MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

úterý 17. listopadu 2015

Konečně v Santiagu


Dnes jsem konečně měla dorazit do cíle - ke katedrále v Santiago de Compostela. Dnes je to šestý den a přede mnou bylo zhruba 17 km, 4 hodiny chůze.
K snídani jsem si udělala toasty, čaj a kakao a o půl deváté vyrazila do ne příliš příznivého počasí. Po týdnu slunce dorazila šeď. Byla mlha a občas jemně mžilo. A k tomu vysoká vlhkost, takže při stoupáních do kopce jsem se stihla i zapotit. Poprvé za celou cestu jsem vytáhla pláštěnku.
Po pěti km jsem dorazila do malé vísky, kde jsem sedla do kavárny, dala si čaj a obdržela dnešní první razítko. Každý den je třeba získat alespoň dvě, na poslední etapě stačí jen jedno, protože to druhé dostanu v cíli.
Cesta vedla převážně lesem. Až poledních cca 5 km vedla zástavbou a městem. V jednu chvíli jsem se vydala jinou ulicí (značení již prakticky nebylo), ale nakonec jsem navázala na správnou cestu a před jednou odpoledne stanula na náměstí Praza do Obradoira pod katedrálou. Hlavní vchod a jedna z věží je v rekonstrukci. Lešení pěkně hyzdí dojem. Do katedrály se nesmí s batohem, tak jsem nejdřív zamířila pro "compostelu" a certifikát o překonané vzdálenosti do kanceláře pro poutníky, která je prakticky za rohem katedrály v ulici Rua do Vilar. Compostela zdarma, certifikát s kilometry za 3€ (jen kdo jej chce). Vyplní se stručný formulář a prý dnes večer o půl osmé se budou při mši sdělovat pocty poutníků z jednotlivých zemí (tak se to dělá každý den). Takže dnes padne jméno Česka v Santiagu. Jsem si také naprosto jistá, že jsem dnes byla jediná, kdo přišel z anglické cesty.
Včera mně Maria Jose varovala, že bude v kanceláři asi fronta, ale měla jsem štěstí a nemusela čekat.

Protože byla doba oběda, vydala jsem se na Praza Cervantes do restaurace Casa Manolo. Tam prý chodí všichni poutníci. No, byla jsem tam jako první. Později se restaurace začala plnit. Za 9,50 jsem si dala denní menu. Čočková polévka dobrá, platýz byl nemastný, neslaný. Už jsem jedla lepší jídla. Při placeni jsem si nechala do credencialu dát jejich pěkné razítko. Další razítko jsem si vyžádala v nejstarším hostalu pro poutníky, který založila v roce 1492 Isabela Castilská a Ferdinand Aragonský a který je dnes 5 hvězdičkovým hotelem. Přesto, že pro poutníky tento hotel není finančně dostupný, zachovala se tradice, kdy je poutníkům zdarma podávána snídaně, oběd a večeře. Ale vždy jen prvním deseti. Dnes večer jsem měla políčeno být jednou z deseti na večeři.
Po obědě jsem se vydala najít ubytovnu Hospederia Via Lucis, kde jsem si dopředu zamluvila dvě noci. Sice až od zítřka, ale chtěla jsem zkusit štěstí, zda me ubytují již dnes. Předpokládala jsem, že nebude problém. Již v centru byly nabízeny volné pokoje a ulice nebyly vůbec přeplněné turisty a poutníky.
Ubytovna leží v univerzitním kampusu asi 10 min schůze od centra. Kdybych jen tušila, že v samotném centru bude tolik volných kapacit, nic bych si dopředu nerezervovala. V létě je to asi jiná.
Na dnešní noc jsem dostala pokoj dokonce za levněji.  Za 15€, další dny mě přišly na 18€, které se mi již stáhly z účtu.
Nechala jsem batoh na pokoji a vydala se zpět do města. Konečně do katedrály, kde se má vykonat obřad obejmutí pozlacené sochy svatého Jakuba (Santiago) a vyslovení třech přání, která se prý splní.
Marně jsem hledala sloup, jehož stín vytváří tvar poutníka. Asi byl v části, která se renovuje.
Po prohlídce jsem se šla projít starým centrem, prolezla obchůdky se suvenýry. V šest sedla do kavárny na horký čaj (už mi byla venku zima) a o půl sedmé vyrazila k petihvezdickovemu hostalu zkusit štěstí a povečeřet zdarma. Už se to tam houfovalo lidmi. Vypadalo to, že jsem přišla pozdě. Přesto jsem tam vydržela, protože přednost prý mají ti, co se toho nikdy nezúčastnili. V sedm nám řekli, že prvních 10 má jít na recepci. Houf se vydal a já počítala, bylo jich 9 a já byla číslo 10! :-)
U recepce oproti očekávání nechtěli ani vidět compostelu, kterou jsem stejně měla na pokoji, ani credencial a ani pas.
Jeden ze zaměstnanců nás zavedl přes dvě nádvoří a chodby pro zaměstnance do kuchyně, kde jsme každý dostali talíř vařené kapusty, makaronů s tuňákem, jogurt, bagetku. K tomu byla voda a víno. Bylo to zdarma, takže si nelze stěžovat. Z historickeho pohledu jsme prakticky dostali zbytky. Povečeřeli jsme v malé místnosti určené poutníkům a pak se odebrali každý po svém. Zajímavá zkušenost.








Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...