Výlet do Panajachel a Santa Catalina de Polopo

 Tak dnes nastal posledni den straveny v okoli jezera Atitlan. A jelikoz jsem se jeste nedostala k navsteve Panajachelu, kde jsem podle puvodniho planu mela byt ubytovana, ale pak jsem dala na radu cestovatelu a upichla se na pet dni v San Pedro, rozhodla jsem se jej navstivit dnes. Pocasi opet slunecne.
Cluny vyjizdeji do Panajachelu od sesti rano co pul hodiny, takze zadny stres. V klidu jsem posnidala a vydala se na 40 minutovou cestu na protejsi breh jezera.
Kolem pul desate se mestecko teprve probouzelo. Vubec nevypadalo nejak prehnane turisticky, jak kazdy rika. Infrastruktura je na vyssi urovni nez v San Pedru, ale rozhodne to ma do Playa del Carmen hodne daleko.

 Prosla jsem se po nabrezi a uvazovala, co budu delat dal. Moc toho tu nebylo. Krome spousty stanku se suvenyry. Ty jsem ale nakoupila jiz vcera a na dalsi dohadovani se s prodejkynemi jsem nemela naladu.
Chtela jsem se podivat do sousedni  vesnice Santa Catalina de Palopo, ale nevedela jsem, jak je to s bezpecnostni situaci. V jedne z agentur mi ale rekli, ze se nemam ceho bat, ze po silnici jeszdi spousta aut a ze je to frekventovana cesta. Tak jsem tedy verila informaci a vydala se do 4 km vzdalene vesnice. Behem chuze to slunce pekne pralo.
Ve vesnici jsme si obhlidla male namesticko s kostelem, chvili posedela v restauraci a nazpet se nechala zavezt mistnim dopravnim prostredkem - autem s korbou.

Panajachel

 By to fajn vylet. Po obede jsem nasedla na clun a vratila se zpet do San Pedro. Zitra me ceka presun do Antigua.

Santa catalina de Palopo

Trh v Chichicastenango

Tak po vcerejsim celodennim lenoseni (pokud nepocitam velmi brzke vstavani a vystup na Indianuv Nos) me dnes cekal vylet do Chichicastenango, kde se kazdy ctvrteka sobotu kona velky trh. Maysti trhovci z sireho okoli se sjedou do tohoto mestecka a snazi sae prodat co nejvice prevazne svych vyrobku. Samozrejme, ze se tu najdou i cinske smejdy, ale ty lze poznat.
Takze jsem v 7:30 pockala na odvoz shuttle busem. Bylo nas vyletniku dost a rozlozit jsme se museli do dvou mikrobusu. Cana za zpatecni jizdenku bezpecnym dopravnim prostredkem byla skvelych 50 Q. Jedine, co na vyletech do okoli nemam moc rada, jsou ty prikre serpentiny, ktere se museji vzdycky prekonavat. Ridici jsou tu fakt machri, jak se umi vyhybat.

Cesta do Chichi (jak se mestu zkracene rika) trvala dve hodiny. Kratce po desate jsme vysedli prakticky u trhu a dostali rozprch. Odjezd byl stanoven na pul druhou. Relativne dost casu na prohlidku a nakupy uteklo jako voda. Vcera me varovali, ze tu budou vsichni prodejci strasne otravovat a prosit, at si neco koupim, ale zas tak strasne to nebylo. Stacilo slusne odmitnout a jit dal. A ani ceny moc nenadsazovali. Samozrejme, ze vsechny ceny jsem vzdy jeste usmlouvala na nizsi castku. Opravdovy raj pro ty, co chteji koupit nejaky pekny suvenyr.
Krome textilu a drobnych predmetu se dalo na trhu nakoupit i haraburdi, nebo treba drubez. Prodejkyne drzely dve slepice pod pazi a vyvolavaly cenu. Dokonce byly v nabidce i barevna kuratka. Chudaci se museli tisnit v jedne krabici.

Na chodech kostela Santo Tomas zase sedely prodejkyne kvetin a jeden mistni saman tam pripravoval maly oltarek. Kostel neslouzi jen katolikum, ale i tradicnim mayskym obradum. Bohuzel se vevnitr nemohlo fotit. Byly by ot zajimave fotky vyzdoby. Melo to svou atmosferu.
Poobedvala jsem vne trhu v sekci "domaci kuchyne". Krome smazenych kurat tu nabizeli i tortilly a jine pochoutky. Ja jsem se nechala zlakat smazenou rybou s ryzi a k tomu si dala mistni teply napoj z kukurice nazyvany Atol. Chvili jsem pohovorila s obedvajici mayskou zenou, ktera byla velmi sympaticka. Ostatne lide tu byli pratelsti. Stejne jako v San Pedru. Jaka je skoda, ze takove to neni vsude v Guatemale a ze se cas od casu dozvidame, v kterem autobuse se kradlo, ze nekde nekoho prepadli...Nastesti je San Pedro klidnou oazou, kde je mozne se hodit do klidu a relaxovat bez toho, aby se nekdo bal. Okoli Atitlanu ale nema dobrou povest a mrzi me, ze se nemuzu jit jen tak projit treba kolem kavovych plantazi, tak jak jsem to delala v Kolumbii. Hrozba, ze by me nekdo na opustenych horskych cestach prepadl, je realna. To, byt neustale ve strehu mi docela vadi.
Na dnesnim trhu jsem dodrzovala zakladni pravidlo - batoh vepredu a pripadni chmataci nemeli sanci :-) Radeji jsem si vzala i maly fotak misto zrcadlovky. I kvuli snadnejsi manipulaci.
Byl to fajn den a kdybych pred sebou nemela jeste kus cesty a plny batoh, urcite bych se v nakupovani vyradila vic. Vazne moc pekne veci. Navsteva trhu stala za to.

Ranní výstup na Indiánův Nos

Městečko San Pedro ještě svítí

Jezero Atitlan nabizi nekolik zajimavych vystupu za peknym vyhledem. Nejpopularnejsi je vystup na sopku San Pedro, ktera se zdviha nad mesteckem. Dalsi moznosti, odkud sledovat vychod slunce je z vrcholu hory nazyvane La Nariz del Indio, neboli Indianuv Nos. Hora se jmenuje podle sveho tvaru. Opravdu lze rozeznat hlavu a nos.
Snad vsechny mistni agentury nabizeji ctyrhodinovou tour. Zacina se ve ctyri, po seste vychazi slunce a po osme je navrat do San Pedra. Nektere agentury nabizeji i moznost vystupu z vesnice. To se pak zacina ve tri rano.

Vulkán Fuego zase vypouští dým

Takze jsem si vcera zaplatila  100 Q za tuhle tour, natocila budika na treti a pred ctvrtou cekala pred agenturou na pruvodce. Celkem jsme byli ctyri. Tri Francouzi (pritom jeden zije v Brne) a ja a pruvodce Juan jsme se vydali mesteckem k zastavce chicken busu, ktery nas vyvezl do vesnice Santa Clara. Tam se k nam pridal dalsi pruvodce. Po uzke cesticce mezi poli jsme se vydali na vrchol. Ani ne za 20 minut jsme byli na miste. I kdyz ne uplne na vrcholu, kam se bezne chodi, ale vcera tam meli problemy (jeden z duvodu, proc se nedoporucuje se prochazet po okoli Atitlanu sam je  moznost ozbrojeneho prepadeni a zrejme se zlodeji vcera pohybovali kolem vrcholu.
Nakonec se k nam na vrcholu pridal jeste dalsi strazce. Rozdelali ohen na ohrati a my cekali, az se zacne rozednivat. nebe bylo plne hvezd, z nichz nejvice zarila venuse a k ni se pridal srpecek mesice. S tim, jak se rozednivalo, jsme mohli pozorovat jezero a okolni sopky. Vulkan Fuego, ktery byl videt v dali, je aktivni a obcas jsme mohli pozorovat oblaky dymu, ktery vypoustel.
Juan nam behem pozorovani obzoru vypravel ruzne zajimavosti a prihody tykajici se obcanske valky, Mayu (sam prislusnik mayskeho etnika Tz`utujil, ktere v San Pedro zije) a regionu. Jezero Atitlan byvalo pred miliony let supervulkanem, ktery kdyz vybuchl, letici kameny dosahly az do Miami, Panamy...Hladina vody v jezere se meni v zhruba sedesatiletych cyklech. Ti, co si to nejzjistili a koupili pozemky na brezich a zacali tam stavet domy, na to dolatily. Na nekolika mistech jsou videt castecne zatopene stavby. Momentalne je jezero hluboke az 320 metru. Kolem sedme, kdyz uz slunce vylezlo, jsme se vydali zpet. Na svazich se pestuje kafe, ktere je pry nejlepsi v Guatemale. Za svou kvalitu vdeci prave sopecnemu podlozi.
Zpet ve vesnici jsme nasedli na korbu dodavky a vyrazili po serpentinach zpet.
S rozednenim se take oteplilo. Na vrcholu byla docela zima a hodila se mi jak bunda, tak mikina. V centru jsme se rozloucili s Juanem a vyrazili posnidat typicke vejce po rancersku s frijoles.
A pak jsem zamirila smer ubytovani shodit prebytecne obleceni. Po ceste jsem si koupila zpatecni jezdenku do Chichicastenango, kam se chci zitra podivat na tradicni velky trh. Ten se kona kazdy ctvrtek a nedeli.
Jinak to dnes vidim ve znameni odpocinku.

Indiánův Nos

Výlet do Santiago de Atitlán

Konečně jsem se dobře vyspala. A konečně bzlo pěkné počasí. Tušila jsem, že tu bude asi chladněji, tak jsem se vybavila mikinou (na slunci to ale paří). Jako první jsme zamířila tím labyrintem ulic do centra kolem doku do Panajachel, abych někde něco posnídala. Jídlo je tu levné. Nasnídala jsem se za 23 Q v malém bistru zřejmě vedeném Kubáncem (vevnitř byla vyvešená kubánská vlajka). Pak jsem se vydala ulicemi na objevnou cestu. V několika agenturách jsem se poptala na ceny treků a cenu dopravy do Chichicastenango, kam se chci vydat ve čtvrtek na tradiční trh, který je prý největší v Guatemale.
Došla jsem k bílému kostelíku. V ulicích kolem něj se konal malý trh. Místní mayské ženy tam nabízely především ovoce a zeleninu. Také ryby, kuřata a nějaké oděvy.

Neuvěřitelné, jak místní ženy přenášejí svoje výrobky. U ní jsem koupila vda domácí banánovo-čokoládové chleby

Během objevné cesty jsem narazila i na Art Cafe Colibri, o kterém jsem se dočetla na Hedváné stezce (www.colibrisanpedro.com). Tam si můžu namalovat hrníček a přizpět tak na studium místním dětem. S majitelem Domingem jsem se dohodla, že se stavím odpoledne, až se vrátím z výletu do Santiaga de Atitlán.
Cesta člunem do Santiaga de Atitlán mě vyšla na 35 Q. Jen tam bych zaplatila 20 Q. Ale myslím si, že kdybych byla místní zaplatila bych méně.
Santiago de Atitlán je největším městem na březích jezera a typická je hlavní ulice lemovaná stánky s uměleckými předměty a suvenýry. Odmítla jsem nabídku místního taxikáře, že mě odveze k pěti největším zajímavostem a vydala se po svých objevovat město. Po chvíli jsem došla k bílému kostelu ze 16. století (tam mi také nabízel odvoz), který v letech 1980 - 1990 sloužil jako azyl. V té době zasáhla město tvrdě občanská válka, která probíhala v Guatemale třicet let.
Okolo náměstí pod kostelem probíhal trh a chaoy na ulicích lemovanách mayskými stánky mezi nimiž se snažily projet taxi tuk-tuky a auta. Našla jsem internet cafe a konečně doplnila tento blog.

Panorama sopky San Pedro, městečka a jezero

Stánky v Santiago de Atitlan

Před tím, než jsem se vydala na zpáteční cestu jsem ještě navštívila muzeum odívání, kde byl vystaven příklad tradičních oděvů místních atitlánských Mayů. Ostatně na ulici snad všichni místní chodí v těch svých ručně tkaných, všemi barvami hrajících oděvech.
O půl čtvrté jsem sedla na člun a vrátila se zpět do San Pedro. V agentuře Big Foot jsem si koupila na další den výlet za výhodem slunce na vrchol hory La Nariz del Indio (Indiánův Nos) a jak jsem ráno slíbila, zašla jsem si namalovat hrníček do Art Cafe Colibri. Za 16 Q jsem se umělecky vyřádila a ještě tím přispěla na studium místním dětem. Je to příjemné, klidné místo a v nabídce skrmného menu má i české palačinky (Domingova přítelkyně je Češka). Tak snad příště zajdu ochutnat.

Místní se tu snaží turistům prodat svoje výrobky

Kostel ze 16. století

Jelikož mě čekalo vstávání ve tři ráno (ve čtyři byl sraz), rozloučila jsem se a vydala se na pokoj odpočívat.

Můj výtvor

Na tržnici v Santiagu. Ne všichni mají rádi fotografy.
 Stihla jsem je vyfotit předtím, než mi to zatrhly

Celodenní přejezd do San Pedro la Laguna

Noc byla zajímavá. Protože se večer slavil den Austrálie a celý den platila happy hour, někteří dorazili na pokoj pěkně pod parou a jedna holka nás dokonce zamčela, takže jsme museli povolat nočního hlídače, aby ty dveře odemčel. Ráno mi jel shuttle bus v šest a bylo by hodně nepříjemné, kdybych se nemohla dostat z pokoje.
Takže po šesté jsem byla vyzvednuta od El Retiro Lodge a začal dlouhý přesun k jezeru Atitlán. V agentuře mi tvrdili, že ve tři budu na místě, ale nakonec se ukázalo, že to je nereálné. Výstupní stanice byla v Antigua a tam jsem musela čekat další hodinu a půl, než dorazí další shuttle a odveze mě a další dva cestující do San Pedro. A tam ta cesta bude trvat tři hodiny. Takže jsem do San Pedro dorazila až za tmy někdy po sedmé. A pak ještě sehnat nějaké ubytování. Všichni tvrdili, že v San Pedro je ubytování neuvěřitelně levné, ale první hostaly a hospedaje mi nabízeli pokoj za 60 Q a to bez snídaně. Některé vytipované hostaly byly plné. Labiryntem uliček jsem došla do klidnější oblasti městečka kolem doku k Santiagu (nutno podotknout,  že z toho stoupání do kopce s plnou zátěží batohů jsem již byla pěkně zpocená) a tam zkusila štěstí v čistě vypadajícím hotýlku Posada Manuel TA a tam mi nabídli soukromý pokoj s TV, wi-fi, teplou vodou za 50 Q. Pokoj byl čistý a vypadal útulně, tak jsem to vzala na první dvě noci (a asi tam zůstanu déle, protože jsem se tam dobře vyspala a vše funguje). Takže po celém dni na cestě jsem konečně mohla zase vybalit věci. A ten soukromý pokoj se mi hodil. Potřebuju pauzu od společných ložnic.
Nad jezerem se k večeru vznášel jakýsi opar nebo mlha a již po cestě jsme projížděli mlhou "smrdící" po spálené trávě. Místní tu hodně pálí traviny a dřevo a ten odér je snad všude. Trochu jsem očekávala čistší vzduch.
Po cestě jsme projížděli i hlavním městem Guatemala City a mám pocit, že tomu se budu snažit vyhnout.
Jinak rada pro ty, co zamíří z Lanquinu k Atitlánu jako já: Nevěřte slibům, že budete v San Pedro za 8 hodin. Za sedm hodin budete v Antigua. Cena do Antigua je 125 Q, do San Pedro 175 Q a do Panajachel, kde jsme původně plánovala strávit čas (ale dala jsem na rady a přesunula se do klidnějšího San Pedra) 200 Q. Společnost, se kterou jsem cestovala byla Mayach Expeditions.

Výlet do Semuc Champey

Semuc Champey je největším lákadlem okolí kolem Lanqinu. A určitě by mělo být na programu každého, kdo míří do Guatemaly. Je to opravdu krásné místo na řece Cahabon, jen deset kilometrů od Lanquinu. Překonat těch deset kilometrů na korbě místních dodávek Kia, které slouží jako dopravní prostředek po nezpevněné cestě klikatící se hornatou krajinou, není jen tak. Je to docela solidní hodinové posilování paží a trénink rovnováhy. Držet se je opravdu nutné pořádně. Hodně to hází, když se vjede do výmolu, přejíždí se nerovné kamenité úseky a pokud je část cesty na místní poměry bez nerovností, řidič to pěkně rozjede, aby o kus dál prudce zpomalil. Během cesty jsou ale pěkné výhledy, zvláště pak na konci na údolí kolem řeky Cahabón.
Semuc Champey (čti semuk šampej) v překladu znamená "místo, kde se řeka ztrácí". Řeka Cahabon se totiž v jednom místě dostává pod povrch a opět se vynořuje o 300 metrů dál. Na povrchu toho přírodního mostu přes Cahabon je pak několik malých terasovitých tůní s čistou vodou. Zde je oblíbené koupání.
Většina lidí se do Semuc Champey vydává v rámci tour, ale bez problému se tam lze dostat na vlastní pěst (a také levněji). Stačí sednout v centru Lanquinu na jednu z dodávek. Vstupné do této přírodní památky pak činí pro cizince 50 Q. Jako první jsem doprovázena místním průvodcem vystoupala na vyhlídku. Není dovolené nahoru chodit sám kvůli klouzavé cestě. Je to zhruba půlhodinový výstup do výšky 350 metrů. Výhled na celý kaňon s lagunami je moc pěkný.
Z vyhlídky se pak sestoupí k "El Sumidero", což je právě to místo, kde se Cahabon ztrácí pod zemí a podle kterého dostalo místo název (ten je v místním mayském dialektu kekši). Řeka je tu opravdu velmi divoká.
Věci jsem si pak nechala uzamknout v jedné ze skříněk a šla si užít koupání v tůních. Bylo polojasno a relativně teplo a voda v tůních byla příjemná.
Dalo by se tam cákat celý den (otevřeno je do 17 hod), ale ještě jsem chtěla navštívit nedalekou jeskyni, která se nachází před mostem před příjezdem do Semuc Champey. Tam mi ale řekli, že musím počkat, až dorazí více lidí. Byla jsem tam sama. Tak jsem se rozhodla zamířit zpět do Lanquinu a navštívit tamní jeskyni.
Takže další hodina posilování a pak asi desetiminutová procházka k jeskyni.

Vstupné tam bylo 30 Q a jediné, co hlídače zajímalo bylo, jestli mám svítilnu. Nic o tom, jestli musím jít s průvodcem a o tom, že je třeba mít neklouzavé boty. Prostě mě vpustil do jeskyně. Kabely s osvětlením tam sice jsou nataženy, ale před třemi měsíci se jim pokazil generátor, takže bez vlastní svítilny neuděláte ani krok. Přezula jsem si sandále a obula si svoje boty do vody, které nekloužou ani na mokrém povrchu. JInak by to bylo o pusu. Hledala jsem cestu, občas se vydala špatně. Navedlo mě občas zábradlí, ale žádné značení cesty tam není. Ti, kteří neoplívají orientačním smyslem by se snadno ztratili. V jeskyni je možné navštívit 5 sálů a vidět 16 monumentů. Viděla jsem asi 4 sály, nez jsem to hledání správné cesty vzdala. Krápníková výzdoba je ale pěkná.
Na zpáteční cestě do Lanquinu jsem se rozhodla zakoupit na další den lístek k jezeru Atitlán. I když jsem chvíli uvažovala i tom, zůstat o den déle.

Rafting na řece Cahabon

Bylo mi jasné, že dnešní počasí asi nebude nic moc. Výlet za koupáním v řece v Semuc Champey, což je hlavní lákadlo regionu, jsem si chtěla nechat na slunečný den. Pro pobyt v Lanquinu jsem ale měla naplánovaný ještě jeden bod v itineráři a to rafting. Ten jsem si během letošní cesty opět nechtěla nechat ujít. A právě nyní jsem se nacházela v oblasti, kde je jedna sjízdná divoká řeka. A také několik společností nabízejících tuhle adrenalinovou sportovní záležitost.
Takže v zamračeném, lehce deštivém dni to byla nejlepší volba. Na recepci mi ráno zavolali do společnosti Aventura Grande a zamluvili ještě jedno místo. Cena 350 Q.
Před desátou jsem byla vyzvednuta dvěma trochu hippie Američany, kteří měli být našimi kapitány. Zbytek posádky již stál na korbě dodávky. Někteří s kocovinou a někteří pokuřující trávu. To mě trochu zneklidnilo. Rafting je sice sranda, ale je třeba se spolehnout na celý tým. Jen jsem doufaal, že než dojedeme na místo a během bezpečnostní instruktáže se ti australští kluci trochu zklidní.
Vybaveni pláštěnkami (proti chladu), vestou a přilbou jsme nasedli na raft (bylo nas 12, takže byly dva rafty) a vyrazili po zatim relativně klidné řece Lanquin, která se později měla vlévat do řeky Cahabon.
Plavba trvala celkem okolo dvou hodin a před obědem jsme stihli překonat (a bez újmy na zdraví a aniž by někdo vypadl z raftu) dva docela husté úseky. Před každým jsme vysedli z raftu a šli obhlédnout situaci a vymyslet strategii. Stupeň náročnosti IV+.
K obědu jsme dostali v mayské vesničce, která je také jakousi základnou pro rafting, oběd v podobě místního pokrmu Kakik, což je vývar s rýží a kouskem slepice. Ta prý ještě v devět ránop běhala po polích.
Po obědě byly před námi další dva zajímavé úseky, ale jinak to bylo o klidném plutí po řece a kochání se kopcovitou krajinou. Z břehů na nás pokřikovaly mayské děti. A pomalu se lepšilo počasí, což slibovalo pěkný zítřejší zážitek.
Zpět do tábora El Retiro jsem se dostala kolem čtvrté a protože v nabídce večerního bufetu bylo mexické jíslo, rozhodla jsem se zamířit na večeři do vesnice. A taky trochu obhlédnout situaci. V jedné z agentur jsem se informovala na možnosti přepravy k jezeru Atitlan. Nebyla jsem si jistá, jestli se tam přesunu pozítří nebo tu zůstanu o něco déle.
K večeři jsem si dala kuřecí řízek a spokojeně se odebrala na pokoj.

Přejezd do Lanquin

Opet nastal destivy den. A tentokrat lilo poradne. Transfer do Lanquin mel byt v jednu odpoledne, check- out byl ve dvanact, tak jsem se  cele dopoledne valela v posteli. Pak jsem poobedvala a cekala na prijezd dodavky. Ta ale mela kvuli pocasi zpozdeni. Nakonec jsem byla vyzvednuta az po treti hodine. V centru jsme nabrali dalsi tri lidi a vyrazili na petihodinovou jizdu. Nastesti bylo v dodavce dostatek mista a cesta ubyhala rychle. Za mestem Fray Bartolome se cesta zmenila. Odbocili jsme na nezpevnenou cestu vedouci horami. Nezbyvalo, nez verit ridici a jeho schopnostem. Ale nakonec ta cesta probehla bez problemu. Byla jsem vysazena u El retiro Lodge, kde jsem si predem zamluvila tri noci. K memu prijemnemu prekvapeni jsem tu treti noc mela zdarma, takze misto 150 jsem platila jen 100 Q. A k veceri jsem taky jeste neco dostala.

Pokoj s deseti postelemi byl docela O.K.

Výlet do Livingstonu

Rano jsem se vzbudila a nastesti se ta predpoved pocasi nemylila. Svitilo slunce. Tak jsem si v recepci koupila listek na lancha colectivo (clun, vozici lidi) do Livingstonu. Cena je v soucastnosti 200 Q za zpatecni jizdu. Jednosmerna stoji 125 Q. Pritom plavba do Livingstonu trva 2.5 hodiny a dela se nekolik poznavacioch zastavek (Castillo de San Felipe, Isla Pajaros, zatoka mangrovniku, termalni vridlo) a nazpet hodinu bez zastavovani.
V 9:30 jsem byla vyzvednuta a vyrazili jsme nabrat dalsi lidi k molu na druhem brehu a k dvema hotelum. Pak jsme zajeli k pevnosti San Felipe a znovu zamirili k molu a pak jeste nabrat palivo. Nez jsme se konecne vydali na cestu, ubehla hodina.

 Obepluli jsme ostrov ptaku. Na stromech si hoveli kormorani a leguani.
U zatoky mangrovniku jiz na nas cekaly tri mayske divky v barkach plnych suvenyru. Bohuzel z nas nic nedostaly. Misto je ale pekne. Reka se dostava do kanonu a na hladine kvetou lekniny.
Zastavka u termalniho vridla byla dvacetiminutova. Oproti tomu termalnimu vodopadu ze vcerejska me to ale netahlo ke koupani. Navic se tam vylodily dalsi tri cluny. Horka voda tu vyvera z brehu a misi se s chaldnejsi vodou reky. Ve vzduchu je citit sirnaty zapach.
Vetsina z nas si koupila kokosovy orech s osvezujici kokosovou vodou a pak jsme se jiz vydali do Livingstonu.
Livingston je malym pristavem na brezich Karibiku u usti reky Rio Dulce a typicka je zde kultura Garifuna. Garifunove jsou potomci africkych, karibskych otroku a ziji na karibskem pobrezi Belize, Guatemaly, Hondurasu a Nicaraguy.
Opet jsem se jakoby ocitla v Belize, ktere je odtud opravdu kousek. Okamzite se k nasemu clunu sebehlo nekolik cernych Garifunu a zacali nabizet ubytovani. Vsechny jsem odmitla a vydala se na prohlidku maleho mestecka, ktere se snazi vypadat pohodove, ale nekteri obcane moc v pohode nejsou. Hlavne ti viditelne zdrogovani cernosi pokrikujici na turisty. Tech tu ale nastesti nebylo moc.
Chtela jsem vyzouset mistni typickou specialitu tapado- polevku z morskych plodu a kokosu. V hostalu v Rio Dulce ji nabizeli za 160 Q, tady jsem ji v jednom bistru objevila za 70 Q. Tak jsem si porucila tapado regular. V nabidce bylo jeste o dvacet quetzalu drazsi tapado super. Jeste stesti, ze jsem si dala to normalni. I tak jsem dostala obri talir s polevkou, ve ktere plavala varena ryba, krab, nekolik garnatu a musle. A samozrejme moje neoblibena bylina cilantro, kterou jsem se snazila vyndat. K tomu tam byly nakrajene banany, cibule. Chtove to nebylo spatne, jen s tema morskyma potvorama byla trochu prace.
Jeste jsem si chtela koupit kokosovy chleba,a le pekarna byla zavrena.
O pul treti byl odjezd zpet do Rio Dulce. Opet plne nalozeni jsme vyrazili na zpet. Vysedla jsem v hostalu a jeste se vydala pres most do vesnice pro nejake suroviny na veceri. Tentokrat jsem nechtela veceret v restauraci.

Termální lázně

Livingston

Veselý a opilý (nebo sjetý) Garifuna

Tapado