Hoi An - deštivý den ve městě švadlen lampiónů

V osm ráno jsem byla vyzvednuta od kanceláře dopravní společnosti sídlící na rohu ulice, kde jsem si koupila jízdenku do Hoi Anu. V hostelu nabízeli dopravu za 90 tisíc, přímo v kanceláři stála 80 tisíc. Nabrali jsme další cestovatele a dojeli k autousovému nádraží u citadely, kde již čekal lehátkový autobus.

Předpověď počasí na několik dalších dní nebyla vůbec příznivá. A to nejen pro Hoi An. Už od rána mrholilo i tady v Hue.

Hoi An je jedno z nejmalebnějších vietnamských měst se zachovalým historickým centrem. Město leží u řeky Thu Bon kousek od mořského pobřeží a čas od času jej postihují záplavy. Kdysi to býval vedle Macaa a Malaky jeden z nejvýznamnějších přístavů v Asii. Zámořský obchod zde probíhal s hedvábím, keramikou, papírem, porcelánem, pepřem, čínskou medicínou, slonními kly, včelím voskem...Nejvíce se do obrazu města zapsali čínští a japonští obchodníci, kteří obývali domy u řeky. Hoi An byl prvním místem ve Vietnamu, kam se dostalo křesťanství. Za francouzské okupace bylo město administrativním centrem. Za vietnamské války byl téměř nedotčen díky dohodě obou stran. Od roku 1999 je na seznamu UNESCO. Dnes patří Hoi An k místům, které je ve Vietnamu nutné vidět. Vyhlášené je zdejší krejčovské umění a také výroba pestrobarevnách lampiónů, které zdobí ulice starého města.

Cesta do Hoi Anu trvala čtyři a půl hodiny. V Hoi Anu řidiči nejprve vyložili hromadu látek a pak nás vysadili na jakémsi parkovišti někde v centru. Mírně poprchávalo. Taxikáři se snažili ulovit nějakého zákazníka. Naložila jsem batoh na záda a s průvodcem otevřeným na stránce s mapou města se vydala najít ulici Cua Dai, po které bych došla k zamluvenému ubytování v rodinném Petunia Garden Homestay. To mělo být na půli cesty z centra k pláži Cua Dai. Naštěstí jsem zamířila správným směrem a ulici našla. Horší bylo, že se rozpršelo tak, že jsem musela vytáhnout deštník. Úzký chodník lemovaly krejčovské obchody s vystavenými šaty a obleky.

Hoi An je vyhlášeným městem švadlen. Snad každý turista si odtud odváží na míru ušitý oděv.

Trvalo mi půl hodiny, než jsem došla a našla ubytování. Takhle v dešti mi to připadalo strašně z ruky od centra. Byla to ale jedna z nejlevnějších možností navíc obklopené zahradou. Na ubytování jsem musela počkat do tří, než přišla majitelka.

Dostala jsem postel v malém čtyřlůžkovém pokoji. Žádný extra luxus, ale stačilo. Za 5 dolarů na noc se snídaní. Za 30 tisíc jsem si mohla půjčit kolo. Dnes již bylo pozdě, ale další den jsem toho chtěla využít. Majitelka mi ještě dala vizitku jednoho z krejčovských salónů, kde mi prý ušijí, co budu chtít. Přezula jsem mokré trekáče za sandále a vydala se do historického centra. Pršet naštěstí přestalo. Tedy na chvíli.

Od ubytování to bylo 2,5 km. Předtím, než jsem došla do centra, sedla jsem si do jedné z levných restautrací a vybrala si na vyzkoušení jednu z místních specialit – banh vac – neboli ''bílá růže''. Taštičky z rýžové mouky plněné krevetami. Vynikající a jen za 40 tisíc.

Jakmile jsem se dostala na jednu z pěších ulic centra, přispěchala ke mně místní žena a snažila se mě přesvědčit, ať se jdu podívat na její zboží. Odmítla jsem a pokračovala dál. Mezi domy byly zavěšené barevné lampióny. Domy v historickém centru mají většinou žlutou fasádu. V přízemí jsou krejčovské salóny, obchody se suvenýry, obrazy... Několik významných domů je pak zpřístupněno veřejnosti.

Na několika místech kolem centra jsou pokladny, kde jsou prodávány vstupenky do starého města. Za poplatek 120 tisíc dongů je možné navštívit pět libovolných pamětihodností jako jsou muzea, měšťanské domy atd. Došla jsem k Japonskému zastřešenému mostu, který se stal jedním ze symbolů Hoi Anu. Most byl postaven v roce 1590 japonskou komunitou. Vstup na most hlídají sochy psa a opice. Přes most se procházelo množství turistů. Takhle odpoledne tu bylodocela dost organizovaných skupin. O ulici níže je nábřeží řeky Thu Bon. Na druhém břehu řeky je poloostrov, kde večer probíhají kulturní představení a je zde množství restaurací.

Během odpoledne občas poprchávalo. Nic příjemného pro procházku.

Rozhodla jsem se najít krejčovský salon Bac Diep na ulici 28 Tran Hung Dao, který mi doporučila majitelka hostalu. Chtěla jsem znát ceny. Hned se mě s úsměvem ujala jedna ze zaměstnankyň. Posadila mě ke stolu, dala přede mě laptop a já si měla v klidu vybrat z fotografií, co bych chtěla ušít a v jakém střihu. Neměla jsem jasnou představu, co chci. Jen jsem si chtěla odvézt nějaké šaty.

Nakonec jsem zvolila jeden styl. Krejčová mě přeměřila a první zkoušku stanovila na další den odpoledne. Cena za ušití šatů do dvou dnů 65 dolarů. Zaplatila jsem zálohu s tím, že zbytek dolatím další den ráno a vydala se na hoianský poloostrov. Již se setmělo a svítící barevné lampióny dodávaly romantickou atmosféru.

Prodejkyně prodávaly za dolar papírové kornouty se svíčkami, které pak turisté pouštěli na vodu. U nábřeží právě probíhala ukázka tradičního binga. Hlavní ulice vedoucí před poloostrov byla plná stánků se suvenýry a hlavně s malovanými lampióny. Ceny byly dost rozumné. Pohybovaly se kolem 120 a více tisíc. V závislosti na velikosti lampiónu a zda je ručně malovaný.

Večerní atmosféra byla příjemná. Nasvětlené město působí romanticky.

Po sedmé jsem se vydala na cestu zpět na hostel.