MOTTO

"Cestování je jako droga - když jednou propadneš tomu intenzivnímu kouzlu dálek a svobody, chceš stále víc, až se ti touha poznat nové kouty světa stane závislostí a nasbírané zkušenosti z cest ovlivní tvůj pohled na život..." Katka Francová

pondělí 9. prosince 2013

První týden v hostelu Tequilita

Týden utekl jako voda a ačkoliv jsem mĕla první dva dny sto chutí se sbalit a z Playa del Carmen odjet na klidnĕjší Isla mujeres, nakonec se situace zmĕnila. Druhý den večer se šlo neočekávanĕ pařit s ostatními zamĕstnanci-dobrovolníky z hostelu (a že to teda byla pařba) a konečnĕ jsem se nemusela v tomhle velkém letovisku cítit tak sama. V práci jsem si zajela svůj rytmus, takže jsem najednou mĕla hotovo již po třech hodinách. Nutno podotknout, že je hostal zatím poloprázdný. Je nás tu víc zamĕstnanců než hostů. Za týden má být ale vše jinak. To nastane vrchol sezony. Kolem Vánoc a až do půlky ledna má být Playa del Carmen narvaná k prasknutí. Od začátku ledna se tu navíc bude konat nĕkolikadenní festival elektronické hudby (to příšerné tuc tuc), přijede nevímkolik dýdžejů a má to být jedna z událostí roku. Osobnĕ bych byla radši za festival salsy, merengue, reggeatonu...prostĕ latinskoamerické hudby. Tady ale všichni šílejí po elektro, techno, house... Již bĕhem první pařby jsem mĕla možnost poznat slavnou klubovou 12. ulici, kde basy duní ze všech stran, nahánĕči se snaží dotáhnout turisty právĕ do jejich podniku, bary se předhánĕjí v akcích typu "ladies night" a mexická policie hlídkuje doslova po zuby ozbrojená, co kdyby nĕjakého opilého amerického turistu napadlo střílet...Cala Ratjada na Mallorce je oproti tomu klidné letovisko (i když jsem tu zatím nevidĕla žádného opilého nĕmeckého (nebo jakéhokoliv) turistu čůrat a zvracet na ulici. Tady by si to asi nedovolili. Pátá avenida je velkou nákupní zónou a dvanáctá ulice je diskotékový cirkus. Naštĕstí stojí hostel trochu mimo to šílenství. I když i my tu dokážeme pĕknĕ zapařit. Záminka se vždy najde. Ve čtvtek kdosi slavil narozeniny. Spát jsem šla pozdĕ a vstávala brzy, abych uklidila hostal. A pak odpoledne přišla Rosi (nová argentiská kamarádka (jsem na hostelu, kde jsou témĕř samí Argentinci)) s tím, že jestli si večer nechci vydĕlat nĕjaké peníze propagací jakési značky tequily na nĕjaké VIP party. Prý tři sta pesos za hodinu a zhruba čtyři hodiny. Zařídila nám to Andrea, máma jednoho z majitelů hostelu. Jasnĕ, že by se mi peníze šikly. Tak jsme vyrazily koupit nĕjaké levné boty na podpadku, které byly potřeba a večer naklusaly do hotelu Soho Playa, kde se konal propagační večírek, na nĕmž mĕl zahrát prý slavný Dj Mr. Mike. Jelikož mi elektronická muzika nic neříká, bylo mi úplnĕ jedno, kdo to je. Prý patří ke svĕtové špičce. Každopádnĕ to byl příjemný pán, žádná primadona. Odhadem má tak kolem šedesátky. S Rosi jsme obcházely hosty a nabízely jim panáky tequily. Součástí byl i prodej exkluzivní kolekce láhví tequily, jejichž design vytvořil známý kolumbijský umĕlec (mladý sympatický gay). Po třech hodinách jsme se přesunuli na diskotéku Blue Parrot, kde akce pokračovala. Dj Mike tam mĕl další vystoupení a my s Rosi jsme rozlévaly další láhev tequily Alacran a mladí fotografové to celé fotili. Nakonec jsme odcházely domů okolo půl páté. Nedočkavé zout ty příšerné boty na podpatku. I když jsem sehnala pĕkné, již po první hodinĕ jsem je začala nanávidĕt. Jak mĕ bolely nohy! K úklidu hostalu se mi přidal i úklid spřáteleného hostalu Tres mundos, kde se jim zatím nepodařilo najít dobrovolníka na úklid. Vzhledem k tomu, že i tam je zatím málo hostů, jsem vždy se vším hotová nĕco po dvanácté. Za tuhle výpomoc mi bude ale zaplaceno. Dnes mi vedoucí Barbara řekla, že i přesto mám pracovat do dvou, tedy šest hodin dennĕ, což mi přijde trochu nefér, když ostatní dobrovolníci, co jsou na recepci, jen sedí, surfují na internetu a Facebooku a pouští si hudbu podle chuti, a já lítám po třech patrech s mopem, smetákem a čistícími přípravky a snažím se vše udĕlat brzy, abych mohla mít klid. Takže od zítřka zvolním tempo. Dnes jsem byla totiž nachytaná, že jak skončím, vyrazím do Akumalu, kde je možné šnorchlovat se želvami. Malé letovisko je od Pl.del Carmen vzdálené půlhodiny jízdy mikrobusem a vzhledem k tomu, že se tu stmívá již v pĕt, bylo by fajn, kdybych vyrazila již třeba v jednu. Jenže jsem musela zůstat až do dvou. V Akumalu jsem se octla po třetí. Chtĕla jsem se řídit doporučením Andrey a pronajmout si malou skříňku, kam bych si zamčela batoh, ale chtĕli tam za nĕ neuvĕřitelný poplatek 140 pesos nezávisle na počtu hodin, tak jsem to riskla, našla si na docela plné pláži místečko vedle dvou nĕmeckých turistek (u nich je pravdĕpodobnost toho, že mi sbalí batoh o hodnĕ nižší, než kdybych si lehla vedle snĕdých Mexičanů), přikryla batoh pareem a vyrazila se šnorchlem a podvodním foťákem prozkoumat nejbližší okolí. Želvy je tu totiž možné vidĕt již dvacet metrů od břehu. Nakonec jsem jednu vidĕla díky zkušenému místnímu mladíkovi, který mĕ k ní navedl. Voda byla ale trochu zakalená. K vidĕní byli i malý rejnoci a různé ryby (ovšem se šnorchlováním v San Blas si tohle místo nezadá. Vyfotila jsem si želvu a zamířila na břeh. Přece jen se ve mĕ usadila jakási paranoia, že mĕ zas nĕkdo ukradne vĕci. Batoh tam ale pořád byl. Při odchodu smĕrem k silnici jsem narazila na brazilskou spolubydlící, která v Akumalu trávila odpoledne. Tak jsme se na hostal vrátily spolu. A já pak zamířila do fitka (abych tu jen nehnila na pláži a mĕla co dĕlat po setmĕní, zapsala jsem se do posilovny v nadĕji, že by třeba uvítali moje služby coby instruktorky Zumby. Zájem ale nebyl, tak bude Zumba od zítřka v hostelu. Zájem je zatím velký. Doufám, že přijdou všechny, co účast přislíbyly.... Takže to jsou ve zkratce události posledního týdne. Ve čtvrtek bych mĕla mít volno. A o víkendu zřejmĕ další promoakci (jen doufám, že bez podpatků).

Playa del Carmen

Akumal

Akumal



Žádné komentáře:

Okomentovat

Výlet do bývalého kambodžského hlavního města Udong

Na 8:30 jsem měla domluveného tuk-tukáře, který mě měl odvézt do Udongu. Udong je vzdálený asi 37 km severně od Phnom Penhu a býval hlavním ...