Přejezd do Ninh Binh

Po pěti dnech na ostrově Cat Ba,  kde jsem si užila spoustu nových zážitků a zrelaxovala se od spousty lidí, mě dnes čekal přesun dál. Postupně mířím na jih. Další zastávkou bude město Ninh Binh, v jehož okolí je několik zajímavostí, které chci navštívit. Oblasti Ninh Binh se také říká "pevninský Halong" kvůli krajině poseté krasovými skálami.
Dneškem se také přesouvám ze severního Vietnamu do Vietnamu středního, kde na mě čekají jeskyně, historická města a demilitarizovaná oblast kolem 17.rovnoběžky, která v minulém století dělila severní komunistický Vietnam od jižního Vietnamu. Takže mě čeká i téma vietnamské války (nebo jak ji tu označují -americké války).
Odjezd má být v 9:45 a cesta by měla trvat pět hodin.

Ostrovní linka autobusu mě vyzvedla předčasně. Nabrali jsme další turisty a vyrazili směr trajekt. Nasedli jsme na malý rychločlun a za tři čtvrtě hodiny vysedli v Haiphongu, kde se nás ujal zástupce agentury a dovedl nás k autobusu, který nás měl zavézt do Ninh Binh. Na občerstvovací zastávce jsem řidiči řekla, že potřebuji do centra města a ne do Tam Coc, kam byl autobus nasměrovaný. Byla to soukromá linka, která vysadila většinu cestujících u jednoho hotelu v Tam Coc. Odtud se autobus vracel do Ninh Binh, kde zbytek z nás, kteří jsme měli rezervované ubytování zde, vyložili u vlakového nádraží.
S mapou v ruce jsem zamířila najít hostel Go Ninh Binh, kde jsem si před palr dny rezervovala dvě noci. Nebylo těžké jej najít. Sídlí v budově bývalého vlakového nádraží a je stylově vybaven. Relaxační terasa u kolejí, fotbálek, boxovací pytel a harrypotterovské nástupiště 9 3/4. Postel v šestilůžkové ližnici za 5US/ noc se zatahovacím závěsem.
Zamčela jsem batoh do skříňky a šla pojíst. V jedné z restaurací na ulici vedoucí k hostelu jsem si dala jarní závitky. A když zde přijela vrátit kolo dívčina, se kterou jsem se potkala u vodopádu v Sapě, vyptala jsem se jí na autobus do Phong Nha, kam dnes večer jede. Ihned se přihlásil o slovo chlápek, který tu měl svou "kancelář" a probajímal motorky a kola a také prodával jízdenky na autobusy. Cena 250 tisíc za přímý noční lehátkový bus do Son Trach, která je vlastně u národního parku, mi přišlo férové. Zítra si tu tu jízdenku koupím. Ze zajímavosti jsem se jej zeptala na cenu půjčení motorky - 100 tisíc. Stejná cena jako v hostelu. A kolo je prý o polovinu levnější. Zítra plánuji delší výlet, takže mě zajímá ten skůtr. Vzhledem k tomu, že zde je o poznání hustější doprava než na Cat Ba, bude to další zajímavý trénink.
Obešla jsem si okolní ulice a se západem slunce si vychutnala pivo na nádražní terase hostelu. A před sedmou sedla do doporučované restaurace Trung Tuyet a objednala si smaženou rýži. Jak je poznat, když je nějaké místo vychvalované v Lonely Planet, hned je tam natřískáno.

Jo a postřeh na závěr: po celou dobu v severním Vietnamu jsem nenarazila na komára, což bylo moc fajn, alespoň jsem na sebe nemusela stříkat repelent.
Tady už ale komáři jsou. Takže začíná sezona opalovacího krému a repelentu. Ten mix na kůži nemám ráda.