Poslední den v Sapa aneb Pravá tvář severovietnamské zimy

Dnes večer mě čeká přejezd vlakem zpět do Hanoje a odtamtud do přístavního města Haiphong. Až do pěti mám tedy čas na procházky po okolí.
Jenže při pohledu z okna jsem zjistila, že mrholí. Nic příjemného na procházky. Sbalila jsem věci, nechala je v úschovně a vydala se posnídat do mé oblíbené kavárny na náměstí.
Po desáté jsem oblékla pláštěnku, vytáhla deštník a v tom mírném mrholení se vydala na výlet do 5,5 km vzdálené vesnice Lao Chai. Venku bylo tak chladno, že se kouřilo z chodníků. Mlha by se dala krájet.
V centru jsem se vyhnula zdejším "naháněčkám", které ochotně (a samožřejmě za peníze) doprovodí a do své vesnice a přitom se ještě pokusí prodat něco z toho, co nesou v koši na zádech.
Došla jsem pod město k rozcestníku, kde stály další naháněčky z vesnice Lao Chai nebo okolních vesnic. A už to začalo: "where are you from?" "Hiking?", " I will bring you to my village, you pay me small money"... a ''ne'' samozřejmě nechtěla slyšet a ignorovala ho. Stokrát jsem mohla opakovat, že chci jít sama, že nehodlám platit za to, že mě doprovodí, ať mě nenásleduje. Už tak stačilo, že jsem u v budce u silnice vymázla dalších 75 tisíc za vstup do oblasti zdejších vesnic. Tohle rýžování peněz za to, že dojdu někam do vesnice a ještě mě přitom budou otravovat, ať něco koupím, se mi vůbec nelíbí. Zlatý Dong Van. Tam místním stačil jen úsměv a zamávání.
Naháněčku jsem se snažila ignorovat a několikrát jí řekla, ať mě nenásleduje. Ona mi tvrdila, že když se mnou nepůjde, bude na mě později čekat deset dalších naháněček, že s ní mě nikdo otravovat nebude. Šla jsem dál po silnici z kopce, naháněčku za zády. Naštěstí se někde v půlce cesty zastavila na pokec s další naháněčkou a už mě nechala být. Pak už mě nikdo neotravoval.
Hustá mlha se naštěstí nad vesnicí trochu rozestoupila, takže jsem mohla obdivovat panorama zvlněné krajiny rýžových polí a dřevěných domků zdejších etnik.
Sestoupila jsem téměř do údolí a pak to otočila zpět nahoru. Bylo po dvanácté. Vystoupala jsem zpět k malému penzionu na vyhlídce, kde jsem se předtím zastavila, abych si vyfotila dravého ptáka, kterého tam mají na zábradlí. Polévku neměli, ale ochotně mi udělali smažené nudle s masem. Byla jsem přizvána k roštu na terase, kde seděl majitel penzionu s dvěma hosty z Vietnamu. A dali jsme se do řeči. K tomu jsem dostala nalitou štamprli rýžového vína. A po mnou objednaných nudlích jsem dostala nabídnuto zdarma velmi chutné vepřové na roštu. Nakonec mi nalili snad pět panáků kořalky. Po druhé hodině jsem se ale rozloučila. Musela jsem se vrátit do Sapy, dát sprchu, převléct zablácené kalhoty a vydat se na nádraží v Lao Cai.
Podle toho, co mi sdělil jeden z Vietnamců, dnešní počasí ještě ujde. Zítra prý bude v Sapě jeden stupeň a může se stát, že nasněží. Sever tedy opouštím v čas. I když zažít rýžová pole pod sněhem by mohlo být taky zajímavé. Každopádně se do severního Vietnamu blíží studená fronta, protože teplota klesne i v zálivu Halong, a to pod dvacet stupňů.
Během cesty nahoru směr Sapa mi zastavil mototaxikář a jestli chci svézt? Nad touhle možností jsem už uvažovala a protože cena vyla rozumná (50 tisíc), tak jsem se nechala vyvézt. Alespoň jsem měla čas si ještě projít centrem Sapy a vyhandlovat nějaké suvenýry.
Pak již sprcha na hostelu, chvilkový relax a hurá na autobus směr Lao Cai. Ten jezdí zhruba co hodinu. Možná častěji. Na ceduli na zastávce jsou časy, ale moc se nimi neřídí. Cena 30 tisíc. Za hodinu a čtvrt jsem vysedala u vlakového nádraží a protože do odjezdu nočního vlaku zbývaly tři hodiny, sedla jsem do kavárny na náměstí, abych pojedla a zabila čas.