MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

čtvrtek 19. listopadu 2015

Podél "pobřeží smrti" na Konec Světa

Podle legendy nekončí svatojakubská cesta v katedrále v Santiagu, ale ve Finisterre - u majáku na pobřeží Atlantického oceánu, kam kdysi došel i Svatý Jakub a nazval toto místo "koncem světa" = Finisterre. Právě sem míří většina poutníků poté, co obejmou Sv. Jakuba v katedrále a vyzvednou si "compostelu". Někteří sem jdou další tři dny a někteří se sem přesunou autobusem.
Já jsem zvolila pohodlnější cestu (příště ale určitě půjdu pěšky, protože se prochází zajímavými místy) autobusem. Společnost Monbus do Finisterre míří několikrát denně a trasa vede podél pobřeží nesoucího název Costa da Morte (Pobřeží smrti). Na trase se projíždí pěknými rybářskými městečky jako je třeba mezi návštěvníky oblíbené Muros. Já jsem také chtěla vidět více, něž jen maják "na konci světa" a tak jsem si podle jízdního řádu naplánovala ještě zastávku u vodopádu v Ézaro. To ale až na zpáteční cestě. Nejdříve jsem se nechala dopravit do Finisterre a cestou sledovala krajinu, kterou jsme projížděli. Cesta tam trvala téměř 3 hodiny.
Ve tři čtvrtě na dvanáct jsem vysedla v přístavu Finisterre a jako první jsem zamířila k majáku. Měla jsem k dobru tři hodiny, než mi jel autobus nazpět. K majáku to je ještě 2,2 km podél silnice. Bylo pod mrakem a pěkně dusno. Hlavně že ale nepršelo. Později dokonce vysvitlo slunce a obloha se protrhala.
V budově majáku jsem si nechala do credencialu dát poslední symbolické razítko (tentokrát za něj účtovali 50 centů), došla jsem na místo, kde někteří poutníci podle tradice pálili svoje oblečení, aby se symbolicky znovu narodili. Celkově jsem u majáku strávila hodinu. Ve dvě sedla na oběd a tak akorát mi pak jel autobus. Bylo to pěkné místo. A to ještě v jeho okolí jsou keltské magické kameny. Příště.
Cesta do Ézaro zabrala půl hodiny. Zastávka u kostela. K vodopádům to nebylo daleko. Zvláštností tohoto místa je, že řeka Xallas je jedinou evropskou řekou, která se do oceánu vlévá tímto způsobem - jako vodopád.
Okolí vesnice je plné skalisek a kamenů vytvářejících obrazce. K vodopádu je to půl kilometru podél ústí řeky linoucí se kaňonem. Je vidět, že okolní kopce jsou plné pramenů, protože spousta skal je mokrá. U vodopádu je malá vodní elektrárna. Od ní vede k vodopádu dřevěná lávka.
Na prohlídku jsem měla hodinu a tři čtvrtě, než mi jel další bus. Původně jsem si myslela, že to bude až až, ale během focení ten čas nějak utekl. Ve čtvrt na šest jsem nasedla na bus směr Santiago. Byl to fajn den.
Původně jsem chtěla poznat i Muros a Muxia (to je považováno za další cíl poutníků) v rámci organizované tour, ale v listopadu jaksi žádné tour nebyly, tak jsem viděla alespoň část Costa da Morte.
A zítra odpoledne již návrat domů.








catarata de Ezaro




Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...