MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

neděle 24. května 2020

Mallorca v karanténě: Výlet z Capdepery do zátoky Cala Torta aneb Objevování místních turistických tras

Celý týden jsem se těšila na sobotní objevný výlet. Z brožurky turistických stezek, které v oblasti správní obce Capdepera před několika lety vyznačil odbor turismu, jsem si vybrala dvě trasy, které jsem ještě neznala. Po nich jsem se měla dostat z Capdepery přes kopcovitou krajinu do zátoky Cala Torta. Cesta to neměla být moc náročná na převýšení, ale přede mnou bylo dost kilometrů, které jsem během dne měla ujít. Nešlo totiž jen o těch 12 km, které dohromady obě trasy měří, ale i o další vzdálenosti z Cala Ratjady na začátek trasy v Capdepeře (cca 2 km), z Cala Torty na Cala Mesquidu (cca 2,5 km) a z Cala Mesquidy nazpět do Cala Ratjady (cca 5 km). Takže jsem nakonec měla pěšky ujít zhruba 20 km.
Předpověď počasí slibovala slunečno a 25 stupňů. Na procházku vnitrozemím již docela teplo.
Po půl desáté jsem se vydala nahoru do Capdepery na náměstí Placa de l'Orient, kde začíná trasa č.13. Na rohu náměstí stojí dvě informační tabule se všemi turistickými trasami, které zde začínají, nebo tudy procházejí.
Modře značená trasa č.13, která mě měla dovést na místo zvané Sa Mesquida de Dalt, je dlouhá 5 km. Zvládnout ji lze za hodinu. Pokud tedy neděláte foto zastávky. Sešla jsem pod Capdeperu ke kruhovému objezdu. Přešla jsem silnici a podle značení se vydala po asfaltce vedoucí mezi vilkami a zahradami. Kolem cesty stále ještě kvetly zdejší rostliny a bylinky. Cesta se klikatila a postupně mě vedla mimo zástavbu směrem ke kopcům Sos Sastres, které oddělují oblast Capdepery a Arty.
U místa, kde trasa 13 končí, stála informační tabule jednak trasy, kterou jsem právě prošla, tak i trasy 11, na kterou jsem se nyní měla napojit. Značka na kůlu ukazující nahoru do kopce ale byla stále jen v modré barvě. Ono místo Sa Mesquida de Dalt bylo o kousek dál.
Vystoupala jsem k bráně pozemku nějaké vilky s očekáváním, že tam bude nějaká pěšinka a značka. Nebyla. Dřevěný kůl s logem turisty, který u cesty stál o pár metrů níže, ale žádnou značku neměl. I když podle otlačenin zde možná dříve byla. Podle Pilar z odboru turismu se stává, že lidé značky odstraňují. Zřejmě ti, kteří nechtějí, aby turisté chodili přes jejich pozemky.
Takže jsem u kůlu odbočila na stezku vedoucí doprava směrem, kterým je Cala Torta. Po pár metrech jsem narazila na zrezivělou bránu, kterou jsem prošla a po pěšince vedoucí neupravenými poli procházela po pozemku. Turistické značení nikde. Pokračovala jsem po cestě předpokládaným směrem. V půlce kopce mě z vrchu minul cyklista na horském kole. Takže to vypadalo, že jsem zřejmě byla na nějaké trase. Vystoupala jsem nahoru k malé nádrži, odkud byl pěkný výhled na okolí. Při pohledu na druhou stranu jsem uviděla dole pod sebou konec trasy 13.
Z vrcholu tohoto kopce ale cesta vedla na opačnou stranu, než jsem potřebovala jít. Po cestě jsem míjela odbočku doprava. K ní jsem se tedy vrátila a vydala se po svahu správným směrem. Nohy jsem již měla odřené od ostnů keříků, které kolem cesty rostly. Vystoupala jsem nahoru k plotu, u kterého stála cedule s nápisem "Soukromý pozemek". Otevřela jsem si branku a opustila neudržovaný soukromý pozemek. Dostala jsem se na cestu, kolem níž byly keře v určité vzdálenosti vykáceny a plocha vyklizená, aby se tak předešlo případným požárům. Před sebou jsem v dáli viděla mě již známou budovu restaurace a hotýlku Sa Duaia, kterou jsem míjela loni na jaře během cesty z Arty na Cala Tortu.
Cesta začala klesat mezi kopci. Na kůlech kolem cesty byla značka "Red electrica de España". V popisku k trase č.11 byla nějaká zmínka o "elektrárenské trase", ale klasické značení ve stylu, který jsem očekávala, jsem neviděla. Sestoupila jsem až na rozcestí, kde stály směrovky trasy GR 222. Jedna vedla do přírodního parku PN de la Península de Llevant a druhá do zátoky Cala Torta. Podle údaje na ceduli mi zbývalo 35 minut. Na zemi pod rozcestníkem ležely dvě cedule s mapou a vyznačenou trasou č.2. Zřejmě se jednalo o starší trasu. O trase č.11 ani zmínky.
Vydala jsem se tedy soutěskou směrem do zátoky. Několikrát jsem přešla vyschlé koryto potoka Torrent des Castellot, až jsem dorazila do lesíka nedaleko zátoky. Běžně tu parkují auta. Dnes tu bylo prázdno. Zbývaly 2 dny do přechodu Mallorky do rozvolňovací fáze 2, ve které by již bylo povolené opalování se na pláži a koupání se. Takže na pláži Cala Torta teoreticky neměl nikdo být. Možná jen plavčíci, kteří tu v letních měsích hlídají. Později jsem u cesty uviděla zaparkovaná dvě auta. Možná těch plavčíků. Ukázalo se ale, že i když na pláži vlála červená vlajka zakazující koupání, plavčíci tu nebyli. Zato tu bylo pár lidí, kteří si užívali slunce a průzračného moře.
Po pěti hodinách na cestě jsem byla vyprahlá a potřebovala jsem si zchladit nohy. Takže jsem si na chvíli udělala na břehu pauzu. Plavky jsem s sebou neměla. Moře je stejně ještě na můj vkus chladné. Takže jsem si osvěžila chodidla a pak hurá na návrat do Cala Ratjady. Přede mnou byla nejprve mne již známá pobřežní cesta na Cala Mesquidu a odtamtud přes kopec na Cala Agullu a domů.
O půl šesté jsem konečně dorazila domů. Za sebou příjemný výlet a spoustu kilometrů.

Videoz výletu najdete zde: https://youtu.be/gIAJuhMJFAk


Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...