MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

pondělí 24. března 2014

Tři dny na ostrově Ometepe



Na trajektu míříc na ostrov

Sopka Concepción nad Moyogalpou ...trochu mi
 ten pohled připomínal záběry z filmu Rozpoutané peklo
 Dnes jsem se vrátila z třídenního pobytu na ostrově Ometepe. A zážitků a dojmů mám samozřejmě spoustu. A všechny jsou příjemné.
Pokaždé, když jsem se s někým bavila o tom, že se chystám na ostrov v jezeře Nicaragua (nebo také Cocibolca), bylo mi to pochváleno. Prý je tam krásně, klid a lidé jsou přátelští. Teď po návratu to můžu potvrdit. Opravdu je tam krásně, trochu dýchatelněji než v Granadě (neustále tam vane vítr, což je hlavně v noci osvěžující), lidé jsou usměvaví a přátelští a příroda krásná. Občas jsem měla pocit, že jsem v divočině. To, když kolem mě proběhlo několik polodivokých koní, kteří pak dováděli v jezeře, nebo, když jsem v neděli jela na kole po silnici a několikrát jsem musela dát přednost v cestě stádu krav, které pasáci hnali z bodu A do bodu B. K tomu byla v areálu Hospedaje Central, kde jsem se na tři dny ubytovala, obora s několika jelínky.
K tomu ten dechberoucí pohled na sopku Concepción zdvíhající se nad Moyogalpou do výšky 1647 m (někde se uvádí 1610m), jejíž vrchol bývá po ránu zahalen v mracích a k večeru je vidět, jak vypouští dým. Sopka Concepción je aktivním vulkánem. Poslední velká erupce proběhla v roce 1957. I když v roce 2006 a 2007 vyvrhla popel, který dopadl až do Rivasu. Všeobecně ale není pokládána za nebezpečnou sopku. Kromě Concepción je ostrov tvořen ještě sopkou Maderas (1394m), která je ale nečinná.

 Ostrov Ometepe je unikátní i co se ekosystému týká. Ten je ale ohrožen plány na výstavbu kanálu, který by měl spojovat Pacifik s Karibikem a měl by tak konkurovat Panamskému průplavu. Zadavatel je nějaký čínský subjekt, který si slibuje levnější a rychlejší námořní dopravu. Jak jsem se dočetla v místních noviných, jedná se o rozporuplný projekt, protože, i když by se s výstavbou mělo začít na koni tohoto roku, ještě neproběhly výzkumy toho, co to udělá s jedinečným ekosystémem největšího sladkovodního jezera Nikaraguy a celé střední Ameriky. Je jasné, že přínosem to rozhodně nebude. Navíc ani kokurovat panamskému průplavu ten nikaragujský nebude, protože, zatímco Panamský průplav měří 80 km, ten nikaragujský by měřil cca 280 km, což by znamenalo, že doba proplutí by byla také několikanásobně delší, nehledě na technickou náročnost stavby zdymadel. Jezero je totiž výše než jezero Chatún, na kterém je Panamský průplav. Tak jsem zvědavá, jak to celé dopadne. A doufám, že bude projekt nakonec zavržen (stejně, jak tomu bylo v polovině 19. století, kdy inženýři hledali vhodné místo pro průplav.
Punta Jesús Maria...voda v jezeře byla jako kafe
Projhánějící se koně v jezeře dotvářely atmosféru divočiny

Sopka v mracích
Tak jsem se v pátek ráno vydala autobusem do Rivas, kde jsem měla taxíkem přejet do 6 km vzdáleného přístavu San Jorge. Již v autobuse fungovali místní naháněči-taxikáři, co chtěli mermomocí na turistech vydělat. Místní žena mi ale řekla, že do přístavu jezdí i autobusy. Tak jsem po příjezdu na terminál chvíli odolávala snahám taxikářů, kteří hledali nejrůznější výmluvy typu "žádný autobus není". Ale čas do odjezdu trajektu se krátil a autobus jsem neviděla, tak jsem nakonec na nabídku 2 dolarů za odvoz kývla (stejně jsem s podobnou cenou počítala). Jenže sliby "4 lidi v taxíku" byly plané. Muselo se nás do auta naskládat 5! Takže napůl sedíc, napůl namáčklá na dveřích jsem přežila tu pětiminutovou cestu. V přístavu jsem koupila lístek (70 córdobas), zaplatila jakousi turistickou taxu 10 córdobas místní radnici a nasedla na vrchní palubu trajektu. Chtěla jsem během plavby fotit. Cesta trvala něco přes hodinu a občas to na vlnách docela houpalo až můj žaludek trochu protestoval. Výsledkem hodinové jízdy pak byly o něco více připečené nohy (na zpáteční cestě jsem si sedla do kajuty, toho slunce jsem měla dost).
Ubytování v Hospedaje central v Moyogalpě jsem měla dopředu zamluvené. Cena 5,50 dolaru za noc byla fajn, i když to byly docela sparťanské podmínky. Ceny na ostrově, jak už tomu tak bývá, byly o něco vyšší. Hlavně v restauracích. Bohužel jsem nemohla využívat hostelovou kuchyni, tak sem si občas do restaurase zašla.
Pláž Santo Domingo

Krávy a býci se volně procházeli po pláži i silnicích
Po příjezdu jsem si dala chvíli oddech a počkala, až opadne polední horko. Kolem třetí jsem sedla na autobus, který jezdí z Moyogalpy do Altagracie a nechala se odvézt k 5 km vzdálenému mysu Punta Jesús Maria. Je to jedno z oblíbených míst nejen místních. Písečný výběžek zasahuje do jezera a nabízí zajmavé pohledy na sopku. Samozřejmě, že jsem věděla, že takhle odpoledne bude nejlepší světlo a pohled na sopku. Pláž byla plná mušliček a voda v jezeře teplá jako kafe. Jen ta barva vody mě moc nelákala (i když je jezero čisté).
Druhý den, v sobotu, jsem se rozhodla prozkoumat šíji spojující oba ostrovy tvořené sopkami. Autobusem jsem se nechala dovézt do El Quino, kde byla možnost, že by přijel autobus směřující do Balgue. Ale tak nějak jsem počítala s tím, že autobus nemusí přijet, tak jsem se vidala pěšky po suilnici. Míjela jsem malé vesničky a políčka s kukuřicí, banánovníky...Byl to fajn začátek výletu. Jak se ale blížilo poledne a v nohách jsem měla víc a víc kilometrů, začínalo to být ubíjející. Do Santa Cruz to bylo cca 7 km. Poslední úsek od pláže Santo Domingo byl vyloženě po slunci.
V Santa Cruz jsem zabočila k fince El Porvenir, kde se měly nacházet nějaké petroglyfy. Odjet z ostrova a nevidět jednu z typických zajímavostí, by byl hřích. Petroglyfy pocházejí z předkolumbovské doby.
Petroglyf z předkolumbovské doby
 Splavená jsem si v hotelu koupila minerálku, sedla do hamaku a vychutnávala si úžasnou vyhlýdku na sopku. Do Balgue jsem se rozhodla nejít. V tom horku jsem se těšila na osvěžující koupel v minerálních pramenech Ojo de Agua, které jsem minula na začátku cesty, ale nechávala jsem si je až na závěr. Takže mě čekala zpáteční cesta v horku. Autobus samozřejmě žádný.
Nohy mě už pěkně bolely, když jsem procházela alejí mangovníků (poprvé jsem viděla mangovník obsypaný zelenými plody. Mňam.) k Fince Ojo de Agua. Prameny jsou na soukromém pozemku a vstupné jsou 3 US (75 córdobas). Kolem přírodního bazénu bylo docela plno. Zabrala jsem si jedno sedátko a hupsla do čisté vody. Byla akorát. Popíjejíc kokosovou vodu jsem relaxovala do tří. Pak jsem se vydala na poslední etapu cesty. Naštěstí zastávka v EL Quinu nebyla daleko, jen asi 20 minut cesty. A autobus přijel do 10 minut. Byla to fajn sobota.

Minerální prameny Ojo de Agua...fantastické
osvěžení po celodenním výletu v parném počasí
 No a jelikož v neděli je autobusová doprava na ostrově dost omezená (proto jsem výlet do 25 km vzdálených míst uskutečnila v sobotu), neděli jsem měla v plánu strávit výletem na kole do 11km vzdálené přírodní rezervace Charco Verde. kolo jsem si půjčila na hostalu. Cesta ostrovem je většinou rovinatá (i když na kole jsou rozdíly v náklonu silnice více znát), přesto jsem si docela mákla. Jednak ten horák měl jen jeden lehčí převod a jednak bylo sedlo tak tvrdé, že jsem již v půlce cesty tam začínala tušit, že si asi večer nesednu. Ještě štěstí, že jsem se nerozhodla pro cestu po celém ostrově.

Charco Verde opředené zajímavou legendou o Chico Largo
 Vstupné do rezervace je 40 córdobas. Zamířila jsem k laguně, která je opředena legendou o Chico Largo. Chico Largo byl čaroděj provádějící na březích laguny rituály. Často se měnil do podoby zvířat. Jednou, když se proměnil do podoby jelena jej postřelili lovci. Ti jeho krvavé stopy pronásledovali až k laguně.Zranění zmemožnilo Chico Largo provést ritual na návrat do člověčí podoby. Ani jeho matka, také čarodějka a léčitelka mu nemohla pomoct. Chico Largo umřel napůl člvěk, napůl jelen. Jeho matka jej pak tajně pohřbila k jezeru. Když jej ale na popud místních šla vukopat, aby jej pohřbila podle tradice, objevila jen zakrvácená prostěradla. Místní prý věří, že duch Chico Largo je v okolí jezera stále přítomen.
No nějaké ty " Chicos largos" mají v ohradě v hostelu ;-)

Pláž v rezervaci Charco Verde
Nedělní odpoledne jsem pak strávila v hamaku v hostelu. Výlet to byl fajn, jen to horko bylo ubíjející.
Tři dny na pěkném místě.
A teď poslední dva dny v Granadě.


Sopka občas vyfukuje dým

jelínek v oboře u hostalu..že by to byl Chico Largo?




Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...