Phi Phi

Je 18:38 a stmiva se. Zvukem zni hlas muezzina svolavajiciho muslimy k modlitbe. Ne, nejsme v Maroku nebo Saudske Arabii, ale na souostrovi Phi Phi. Konkretne v pristavnim meste Ton Sai, ktere predtim, nez se stalo turistickym rajem, bylo muslimskou osadou. Muslimove v teto oblasti jsou velkou nabozenskou mensinou. I Ao Nang Friendly Bungalow, kde jsem bydlela minule tri noci, vede muslimska rodina.
Ovsem turismus a s nim prinasene penize vyhrava  a tak se nikdo nepohorsuje nad odhalenymi zenskymi a muzskymi tely v plavkach. Mnozi tak chodi i po ulicich.
Ostrov Phi Phi Don je nejvetsim ostrovem souostrovi. Tady to zije. Plaze jsou pisecne a more tyrkysove modre. A velmi velmi melke. Nez se clovek dostane do hloubky, aby mu voda sahala alespon po pas, musi ujit pekne daleko od brehu. Dnes jsem si ani nezaplavala, protoze jsem si nebyla jista, jestli bych driv nedosla na dalsi ostrov, nez by mi voda sahala po bradu.
Pocasi je porad jeste takove nevyzpytatelne, ale kdyz vysvitne slunce, tak to je tedy parak. Je velmi silne. Dnes jsem se jiz stacila smahnout do cervena. A to jen za pouhe tri hodiny prochazeni se a obcasneho polehavani na plazi. Jeste jsem si nenasla oblibenou plaz. Hlavne kvuli tomu melku. Prece jen se mi nejvic libila ta vcerejsi plaz na mysu Raylay.
Zitra se snad podivam i na vedlejsi ostrov Phi Phi Ley s jeho slavnou "Plazi" Maya. Tak snad to tam bude tak krasne, jako ve filmu.
Jinak ubytovani je solidni, jen trosicku predrazene (ale jsme na lukrativnim miste a tady se za 300 bahtu neubytuji ani pod stanem). V arealu Tropical Garden Bungalow je maly bazen. Dnes mi dali pokoj s klimatizaci misto slibeneho bungalovu s vetrakem, protoze pry nastal nejaky problem. Doufam, ze zitra jiz budu mit svuj bungalov s houpaci siti na verande.

Takze nasledujici dva dny si budu uzivat na Phi Phi. A kdyby nahodou mela prijit tsunami, vsude jsou umisteny evakuacni cedule.

Volný den na pláži Phranang

Na dnesek jsem si naordinovala valeni na plazi. Nasla jsem k tomu idealni misto - plaz Phranang, kam jsem vcera sice dosla, ale kvuli desti jsem se tam po vystupu na vyhlidku jiz nevratila.
Dnesni pocasi bylo opet vselijake. Slunce stridaly mraky a slaby dest.V devet hodin jsem pristala s lodi u brehu mysu a po chvilkovem pozovani pred fotakem (nekteri se asi bavili nad mym zpusobem sebefoceni pomoci stativu a samospouste) jsem se vydala splnit to, co jsem si vcera vytycila za cil predtim, nez se oddam sladkemu nicnedelani - opet jsem se pustila do splhani po skalach do 60 metrove vysky pri sklonu svahu zhruba nejakych 70 stupnu (nekdy snad i 80). A co se nestalo, kdyz jsem byla za polovinou? Zacalo prset. Tentokrat ale nastesti slabe a kratce, takze, kdyz jsem dosla na vyhlidku, uz bylo zase po desti a mohla jsem v klidu nafotit to, co jsem vcera nestihla.
Pri zpatecni ceste jsem se stavila na stezce vedouci k lagune, ale po par krocich dolu jsem to vzdala. Bylo to prilis kluzke a nebezpecne. Prece jen nemusim videt vse. Po me tam sli dva Rusove a jeden se pekne svezl po bahne.
Zpatecni cesta tentokrat nebyla tak rychla jako vcera, kdy mi blato z rukou smyval dest. Tentokrat to vic klouzalo, ale ani ne za ctvrt hodinky jsem byla dole a mazala se k mori umyt od oranzoveho blata, ktere jsem mela na rukou a nohou.
Pak uz jen sladke nicnedelani. Lezela jsem na plazi, nade mnou skala a na ni horolezci. More bylo prijemne osvezujici a taky o hodne hezci nez v Ao Nang. Lezela jsem si na vode a nade mnou skala, vsude skaly, proste paradni scenerie.
Bohuzel se to pocasi neumoudrilo a tak jsem po pul pate vyrazila zase do Ao Nang, protoze mi uz zacinala byt zima.
Takze pokud se nekdo hodla stravit prijemnou dovolenou u more v krasnem prostedi, tak mys Railay je to prave.

Výlet na mys Railay

Dnes byl paradni den. Rano jsem si koupila listek na clun s dlouhou pridi (longtail boat) a vydala se k nedalekemu mysu Railay, kam je pristup pouze po vode. Proplouvali jsem kolem vapencovych utesu a po deseti minutach jsme zakotvili na plazi Railay west. Pisecna plaz byla temer liduprazdna. Vydala jsem se objevovat tajna zakouti mysu. Vedela jsem, ze muzu videt dve jeskyne, vylezt na vyhlidku a k lagune, dojit k plazi Ton Sai a plazi Phranang, ktera je pry tou nejhezci.
Vsude je spousta vegetace, ve ktere se krome nekolika bungalovu a restauraci skryva docela neporadek. Nekde jsou rozbyte pribytky. Pravdepodobne je to nasledek tsunami z roku 2004. Trosky nikdo neuklidil.
Presto ma Raylay svuj puvab. Je tu spousta horolezcu, kteri zdolavaji mistni skaly. Je to opravdu parada. Je to uplne jine misto nez Ao Nag, kde je ten masnacky turismus, zatimco na Raylay je to vic o propojeni s prirodou a o alternativnim dobrodruznem zpusobu zivota.
Podivala jsem se do Diamantove jeskyne a pak se dzungli vydala k plazi Ton Sai. V tom stoprocentnim vlhku ze me lilo jako z konve a nez jsem prekonala kopec a dosla na zhruba kilometr vzdalenou plaz, byla jsem durch.
Na utesu na kraji plaze nekolik lidi horolezcilo. Plaz Railay west, ze ktere jsem vysla, byla na dohled a oddeloval me od ni jen utes, kolem ktereho se zdalo, ze se da jit a dorazit na plaz. Nasledovala jsem tedy jednoho putovnika a castecne vodou, castecne prelezanim kamenu, jsem po chvili na plaz opravdu dorazila. Jeste ze tak, protoze se mi vazne nechtelo absolvovat cestu dzungli zpet.
Bylo poledne a ja jsem se rozhodla, ze si za odmenu udelam malou pauzicku a "zchladim se" v mori. Roztahla jsem si na plazi s neuveritelne jemnym piskem rucnik a chvili relaxovala. Slunce obcas prekryly mraky. Doufala jsem, ze nebude prset, jak tomu tady obcas byva.
Po necele hodince jsem se vydala dal, tentokrat smerem k vychodni plazi, kterou pokryvaly mangrovy. Byl odliv a mangrovnikove kere a stromy byly na suchu. Vydala jsem se na plaz Phranang, kde mela byt dalsi jeskyne. Cestou jsem minula lidi špinave od bahna, kteri prave slezli z docela prikreho zalesneneho svahu vedouciho na vyhlidku a k lagune. Taky me to tam lakalo, ale ten vystup nevypadal zrovna nejsnadneji. Vydala jsem se tedy k plazi a cestou rozmyslela, ci to dam, nebo ne. Plaz byla nadherna. Ohranicena strmymi skalami, na kterych se houpali horoleci. Naproti z more cnel jeden z mogotu. Fakt krasa. V tu chvili jsem se rozhodla, ze si zitra, kdy planuji oddychove valeni na plazi, opet zaplatim tech 160 bahtu za clun a den stravim prave na teto plazi.
Docela se zatahlo, tak jsem si rekla, ze se budu na plazi valet az pozdeji a vydala jsem se zpet k mistu, odkud se splhalo na vyhlidku. Rozhodla jse se to zkusit. Kdyz jsem byla asi v pulce lezeni po skalnatem svahu, zacalo prset. Rychle jsem natahla na batoh plastenku a po kratke uvaze, zda to vzdat, nebo pokracovat, jsem se rozhodla pro druhou moznost. Stejne bych byla mokra a tyhle lijaky zase rychle prejdou. Za chvili jsem byla durch mokra. Bylo mi jedno, jestli se zamazu od oranzoveho blata. Drzela jsem se tlustehop provazu, ktery byl na stezce nainstalovan a lezla dal. Temer u cile me cesty jsem potkala dva lidi, kteri mi doporucili v tom pocasi nechodit k lagune, protoze se tam k ni leze dolu a cesta je pry drsnejsi, nez to, co jsem ted vylezla. Vydala jsem se tedy na vyhlidku a doufala, ze dest ustane, abych mohla udelat nejake fotky (kvuli tomu jsme to absolvovala). Byl to totiz paradni vyhled. Jenze hustota deste zakryla protejsi skaly a ani po nevim kolika minutach to nevypadalo, ze se stav zlepsi. Nakonec jsem to cekani vzdala a vydala se zpet.
Prekvapive byl sestup snadnejsi nez ten vystup. Pomoci provazu jsem byla dole asi ze ctvrt hodiny. Mokra na kost, spinava od blata a s poradnou davkou adrenalinu v krvi.
Predtim, nez jsem to zacala lezt jsem si rikala, ze je to poprve a naposled, ale ted si rikam, proc to zitra nedat znovu? Prece jen ty fotky z vrchlu budou uzasne.A ten adrenalin mi taky udelal dobre.
Mokra jsem se nalodila a vyrazila zpet na ubytovani. Prset nakonec prestalo, az kdyz jsem byla dole, ale slunce se nechtelo neukazat.
Takze jsem v bungalovu dala susit vsechny veci a uz se tesim na zitrek.

Přejezd do regionu Krabi

Ze ctvrtka na patek me cekal nocni prejezd na jih do regionu Krabi, ktery je znamy svymi krasovymi kopci vystupujicimi z more. Mimo jine sem spada i souostrovi Phi Phi, ktere proslavil film s Leonardem Di Capriem "Plaz". Tam se taky hodlam podivat, ted jsem ale v turistickem mestecku Ao Nang, ktere lezi nejakych  13 km zapadne od mesta Krabi.

K tomu presunu "VIP" autobusem: v Kanchanaburi jsem si u stejne cestovky, se kterou jsem se byla podivat k Erawanskym vodopadum a na Zeleznici smrti, zaplatila VIP bus z Bangkoku do Krabi. Odpoledne me s ostatnimi cestovateli prevezli z Kanchanaburi na Khaosan Rd. v Bangkoku. Dve hodiny jsem se venovala shoppingu a v sest jsem s ostanimi zajemci o autobusovou dopravu na jih byla vyzvednuta a zavedena k vypadovce, kde nas nabral autobus. V podstate ten samy typ autobusu, jako tehdy behem me cesty do Chiang Mai. Jelikoz jsem vedela, ze pravdepodobne dojde ke "kontrole" batohu ulozeneho v zavazadlovem prostoru, vzala jsem si vsechny penize, kartu a pas k sobe do autobusu. Behem jizdy jsem si svou penezenku zavesila na krk pod mikinu. Jeste ze jsem tak udelala. Ti parchanti (nazvala bych je jeste hur, ale nechci tu byt vulgarni) mi behem spanku vzali z pod nohou i muj maly batuzek. Kratce na to jsem se zbudila a kdyz jsem zjistila, ze je batoh pryc, sla jsem slusne pozadat toho parchanta za volantem, jestli by mi nemohl rozsvitit svetlo, ze nemuzu najit batoh. Asi po minute to udelal, rozsvitil svetlo u zachodu. To mi nepomohlo, tak jsem jej znovu slusne pozadala, jestli by rozsvitil svetlo u sedadla. Batoh jsem pak nasla ulozeny v dolnim patre u zachodu. Predtim jsem se tam byla podivat a nebyl tam. Uvnitr jsem mela vse pekne srovnane i mapu a zapisnik, ktere jsem predtim mela jinak polozene. Nic mi nechybelo. Ti parchanti jsou totiz po penezich a kartach. Fotak a jine veci je nastesti nezajimaji.
Reknu vam, ze v tu chvili mate sto chuti se zbalit a z teto zeme falesnych usmevu odjet zpet do Evropy. Thajsko je vykreslovano v pozitivnim smylu (ano, priroda je krasna a stara architektura taky), ale ve skutecnosti to tu pro turisty neni tak ruzove.
Do Ao Nang jsem se dostala pred polednem, pote, co nas dvakrat presouvali z jednoho minibusu do druheho. Toto bylo naposledy, kdy jsem si od nejake mistni cestovky nechala zajistit nejaky nocni prejezd "VIP"busem. Ten posledni absolvuji se statni autobusovou dopravou. Ta se mi zatim osvedcila.

Jinak k Ao Nang: Ubytovala jsem se v malem prijemnem bungalovu "Ao Nang Friendly Bungalow" mimo hlavni silnici. Alespon se v noci vyspim, protoze to tu vypada, ze v noci tu bude rusno. Ubytovani za 600 bahtu na noc jsem si zamluvila par dni dopredu pres internet.
Bungalov s velkou posteli a teplou vodou je ze dreva a stylovy. Kousek od nej se zdviha jedna z krasovych hor.
Po sprse jsem se vydala objevovat okoli. Obchody a restaurace. Cenove tak dvakrat drazsi nez na severu. Dosla jsem na druhou plaz a chvili se vyvalila na slunce. More tu ale neni tak pruzracne ciste jako na pohledech. To me zklamalo. Zastesklo se mi po tom krasnem mori na Mallorce. Navic voda byla tepla jak chca...y (tedy kafe;-)) a vubec neosvezila.
Za chvili se prihnal kratky tropicky lijak a z plaze me vyhnal. Vydala jsem se zpet, obevovat tajna zakouti prvni (a blizsi) plaze. Na jejim konci u hory je stezka a po ni se prohanely opice. Myslim, ze to jsou makakove. Po stezce lide normalne chodili a tak jsem se odvazila a vydala se po ni take mijejic opice (nastesti byly v klidu).
Stezka me dovedla podel hory do male zatoky s plazi a hotelem. Pomalu se mi v Ao Nang zacinalo libit. Prece jen byla moje nalada poznamenanan tim nocnim prejezdem. Pockala jsem si tam na zapad slunce a tesila se na dalsi dny na jihu.






Zitra se hodlam vydat clunem s dlouhou pridi na nedaleky mys Railay, ktery pry patri k tem nejkrasnejsim v Thajsku. Tak uvidime.

Celodenní výlet po okolí Kanchanaburi - aneb za válečnou historií

Vcera jsem si u misti cestovni agentury Tois Tour koupila celodenni vylet k Erawanskym vodopadum a k mistum spojenym s vystavbou nechvalne zname zeleznice smrti, kterou chteli behem 2.svetove valky Japonci spojit Thajsko a Barmu.

Z puvodni ceny 890 bahtu jsem dostala 100 bahtu slevu a v osm rano vyrazila klimatizovanym minibusem s ostatanimi trinacti ucastniky zajezdu za dobrosruzstvim. Nejdrive nas cekaly prekrasne Erawanske vodopady schovane ve stejnojmennem narodnim parku vzdalenem hodinu cesty od Kanchanaburi. O pul desate jsme byli vypusteni do prirody s tim, ze nejpozdeji ve dvanact na nas ceka obed. Zdanlive jsem mela dostatek casu na prochazku po stezce a foceni vsech sedmi vodopadu kaskady. Stezka lesem byla dlouha asi kilometr a pul do kopce. Kdyz se pak fotograf u kazdeho vodopadu zastavi, aby udelal nejake pekne zabery nejen padajici vody, ale i sebe sama (pomoci osvedceneho stativu), najednou se ten cas strasne zkracuje.

V instrukcich, co si vzit s sebou byly i plavky, protoze se u vodopadu lze koupat. Neuveritelne cista modrounka voda k tomu doslova vybizela. Proto jsem nasadila tempo, abych zvladla dojit k tomu nejvyssimu vodopadu (v tom horku a vlhku ze me doslova lilo) a jeste se i smocit ve vode. V jedenact jsem dorazila az nahoru a s chuti se vysvlekla do plavek a vlezla do teplounke vody. Male rybky mi okamzite zacaly "masirovat" nohy. Jsou to jedny z tech, kterte se tu pouzivaji k "rybi masazi" v masaznich centrech. Proste strcite nohy do akvaria s rybami a ony vam ocisti chodidla. Dost to lechtalo. Bohuzel jsem nemela dostatek casu, abych si i zaplavava. Zase jsme se oblekla a vyrazila nazpet. Za pul hodiny jsem jiz sedela na parkovisti v restauraci a tesila se na obed, ktery jsme meli v cene.
Pote jsme vyrazili smer Hellfire pass, coz je usek, kde valecni vezni prosekavali skalu a budovali zeleznici. Zastavili jsme se v muzeu, kde nam byla predstavena historie a pak jsme se vydali po stezce k samotnemu Hellfire Pass. Nekde byly ponechany stare drevene prazce a pred prujezdem ve skale i jedna kolejnice.
Po hodine jsme vyrazili smer Zeleznice smrti a jeskyne Krasae, kde byli ponechani svemu osudu nemocni vezni. Mohla jsem videt ten znamy zeleznicni usek prilepeny ke skale nad rekou. Ve ctiri hodniny jsme nasedli na vlak a po tom ne zrovna najzachovalejsim useku se projeli. Takze jsem si vyzkousela i jizdu vlakem a navic na trati, ktera me nejvic zajimala. Vlak byl samozdrejme narvany turisty.
O ctyri zastavky dal jsme vysedli a minibus nas zavezl k mostu pres reku Kwai, ktery jsem jiz mohla obdivovat vcera. Nastesti. Asi by me hodne stvalo tech dvacet minut, kdyby to byla moje jedina moznost jej videt.

O pul seste jsem byla vylozena pred guesthousem a zamirila jsem si do stejne cestovky zaridit zitrejsi nocni autobus do Krabi. CK ma v nabidce i zprostredkovani VIP autobusu na jih, tak proc toho nevyuzit a nenechat se odvezt do Bangkoku a pak do Krabi. Zitra totiz konecne vyrazim k mori.
Ty dva tydny na severu a ve strednim Thajsku utekly jako voda a nyni me ceka more, plaze, priroda a snad i nejaky ten odpocinek. Alespon jeden den se chci jen tak valet na plazi.

Jo a vcera jsme na ten nocni trh nesla. Nechtelo se mi ve tme nekam plahocit. Trh jako trh. Mela jsem potrebu se poradne najist, tak jsem si v nedaleke restauraci bjednala veprovy steak s peprovou omackou a kranolky. Uz mi to mistni jidlo obcas leze krkem a potrebuju obmenu. Tak jsem si nedavno v Ayutthaye zasla do italsky zamarene restaurace a dala si vynikajici spagety s garnaty v rose omacce. Fakt mnamka. No a vcerejsi vecer jsem zakoncila dalsi skvelou thajskou masazi. Priste zkusim masaz nohou.

Kanchanaburi - město s válečnou historií

Konecne jsem na miste, kde to neni jen o buddhistickych chramech, ale o soucasnejsi historii. Uz bylo nacase. Brzy rano jsem se z Ayutthaye presunula mistnim autobusem do Suphanburi a odtud dalsim busem do Kanchanaburi. Cesta trvala ctyri hodiny. Od autobusove stanice jsme se pak nechala dodavkou zavezt pred Guesthouse Sugar Cane 1, ktery jsem si nasla na internetu den predtim. Je to maly bungalov na brehu reky Kwai. Za 300 bahtu na noc mam kraloskou postel, vlastni koupelnu s teplou vodou a pekne prostredi kolem sebe. V mistni restauraci je levne jidlo a za 20 bht mi i vyperou. Toho hodlam vyuzit hned zitra.
Hned po ubytovani a lehkem obede jsem se vydala objevovat mesto. Je neuveritelne, jak ty thajske mapy zkresluji. Na mape to vypada jako mala vesnice a pritom by se clovek pekne nachodil, nez by presel od jednoho zajimaveho mista k druhemu. Po ceste jsem narazila na pujcovnu kol a jelikoz bylo jiz odpoledne, dostala jsem jedno za 30 bht misto za 50 bahtu. A vylet zacal. Nejdrive jsem zamirila k tomu nejvetsimu lakadlu - mostu pres reku Kwai. Lide se prochazeli po kolejisti vedoucim po moste sem a tam, obcas uhlnuli na bok, aby pustili projizdejici turisticky vlacek. Taky jsem se svezla. Za 20 bahtu me vlak prevezl na druhou stranu a zpet. Jeden typek hral na jednom z pyliru mostu znamou pisnicku z filmu Most pres reku Kwai. Melo to svou atmosferu. Pote, co jsem dokoncila projizdku vlakem, jsem se take sla projit po kolejisti.
Kdyz jsem se mostu a prilehlych kramku se sperky nabazila, vydala jsem se k valecnemu hrbitovu a pak zamirila i k druhemu valecnemu hrbitovu, ktery je situovan na druhem brehu reky za mestem. V dali se zvedalo pohori a na rece byla zakotvena spousta plovoucich domu. Je obdobi sucha a je videt, ze je v rece mene vody.
Po prohlidce druheho hrbitova jsem se rozjela zpet do mesta najit valecne muzeum JEATH, ale nenasla jsem jej. Tak snad zitra, Misto toho jsem se zamirila podivat k vlakovemu nadrazi. Bylo ctvrt na sest a stankari se chystali na nocni trh, ktery zacne v sest. Jela jsem vratit kolo s tim, ze se tam vecer pujdu podivat a treba se tam i najim.
Zitrejsi program je docela jasny. Jedu se s mistni cestovkou, ktera pusobi v mem guesthousu, podivat k Erawanskym vodopadum, na zeleznici smrti, Hellfire Pass a dalsi krasy v Erawanskem NP. Uz se na to tesim, pry se u vodopadu muzu i vykoupat.

Dva dny v Ayuthaii

Mam za sebou dalsi dva dny na dalsim miste. Ze Sukhotaie jsem se vcera presunula do Ayutthaye - dalsiho historicky a pamatkove zajimeveho mista. Historii se tu nebudu nejak do podrobna zabyvat. Kdysi to bylo centrum mocneho Aytthayskeho kralosvstvi (dokud jej nevyplenili v 17. stoleti Barmanci). Zbylo tu mnozstvi ruin starych chramu. Nejvyznamejsi je asi Wat Mahathat a Wat Phra Si Sanphet. Oba jsem vcera po ubytovani navstivila. Vic se mi libil ten druhy. Areal chramu se tremi dominantnimi chedi je vcelku pekne zachovaly. Me tam zastihl zapad slunce, coz bylo docela pusobive. A taky jsem mela moznost sledovat zajimavy fotoshooting. V rozvalinach tam mnisi pozovali houfu fotografu. Zajimalo by me, pri jake prilezitosti to foceni bylo. Fotografove meli vymyslenou scenu a mnisi jen delali, co bylo potreba. Taky jsem se pripojila k foceni.

Reknu vam, ze je tu priserne horko. Po chvili se vse na me lepi a po celem dni si pripadam (a nejen pripadam, ale i jsem) pekne zaprasena. Nasla jsem si guesthouse (Baan Suan) te levnejsi kategorie, coz mi vubec nevadi, stejne jsem vecne pryc na na prespani to bohate staci. Za 150 bahtu na noc mam pokojik s mekkou posteli a vetrakem na dalkove ovladani a velkou terasu. Zachod a sprcha jsou spolecne, ale vyuzivam je jen ja, protoze tu nikdo jiny neni. Uz se tesim, jak si dnes dam studenou sprchu. Tepla voda tam netece. To mi v tom horku ale vubec nevadi, alespon je to prijemne osvezujici.

Dnesni den jsem stravila vicemene cestovanim MHD. Mela jsem v planu se podivat do nedalekeho Bang Pa-In, kde je jeden z kralovskych palacu. Podle pruvodce by to melo byt nejakych 15 km jizne od mesta. Pred osmou rano jsem se vydala na autobus. Nekolikrat jsem se ptala, co jede do Bang Pa-In, vzdy mi ukazali, ze autobus prijede. Pak mi jedna pruvodci ukazala na autobus a ja nasedla. Jeste jsem se behem placeni za jidy pruvodci zeptala, zda to opravdu jede tam, kam chci. Ona, ze jo. Autobus ale misto na jih miril na zapad. Pomyslela jsem si, ze asi dela okruzni jizdu. Po hodine jizdy ale zastavil v mestecku Saen a ze je to konecna. No nic, tak jsem nasedla do pristaveneho autobusu a vyrazila zpet do Ayutthaye. O pul jedenacte jsem byla zase tam, odkud jsem vyrazela. Jizdne me stalo zanedbatelnych 26 bahtu, ale to horko me zacinalo stvat. Uvidela jsem autobus-dodavku a ridic mi kyvl na otazku, zda to opravdu jede do Bang Pa-In. I babky v autobuse rekly "chaj" (ano). Celou tu trictvrte hodinu, co jsme jeli smerem na jih, jsem sledovala silnicni ukazatele. Zdalo se, ze tentokrat jsem ve spravnem dopravnim prostredku. Ridic me vysadil kousek od palace a ja se vydala objevovat dalsi architektonicke krasy. Za 100 bahtu vstupneho jsem si prohledlka rozlehly areal palace, ktery i v soucasnosti kral vyuziva k ruznym banketum a po necele hodine zase nasedla na dodavku jedouci do Ayutthaye. Jinak tam totiz nebylo co videt. Nebo mozna bylo, ale tady v Thajsku nejak nefunguji informacni stanky, kde bych si mohla vzit plan mesta, a bloudit chaotickymi ulicemi se mi v tom parnu nechtelo. O pul treti jsem byla zase ve meste.
Abych pravdu rekla, uz mi ty chramy zacinaji lezt krkem. Jeste ze to putovani po chramech konci a pomalu zacina spis ta prirodni cast. Zitra rano se presouvam do Kanchanaburi, kde stoji znamy most pres reku Kwai a v patek bych jiz mela byt na jihu u more.

Celodenní cykloputování starou Sukhothaií

"Ahoj, vitej v Sukhotaii!" volaly na me deti, ktere me mijely v historickem parku. Stejne jako ony jsem se projizdela arealem stareho mesta plneho starych ruin chramu na kole. Byl to spis takovy arab, ale svemu ucelu rychleho presunu od jedne pamatky ke druhe dostal. Bylo totiz priserne horko a na kole to nebylo tak znat, jako kdyz jdete po svych.
Stara Sukhothai patri k perlam Thajska a jeji nejcenejsi pamatky jsou zapsany v UNESCO.
Muj vylet zacal rano v osm, kdy me hotelovy transfer odvezl na autobusovou zastavku, kde me vyzvedl dosti stary autobus a za 20 bahtu me odvezl do 14km vzdaleneho stareho mesta. Pred branou do parku jsem si za 30 bahtu pujcila kolo a zacala svou celodenni turu. Teda reknu vam, ze tak zaprasene nohy na konci dne jsem mela naposledy nekdy v detstvi, kdyz jsem si hrala na piskovisti.
Po trech a pul hodinach jsem vyjela z arealu parku a zamirila na sever za stare hradby objevovat dalsi ruiny. Na mistnim trzisti jsem si dala chutny obed (papajovy salat a mangovy shake) a vyrazila na zapad, kde jsem na kopci objevila velmi peknou ruinu chramu s velkym buddhou. Byl tam zrovna i nejaky oddil mistnich skautu (alespon tak mi v tech khaki uniformach s fialovym satkem pripadali).
Jelikoz se blizila ctvrta hodina a v pujcovne kol zavirali v pet, vydala jsem se zpet do centra. Odevzdala jsem kolo a znovu nasedla na staricky autobus, ktery me odvezl do noveho mesta. V planu jsem mela se trochu projit po nabrezi reky a ochutnat dalsi pochutiny.

Zrovna jsem fotila mlade mnichy na protejsi strane reky, kdyz me odchytil starsi mnich a pozval me do chramu na prohlidku. Jeho anglictina byla velmi chaba, ale dorozumeli jsme se. Ukazal mi areal rozestaveneho chramu a dum, ve kterem bydli mnisi. Pak mi ve svem pokojiku ukazoval fotky s turisty, kteri s nim taky meli rozpravu. Zajimalo me nekolik veci o mnisskem zivote, ale jeho anglictina nebyla bohuzel na takove urovni, aby mi porozumel.
Pak mi ukazal, jak se buddhiste modli, zavedl me do chramu a tam jsem spolecne s nim zapalila vonne tycinky a po jeho vzoru se pomodlila (jsem ateitka a svoje presvedceni nehodlam menit, ale v ramci poznavani odlisne kultury to bylo zajimave) a prispela 40 bahtu na stavbu chramu. Na oplatku je moje jmeno na jedne stresni tasce, ktera bude umistena na novem chramu.

Byl to den plny novych zazitku.

Sukhothai

Dnes odpoledne jsem dorazila do Sukhothaie. Cesta mistnim busem trvala neco pres pet hodin a zaplatila jsem 220 bahtu.
Reknu vam, ze jsem si tohle mestecko predstavovala vic organizovane a ne tak roztahane. Chvili jsem bloudila kolem hlavni magistraly a hledala nejakou smerovku na nejaky guesthouse a pak jsem to vzdala a zase se vracela k nadrazi, kde jsem byla ochotna zaplatit si dodavku. Nastesti me pred nadrazim odchytil  zamestnanec Sila resortu a nabidl mi pokoj s vetrakem za 200 bahtu. Z internetu jsem vedela, ze je to jedno z ocenovanych ubytovani, tak jsem se nechala do hotelu odvezt. Dostala jsem maly pokoj s velkou posteli a koupelnou na patre. Na luxus si tu nehraji a jsem rada, ze mam kde slozit hlavu. V ramci hotelovych sluzeb je i zdarma pujceni kola a internet. Dala jsem si sprchu a na kole zamirila objevovat mesto. Po dlouhe dobe jsem zase sedela na relativne normalnim kole (to spinningove se nepocita) a musela jsem si zvyknout na jizdu v levo. Ve meste jsem se zaradila do chaotickeho provozu a chvili se jen tak projizdela ulicemi, nez jsem zjistila, ze tu neni nic zajimaveho a ze si budu muset pockat na zitrek, kdy hodlam stravit den v historickem parku Sukhotai 14 km od mesta. Koupila jsem si vodu a vydala se zpet na hotel, kde jsem si objednala velmi chutnou a levnou veceri. Dnesni vecer bude klidny. Na vic jak 2 noci to tu opavdu neni.

Thajská masáž

Vcera vecer jsem si poprve zasla na thajskou masaz. Mela jsem ji v ramci jednodenniho treku v cene a naplanovala jsem si ji na vcerejsek. Po celodennim putovani mestem od jednoho chramu k druhemu mi prisla vhod.
Chiang Mai je jednim z center vyuky a provadeni thajskych masazi a studio Padma, ktere je pridruzene k memu guesthausu, ma osvedceni.
Masaz byla super a vubec to nebylo nejake lamani kosti. Maserka mi protahla snad vsechny slachy a svaly v tele. Obcas to bylo trochu neprijemne.
Mela jsem trochu obavy, aby me pak nebolelo cele telo, ale vubec nic mi neni. Urcite si jeste na nejakou masaz zase najdu. Ve meste na trzich nabizeji masaz nohou za nejakych 80 bahtu za 1/2 hod.

Výlet do NP Doi Inthanon

Tak dnesek se opravdu vydaril. Rozhodla jsem se nevyuzit sluzeb mistnich agentur a vydat se do narodniho parku Doi Inthanon sama na vlastni pest. Vcera jsem si byla zjistit, odkud vyjizdeji autobusy a dnes v osm rano jsem jiz nasedala na mistni autobus a za pouhych 36 bahtu se nechala odvezt do zhruba 60 km vzdaleneho mestecka Chom Tong, kde jsem mela presednout na mistni dodavku, ktera me mela dovezt az na vrchol nejvyssi hory Thajska Doi Inthanon.
Chvili jsem v Chom Tongu musela pockat, nez se objevili dalsi zajemci o tento vylet, protoze jinak by me to vyslo na 1300 bahtu. Nastesti se jedna Thajka se svym asi ctyrletym synem chystala stejnym smerem, tak jsme se dohodly, ze kazda zaplati 500 bahtu. Meli jsme to se slevou. Thajka nastesti umela trochu anglicky, ridic mluvil jen thajsky.
V deset hodin jsme se z Chom Tongu vydali do narodniho parku a o hodinu pozdeji jiz stali v nadmorske vysce 2565 metru nad morem. Teplota vzduchu klesla odhadem na nejakych deset stupnu (v Chom Thongu bylo okolo 25). Vrchol hory je zalesneny, takze o nejakem vyhledu do okoli nebyla rec, ale je tam zbudovanych nekolik kratouckych stezek, ktere jsou i poucne.
Jak jsem se presvedcila na vlastni kuzi, jiz v teto nadmorske vysce je ridsi vzduch, protoze vystoupat nekolik metru po priridnim schodisti mi dalo pekne zabrat. Musela jsem se zastavit a nabrat dech. To by se mi v nizine nestalo, aby mi kratka cesta do kopce dala tak zabrat.
Z vrcholu jsme pokracovali smerem zpet a zastavili se nejdrive u nedalekych dvou cedi, ktera byla na hore vybudovana nekdy zacatkem 90 let. Pak nam ridic zastavil u maleho trhu. Zde jsem si koupila susene ovoce (jeste jej musim vyzkouset) a zase jsem si hrala na paparazzi. Mistni lide jsou velmi vdecnymi objekty na fotografovani.
Posledni zastavkou byl vodopad Wachirathan. Nadherne misto.
O pul treti nas nas ridic vylozil opet v Chom Thong a ja i se svou spolucetujici jsme nasedly na autobus jedouci zpet do Chiang Mai.
Vylet to byl paradni z toho duvodu, ze me nikdo nehonil a nestanovoval dobu, po kterou na jednotlivem miste budeme.

Dnesni vecer je muj posledni v Chiang Mai a zitra jiz vyrazim do Sukhothaie.