MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

neděle 8. března 2015

Návrat do Marrakeche

Vcera jsem si koupila nejake ovoce a pecivo, takze jsem rano posnidala na pokoji a po pul osme vyrazila na zastavku mhd Lux. Autobus prijel narvany skolaky. Vmackla jsem se do dveri se vsemi zavazadly. Skolaci nastesti na další zastavce vystoupili.
Autobusem skolecnosti CTM jsem vyrazila o pul devate na ctyrhodinovou cestu zpet do Marrakeche. Opet jsem mohla obdivovat krasy krajiny. Nejdrive vesnicky s kasbami, pak hory Vysokeho Atlasu.
V Marrakechi jsem dosla k zastavce autobusu před vlakovym nadrazim (CTM ma nadrazi jen dva bloky odtud), sedla na prijizdejici linku 5 a vysedla u mesity Koutoubie. A pak vyrazila pres Jemaa el Fna k hostelu Waka Waka. Tam mi před dvema dny recepcni řekl, ze není problem se dnes ubytovat.
Jenze, když jsem prisla, mi řekl, ze ma plno. Zavolal ale don jineho hostelu a za 5 minut si pro me prisel jeho recepcni. Hostel Kif Kif se nachazel kousek odtud. Taky v postranni ulicce bez nejakeho oznaceni sipkami.
Noc me prisla na 80 dirhamu. Snidane v cene. Hostel pekny a dokonce i vice koupelen nez ve Waka Waka.
Po ubytovani jsem vyrazila do ulic. Dosla jsem k pramenu Mouassine, který pres svůj historicky vyznam byl docela ve spatnem stavu. Kolem mrize staly motorky a na mrizi bylo zavesene zbozi okolnich prodejcu.
Dosla jsem k Funduqum – starym kupeckym cinzovnim domum – a pokracovala k madrase Ali ben Youssef. Jenze jsem nemela drobnych 10 dirhamu, tak jsem dovnitr nesla. Madrasa je soucasti komplexu s mesitou a vedle je i marrakesske muzeum.
Hlad se hlasil o slovo, tak jsem dosla na Jemaa el Fna a vybrala si jednu z restauraci. Obsluha ale nebyla zrovna nejpratelstejsi a porce jehnecich zebirek byla mala. Zaludek jsem si za tech 30 dirhamu zaplnila jen z pulky.
Po tomhle pozdnim obede jsem si jiz rozhodla jit utratit zbytek dirhamu za nejake suvenyry. Touzila jsem po konvicce na caj a také po tajinu. Na hostelu jsem si pro jistotu nechala 30 dirhamu na autobus na letiste.
Prochazela jsem se souky a prohlizela si zbozi. V jednom kramku jsem se vyptala na cenu konve. Prodejce nastesi nebyl z tech neoblomnych, tak me nechal v klidu odejit. Jiz ze supermarketu v Agadiru jsem vedela, kolik zhruba stoji.
V jedne z postrannich ulicek jsem se nechala nalakat prodejcem keramiky na prohlednuti si obchudku s tim, ze si nemusim nic kupovat. Sympaticky prodejce to ale dobře umel a i když jsem se jen zbezne zeptala na cenu tajinu, uz chtel, abych mu rekla, kolik bych za nej dala, když ne tech navrhovanych 80 dirhamu. Tajin mel v ruce, když jsem rekla, ze 30 dirhamu, zacal snizovat cenu a pomalu balit tajin do novin. Rekla jsem mu, ze jej nechci, ze jsem se jen ptala. Kdyz byl na cene 40 dirhamu a ja chtela jit pryc, řekl, že teda 30. Pak jsem ještě chvili vahala a nakonec teda rekla, ze jo. Když jsem mu davala padesatidirhamovou bankovku, řekl, ze za tech 40 je to fajn. Ja na to, ze řekl 30. A nakonec teda za 35 dirhamu. Tak jsem si domu vezla pekny keramicky tajin. A musim rict, ze tento obchodnik byl velmi schopny a fajn a také se mu tezko odolavalo.
Konvicku jsem si pak vybirala v jinem obchode. Ochotna utratit maximalne 100 dirhamu. Vic jsem nemela. Jen nejake drobne na vodu a nejake jidlo.
Zvolila jsem si jednu s peknym vzorem zeptala se na cenu. Na spodku byla prilepena jakasi cenovka. Vypadalo to na 180 dirhamu. Stejna cena, jakou chtel prodejce v predchozim obchode. Obchodnik mi ale řekl, ze je to 480 dirhamu!!! (48 euro). To jsem mu rekla, ze ani omylem, ze zitra odletam a mam poslednich sto. Rekl, ze mi ji da za 250 dirhamu. Nehodlala jsem a ani jsem nemohla prekrocit stovku. Tak pry za 150, ale to je nejmin, co mi muze dat. Rekla jsem, ze tech padesat nemam a odchazela. Zavolal za mnou, ze ok, ze je to teda darek pro me za 100 dirhamu. Tak jsem nakonec dostala konvicku a uz se tesim, az si doma uvarim caj s matou.
Pak uz jsem zamirila najit nejaky obchod s vodou a nejakym pecivem. Koupila jsem si dve mistni „palacinky“, lahev vody a zastavila se u poulicniho prodejce plodu opuncie. Chtela jsem vyzkouset, jak chutna tohle ovoce a tak jsem se zeptala, za kolik mi proda tak pet kousku. Delal, ze nerozumel. Vybral mi pet kousku a daval je do sacku. Dala jsem mu predpokladanych 5 dirhamu, ale vylezlo z nej, ze stoji „fifty“!!! tedy padesat (5 euro). Deset dirhamu za jeden plod. To jsem razne odmitla, ze je to moc a ze je nechci, at mi vrati tu petku. Nakonec mi tedy dal tech pet kousku za pet dirhamu. Mela jsem sto chuti mu arabsky rict frazi „nejsem blby turista“, kterou jsem si poznacila v surf campu (tam tech frazi bylo několik), jenze jsem si ji nepamatovala. Na tuhle situaci by se hodila. Jedna věc je smlouvani o zbozi, jejichz cenu si az trikrat navysi, aby pak mohli smlouvat a druha věc je desetkrat premrstena cena na ovoci. Mimochodem ta fraze zni: „machisaiha mklkha“.
Pak jsem jiz zamirila na hostel.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...