Výlet lanovkou na Fansipan a bloumání ulicemi

Oproti předpovědi, která slibovala déšť, jsem se probudila do slunečného dne. Tedy do mlhy, která by se dala krájet, ale která se kolem deváté začínala protrhávat a uvolnila místo slunci.
V původním plánu byla nejvyšší hora Fansipan, ale protože jsem předpokládala, že počasí nebude stát za nic a když je pod mrakem, nemá smysl platit docela vysokou cenu za lanovku na vrchol, abych pak neviděla nic. Takže jsem si nejdříve říkala, že se asi zajdu podívat do některé z vesnic.
Ale, když jsem pak po snídani viděla vykukovat z mraků to majestátní pohoří včetně Fansipanu, rozhodla jsem de přistoupit k tomu nejpůvodnějšímu plánu a vydala se směr terminál lanovky, který je asi 3 km západně od centra.
Musím říct, že jsem se octla v turismem poznamenaném místě. Evropská turistka je jako pěst na oko. Místní ženy etnika Hmong a nebo Dao vás klidně doběhnou a jako první větu použijí klasickou "odkud jsi?", aby si otipovaly, zda jsem ze země, kde rádi nakupují. A pak hned začnou nabízet zboží od náramků přes šály až po modré látky s batikem, které zaručeně budou barvit.
Dalšími "naháněči" jsou moto-taxikáři, kteří rádi svezou po okolí. Na náměstí je cedule s pevně stanovenými cenami, takže o nějakém smlouvání a přemrštěných cenách není řeč.
Po cestě po silnici k lanovce mi pár kolemjedoucích nabízelo svezení. Když už chtěli za odvoz jen tisícovku, bylo mi jasné, že jsem blízko. Na rozcestí je umístěna jako "socha" jedna kabina lanovky s velkým nápisem Fansipan Legend. Zde se snad každý fotil. Vrchol nejvyšší vietnamské hory byl krásně vidět. Nahoru se lze dostat i v rámci treku, ale ten je možný jen s průvodcem a asi za 100 dolarů. Lanovka na vrchol byla otevřena  relativně nedávno. Měří 6282 metrů a cena zpáteční jízdy je 600 tisíc dongů. Na ceduli s cenami to mají ale napsáno tak, že to vypadá, že za tuto cenu je jen jedna jízda a na vrcholu je třeba koupit další jízdenku směr dolů.
Budova lanovky je moderní. Před ní stojí chrám a u parkoviště i hodinová věž ve francouzském stylu. Jelikož jsou stále svátky TET, byly okolo věže i atrakce jako střílení balónků šipkami nebo chození na chůdách.
Neztrácela jsem čas a šla si koupit jízdenku a pak nasedla do jedné z kabinek lanovky. Bylo před polednem a předpokládala jsem, že to pěkné počasí nebude po celý den a že ta mlha se vrátí. Zde v Sapě jsem se pro mnohé vietnamské turisty stala atrakcí a několikrát se mi stalo, že se se mnou chtěli vyfotit. Nejprve to bylo před budovou lanovky a před nástupem do kabinky zase.
Prvotní dojmy, když jsme se přehoupli z nástupní haly nad údolí, byly docela adrenalinové. Jízda nahoru trvala 25 minut a v několika okamžicích s kabinou mírně hýbal vítr. Výhledy byly úžasné.
Na konečné pod vrcholem se upozorňovalo na rozdíly v tlaku vzduchu a nutnosti se pohybovat pomalu. Sapa leží v nadmořské výšce 1200 - 1800 metrů, vrchol Fansipanu dosahuje 3143 metrů.
Od stanice lanovky to na vrchol mělo být ještě několik set schodů. Znatelně tu bylo chladněji a vítr foukal opravdu silný. Býlé mraky byly doslova přefukovány přes vrchol.
Nad stanicí lanovky po cestě na vrchol je postavený chrám a rozestavěné další včetně sochy Budhy. Železná kostra budoucího Budhy sedí na již hotovém lotosovém květu, jako je tomu u velkého budhy v Hong Kongu.
Vystoupat na vrchol dalo trochu zabrat. Přece jen ta rychlá změna nadmořské výšky byla znát a musela jsem několikrát zastavit na vydýchání.
Na vrcholu se každý předháněl o nejlepší selfie s vietnamskou vlajkou. Taky jsem se tam nacpala, podařilo se mi udělat relativně dobrý záběr se stativem a samospouští. A s vietnamskou vlajkou v ruce samozřejmě.
Několik metrů pod vrcholem je vztyčený stožár s velkou vlajkou.
Vrcholové panorama bylo úžasné. Na to, že jsem původně ani nepočítala, že bych se kvůli počasí podívala na vrchol nejvyšší vietnamské třítisícímetrovky, jsem to skvěle vychytala.
Na vrcholu jsem strávila hodinu. V budově stanice prodávají suvenýry s vysokohorskou přirážkou a také je tam kavárna. Na oběd jsem ale chtěla až ve městě.
Během jízdy dolů se již údolí začínalo nořit do mlhy.
Na konečné se pak mlha dala krájet.
Vydala jsem se kratší cestou zpět do Sapy. Na oběd sedla do restaurace kousek od hostalu. Volba boloňských špaget nebyla nejlepší, ale na vietnamské jídlo jsem neměla chuť.
Odpoledne jsem pak strávila procházkou po městě. Od jezera jsem si všimla, že z vyhlídky nad městem by mohly být zajímavé pohledy. Do setmění zbývalo něco přes hodinu. Jenže přístup na cestu na vyhlídku je zpoplatněn. Tady je realita rýžování na čemkoliv v turistické oblasti. Poplatky za některé věci mi přijdou absurdní. Jako třeba poplatek za to, že vylezu na kopec.
Po setmění město ožívá v duchu prodeje suvenýrů a večeří špízů na grilu. Neonové názvy restaurací a hotelů hrají barvami a masérky před salóny lákají na masáž nohou. Tu snad někdy jindy. Povečeřela jsem a šla spát.