
Ráno jsem hodila prádlo na vyprání, posnídala a po půl deváté se vydala k
 hotelu Gran Margherita, odkud jezdí shuttle busy do Damai k plážovému 
resortu a také kulturní vesnici. Do Damai prý jezdí běžně autobusy, ale 
cesta zabere více času. První shuttle vyrážel od hotelu ve čtvrt na 
deset a na místě měl být za hodinu. Kulturní show začínala o půl 
dvanácté.

Na recepci jsem se zeptala na shuttle, protože jsem žádný neviděla. 
Recepční mi řekl, že si mám sednout, že za chvíli dorazí člověk, který 
dopravu organizuje. Ten mi na papír napsal časy odjezdů nazpět a vzal si
 ode mě celou částku za zpáteční dopravu (24MYR) i se vstupným (60 MYR) a
 vystavil mi stvrzenku. Nasedla jsem do přistaveného minivanu a vydala 
se na celodenní výlet. Po cestě jsme ještě nabrali další lidi.
Sarawak Cultural Village je živým muzeem v přírodě. Stojí na úpatí 
legendami opředené hory Santubong zhruba 35 km severně od Kuchingu. 
Hlavním cílem je seznámit návštěvníky se sedmi hlavními etniky Sarawaku,
 jejich tradičním obydlím a životem. Sarawak Cultural Village byla 
postavena v roce 1990 a od té doby sbírá jedno ocenění za druhým za 
nejlepší kulturní atrakci. Kulturní vesnice je otevřená denně od 9 do 
17. Součástí je téměř hodinová show, která probíhá dvakrát denně.

Do Damai jsme dorazili po čtvrt na jedenáct. Slabě pršelo. Hora 
Santubong byla zahalená v mracích. Od pracovníka, který se u vstupu 
staral o vítáné návštěvníků, jsem dostala nálepku, kterou jsem měla mít 
na tričku a také pas, do kterého jsem měla sbírat razítka. Kulturní 
vesnice je složená z domů sedmi etnik. V každém domě bylo razítko, které
 jsem otiskla na příslušnou stránku pasu. V pasu jsou popsány stručné 
charakteristyky všech sedmi etnik i tance, které během kulturní show 
můžeme vidět. I když jsem měla asi hodinu čas před kulturní show, sedla 
jsem do restaurace a abych zaplnila žaludek, dala si “nasi lemak“. Rýže 
vařená v kokosové vodě, trocha pražených buráků, smažené sušené rybičky,
 vejce a  pikantní pasta. Tohle jídlo není zrovna mým favoritem.
Jelikož lilo jako z konve a začátek show se blížil, zůstala jsem v 
restauraci. Na pozdější procházku jsem měla dostatek času. Nazpět jsem 
chtěla jet spojem ve čtvrt na čtyři.

 





Do sálu jsem vstoupila mezi prvními a zaujala místo v první řadě 
uprostřed. Velkou část publika tvořili Malajci, kteří měli nějaké 
prázdniny. Téměř hodinová show byla skvělá. První tanec byl společný pro
 všechna etnika. Poté předvedli svůj tanec Ibánové – Ngajat Lesong – 
válečníci ukazující svoji sílů zvednutím v zubech dvacetikilové klády. 
Poté přišel na řadu tanec oslavující sklizeň etnika Bidayuh. Tanec 
Alu-Alu etnika Melanau se předvádí běžně během pohřební ceremonie. Jeden
 z umělců se točil na vysoké bambusové tyči. Poté začala zábavná show 
etnika Orang Ulu. Za malebných zvuků sapé přitančil válečník. Tanec 
Kanjet Ngeleput se tančí před výpravou do džungle za lovem pomocí 
foukačky. Umělec zapojil i publikum. Posunky upozorňoval na svoje sporé 
oblečení a vyhrožoval. Sál se smál. Foukačkou sestřelil dva nafouknuté 
balonky na straně pódia a pak začal hledat v publiku. A ukázal na mě. 
Měla jsem s ním jít na pódium. Já v šortkách a třičku. Pobaveně jsem 
hrála jeho hru a publikum se bavilo. Prohlídl si mě od glavy k patě a 
naznačil, že mám sundat sandále. Pak se zašklebil, že mi smrdí nohy. S 
tupou mačetou se zeptal obecenstva, jakou část ruky mi má useknout. A 
pak jsem měla foukat a sestřelit poslední balónek asi z desetimetrové 
vzdálenosti. Umělec mi podal nabitou foukačku a rychle mi anglicky 
zašeptal, aby to publikum neslyšelo, že mám mohutně fouknout. Mohutně 
jsem foukla a šipka zasvištěla pár centimetrů pod balónek. I druhý pokus
 selhal. Válečník mě s kroucením hlavy a výrazem, že jsem neschopná 
válečnice, vzl za ruku a dovedl až k okraji pódia. Zde jsem zamířila 
dvoumetrovou foukačku na balónek, který byl jen pár centimetrů od okraje
 doukačky a balének sestřelila. Za to jsem sklidila velký potlesk. Poté 
jsme se s válečníkem za dalšího velkého potlesku uklonili a já šla na 
svoje místo sledovat zbytek show.

Následoval malajský tanec za doprovodu zpěváka a nakonec ještě jeden 
děkovný tanec všech umělců. Poté jsem se mohla vydat na prohlídku 
vesnice. Zvolila jsem prohlídku opačným směrem než ostatní návštěvníci, 
abych se vyhla davům v domech. Počasí se umoudřilo a dokonce vysvitlo i 
slunce. 
Díky svému vystoupení mě po cestě vesnicí ostatní návštěvníci s úsměvem 
zdravili a někteří i poukázali na moje foukací (ne)schopnosti.
V jednotlivých domech převáděli i výrobu tradičních sladkostí. 
Ochutnávka ale nebyla zdarma jako v Mari Mari Cultural Village v Sabahu,
 ale za poplatek. První jsem si prohlédla tradiční malajský městský dům.
 Vedle stojí na vysokých kůlech dům etnika Melanau. Toto etnikum tvoří 
necelých 6% sarawacké populace a žije u centrálního pobřeží. Na rozdíl 
od ostatních etnik se živí ságem a ne rýží. Výroba sága a příprava 
palačinek ze sága byla předváděna kousek za domem.

Prohlédla jsem si dlouhý dům Ibánů. Na stropě se houpalo několik lebek, 
na stěnách zavěšené masky. V jedné části si mohli návštěvníci za deset 
ringgitů vyzkoušet některý z typických krojů zdejších etnik. Ibánové 
tvoří třetinu sarawacké populace a jsou označováni i jako mořští 
Dayakové. V minulosti byli lovci lebek. 

Dům etnika Bidayuh jsem již znala. Fasáda velkého domu na kůlech etnika 
Orang Ulu byla pomalována typickými saravackými ornamenty. Toto etnikum 
tvoří asi 5,5% populace a zastřešuje etnika Penan, Kayan a Kenyah. Žije 
především u řek V minulosti byli známý jako výrobci mačet a mečů. A také
 hudebního nástroje sapé.
V malé chýši si návštěvnící mohli zkusit střílet z foukačky. Za svahu 
padal malý vodopád. Z druhé strany chýše bylo jakési spáleniště. U 
chodníku přitom stála cedule Penan. Že by zdejší dům Penanů potkal 
stejný osud, jako domy ve vesnici u NP Gunung Mulu? Toto etnikum nějak 
nechápe, že dřevěné domy hoří.
Jako poslední jsem si prohlédla dům čínského etnika, které se v Sarawaku
 usídlilo na počátku 19. století a dnes tvoří jednu třetinu popolace. 
Farmářský dům byl vybaven starými nástroji na zpracování pepře. 
Sarawacký pepř je vyhlášený. Zde jsem si koupila balíček rýžových 
sladkostí.

O půl třetí jsem zamířila ven z areálu kulturní vesnice. Chtěla jsem si 
prohlédnout nedalekou pláž. V plánu na poslední den před odletem jsem 
měla relax na zdejších plážích. Pobřeží mě ale zklamalo. Část, kterou 
jsem viděla, mě moc k relaxu nelákala. Takže jsem si alespoň ušetřila 
cestu poslední den.