Mallorca: (I)legálně na výletě po okolí Cala Ratjady aneb Po stopách vápeníků 19.století

Mallorca je už týden v uvolňovací fázi 1. Sice to znamená, že se kdykoliv může do baru, na setkání s přáteli a v oblasti obce Capdepera již i sportovat a na procházky v kteroukoliv dobu (časový harmonogram nám tu zrušili dva dny po vstupu do fáze 1), ale individuální turistika je z nějakého záhadného důvodu zakázána. Povolená je turistika jen pod vedením licencované agentury, která vytvoří skupinky až 10 lidí. Logiku v tom nehledejte. Zřejmě ten, co jde na turistickou trasu sám, má větší šanci se nakazit coronou než ti, co jsou ve skupině neznámých lidí. Tedy podle vládních "expertů". Ve skutečnosti tu jde zase o peníze. Individuálové totiž do státní kasy nic nepřinesou, zatímco agentury musí zaplatit. A argument, že se tak ušetří za záchranné akce a omezí se počet zraněných individuálních výletníků okupujících nemocnice, je dost zcestný. Zranit se můžete i na ulici během procházky nebo při sportu.

Každopádně vzhledem k tomu, že v pohoří Serra de Tramuntana turistické trasy hlídají rangeři IBANATu a pokud by mě tam načapali, tak jsem se rozhodla vyrazit na výlet po některé z turistických tras vedoucích v administrativních hranicích Capdepery, pod kterou spadá i Cala Ratjada. Jednak to prý není zakázáno a dalo by se to brát i jako sport (díky zrušenému časovému rozvrhu můžu sportovat od rána do večera). Navíc tu v kopcích nejsou žádní rangeři.
Takže jsem si ze seznamu 23 turistických tras, které tu odbor turismu před pár lety vyznačil směrovkami, vybrala tu, kterou jsem dodnes neznala i přesto, že vede oblastí, kterou znám již celkem dobře.
Trasa číslo 8 označená Forns de Calc vede po okolí zátoky a pláže Cala Agulla a tématicky je zaměřená na tradiční aktivitu, která se na Mallorce provozovala až do poloviny 20.století - pálení vápna. Mallorca je bohatá na vápence a s pálením vápna se tu začalo již v římských dobách. Pálené vápno patřilo k nejdůležitějším surovinám. Používalo se ve stavebnictví, natíraly se jím stěny domů, aby se ve vlhkém mallorském klimatu předešlo plísním. Během morových epidemií se jím zasypávaly hroby. Používalo se ve farmacii a pod. Vápeníci vykonávali svou činnost prakticky po celé Mallorce. Nejvíce tradičních pecí na pálené vápno ale najdete v pohoří Serra de Tramuntana. A několik pecí je i v okolí Cala Ratjady. Konkrétně v oblasti mezi Cala Agullou a Cala Mesquidou.

O dvou pecích jsem věděla již z dřívějška. Díky této trase jsem ale "objevila" dalších 6 pecí, o kterých jsem neměla ani potuchy.
Takže jsem se v neděli odpoledne sbalila a vyrazila na Cala Agullu, kde trasa začíná. Vzhledem k tomu, že zatím nebylo povoleno se jen tak opalovat na pláži, téměř nikdo (kromě plavčíků a pár zašitých lidí za ohradami v dunách) na pláži nebyl. Nezvyklé vidět pláž v květnu takto.
Prošla jsem kolem Cala Moltó a po stezce vedoucí na Cala Mesquidu dorazila k prvnímu rozcestníku, kde jsem se dala doprava. Červeně značená stezka Forns de Calc, procházející kolem osmi pecí na pálení vápna vedla souběžně s jemně fialovou stezkou vedoucí do malé zátoky Na Llóbriga. V zátoce jsem naposledy byla asi před dvěma lety, tak jsem se rozhodla se tam zajít podívat. Stejný nápad při neděli mělo několik dalších lidí, kteří se tam šli vykoupat. Tam žádný plavčík a policista není, který by kontroloval dodržování zákazu

koupání a opalování se. Malá pláž v zátoce ale není písečná. Vstup do vody znesnadňují docela velké kameny.
Zběžně jsem si prohlédla zátoku a vrátila se na místo, kde úzká stezka s červeným značením zabíhala mezi keři do kopce. Tato trasa byla vybudována relativně nedávno a zřejmě po ní moc lidí nechodí, protože ještě nebyla tak vyšlapaná, jako notoricky známé cesty (třeba ta do zátoky).
K první peci jsem došla asi po deseti minutách. Pěkné místo v lese. Netušila jsem, že se tu ukrývá tato pec. Pocházela z 19.století. Ostatně jako ostatní, na které jsem během výletu narazila. Pec č.2 a 3. jsem znala. Rozdílem bylo to, že vnitřek již nevypadal jako smetiště. Stezka odbočila do lesa obklopujícího kopec Puig S'Aguila. Kdyby u cesty nebyla umístěná cedule odkazující na pec č.4, ani bych si jí nevšimla. Je docela zarostlá.

Postupně jsem obcházela kopec a čekala, kdy narazím na pec č.5. Po cestě jsem minula vykopnutou směrovku. Bohužel byla položená tak, že jsem se vydala špatnou cestou. Až, když jsem došla na cestu, která ji křižovala a uviděla rozcestník ukazující oběma směry, došlo mi, že se někde stala chyba. Tak jsem se po té správné cestě vydala nazpět a doufala, že jsem neminula moc pecí. Nakonec jsem našla pec č.5. Ta je docela pěkně dochovalá.

Vrátila jsem se nazpět a kousek za rozcestníkem narazila na pec č.6. Stezka stoupala a pak klesala z lesa. Pec č.7 byla na okraji lesa. Poslední pec jsem pak našla nedaleko cesty spojující Cala Agullu s Cala Mesquidou. Tato pec již nebyla v tak dobrém stavu jako ostatní.
Odtud to již bylo kousek nazpět. V podstatě jsem prošla mě již známou oblast, ale po jiné cestě. Za sebou jsem měla odhadem 10 km.
A protože mi během těch 4 hodin vyhládlo, zakončila jsem příjemný výlet vynikající pizzou. Po několika týdnech v karanténě jsem došla domů docela solidně vyřízená.

Video se připravuje.