Celý den ve fotogenických ulicích staré Hanoje

No to byla noc! Sice jsem ubytovaná v centru historické části Hanoje, ale co se zvuků týká, si připadám jako na vesnici. Někdy brzy nad ránem začal někde kokrhat kohout. Nebo spíše více kohoutů. Bylo to tak hlasité, jakoby byl přímo u okna. A k tomu se později připojilo mňoukání hladové kočky. Doufám, že ten kohout půjde dnes do polévky.
Jinak si ale na ubytování nemohu stěžovat. Každá postel v šestilůžkové společné ložnici jsou kapslového stylu (proto se jmenuje hostel Capsule) má vlastní skříňku na batoh, elektrickou zástrčku, světlo a závěs.
Díky zvířectvu jsem vstala v sedm. Od půl osmé se podává snídaně. Zvolila jsem bagetu s vejcem a po osmé se vydala objevovat ulice staré Hanoje.
Rozhodla jsem se vydat po trase vyznačené na mapě, kterou jsem vyfasovala na recepci. Jako první jsem zamířila k jezeru Hoa Kiem. To je jedním ze symbolů města. K jezeru se váže i legenda o želvě, která půjčila císaři meč, aby mohl bojovat s nepřítelem. Ten jej pak želvě v jezeře zase vrátil. Proto název Hoa Kiem znamená "jezero navráceného meče.
Předtím, než jsem se vydala na červený most spojující břeh s ostrůvkem, na kterém je chrám Den Ngoc Son, jsem zamířila najít divadlo vodních loutek, které patří k vyhlášeným atrakcím. Takhle po ránu hrálo pár místních na plácku u jezera badbinton. Obešla jsem pár ulic, než jsem divadlo našla. Hned jsem si koupila vstupenku na jedno z odpoledních představení. Naštestí měli místo. Prý je dobré si lístek obstarat tak den předem. Cena za představení 100 tis.dongů.
Za vstup do chrámu na jezeře si účtují 30 tis.dongů. Dnes je ještě svátek a uvnitř bylo hodně lidí. V jedné části chrámu je za vitrínou nabalzamovaná velká želva. Ještě před pár lety tyto želvy v jezeře žily. Poslední zemřela nedávno. Želvy byly více než metr dlouhé.
Po prohlídce jsem se vydala po v mapě vyznačené trase ke staré městské bráně. Ta je na ulici Hang Chieu. V sousední uličce probíhal trh se zeleninou, masem, rybami. Úžasná podívaná a skvělé na focení. Prošla jsem kolem budovy tržnice Dong Xuan a vydala se k železniční trati. Dalším bodem na programu byla procházka po starém železničním mostě Long Bien, který je symbolem hanojského odporu během americké války. Několikrát byl bombardován a vždy Vietnamci rychle opraven. Byl navržen G.Eiffelem a postaven mezi 1899 a 1902. Než jsem se na běh dostala, čekalo mě dvakrát přejít opravdu rušnou silnici. Po obou stranách železnice jezdí i mopedy. Vyfotila jsem se na železnici, došla do části, kde jsem mohla vidět Rudou řeku. Stará část Hanoje jakoby na březích náplavové části řeky zvořila hradbu. Když jsem se vrátila na malé nádraží Long Bien, čekalo tam několik turistů. Za chvíli tudy projížděl vlak. A to je zajímavá podívaná, jak se starý vietnamský vlak blíží po mostě. Na záchodech na stanici, kde je extra napsáno v angličtině FREE se ze mě jakási hajzlbába snažila vytáhnout "money", že prý za to, jak je čistá podlaha. Nic jsem jí nedala. Řekla jsem, že je to free a vlezla do kabinky ve stylu tureckého záchodu, kde bylo nasráno. A za tu "čistotu" chtěla prachy! Když jsem byla v kabince, začala demostrativně vylívat kýblem podlahu a čistit ji. Za ten přístup ani dong.
Pokračovala jsem dál ulicemi. V jednom stánku jsem si dala na vyzkoušení čerstvý bochánek s příchutí vanilky a kafe. A pouliční prodejkyně mi prodala jakési plněné sladké kuličky. Byly příšerně sladké.
Když jsem prošla celou trasu, bylo lehce po poledni. Tohle město je sympaticky "malé". Pěšky se lze dostat na spoustu míst. Loutkové představení mělo začínat v 17:20, tak jsem se vydala ulicí Duong Thanh směr výčepna místního točeného piva Bia Hoi. Jenže tak brzy byla ještě zavřená. Tak tedy další cíl, který jsem plánovala na další den - Chrám literatury. Ulice Phung Hung vedoucí kolem železniční tratě mě dovedla k další zajímavosti: úseku kolejí vedoucích mezi domy. Od kolejí ke vchodu do domů to byly necelé dva metry. Vlak tudy projíždí hlavně v noci a také dopoledne ten, co jsem viděla přejíždět přes most. Prošla jsem si po kolejích ten úsek.
Po cestě kolem bývalé městské citadely, po které jaksi není památky, jsem míjela pouliční hlídače. Jeden seděl u stolku umístěného u silnice a sledoval něco na mobilu. Při zběžném pohledu jsem zahlédla porno. Musela jsem se smát, čím si tu krátí pracovní dobu.
Došla jsem k Leninovu parku. Přes silnici stojí muzeum vojenské historie a historická věž z počátku 19.století, na které již od skončení vietnamské války vlaje vietnamská vlajka.
Jako první jsem ale zamířila na plácek pod sochou Lenina, kde to opravdu žilo. Malé děti (a i ty větší) se tu projíždely na elektrických autech a minisegvejích. Pozorovat to bylo velmi úsměvné. Co by tomu soudruh Lenin asi řekl, že se tu místní mládež baví na hračkách dovezených ze západu? Každopádně to tu připomínalo hanojskou ulici co se chaozu týká. Mladí už trénovali na jízdu bez pravidel.
Přešla jsem silnici a vydala se do muzea vojenské historie. Vstupné 40 tis.+30 tis.za možnost focení. Batoh jsem si musela zamčít do skříňky.
Na prostranství komplexu jsou umístěny jako exponáty zabavené americké stíhačky, vrtulníky, tanky. Mezi tím i sovětské stroje. Prošla jsem se nejdříve sálem věnovaným vojenským úspěchům z doby středověku a pak se vydala na expozici týkající se americko-vietnamské války. K tomuto tématu je tu opravdu hodně fotografií. Dokonce i fotografie protiválečné demostrace pořádané v roce 1966 v Ostravě. Další expozice se také týká odporu proti francouzské nadvládě. Zajímavé muzeum. Poté jsem se již vydala k Chrámu literatury. Po cestě jsem míjela budovy ambasád. Ty mají své sídlo ve čtvrti s domy ve francouzském stylu. V jedné z ulic jsem další den objevila i tu českou ambasádu. Hlídkující vietnamští policisté mi ale nedovolili si budovu vyfotit.
Když jsem došla k areálu rozlehlého Chrámu literatury, čekala mě velká výzva - přejít neuvěřitelně rušnou silnici. Zde to byl opravdový adrenalin přecházet před množstvím motorek a aut. Na druhé straně mě zase čekalo množství lidí na ulici, která kromě toho byla plná zaparkovaných motorek. Došla jsem až k hlavnímu vstupu a při pohledu na tu frontu na vstupenky mi bylo jasné, že dnes se dovnitř již nepodívám. Přes silnici jsem zahlédla jakýsi trh. Nebyl to ale trh, ale stánky, kde si každý mohl nechat napsat pěkným kaligrafickým písmem přání do nového lunárního roku. Zde se oslavy příchodu nového roku nazývaji TET. Během nich mají Vietnamci dovolenou a tráví ji v rodinném kruhu a návštevou svatyní. Někteří písaři vypadali svým vzhledem jako starý Konfucius. Zastavil jsem se u stánku, kde čekal na zákazníky mladý písař podobající se Jet Limu. U stánku tam s ním sedělo pár mladých. Jedna holčina si mě všimla a pozvala mě k nim na čaj. Sedla jsem si na miniaturní stoličku, dostala šálek zeleného čaje a dala se do řeči s výřečnou vietnamskou studentkou Hanou (vietnamské jméno bych si stejně nezapamatovala). Vyprávěla mi o vietnamské kaligrafii a nabídla mi, že mi její přátelé (mladý "Jet Li" a ještě jeden mladík) něco napíšou na památku. Zvolila jsem tedy slovo  "štěstí". Štětce se ujal mladík v košili. Podle Hany byli oba dva ze mě unešení. Udělala jsem si s oběma písaři selfie, pak i s Hanou, která mi napsala adresu místa, kde pořádají kurzy kaligrafie zdarma. Hana se pak se mnou rozloučila, že musí jít. I já již musela směr divadlo.
Představení vodních loutek bylo moc pěkné. Hudebníci doprovázeli výjevy tradiční hudbou. Většinou se jednalo o scény z tradičního vietnamského života a mytologie. Představení trvalo necelou hodinu. Rozhodně to byla jedna z atrakcí, kterou je třeba ve Vietnamu vidět. Bylo po šesté a kolem jezera to stále žilo. Ještě jsem si nafotila nasvícený červený most, obešla jezero dokola a zamířila do jedné z ulic na večeři. Všechny restaurace byly pěkně plné. Našla jsem volný stůl v jedné levné a populární a dala si jarní závitky plněné směsí s mořským krabem a k tomu guayavový džus. Bylo to vše vynikající. A jen za 95 tisíc. A pak již moje kroky zamířily na pokoj.
Byl to neuvěřitelně zajímavý den. Tolik fotogenických okamžiků. Hanoj je opravdovým rájem na focení.

Výzvou dnešního dne bylo přecházení rušných silnic plných aut a motorek. Pravidla silničního provozu tu prakticky neexistují a semafory jsou jen na těch nejrušnejších místech. Občas to byl fakt adrenalin. Odvahou bylo vstoupit do silnice a pomalu postupovat vpřed. Hlavně neběžet a nezastavovat se. Motorkáři se vyhnou, autům dávat přednost. Opravdový zážitek.