Cesta nočním vlakem do Haiphongu a nudný den v nezajímavém městě

Na moderním nádraží v Lao Cai jsem byla o půl osmé. Vlak SP2 do Hanoje měl odjíždět ve 20:35. Brána na nástupiště byla otevřena před osmou. U každého vagonu stál revizor a kontroloval jízdenku a pas. Číslo pasu je totiž potřeba během koupě jízdenky.
Na tuhle noční jízdu jsem si zvolila lehátkový vůz, kde doufám, že se i vyspím . Cena 400 tisíc.
V každém kupé jsou čtyři postele. Já dostala spodní postel. Deset minut před odjezdem mi došel spolubydlící. Postarší Vietnamec nebo snad Vietnamka. Ta pak v půlce noci vysedla a na tom samém nádraží přistoupil vietnamský pár.
Něco málo jsem naspala. Velký batoh pod postelí, malý batoh pod hlavou a peníze a doklady na těle. Takže bezpečná jízda.

Po půl páté jsem vysedla na nádraží v Hanoji. U jedné z kolejí již byl přistavený vlak do Hai Phongu. Ten měl odjíždět v šest. Stoupla jsem si na nástupiště a čekala, až přijdou průvodčí (zde je na kazdý vagon jeden) a otevřou dveře do vagonu.
Do Haiphongu to mělo trvat dvě a půl hodiny. Dostala jsem sedadlo v dvoupatrovém vagonu. Všehovšudy nás v tom vagonu bylo pět. Vybavení už také pamatuje lepší časy. Hlavně ty potahy na sedadlech vypadaly, jakoby je sto let nikdo nepral.
O půl deváté jsem vysedla v Hai Phongu a vydala se najít zamluvený hotel Tai Day Duong Guesthouse. Byl docela z ruky. Rozespalý recepční (nebo snad majitel hotelu) mi dal i tak brzy pokoj v druhém patře, který právě douklízeli. Po ubytování jsem nechala špinavé prádlo na recepci. Recepční se tvářil, že je trochu překvapený. Asi po nich hosté běžně nechtějí tuto službu. Neuměl moc anglicky, ale naznačil, že večer jej dostanu zpět. Šlajse si projít centrum s tím, že jsem potřebovala najít přístav Ben Binh, odkud vyjíždějí trajekty na ostrov Cat Ba. Cílem dne bylo koupit na další ráno lístek na rychločlun.
V průvodci se zmiňují, že toto přistavní město je neprávem opomíjeno turisty, kteří rovnou míří do zálivu Halong. Upřímně se nedivím, že se tu nikdo nezdrží. Já si toto město zařadila do programu a čekala, že třeba něco zajímavého uvidím, ale byla to ztráta času. Navíc jsem byla snad jedinou západní turistkou v ulicích a každý na mě koukal. Nebylo mi to moc příjemné. Možná to způsobil ten ne zrovna kvalitní spánek.
Jedinou trochu zajímavou budovou je opera. Před ní je náměstí s fontánami. Podél řeky jsem došla do přístavu. U vchodu k pokladnám mě odchytl prodavač lístků. Oproti ceně uváděné v průvodci stál rychločlun 180 tisíc. Konečně něco, co je levnější.
Při zpáteční cestě jsem objevila čtvrť s trhy. Opět chaoz na ulici, kde bojovali o místo chodci s motorkáři. Před návratem na hotel jsem ještě sedla na ovocný koktejl. Po poledni jsem ale již byla na pokoji. Únava mě zmohla.
Po několikahodinové siestě jsem se po čtvrté hodině vydala najít něco k snědku. K snídani jsem měla bagetu s vejcem a teď jsem měla chuť na polévku.
Kousek od hotelu je rekreační zóna a u ní škola a za ní ulice, kde je pod přístřeškem několik stánků s jídlem. Zaujaly mě smažené taštičky plněné čímsi. Sedla jsem ke stolu-pultu a řekla si o dvě. Po vzoru ostatních jsem je pak namáčela v jakési omáčce se zeleninou. Tohle mě přišlo na 20 tisíc.
Prošla jsem se ulicemi a došla k parku u opery. Zde bylo další stanoviště pouličního stravování. A zde jsem si poručila polévku s nudlemi. Kromě nudlí v ní bylo bůhví co ještě. Včetně koriandru, na který si snad nikdy nezvyknu. Vyjedla jsem nudle a trochu vývaru a vydala se nazpět na hotel.
Doufala jsem, že již budu mít vyprané prádlo.
Prádlo jsem dostala až o půl deváté a to ještě tak, že mi jej dodávali na etapy. Nejprve mi chyběl ručník a většina spodního prádla. Ručník dodali a když už jsem se smiřovala s tím, že mi zůstaly jen troje kalhotky z šesti, tak mi doručili i ty.
Takže Haiphong nic moc. O to víc se těším na ostrov.