Nové putování za dobrodružstvím se blíží

Moje další, a tentokrát i delší, putování začne 5. ledna 2013. Tentokrát zamířím do Kolumbie, kde strávím zhruba měsíc a půl. Hodlám navštívit nejvýznamnější města Medellín, Cali, Bogotu, Cartagenu, projdu si kávovou oblast, archeologické parky v Tierradentro a San Agustín, zažiji adrenalin při raftingu na řece Suerez, vydám se džunglí najít Ztracené město, zúčastním se karnevalu....a mnoho dalšího.
Z Kolumbie se přeplavím do Panamy, kde mě čeká další měsíc putování po místech, která jsem během předchozí návštěvy neviděla. Celé dobrodružství pak zakončím odpočinkem na plážích provincie Bocas del Toro.

Zpět v Evropě

A že tu je ale zima! Oproti tem 35 stupňům je těch 5, co je na Mallorce, pěkná zima. Celé to měsíční putování proběhlo bez nějakých problémů, jen zpáteční cesta se natáhla více, než by se mi líbilo. Vinou aerolinek samozřejmě.
Cesta domů (do Cala Ratjady na Malloce, odkud jsem před měsícem vyjížděla) začala ve středu po páté hodině ranní, kdy jsem si dobaila věci a šla stopnout autobus, který měl ze Santa Teresy vyjíždět v šest a měl být přímý do San Jose. Po šesté přijela linka, kterou jsem sem přijela z Cobana. Nechtěla jsem riskovat, že by to byl jediný autobus, nasedla jsem a nechala se tedy dopravit do Cobana, kde, jak jsem doufala, jsem hodlala přesednout na další autobus. V sedm přilej ten přímý autobus (zřejmě jel za námi), nalodila jsem se s tím, že místo do San Jose se nechám dovézt rovnou na letiště. Když už tu ta možnost byla, proč bych se s batohem na zádech brouzdala špinavými ulicemi hlavního města a zabíjela čas.
Dojela jsem do Paquery, nalodila se na trajekt přes Nicoyský záliv, který mě a autobus dopravil do Puntarenas. Počasí se opět vyvedlo (ostatně jako téměř všechny dny. Měla jsem štěstí). Opět jsem nasedla na autobus a za další 2,5 hodiny, kdy jsme stoupali od pobřeží do hornatého vnitrozemí plného kávových plantáží, jsem byla vysazena u letiště Juan Santamaría u Alajuely. Bylo půl jedné. Let jsem měla v šest. Takže mě čekalo čekání. Nemělo smysl se pokoušet ještě nekam jet podívat. Sedla jsem si na sedačku a dočítala knižku, kterou jsem si s sebou brala (kromě Lonely Planet). Po druhé hodině se otevřela přepážka na odbavení letů Iberie. Šla jsem tedy nejdříve zaplatit odletovou taxu, která již činí 28 dolarů a pak se odbavit, abych se toho batohu konečně zbavila (obalení igelitem mě vyšlo na neuvěřitelných 12 dolarů, což je asi nejvíce, co jsem kdy zaplatila. No, možná v Praze to v přepočtu vyjde nastejno). Při odbavení jsem se dozvěděla, že let se kvůli technické kontrole letadla posouvá o dvě hodiny, takže mě čekalo čekání až do osmi do večera. O.K. sedla jsem si opet na sedačku a zabíjela čas, po páté prošla kontrolou a zabíjela čas v mezinárodním prostoru s "duty free" za ceny asi dvakrát vyšší, než bych koupila ve městě. Nechápu, proč se tomu říká bezcelní, když všechny suvenýry na letišti jsou tak předražené oproti pouliční realitě. Koupila jsem si vyhlášené kostarické kafe (bez kofeinu). Před bránou jsem prošla další beypečnostní kontrolou, což jsem nechápala a před osmou se konečně nalodila. Let do Madridu měl trvat 9 hodin.
Tak nějak jsem tu cestu prospala s přestávkami na protažení těla (kvůli možnosti vzniku krevních sraženin). V Medridu jsem měla původně čekat na další let 4 hodiny, s tím zpožděním se čas zkrátil na 2 hodinky, což bylo fajn. Fajn to bylo do té doby, než se na tabuli na bráně ukázalo nejdříve půl hodinové zpoždění, poté hodinové, do letadla jsme nasedli po více než hodině a čekali další půlhodinu, než se konečně odstartovalo. Prý se čekalo na zbytek posádky, která měla přiletět z Lodýna, nebo co. Každopádně mi to naršilo můj perfektní plán, jak se dostat domů. V Palmě jsem měla být v 16:55, v tu dobu jsem ale stále čekala v letadle v Madridu. V Palmě jsme přistáli v půl sedmé. Ve čtvrt na osm mi jel poslední autobus do Cala Ratjady. Samozřejmě mi ujel. Ve čtvrt na osm jsem totiž stále ještě čekala u pásu na svůj igelitem obalený batoh. Záchranou mi nakonec byla kamarádka Jitka, která pro mě dojela do Manacoru, kam jsem se dostala vlakem. Takže konec cesty nastal lehce po 22 hodině ve čtvrtek 9. února.
Střední Amerika je skvělá, za rok se tam asi znovu podívám.

Poslední den ve vlnách Tichého oceánu

Z prvního surfovacího dne jsem si odnesla podřená kolena od surfu a písku a namožené svaly na pažích a zádech. Přesto jsem se ráno v sedm vrhla do vln znovu s tím, že je to asi naposledy, ale poté, co jsem si přes poledne odpočinula ve stínu palem na břehu moře, jsem se po čtvrté hodině vrhla do vln znovu, bolest nebolest. I když, pokaždé, když moje kolena zavadila o drsný povrch hrubé látky na začátku prkna, pěkně jsem zaklela. Ale pokračovala jsem dál. Surfování je návykové a ta podvečerní hodinka a půl, kdy se slunce již chýlí k obzoru, byla skvělá. I když jsem častěji padala, než jela. Chce to cvik a dva dny na naučení se surfování nestačí. Ale základ mám a již vím, co to obnáší.
A zítra brzy ráno přejezd do San Jose a v podvečer odlet zpět do Evropy. Brr, jak já se neteším na tu zimu!

Poslední dny v surfařském ráji Santa Terese

Jedna rada pro všechny, kteří se možná chystají navštívit Santa Teresu a Mal Pais - pokud nejste surfaři, nebo se o surfování nezajímáte, nejezděte sem. Pláž je opravdu určená především na surfování. Hezčí pláž najdete třeba v Montezumě. Ale surfařské podmínky jsou tu skvělé.
Dnes jsem si zaplatila výuku surfování u jednoho ze zaměstnanců, nebo šéfů hostelu, Jacka. Nejdříve jsem byla v angličtině seznámena s informacemi o ideálních podmínkách pro surfování, byla mi ukázána skvělá stránka se surfařskou předpovědí "počasí" (http://magicseaweed.com/) a pak jsme se odebrali na pláž, kde mi Jack ukázal, jak naskakovat na prkno a mohla jsem se vrhnout do vln, které byly dnes ideální. Asi jsem surfařský talent, protože jsem se postavila napotřetí a udržela se nějakých 5 sekund. Dostala jsem velké stabilní prkno (které při přenosu z hostelu na pláž dalo pěkně zabrat mým pažím) a na něm procvičovala asi tři hodiny. Ten čas při surfování neuvěřitelně letí. Mám pocit, že jsem během toho dne na slunci ztmavla o další stupeň. Poledne jsme strávila pobíháním po městě a po půl třetí jsem se do vln vrhla opět na nějaké dvě hodinky.
O půl páté se s Jackem a ostatními z hostalu jelo na večeři do restaurace na kopci nad Mal Pais, kde měli bazén jakoby nad srázem, takže se krásně vidělo pobřeží a západ slunce. Ceny tu však byly podstatně dražší, takže jsem se zmohla jen na jednu piňa coladu a vepřová žebírka. Bylo to příjemně osvěžující po náročném dni. Kdo to nezkusil, surfováni je dřina.
A zítra opět do vln...bohužel naposledy. Pozítří mi putování končí.

Přejezd do Santa Teresy

Nakonec by to v Montezumě mohlo být zajímavé i další den, ale již jsem nechtěla měnit plány. Včera večer jsem si vychutnala film Půlnoc v Paříži v místní restauraci, která každý večer promítá nějaký ten film.Ubytováni nakonec nebylo zas tak zlé. Hlavně mě překvapila snídaně, která je v ceně. Původně jsem očekávala klasické lívance po americku, ale nakonec bylo typické gallo pinto (rýže s fazolemi) s míchaným vejcem a ovocem. Ale to až poté, co jsem si v šest přivstala, abych omrkla i druhou stranu pobřeží. Městečko až na pár jedinců ještě spalo. Šla jsem po pláži, slunce se pomalu dostávalo zpod mraků a pelikáni v houfech přelétali nad mořem a hledali nějakou tu rybku k snědku.
Pláže kolem Montezumy jsou bílé a hrubé, tvořené rozbitými mušlemi. Došla jsem však k tmavé plážičce, jejímž středem protékal potůček a kolem něj byla spousta barevných kamínků. Nejdříve mě zaujala jejich barevnost a pak jsem si všimla, že by to zřejmě mohly být polodrahokamy. Tolik rozdílných hornin pohromadě, skály nad Montezumou musí být pěkně bohaté. Vytáhla jsem sáček a začala vybírat kamínky do sbírky. Bohužel čas během této činnosti pěkně letěl a najednou již bylo osm hodin. To jsem to šílenství stopla a vydala se podél potůčku k malé kaskádě. Tušila jsem, že tam někde bude asi i další vodopád, ale nebyl čas. V deset hodin mi jel autobus do Santa Teresy a předtím jsem se chtěla ještě i nasnídat. Takže jsem udělala ještě pár fotek mohyl na druhém břehu potoka a "polodrahokamovou" pláž opustila. Ve městě jsem nejdříve uvažovala o snídani v některé z restauraci, ale zkusila jsem nejdříve risknout hostel s tím, že se do restaurace případně vrátím i s bagáží. Nakonec jsem se tedy najedla v hostelu a v deset čekala na autobusové zastávce. Řidič se uráčil vyrazit na cestu se čtvrhodinovým zpožděním. Po 15 minutách jsem vysedla v nedalekém Cobanu a přesedla do přistaveného autobusu do Santa Teresy. Hodinu jsme se kodrcali po nezpevněné cestě plné prachu. Tady je teď pěkně sucho a každé auto, které projede po hliněné cestě za sebou víří světle hnědý prach.
Našla jsem svůj Minihostel a nastal první problém celé cesty - moje rezervace přes internet k nim nedošla, ale naštěstí měli volný single pokoj, takže jsem zaplatila plnou cenu s tím, že se s tou rezervační společností skontaktují a vyřeší to a doplatek mi vrátí.
Hned jsem vyrazila na pláž, která je dlouhá, písečná s šutry. Není až zase tak pěkná, jak jsem čekala, ale stačilo chvíli jít a našla jsem si sympatické místečko, kam jsem se po obědě vrátila a užívala si slunce a moře až do odpoledne.

Přejezd do Montezumy

Takže jsem se přesunula zase na další místo a zase se mi zkrátil počet dní, které mi zbývají. A taky počet horkých dní. Pak nastane na nějakou dobu zase zima. Bohužel. Sníh je dokonce i na Mallorce, tak doufám, že s sebou příští čtvrtek přivezu trochu toho tepla.
Dnes ráno o půl osmé jsem nasedla na autobus do Jaco, odkud mi vyjížděl člun do Montezumy. Jízdenku jsem si zakoupila předem přes internet. Zumatours je společnost, která zajišťuje tyto "trajekty" do více míst. Jízdenka mě vyšla na 40 dolarů. Ano, za autobus bych dala podstatně méně, ale strávila bych v něm 8 hodin (z Queposu do Puntarenas, z Puntarenas trajektem a pak autobusem do Montezumy) a ztratila tak celý den.
Při koupi jízdenky jsem zadala místo v Jaco, odkud chci být vyzvednuta a převezena na pláž Herradura, odkud se vyjíždí.
Během cesty do Manuel Antonio jsem si jako orientační bod zapamatovala rychlé občerstvení Subway, tak jsem se nechala vyzvednout tam. K dobru jsem měla hodinu, kterou jsem vyplnila snídaní v podobě jedné z čerstvých subwayovských baget.
Jedním z postřehů je, že autobusy sice vyjíždějí na čas (a ne vždy přijíždějí do cílové stanice včas), ale minivany různých agentur (ať již je to na raft, na canopy a nebo na loď do Montezumy) vás nikdy (nebo jen zřídka) přijedou vyzvednout načas. Ale určitě přijedou. Proto není třeba propadat panice. Byla jsem vyzvednuta s 15min. zpožděním a než jsme nabrali další zájemce, uběhla další půlhodina, kdy jsme podle rozvrhu již měli být na 10 km vzdálené pláži a vyplouvat. Nakonec se vyplouvalo až po jedenácté hodině. Bylo nás okolo dvaceti a naloďování, stejně jako vyloďování bylo docela zajímavé, protože na pacifickém pobřeží moře není téměř nikdy klidné a vlny trochu znemožňovaly přistavení lodi (asi 6 metrový člun) k pláži. Všechny zavazadla jsme zabalili do velkých pytlů na odpadky (prý se během plavby můžeme namočit od stříkající vody), nalodili je a pak i sebe. Rychloplavba k nicosijskému poloostrovu trvala asi hodinu. Ačkoliv jsme teoreticky mohli vidět delfíny a velryby, nic jsme neviděli.
Na pláži v Montezumě byly vlny ještě větší, ale vylodili jsme se a já zamířila najít hotel Luz en el cielo, který jsem si přes intenet vyhledala a na jednu noc zaplatila.Můj původní plán strávit v Montezumě čtyři dny jsem naštěstí na radu dvou Němek v Bocas del Toro přehodnotila. Prý je hezčí Santa Teresa a taky jsou tam ideální podmínky na surfování. Ještě štěstí, že jsem na jejich radu dala. Montezuma je malá sympatická vesnička, ale pláže mě tu moc nezaujaly. Asi bych se tu i unudila. Po ubytování v "hostalu" o pár lidech (asi jsou v něm jen dvě ložnice po 4 postelích) v kopci nad městem, jsem se vydala objevit místní zajímavost a tou je vodopád. Nejdříve jsem vyšplhala silnici nad město, abych se pokochala výhledem na pobřeží a pak se prošla lesem podél potoka k asi 20 metrovému vodopádu. V tůni pod ním se koupalo několik lidí. Na mě ta voda byla trochu studená, možná, kdyby do rokliny svítilo slunce, vlezla bych tam celá a ne jen po kolena. Někteří šílenci lezli po skále podél vodopádu a skákali do vody.
Zítra se ješte uvidí, v kolik hodin se vydám do Santa Teresy. To bude moje poslední zastávka během mého měsíčního putování po střední Americe.

Den v Národním parku Manuel Antonio a válení se u moře

Včera jsem vstala brzy, abych do národního parku slibujícího množství zvířat vstoupila mezi prvními a měla možnost nějaké to zvíře i vidět. Nakonec jsem v sedm hodin ráno vstupovala do parku jako první. V polovině příjezdové cesty k menším stezkám jsem v korunách stromů mohla pozorovat dva druhy opic skákající z větve na větev - malpu capucinskou a vzácného kotula rudohřbetého. Celkově žijí v Kostarice 4 druhy opic. Třetího vřešťana pláštíkového jsem později také zahlédla v koruně stromu. Tuto černou opici jsem objevila díky jeho vřeštění.
Vzduchem si nad cestou poletovali velcí modří motýli morpho granadenensis polybaptus, které je nemožné zachytit foťákem s otevřenými křídly. Můžou dosahovat velikosti až 20 cm.
Došla jsem k informacím a rozcestí a v křoví jsem zaslechla jakési chroupání, při bližším pohledu jsem zahlédla jakési přerostlé morče (myslím, že se těmto hlodavcům říká nutrie).

Zamířila jsem si to po cestě obhlédnout liduprázdnou pláž Manuel Antonio, ale předtím, než jsem vlezla do moře, jsem se rozhodla nejdříve projít celý park a objevit ještě nějaké to zvíře. Vydala jsem se po stezce k Playa Escondida a narazila na malou plážičku ohraničenou černými skalisky. Také lakavé místo pro koupel. Cesta k Playa Escondido však byla právě uzavřena (stejně jako na poloostrov Punta Catedral), tak jsem to vzala jakousi pěšinkou přes kopec (trochu obavy z možnosti narazit na nějakého hada na cestě. Až doteď jsem z plazů měla štěstí jen na neškodné ještěrky a leguány) a narazila na cestu k vyhlídce. Celou cestu jsem napjatě naslouchala zvukům lesa (v Cahuitě jsem díky tomu viděla medvídka mývala a lenochoda) a sledovala střídavě cestu a vrcholky stromů, jestli náhodou neuvidím třeba toho lenochoda. Od vyhlídky jsem čekala více, z části bránily výhledu stromy. Bylo devět hodin a slunce peklo a teplota se pohybovala kolem 30 stupňů.  Vrátila jsem se tedy k malé plážičce a hupsla do osvěžující vody a chvíli si dala na pláži opalovací pauzu.
Další opalovací pauzu jsem plánovala na pláži Manuel Antonio. Když jsem k ní přicházela, přeběhl mi přes cestu malý mýval. Oproti prvním dvoum hodinám park ožil návštěvníky a všichni nadšeně pozorovali každé zvíře. Jelikož je období sucha, zvířata se stahují více k plážím a v případě mývalí rodinky (5 mladých měla mývalice) to znamená k lidským výdobytkům jako jsou popelnice nebo i batohy položené na pláži. Kolem pláže tak nebyl problém zahlédnout další mývaly a opičky malpy capucinské a take leguány procházející se po písku.
Prošla jsem se přes úžinu podél pláže Espadilla Sur, na jejímž konci byl i východ z parku. Ven jsem ale ještě nechtěla, tak jsem to otočila zpět na pláž Manuel Antonio, kde jsem si ve stínu roztáhla pareo a vlezla do vody. Během mého druhého osvěžení v moři se stala neuvěřitelná věc. Ne vždy jsou lidé zloději, někdy jsou to i zvířata. V Thajsku to byly opice a tady to byly dobře organizované rodinky medvědů mývalů, kteří se vynořili z křovi a kradli, co by snědli. Měla jsem v batohu sáček s ovocem - kousek ananasu, kousky melounu a ohryzek od jablka. Ten mýval vzal ten sáček a odnesl si jej do křoví (ještě štěstí, že jej nezajímal foťák :-) ). Upozornili mě na to po mém návratu ma deku moji sousedé. O pár minut později se mýval vynořil z houští a drze se na mě dívajíc se olizoval. Další příležitost jsem mu ale již nedala.
Po druhé hodině, když se začalo trochu zatahovat, jsem uznala, že od sedmi od rána bylo parku dost (navíc jsem dostávala hlad a další ovoce jsem již neměla), obešla jsem všechny prodejce kokosového mléka (zaručeně studeného) stojící u východu z parku a vydala jsem se do městečka něco pozřít. Musím přiznat, že poslední dobou jsem na evropské stravě.
Následoval přejezd do Queposu, kde jsem si udělala jednu fotku nábřeží (ne zrovna důvěru budící místo, řekla bych, že se u něj slézají bezdomovci a jiná "verbeš"). Na nádraží jsem si koupila lístek na sobotní autobus do Jaco a zamířila do hostalu, kde jsem si k večeři udělala brambory s cibulkou a mlékem. Mňamka. Zalomila jsem to brzy a spala asi 10 hodin.
Dnešní den jsem se rozhodla strávit válením se na pláži. Vydala jsem se cestou směrem na menší pláž, která je z druhé strany Playity ("gay" pláže). Moc se mi na ní ale nelíbilo, tak jsem zase vyšplhala na kopec a slezla k okraji dlouhé pláže Espadilla, na jejímž okraji je právě Playita. Dnes ale byl velký příboj a dostat se na malou klidnou pláž nebylo téměř možné, tak jsem se uvelebila pod jedním ze stromů a rozhodla se užít si den tam. Nakonec kvůli moři vznikla gay zóna práve tam, kde jsem byla. Alespoň jsem měla klid. Na strom si zavěsili vlajku a užívali slunce. Přijíždějí sem především starší ročníky.
Na asi třímetrových vlnách se surfovalo o sto šest. Taky jsem si chtěla moře užít více než jen občasným smočením, tak jsem si zapůjčila body board, což je jakýsi v polovině přepůlený surf, a několikrát jsem se nechala svézt na vlně až na pláž. Nutno dodat, že byly silné proudy a jemňoulinký písek v kombinaci se silou vln způsobil mírné popálení mého břicha (jelikož se na body boardu jezdí na břiše a zvířený písek se dostal mezi mě a podložku). Škoda, že ty vlny a proudy dnes byly tak silné, bojovat s nimi, abych se dostala na nějaké dobré místo a chytila dobrou vlnu, bylo občas vyčerpávající.
Každopádně jsem se dnes dosytosti vyřádila a přismahla (nejen břicho ;-) ). Zpáteční cestu na hotel jsem vzala podél silnice, abych vyfotila několik zajímavých restaurací.
Zítra mě čeká opět brzké vstávání a přejezd přes Jaco lodí do Montezumy.

Z chladna do tropů - přejezd do NP Manuel Antonio

Tak teď asi některé naštvu. Rozdíl teploty mezi Českem a Kostarikou je 40 stupňů. I když jsem včera v horách zažívala teploty odhadem do 20 stupňů, dnes se již teplota pohybuje přes 30. Brzy ráno jsem sedla na autobus z Monteverde směrem do Puntarenas, kde jsem podle plánu měla přesednout na autobus do Manuel Antonio (Quepos). Na přestup jsem měla teoreticky půl hodiny. Jenže autobusy tu sice vyjíždějí přesně z počáteční stanice, ale do té koncové často přijedou se zpoždšním, takže moje půl hodina k dobru rázem zmizela. NašTěstí, když jsem v Puntarenas našla autobusový terminál, odkud by vyjížděly autobusy do Queposu, během 3/4 hodiny mi jel další. Jízda z Monteverde do Puntarenas 1500 colonů (3 dolary), jízda do Queposu 1690 colonů a kyvadlový autobus z Queposu do vesničky Manuel Antonio, kde je i jeden z kostarických vyhlášenách národních parků, 250 colonů.
Já jsem však vysedla v polovině cesty do Manuel Antonio, protože můj hostal "Backpackers Manuel Antonio" je, stejně jako mnoho dalších hotelů a restaurací, po cestě k parku. Původně jsem chtěla strávit tyhle tři noci ve vlastní místnosti, ale ceny za single room jsou tu docela vysoké, takže jsem opět ve společné ložnici, za 12 dolarů na noc. Součástí vybavení je i bazén, kuchyně a snídaně v podobě lívanců a kafe/čaje = americká klasika.
Ubytovala jsem se, převlékla se do plavek a lehkého oblečení a vydala se na obhlídku okolí. Nasedla jsem na autobus a nechala se zavézt až na konečnou u pláže Espadilla v Manuel Antonio. Místo je vyloženě turistické, všude plno stánků s oblečením a suvenýry, restaurací a prodejců zájezdů a průvodců po parku, kteří všechny oslovují "amigo".
Hlad jsem zahnala v italské restauraci pizzou (zítra si již vařím na hostelu) a šla na obhlídku pláže. Na kamenech a u okraje pláže se v některách místech "opalovali" leguáni. Pláž je velká s jemným bílým pískem. Ulicí jsem došla k pokladně národního parku, kde jsem si na zítra koupila za 10 dolarů lístek, s úsměvem odmítla další prodejce pareí a různé bižuterie a zamířila opět po pláži směrem na sever k malé plížičce, kterou prý navštěvuje gay komunita. Pláž "Playita" je z obou stran chráněna útesy a ve stínu palem se opalovalo několik párečků (i hetero). Narozdíl od té velké pláže tu byl klid. Neodolala jsem a vlítla do moře a chvíli si užívala slunce.
Ani nevím, kolik bylo hodin, ale slunce se pomalu schovávalo za kopec, vydala jsem se jednou z cest vedoucích z pláže směrem k silnici (jak jsem předpokládala). Nakonec jsem vyšplhala kopec a když jsem konečně spocená došla k silnici, zjistila jsem, že nejsem daleko od mého hostelu. Takže jsem nechtěně objevila jednu z cest na pláž. Zítra budu v parku, ale pozítří si svůj poslední den v Manuel Antonio užiju v klidu válením se na gay Playita.
Dala jsem si sprchu a sedla na autobus do Queposu, kde jsem si chtěla v předstihu zajistit lístek na sobotu do Jaco, jenže kasa již byla zavřená, tak jsem si zašla do supermarketu nakoupit nějaké jídlo na zítra. Dostala jsem chuť na brambory s cibulkou a mlékem a ovoce, takže zítra bude vegetariánský den.
A že bych si ještě teď hupsla do hotelového bazénu? Je prý k dispozici 24 hodin.

Procházka rezervací Santa Elena a marné hledání Quetzala

Monteverde nabízí nepřeberné množství aktivit a také dvě biosférické rezervace. Ta známější, Monteverde, se nachází na jihozápad od města a míří do ní více návštěvníků, než do druhé rezervace Santa Elena nacházející se 7 km na sever od stejnojmenného městečka. Podle průvodce v rezervaci Monteverde je obtížné při takové vytíženosti stezek spatřit nějaké to zvíře, tak jsem se rozhodla vydat do Santa Eleny s nadějí, že třeba spatřím jednoho z národních ptáků - Quetzala.
Majitelka hotelu mi zarezervovala dopravu minivanem a vystavila vstupenku do rezervace a o půl deváté jsem byla vyzvednuta. Cesta do rezervace trvala půl hodiny a kdybych těch sedm kilometrů po kamenité cestě stoupající a klikaticí se po kopcích měla jít po svých, došla bych tam snad popoledni, pokud bych se někde neztratila. Nejjednodušší je se k rezervaci nechat odvézt. Stačilo, že jsem pak pochodováním po chodníčcích v deštném lese strávila téměř 4 hodiny. Rezervace je opravdovým pralesem s velmi hustou vegetací. Stromy jsou porostlé mechy a lišejníky a několik stezek se klikatí nahoru a dolů po ploše 310 ha. Průměrná nadmořská výška je 1600 metrů.
I když celé tři dny tady v horách pěkně foukalo, v rezervaci díky stromům byl klid. Až moc velký klid. Slyšela jsem sice nějaké ptactvo, ale zahlédnout se mi podařilo jen kolibříky. Po Quetzalovi ani vidu, ani slechu. Alespoň jsem se pokochala zelenou flórou a prošla se po čerstvém vzduchu.
V jednu hodinu jsem se nechala opět odvézt do městečka, kde jsem si sedla do místního bistra Soda Maravilla (doporučovaná v Lonely Planet) a objednala si pořádné jídlo v podobě kuřecího plátku s houbovou omáčkou, zeleninou a hranolkami. Už nějaký ten den totiž bojkotuji tradiční místní pochutiny rýži a fazole. Včera jsem navíc restauraci nenavštívila a jedla zeleninu se zakoupeným uzeným sýrem Provolone (už jsem jej snědla, mňam). Zítra mě čeká velmi brzký ranní přejezd (po čtvrté hodině) do NP Manuel Antonio, kde snad ještě nějaké to zvíře uvidím a hlavně, opět budu u moře a doplním své opálení (mám již solidní základ).

Monteverde: dopolední exkurze v sýrárně a odpolední canopy tour

Je neuvěřitelné, jak brzy se tu v horách rozednívá. Světlo mě vzbudilo ještě před šestou hodinou a naštěstí to vypadalo na pěkné počasí, protože jsem si zaplatila canopy tour (jízdu na ocelových kabelech ze stromu na strom, z kopce na kopec...) a v dešti by to nebylo příjemné. Již tak je tu dosti větrno a docela i chladno. Santa Elena a Monteverde se nachází zhruba v 1500 metrech nad mořem, takže na šortky a tričko s kratkým rukávem to v tom větru opravdu není.
V sedm hodin jsem posnídala nabízené muesli s ovocem (v ceně ubytování mám snídani) a vyrazila po silnici směrem k továrně na sýry, která je jednou z největších v Kostarice a zajimavá je především tím, že ji v 50. letech založila kvakerská komunita, která sem do Monteverde prchla z USA, aby nemuseli narukovat do Korejské války (kvakerské náboženství neuznává války). Kvakerská komunita v Monteverde stále žije, má prý asi 70 členů.
V 9 hodin začínala v relativně malé tovérně prohlídka, během níž nám Sabrina (její rodiče jsou kvakeři) řekla něco o historii, o procesu výroby sýra, promítla nám staré fotografie a součástí byla i ochutnávka sýrů. Do továrny dodává mléko asi 230 farmářů, z toho 2 jsou přímo z Monteverde, nejstarší značka zde vyráběného sýra je Monte Rico (ten mi velmi chutnal), další velmi chutný sýr je uzený Provelone. Vyrabi se tu i gouda, chedar a jiné známé druhy sýrů. Celkem prý okolo 32 druhů. Kromě Kostariky se sýry vyvážejí do sousední Panamy a Nikaraguy.
Prohlídka byla zajímavá a na jejím konci jsem neodolala a Monte Rico a ten uzený si v prodejně koupila.

 O půl druhé mě na hotelu měli vyzvednout z ExtremoCanopy Tour, takže jsem se opět vrátila zpět. Canopy tour je místní specialitou a atrakcí, na kterou se hlásí především turisté z USA, kterých je tu v Monteverde dosti. Jedná se o jízdu v sedacích úvazcích po ocelových lanech z jedné terasy na druhou, buď jen v krátké vzdálenosti mezi stromy, nebo i na dlouhé vzdálenosti z kopce na kopec. Společnost Extremo Canopy je novější v Monteverde a nabízí 13 úseků, jeden sjezd po laně z koruny stromu na zem, Tarzanovo zhoupnutí a Supermanův let. Cena je 45 dolarů. Vesměs všechny místní společnosti mají stejné ceny.

Byla jsem s ostatními zájemci odvezena na základnu společnosti na sever od Santa Eleny, kde jsme byli namontováni do sedacích úvazků a úvazků přes hrudník, dostali přilby a rukavice a krátkou instruktáž. A pak již začala jízda na jednotlivých lanech. Zvláštní je, že i když mám strach z výšek, hlavně pokud vidím pod sebe, tady jsem se nebála a vychutnávala si jízdu. Asi to bylo vědomím, že jsem uvázaná na karabině a nemůže se v podstatě nic stát. Některé jízdy byly obzvlášť pěkné. Škoda, že se během jízdy nesmělo fotit.
Největší strach jsem měla z "Tarzanova zhoupnutí", což je v podstatě volný pád do prostoru zavěšená na laně.

 To byl okamžik, kdy jsem si říkala, že to nedám. Když jsem viděla ten volný prostor pod a před sebou, do kterého jsem měla skočit. První dvě sekundy byly strašné, když mě strčili dolů a já padala, když jsem nabrala houpavý směr, začala to být zábava. Nakonec bych si to dala ještě jednou. Vždy je nejhorší to poprvé, když nevíte, co se bude dít. Pěkný adrenalin to byl a z celého canopy se mi to nejvíc líbilo. I když sesup na laně z koruny stromu dolů taky nebyl špatný.
Poslední atrakcí byl Supermanův let, kdy jsme byli zavěšeni za záda tak, aby jsme jako letěli. Letěli jsme více jak půl kilometru nad zelenající se krajinou, před námi Nikosijský záliv a poloostrov...paráda.

Opravdu zajímavý zážitek.
Z toho horského vzduchu tady jsem již docela unavená, takže dnes to vidím na brzké zalomení, abych zítra brzy vyrazila do rezervace Santa Elena hledat nějaké to zvíře, nebo narodního ptáka Quetzala. To bude poslední den v horském podnebí a pak mě čekají zase tropy a moře :-)

Tarzan Swing - neni jen tak se zhoupnout na lane z 20m vysky.

Přejezd do Monteverde

Ještě štěstí, že se ten přejezd na koni do Monteverde nekonal. Ráno se totiž nevyvedlo počasí. Všechny hory v okolí La Fortuny byly zahaleny do hustých bílých mraků a čas od času sprchlo. Posnídala jsem lívance a po půl deváté se s ostatními zájemci o převoz do Montevede "nalodila" na mikrobus, který nás odvezl k jezeru rozprostírajícímu se z druhé strany sopky Arenal, po které dnes nebylo ani slechu. Tam jsme přesedli na loď, která nás odvezla na druhý konec jezera, kde jsme opět přesedli do čtyř aut s pohonem na všechny 4 a vydali se po kamenitých cestách po kopcích směrem k Monteverde. Oblast je docela těžko přístupná, protože místní nechtěli, aby se k Santa Eleně, což je centrum Monteverde, stavěla nějaká silnice, aby se tak místo zaplnilo ještě více lidmi.

Monteverde je známé nejen svými biosférickými rezervacemi plnými zvěře a ptactva, ale také kvakerskou komunitou, která se sem dostala v roce 1949 z USA (odmítali jít bojovat do Koreje). Kvakeři zde založili továrnu na sýry (tu snad navštívím zítra).
Byla jsem dovezena až k hostalu, který jsem si našla na internetu. Jmenuje se Sleepers Sleep Cheapers a oproti fotkám na netu je trochu prostší. Vede jej kostarická rodina. Tentokrát mám svůj vlastní pokoj. Oproti tomu 5hvezdičkovému hostalu ve Fortuně jsou tu opravdu polní podmínky, ale ty 3 dny to přežiju :-)

 Poté, co jsem se ubytovala, jsem zamířila na obhlídku horské vesničky Santa Elena. Na mapě ty vzdálenosti jsou směšné, ale je to tu v horách a každá silnice buď klesá nebo stoupá, takže moje procházka k motýlím zahradám vzdáleným necelé 2 km byla po tom včerejším fyzickém výkonu docela namáhavá.
V motýlí zahradě jsem absolvovala přednášku o broucích a motýlech a prošla se čtyřmi zahradami s poletujícími motýly. Vstupné docela drahé - 12 dolarů. Ostatně v celé této oblasti peníze mizí jako nic, ať již za atrakce, vstupy do parku, nebo za jídlo.

Nazítra jsem si zaplatila další aktivitu, kterou jsem chtěla během mého putování vyzkoušet - canopy tour, neboli létání na ocelových lanech přes údolí a ze stromu na strom. Takže opět trochu adrenalinu.

Velmi plodný a vyčerpávající den pod sopkou Arenal

Pěkně jsem si dnes dala do těla. Původní plán sednout ráno na autobus a nechat se zavézt k národnímu parku, abych si prošla některou ze stezek po úpatí sopky Arenal, jsem nakonec změnila a rozhodla se vydat na tůru k vodopádu La Foruna, který je od města vzdálený 5 km na úpatí bývalého vulkánu Cerro Chato. A jako doplnění vylézt i na Cerro Chato. V průvodci varovali, že stezka na Cerro Chato je pro zkušené cestovatele a zabere dost času. Trochu mě to odrazovalo, ale rozhodnutí jsem chtěla udělat až po návštěvě vodopádu.
Takže po osmé hodině jsem vyrazila směrem do města a z města. Počasí se dnes opravdu vyvedlo a konečně jsem měla možnost vidět i vrchol sopky.
Vzhledem k tomu, že cesta k vodopádu vedla do kopce, těch pět kilásků jsem šla asi hodinu a půl, ačkoliv normálně mi to trvá hodinku. Už během této části jsem se pěkně zapotila. Před sebou jsem stále viděla sopku, nad níž se rychle přesouvaly mraky a zakrývaly nebo odkrývaly štíhlý kužel kráteru.
Za vstup k vodopádu se platí 10 dolarů, stejně jako na ostatní stezky, které jsou vetšinou soukromé. Nejdřive jsem se podívala z vyhlídky na vysoký vodopád padající do údolí a pak k němu i sestoupila. Docela dost schodů. Dole se někteří koupali v malém jezírku a řece pod vodopádem. Já jsem ale před sebou měla výstup na Cerro Chato, v jehož kráteru je také jezírko, kde se dá vykoupat. To jsem chtěla mít jako za odměnu, tak jsem se nechtěla namáčet již tak brzy.
Chvíli jsem si odpočinula u vody a vydala se na docela namáhavý výstup po schůdcích zase nahoru. S sebou jsem měla snad 3 litry vody. Bylo to zapotřebí, stejně jako dobré boty a repelent.
Od pokladny u vodopádu jsem se vydala další cestou směrem nahoru, podle šipek k hotelu Green Lagoon, kde jsem měla na recepci zaplatit dalších 10 dolarů za vstup na stezku na sopku. Na recepci mi ukázali mapku a ubezpečili mě, že je to dobrá cesta. Na vrchol to měly být 3 km, k laguně se pak mělo sestoupit nějakých 100 m.
První část cesty na bývalou sopku, která nesoptí již více jak 4000 let, byla docela v pohodě. Po zatravněné cestě lemované kvetoucími rostlinami jsem stoupala výš a výš. Po 1.3 km se cesta změnila. Byla prudší a plná jakýchsi schůdků vyhloubených v hlíně. Čas od času se již objevil i nějaký strom. Typovala bych, že tato část byla dlouhá nějakých 400 metrů, ale já doufala, že je to víc. Před vstupem na třetí etapu výstupu (a tu nejhorší, ale to jsem měla zjistit až během výstupu), jsem se občerstvila, dodala tělu cukry v podobě čokoládových tyčinek a pak vstoupila na úzkou cestu vedoucí lesem. Cesta byla samý schod, buď uměle vytvořený, nebo přirozeně z kořenů stromů. Tady ze mě už lilo fest. Byl to docela strmý stoupák. V polovině jsem začala nadávat. Vypadalo to, že to stoupání nikdy neskončí. Lepší než posilovna. Pozitivem tohoto výšlapu je nejen dosažení cíle, ale i pevný zadek, na který bych dřela několik dní. Takhle se stačilo jednou vydat po tisících schodech na vrchol hory, překonat nějakých 900 výškových metrů (La Fortuna leží v nadmořské výšce 253 m a vrchol Cerro Chato v nějakých 1140 m) a budu mít pozadí pevnější než Pippa Midleton (sestra manželky prince Williama, svého času se její pozadí hodně probíralo v mediích :-) ).
Na vrcholu jsem stanula po více než dvou hodinách. Z vyhlídky jsem si mohla opět prohlédnout vedlejší sopku Arenal, která zatím stále odpočívá. Pak mě čekal ještě sestup do vulkánu k laguně. Nějakých 120 metrů. Sestup to byl ještě strmější, než ten výstup. Laguna byla pěkně tyrkisová a bohužel i docela studená, takže místo zaslouženého ponoření se až po hlavu do čisté vody, jsem do vody strčila jen chodidla.
Jelikož byly téměř 2 hodiny, dlouho jsem se tam nezdržovala a opět se vydala nahoru a pak již na zpáteční cestu, která byla tentokrát rychlejší. Přesto kolena docela dostala zabrat. Uvažovala jsem, že si od parkoviště u vodopádu stopnu taxíka, ale jakmile jsem se dostala na normální cestu bez schodů, šlo se mi snadněji a těch posledních 5 km jsen si zpestřila poslechem hudby. Takže po osmi hodinách treku jsem dorazila zpět na hotel. S bolavýma nohama a svaly, které by potřebovaly masáž.
Již ráno jsem si přidala do plánu dne i návštěvu termálních lázní Baldi, které jsou od hotelu vzdálené nějakých 5 km. Odpočinek v termální vodě měl být za odměnu a po takovém treku se to vyložene hodilo.
Společně s dvěma Kanaďankami jsem se složila na taxík a nechala se zavézt k Baldi Hot Springs, kde jsem v ceně 35 dolarů měla i večeři formou bufetu (bez večeře by mě vstup vyšel na 28 dolarů).
Termální lázně mají několik bazénů s vodou teploty až nějakých 67 stupňů. Válela jsem se ve vodě o teplotě kolem 40 stupňů asi tři hodiny, bohatě se najedla a zrelaxovala tak, že mě už zase nic nebolí (no, uvidíme zítra) a jsem schopná trochu i myslet.
Zítřejší přejezd do Monteverde jsem původně chtěla udělat zábavnou formou na koni, ale bohužel se nikdo dalši na tuto tour nepřihlásil, takže jsem si zaplatila Taxi-boat-taxi variantu, kdy pojedu přes jezero, které se nachází z druhé strany sopky, na lodi a poté terénním jeepem budu dovezena až k hotelu.
Dobrou noc.

Rafting na řece Sarapiqui

Dneska mi začala "adrenalinová" část dovolené. Přes hotel jsem si se slevou zakoupila rafting, který měl být na řece Toro, stupeň obtížnosti III.-IV. (ze šesti stupňoé škýly), jenže, jak nám náš průvodce Jose v autobuse sdělil, na řece Toro je již tři dny málo vody, a tak jsme jeli řeku Sarapiqui, se stejnou obtížností. Před rokem jsem si v Thajsku raftování vyzkoušela poprvé a nadchlo mě to a nyní byly přede mnou více jak 2 hodiny sjíždění řeky, která byla obtížnější, než co jsem zažila. I když je fakt, že jsem možná čekala ještě větší adrenalin, ale zažila jsem spoustu legrace a co je hlavní, nevyklopila jsem se. Jedné skupince se to podařilo dokonce dvakrát.
Naši kostaričtí průvodci ze společnosti Wave Expedition (která je doporučována i v Lonely Planet jako seriózní a profesionální) nás po cestě dobře informovali o bezpečnosti na raftu. Po cestě k řece nám ukázali strom "obalený" leguány a přidali i několik vtípků. Vyrazili jsme o půl deváté, k řece to byla zhruba 1.5 hodinová jízda.
Do týmu na raft jsem dostala schopné lidi mého věku a schopného a vtipného kormidelníka Joseho alias Chizu. Byla jsem v podstatě jediná, kdo mluvil španělsky. Co se národnosti týká, převažovali Američané středního věku. Na informaci, že jsem z Česka reagovali s úžasem a marným tápáním v paměti, kde že to vlastně ta moje země leží. Ještě větší úžas jsem vzbudila informací, že cestuji sama a na vlastní pěst, a nemalou závist pro svůj voděodolný foták, který jsem vytáhla zpod vesty pokaždé, když to bylo možné.
Během těch dvou hodin jsme projeli asi 15 km úsek řeky, s několika zastávkami ( zastávka na svačinu v podobě melounu a ananasu, zastávka na seskok ze skály do řeky /asi 2 metry to byly, ale opět mi to z vrchu připadlo strašně vysoko/, zastávka a čekání na vyklopenou posádku posledního raftu/...Voda měla odhadem asi 22 stupňů. 
Celkově nás bylo asi dvacet, z toho dva rafting pro zranění nedokončili.
Kdyby si tu za tuto atrakci neúčtovali takové peníze, dala bych to víckrát. Po čtvrté hodině jsem dorazila zpět do Fortuny.
Na zítřek jsem měla v plánu si půjčit kolo a vyrazit kolem sopky do národního parku, ale recepční mi to vymluvil, prý je to dost obtížné a na klikatých silnicích ne moc bezpečné, tak asi ráno stopnu autobus.

La Fortuna: dobrodružství na úpatí jedné z nejčinnějších sopek začíná

Spakovala jsem si věci a vydala se hledat terminál, ze kterého mi měl vyjíždět autobus na sever do La Fortuny. Najít malou zastávku byl trochu problém, byla totiž trochu schovaná, ale podařilo se a po půl deváté jsem se vydala na čtyřhodinovou cestu vnitrozemím. Občas trochu dobrodružnou cestu, to když se autobus na poměrně úzké silnici v zatáčce v horách vyhýbal jinému autobusu. Ale dorazili jsme bez poskvrnky do La Fortuny a já se vydala hledat vytipovaný hostal "Arenal Backpackers Hostal", který se sám označuje jako 5 hvězdičkový hostel. Sopka Arenal, která je jednou z nejaktivnějších sopek světa (soptí již od roku 1968), byla z části zahalená v mracích, takže nebylo vidět, jestli opravdu soptí (prý je od října 2010 opět v klidu). Musím ale říct, že je to impozantní pohled na vysoký kužel, jehož špička je zahalená v mracích, zdvihající se do výšky 1670 m/m nad městečkem. La Fortuna je sympatickým městečkem žijícím především z turismu orientovaného na outdoor výlety kolem sopky, na farting na některé z řek, nebo na canopy tour. Prostě ideální pro milovníky sportu a adrenalinu.
Součástí služeb hostelu, který má opravdu špičkové služby, je i zajišťování různých programů. Původně jsem se chtěla vypravit do města, kde bych si u jedné z renomovaných agentur zakoupila rafting, ale na hostelu to udělali za mě, navíc u společnosti, kterou jsem chtěla využít a se slevou (prý mám tvrdit, že jsem student :-) ). takže zítra ráno vyrazím sjíždět řeku Toro, stupeň obtížnosti III.-IV. Prý, když už mám za sebou jednu zkušenost, tak to bohatě stačí na tento typ obtížnosti.
Jinak je tu docela horko. Včera jsem klepala kosu na Irazu a dnes se peču pod Arenalem.

Včerejší výlet na sopku Irazú a krátká zastávka v Cartagu

Takže na včerejší den (poslední den v San José) připadl výlet na nejvyšší kostarickou sopku Volcán Irazu (3432 m/nm). Autobus vyjížděl ze zastávky u Národního divadla v osm hodin a po několikerém nabírání dalších cestujících (i místních osadníku, kteří potřebovali jen popojet z jedné horské vesnice do druhé) jsme o půl jedenácté stanuli na vrcholu sopky. Netřeba připomínat, že v té nadmořské výšce bylo potřeba se trošku tepleji obléci. Vzduchem se proháněla mlha s jemňoulinkým deštěm a studený vítr. Na prohlídku jsem měla dvě hodiny. Dostatek času na procházku k hlavnímu kráteru, na jehož dně je tyrkysové jezírko. Jezírko bylo i ve vedlejším kráteru a jakýsi třetí kráter byl plný sopečného popela a zvětralé lávy. Irazu je, i když se nezdá, aktivní a někde tam byl i čtvrtý kráter, ale ten nebyl přístupný. Kvůli oblačnosti nebylo vidět na karibsée pobřeží (prý je to za jasných dní možné).
Po půl jedné jsme se zase vydali zpět. Během jízdy se naskytal nádherný výhled na údolí a okolní krajinu. na stráních sopky se pásly krávy.
V Cartagu jsem se nezdržela dlouho. Navštívila jsem jen slavnou basiliku de Nuestra Señora de los Angeles, která je považována za jedno z nejsvětějších míst země. Pak jsem se přesunula na náměstí k ruině kostela ze 17. století, který nikdy nebyl dokončen. V roce 1910 jeho dostavbu zhatilo zemětřesení a od té doby se zachovaly jen obvodové zdi.
Na náměstí kolem ruiny to žilo. Mezi posedávajícími lidmi stála hlídka policie, která je přítomná snad v každém parku a u každé památky.
Našla jsem teminál autobusu a vyrazila zpět do San José, kde jsem se naposledy prošla ulicemi nevzhledného města.