontroly, jsou na Azorech mnohem důkladnější. Možná, aby si těch pár lidí denně užili. Tentokrát po mě chtěli vytáhnout i foťák z obalu. A klasicky hliníkový příbor musel být kvůli příborovému noži, také zkontrolován. V Palmě tohle nikdo neřešil. 

Před tři čtvrtě na dvanáct se letadlo vzneslo a za půl hodiny jsem přistála na letišti ostrova Faial. Městská doprava mezi letištěm a 10 km vzdáleným hlavním městem Horta moc nefunguje a o víkendu vůbec, takže jedinou možností, kromě půjčení auta, je taxi. Před letištěm jich pár stálo. Nasedla jsem do prvního, které bylo na řadě a nechala se odvézt k ubytování. Doprava mě přišla na 12,50 €. Cena byla daná. Domluvila jsem se s taxikářem na pondělním ranním odvozu na letiště. 
Přes Airbnb jsem si na dvě noci zamluvila jednu z nejlevnějších možností ubytování - pokoj ve starém měšťanském domě z 18.století Banana Manor v severní části města. Přijala mě sympatická hostitelka a ukázala mi dům a jeho vybavení. Když jsem to viděla, litovala jsem, že se tu moc nezdržím. Za 20 € /noc to bylo luxusní. Pěkný pokojík v moderně vybaveném druhém podlaží. Velký obývací pokoj a kuchyně. Pěkná zahrada s banánovníky a ovocnými stromy. Kromě mě zde byl ubytován ještě německý páreček.

Nechala jsem nepotřebné věci na pokoji a vydala se na prohlídku města. Nejprve jsem zamířila do přístaviště trajektů, kde podle Susan měla být půjčovna skútrů. Kancelář půjčovny byla zavřená, ale z nálepky na venku zaparkových skútrech jsem si opsala telefon a e-mail a napsala jim.

 A protože byla doba oběda, nejprve jsem si našla restauraci, kde bych chutně pojedla. Tou restaurací byl Medalhas. Za oknem měli vyvěšené denní menu na každý den. Na sobotu dávali kuřecí stroganoff. Bylo to vydatné. Na pití jsem si dala Kima maracuya. Celková cena 6,90 €. 

Když už mi tedy nekručelo v žaludku, mohla jsem si jít užít město. Jako první jsem po nábřežní promenádě, ze které jsem mohla obdivovat majestátní sopku Ponta do Pico na sousedním ostrově Pico, došla do přístavu, kde běžně kotví jachty, které podnikají

transatlanickou plavbu. Horta je již po staletí přístavem, kde během své plavby mezi kontinenty stavěli námořníci, aby nabrali zásoby. Každý, kdo zde v posledních desetiletích zakotvil, nechal na zdech mola nějakou malbu, která měla přinést štěstí a dobrý vítr během následující cesty. Molo je tak plné stovek, ne-li tisíců barevných maleb. Prošla jsem se po mole sem a tam a prohlížela si jednotlivé malby. Převažovaly skandinávské expedice. Našla jsem i polské malby.

Nepočítala jsem, že bych našla i českou malbu. Mezi tím množstvím to ani nebylo reálné. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem u pevnosti Forte de Santa Cruz objevila česká slova ŠťastNá Země s malůvkou smějícího se slunce. Malba je zřejmě již staršího data, protože nápis dole nebyl dobře čitelný, a tak jsem se nemohla dočíst, odkud posádka byla a kdy sem připlula. 

Pevnost stojící nad přístavem byla postavena již někdy v 16.století, aby bránila přístav útokům pirátů, které to sem také táhlo. 

Nad přístavem stojí měšťanské domy a několik z nich v první linii v současnosti vlastní třetí generace zakladatele baru známého jako Peter’s Café Sport. Bar byl založen v roce 1918 a od té doby se stal místem setkání všech námořníků, kteří sem do Horty připlují. Nechávají si tu vzkazy, kapitáni zde hledají posádku a zde se dozvídají meteorologické předpovědi. Bar se stal ikonou a turistickou atrakcí. Čekala jsem, že bude narváno, ale když jsem sem o půl čtvrté odpoledne přišla, bylo poloprázdno.

Důvodem je zřejmě mimosezóna. Jednak nyní na ostrov míří méně lidí a jednak podmínky na moři v zimních měsících nejsou vhodné na přeplavby. Možná až večer se to tu zaplní. Bar kromě vyhlášeného ginu s tonikem nabízí i jídlo a podle recenzí se tu jí dobře, i když na azorské poměry dráž. 

V patře nad barem rodina vytvořila malé muzeum tzv."scrimshaw" - tradičního rytectví do velrybích zubů. V dobách, kdy se u Azorských ostrovů ještě lovily velryby, krátili si rybáři čas na moři vyrýváním obrázků do vorvaních zubů. Dnes toto umění ovládá několik zdejších umělců.

Měla jsem štěstí. Muzeum bylo otevřeno do čtyř a následující den v neděli zavřeno. Za kasou u vchodu do muzea seděl ne zrovna přívětivě vzhlížející stařík a kontroloval dění v baru. Možná to byl samotný "Peter" José Azevedo, po kterém nese legendární bar jméno. Původně na místě Peterova baru byla "Casa Acoreana", místo, které založil Peterův dědeček Ernesto v roce 1901. Lidé si zde mohli koupit pití a umělecké předměty. V té době byla Horta centrem transatlantické podmořské kabelové kominukace a také velrybářství. V roce 1918 Ernestův syn Henrique přesunul obchod vedle a původní Casa Acoriana přejmenoval na Café Sport. Atmosféra baru se zachovala až dodnes. O pojmenování "Peter" se zasloužil anglický kapitán, který na Faial připlul běhěm 2.světové války. Henriqův syn José byl v té době ještě malý kluk a kapitánovi připomínal jeho syna Petera. A tak začal Josému říkat Peter.

José Azevedo pracoval v baru od svého mládí. A dnes to byl zřejmě on, kdo mi prodal vstupenku do muzea (2,50 €), které zde také vytvořil. Na vstupence je stručně popsána historie jeho rodiny a baru.
Jelikož jsem byla jedinou zájemkyní, nejprve někam zavolal a pak mi přišla otevřít a rozsvítit muzeum jeho zaměstnankyně (nebo dcera?). Ve vitrínách horního patra byly vystaveny desítky vorvaních zubů s vyrytými obrázky. Ti, kteří ovládají toto řemeslo, jsou opravdoví umělci. Ne nadarmo se cena takového suvenýru může vyšplhat na několik tisíc. Na třech zubech byli vyryti i oni tři majitelé baru. Mimo to zde svou rytinu měl třeba i oceánograf Jaques Coustea. Na zubech byly vyryty výjevy denního života, velrybýři i erupce sopky Capelinhos.  

Když jsem si prohlédla sbírku, vrátila jsem se dolů do baru, abych ochutnala jejich vyhlášený gin s tonikem. Překvapila mě jeho cena. Jen 2,90 € (na Mallorce zaplatíte minimálně 6 €). Protože do západu slunce zbývalo něco přes hodinu, vydala jsem se k nedalekému sopečnému kopci Monte da Guia, který na jižní straně města vytváří takový poloostrov. Z něj se prý nabízejí pěkné výhledy na město a také na zapadající slunce. Silnice se stáčela kolem kopce Monte Queimado, který je spojnicí ostrova s bývalou sopkou, jejíž zhroucený kráter vytváří na straně zátoku Caldeira do Inferno. Během procházky mi přišel mail z moto rentu, že se mnou zítra počítají. 

Došla jsem k budově bývalé továrny na zpracování velryb, která je dnes (stejně jako ta, co jsem navštívila na Floresu) naučným muzeem. Bohužel nyní v "zimních" měsících je muzeum o víkendech zavřené. Přes prosklené dvěře jsem ale mohla vidět jeden ze sálů, kde mají vystavenou kostru velryby. 
Hned vedle stojí dům, který býval letní residencí bostonské rodiny Debney, která na ostrově Faial v 19.století po dobu 90 let sídlila, obchdodovala a zastrávala americkou konzulární funkci. Toto jsem se ale dozvěděla až později. Prošla jsem kolem domu k turistické směrovce na vyhlídku Miradouro da Lira, kterou ve svahu postavila právě rodina Debney.

Výhled na město byl sice pěkný, ale nevyrovnal se tomu od kaple na vrcholu Monte da Guia. Abych se tam dostala, musela jsem vystoupat po strmém schodišti vyrytém v hlíně, ke kterému mě z vyhlídky dovedla stezka. Pěkně jsem se zapotila, ale stálo to ta to. Ke kapli by se dalo dostat i po silnici, která vede až k meteorologické stanici, ale to bych nestihla západ slunce. Oranžové světlo dopadalo na záliv pode mnou a město. Na druhé straně se vlny valily do zálivu, který vytvořila sopečná kaldera. Vydala jsem se po značkách po stezce vedoucí kolem kaple dál po vrcholu k zřejmě telekomunikační stanici. Prošla jsem kolem ní na kopec, že kterého jsem měla nejen pěkný pohled na zapadající slunce, ale když jsem se otočila, uviděla jsem špičku sopky Pico vyčnívající kousek od zřejmě astronomického teleskopu a nad ní svítící měsíc, který byl téměř v úplňku. Opravdu zajímavý pohled. 

Jakmile se slunce začalo schovávat za obzorem, vydala jsem se nazpět do města. Tentokrát jsem to k velrybářskému muzeu vzala po silnici. Předtím, než se okolí zahalilo do tmy, došla jsem zpět na přístavní promenádu, kde jsem vlezla do Sparu, abych si nakoupila něco na večeři a zítřejší snídani. Výběr byl ale velmi malý. Nakonec jsem koupila balení řeckých jogurtů a sušenky. Žádné instantní nudle neměli. Něco k večeři jsem nakonec sehnala v pekárně, kde jsem si koupila tuňákový qiuche a dvě bulky. Quieche jsem si poté rozpekla v troubě. 
Zrovna, když jsem jej dojedla, přišel mě pozdravit hostitel James se svým třináctiletým synem a informoval mě o svatomartinské slavnosti, která dnes večer probíhá v nedaleké tržnici. Prý je tam kulturní program a jídlo a pití. 
Řekla jsem si proč ne a jen s foťákem a peněženkou se vydala zjistit, jak se ve městě slaví. U tržnice na náměstí stálo několik stánků s občerstvením a na cestě se táhl gril s rozžhavenými uhlíky, mezi něž byly položené keramické džbány s děrovaným dnem. Byly v nich pečené kaštany. Džbány občas někdo zahýbal, aby se kaštany opekly ze všech stran. Zajímavý způsob. Ti, co si kaštany opekli, je pak pojídali z papírových kornoutů a slupky házeli pod sebe. 
U jednoho stánku se opékalo sele. Vepřové maso pak vkládali do sendvičů "bifana". Nechala jsem se zlákat a poručila si jak vepřový sendvič (1,50€), tak smaženou koblihu obalenou ve skořicovém cukru (1€). Dala bych si i kaštany, ale nepřišla jsem na systém, jak to funguje s nákupem kaštanů a pronájmem opékacích džbánů. 
Vešla jsem do tržnice, kde na pódiu hrála kapela a na prostranství před ním předváděli místní tance do tradičných krojů odění tanečníci. Jako bych se octla v 19.století. Obešla jsem obchůdky a u jednoho narazila na Jamese se ženou popíjet pivo.
Chvíli jsem pozorovala program a pak se odebrala zpět na pokoj.

4.den na ostrově Flores: Do vnitrozemí za sopečnými jezery

Protože mi jedna předpověď hlásila možné přeháňky, tak jsem se vybavila pláštěnkou a jednou vrstvou oblečení navíc. Přede mnou byla projížďka hornatým vnitrozemím ostrova k jezerům, která vznikla v kalderách vyhaslých sopek. V noci očividně pršelo. Zápraží bylo ještě mokré. Na obzoru ale prosvítalo slunce. 

Posnídala jsem jogurt s jednou bůlkou a vydala se na cestu. Zamířila jsem přes Lajes das Flores po mně již známé silnici na odbočku k jezerům Lagoa Funda a Lagoa Rasa. Úzká lesní asfaltka nebyla v nejlepším stavu, tak jsem musela jet pomalu. Jezera nebyla daleko. Nejprve jsem zastavila u většího a hlubšího kráteru Lagoa Funda. Lagoa Raza je u jeho horní části hned přes silničku.

Okolní kopce se zelenaly a břeh silničky mezi jezery byl pokrytý stejným vlhkým mechem, jaký jsem viděla včera v severní části ostrova. Je neuvěřitelné, jak se zdejší fauna mění podle nadmořské výšky a povětrnostních podmínek. 

Vydala jsem se po silničce směrem na západ. Chtěla jsem se napojit na hlavní západní tah který by mě dovedl na vyhlídku na údolí s vesničkou Fajãzinha a vodopády. Miradouro Craveiro Lopez sice nabízel výhled na údolí, ale vodopády nebyly až zase tak dobře vidět. Hlavně ten největší Salto Ribeira Grande byl ukrytý za výběžkem. Pokračovala jsem dál po silnici a za chvíli se na levé straně objevila odbočka ke kráterům Caldeira Negra a Caldeira Comprida. Oba vyplněné jezery.

Caldeira Funda

Silnička mě dovedla na nedalekou vyhlídku nejprve na jezero v kráteru Caldeira Negra a po schůdkách jsem potom vystoupala na další vyhlídku na oba krátery. Nad nimi se zdvyhala nejvyšší hora ostrova - Morro Alto (914 m). Na vrcholu hory stojí vysílače a trochu mi to připomínalo Jeseníky. Jednak díky zaoblení okolních kopců a jednak díky typu rostlin (i když v Jeseníkách nejsou subtropické keříky). 

Když jsem se vynadívala na tu nádheru, sedla jsem na motorku a vrátila se na hlavní silnici. Asi o půl kilometru dál byla další odbočka ke kráterů Caldeira Seca a Caldeira Branca. Tato silnice byla v dobrém stavu a vedla vnitrozemím k severnímu pobřeží. Včera, kdyby se nedalo do deště a vrcholky by nebyly zahaleny v mracích, bych se tudy zřejmě vrátila. 

Caldeira Rasa

Zastavila jsem se na vyhlídce na “suchý kráter”, tak se v překladu Caldeira Seca nazývá a důvodem je to, že ude není žádné jezero. Respektive ono jezero vyschlo nebo se někam ztratilo.

Vyhlídka na Caldeira Branca byla v kopci a terén na zastavení nebyl dobrý, takže jsem vyjela kopec a zaparkovala u trafo stanice. Pak jsem si to pěšky sešla. Od “bílého” jezera Lagoa Branca byl pěkný výhled i na ostatní krátery. 

Miradouro Craveiro Lopez

Během výstupu nazpět k motorce jsem se docela zahřála. Původně jsem chtěla vyjet na Morro Alto, ale odbočku, která je hned za mostem přes potok Ribeira Grande, jsem minula a cesta stejně nevypadala v nejlepším stavu, tak jsem se spokojila s horou Pico dos Sete Pés (849 m), která je hned vedle a kolem které jsem zrovna jela. Vyjela jsem až k radiokomunikační stanici, která stojí na vrcholu. Zde byl opravdu vynikající signál. A taky moc pěkný výhled. Jednak na krátery a jednak na severní část. V dálce byl vidět ostrov Corvo. 

Oproti předpovědi bylo stále polojasno, i když oproti minulým dnům více foukalo. Zatím to nevypadalo na to, že by se z moře měla přihnat nějaká přeháňka, tak jsem se vydala dál na další vyhlídku na horu Pico da Sé, která je obklopená lesy přírodní rezervace. Zde jsem to otočila nazpět. Nyní mi vítr foukal doproti a v těchto horských nadmořských výškách začínala být zima. Sjela jsem opět na hlavní silnici a vydala se směr vyhlídka Miradouro Craveiro Lopez, kde jsem před pár hodinami byla. Po cestě jsem zastavila u mostu přes potok Ribeira Grande, kde jsem hledala nějakou cestičku kolem vody na vyhlídku na vodopád. Žádnou jsem ale nenašla. 

Krátery Caldeira Negra (l.) a Caldeira Comprida (p.)

Na vyhlídkce jsem poobědvala bulku s jablkem. Dnes večer mě čeká další vydatná večeře u hostitelů v restauraci, tak jsem si nechávala v žaludku místo. 

Morro Alto

Dalším místem, které jsem chtěla navštívit, byla stará ruina nějaké budovy u vesnice Mosteiro. Po cestě jsem ale nabyla nepříjemného pocitu, že mi uchází zadní kolo (motorka začala vydávat slabý zvuk, který dříve nevydávala a měla jsem pocit, že to na hrbolech jinak drncá), ale možná to byla jen nějaká paranoia (taky že byla). Každopádně jsem ruinu nenašla a vesnicí jen projela a byla ráda, že jsem vyjela na hlavní tah. 

Caldeira Seca

Dojela jsem do Lajes a ještě odbočila na vyhlídku na Fajã de Lopo Vaz. Fajã de Lopo Vaz je zvláštním místem na jižním pobřeží. Panuje zde specifické mikroklima a dolů vede turistická stezka. Celá trasa je dlouhá 3,4 km a zvládnout ji lze za 2 hodiny. Teoreticky jsem měla čas si ji projít, ale náladu mi kazilo to zadní kolo a neměla jsem chuť zdolávat takové převýšení. Tak jsem chvíli poseděla u začátku stezky a pak sedla na motorku a vrátila se do Fazendy. Raději jsem nechtěla to případně ucházejíci zadní kolo pokoušet. Další den mě čekala cesta na letiště a vrácení skútru.

Zbytek odpoledne jsem si užívala atmosféry na vyhlídce za hřbitovem ve Fazendě. 

K večeři jsem dostala na vybranou. Buď pečená kůzlečí žebírka a nebo vepřová. Protože jsem si nebyla jistá, jestli by mi kůzlečí maso chutnalo, vybrala jsem si vepřová žebírka. A byla vynikající. Jak je poznat, že to bylo zdejší azorské prase. Jako předkrm opět chleba s česnekovým máslem, azorský sýr a šunka. A jako zákusek jsem dostala zmrzlinu. Její chuť mě ale moc nenadchla. Raději bych nějaký místní pudink. 

Caldeira Branca

Kromě mě tentokrát v restauraci měli další hosty. Zaplatila jsem danou cenu 12,50 € a s plným žaludkem jsem se odebrala na pokoj připravit si věci na zítřejší přesun na další ostrov.